Debut snů i mission impossible nejmladšího v lize. Můj největší úkol?

V 28 letech je novým nejmladším koučem NBL v aktuální sezoně, když trumfl 30letého Adama Cholevu z Ostravy a 31letého Martina Vaňka z Brna, a až daleko za ním jsou chlapíci v Kristových letech David Zach z Opavy a Tomáš Reimer z Ústí.

Na hrbu toho jako nováček v ligovém pelotonu ovšem nemá zrovna málo. V nejbližších dvou kolech se pokusí o nemožné, a to získat doma proti Brnu a Pardubicím o výhru víc než NH Ostrava v o dvě poznání lehčích duelech v Hradci Králové a v Praze se Slavií, aby tak Olomoucko protlačil na poslední chvíli do skupiny A1. I když se to ale nepodaří, má do konce sezony Matěj Musil práce nad hlavu. V pracovní pozici, kterou mohl mít už od startu sezony...

Kouči, prozraďte na začátku, co máte trenérsky a před tím hráčsky za sebou?
Hráčsky jsem skončil v extralize U19. Jsem rodilý Olomoučák a hrál jsem v Prostějově, takže tam jsem si prošel všechny mládežnické extraligy, ale pak jsem měl zranění kolena, takže jsem s vrcholovým hraním skončil a dál už jsem hrál jen pro zábavu. A trénuju už od 17 let, kdy jsem se začal motat okolo přípravek. A po tom zranění jsem plynule přešel do funkce hlavnho trenéra v minižákovských kategoriích tady v Olomouci. Takže já jsem dělal U11, U12, U13 a potom dva roky U17, což byla celostátní liga. Posléze jsem se dostal do Frýdku-Místku, kde jsem strávil další skoro čtyři roky taky u mládeže. Potom jsem se vrátil zpátky do Olomouce, kde jsem ještě rok dělal u mládeže a následně se přesunul k týmu v NBL, kde jsem byl v minulé sezoně asistentem Andyho Hipshera.

Hned ve druhé sezoně mezi muži jste se tak stal hlavním v NBL, což je docela velký přeskok. Jak vás nedávné jmenování novým trenérem Olomoucka překvapilo? Nebo jste už nějakou dobu tušil, že to visí ve vzduchu?
Je fakt, že ten rozdíl mezi mládeží a chlapy je obrovský. Řeší se tady úplně jiné věci než v mládeži. A co se týká mého jmenování, tak zaskočen jsem byl hlavně na začátku sezony, kdy narychlo skončil Andy Hipsher, což se stalo asi čtyři dny před začátkem přípravy. A v ten moment už jsem dostal první nabídku. V té chvíli jsem se na to ale ještě necítil ready. A pak - nějakou dobu před tím, než skončil Matt Jones - jsme o tom v klubu už trošku diskutovali, takže to tak neočekávatelné nebylo a na tom už jsme se potom domluvili.

V čem byl pro vás rozdíl mezi létem a prosincem?
Určitě třeba v tom, že v létě v ten moment vůbec nebylo připravené družstvo. Jak, řekněme, kusově, tak po stránce doplění zahraničními hráči. A já jsem jednoduše neměl zkušenosti na to, abych tým poskládal, proto jsem to ještě odmítl.

Aniž byste nějak kritizoval kolegu, tak proč byste řekl, že po úspěšném, zejména druhém roce kouče Hipshera další americký trenérský experiment zejména v ofenzivní fázi, kde jste od začátku soutěže byli se 73 body jedním z nejslabších celků, nevyšel, když jste přitom jednu dobu měli s třiasedmdesáti body i nejlíp bránící tým ligy?
Myslím, že největší problém byl v tom, že jsme se asi pokoušeli napodobit herní systém, jakým jsme hráli loni pod Andym, a neměli jsme pro něj poskládaný kádr, jaký měl Andy. Nebyl tu dostatečně dobrý střelec do toho systému, který aplikoval právě Andy. A nebylo tolik času třeba ani na to, abysme se to mohli naučit hrát, protože Matt Jones se k nám připojil až po polovině srpna.

Trenér Jones tedy tak trochu dostal zadání hrát podobným stylem jako v minulé sezoně?
To si nemyslím, že by to tak bylo zadáno. Spíš oba vyznávali stejný styl basketu. A i když o sobě v Americe věděli, tak to možná byla jen shoda náhod.

Na první pohled to vypadalo, že letos to na vašich pěti zahraničářích stálo ještě o něco víc než v minulé sezoně. Bylo pak hodně náročné v té úzké rotaci zápasy utáhnout?
Historicky se tady vždy stavělo na úzké rotaci a modlilo se, aby nepřišlo žádné zranění. Takže zátěž těch hráčů je obrovská a bylo to určitě těžké. Máte pravdu v tom, že v této sezoně trenér zahraniční hráče vytěžoval ještě víc než Andy Hipsher.

Kromě toho, že vám chyběl jeden důležitý distanční střelec, v čem ještě je letošní zahraniční divize odlišná oproti té minulé bronzové?
To je strašně těžké říct. Já teď nechci říct, že by ti hráči letos byli horší než loni. Zároveň mám ale pocit, že ti kluci, co jsou tady letos, ze začátku sezony prostě nepochopili svoje role v týmu. A na základně posledních zápasů ani nechci úplně říct, že tu není střelec, ale jen jsme ho třeba v minulosti špatně využívali. Teď je třeba vidět, že Andre je střelec a že se v tom novém systému, řekněme, probudil. Tu novou roli úplně jinak uchopil a najednou jde vidět, že se i trefuje.

Bylo v létě i tím, že se trenér změnil na poslední chvíli a hráči se doplňovali později, ještě o dost těžší než třeba loni rozjíždět ten tým vlastně znovu od základů?
Před touhle sezonou to podle mě bylo úplně nejtěžší ze všech, protože těch změn se v klubu událo hodně, jak v managementu, tak v realizačním týmu. A co se týká hráčů, tak tam to bylo úplně nejvíc znát, protože přijížděli do Olomouce vlastně až v průběhu srpna a někteří až v září, takže to bylo opravdu hodně těžké, i s tou změnou kouče na poslední chvíli.

V momentě, kdy jste před nemnoha dny tým převzal, věděl jste hned, co byste chtěl změnit ze všeho nejdřív?
Když jsem to vzal, tak se upřímně přiznám, že jsem úplně nevěděl, kde začít, protože toho bylo a pořád je strašně moc, co by se dalo měnit. Začali jsme útokem a začali jsme tak, abysme nacházeli ty nejlepší pozice pro všechny.

A co vás čeká po této stránce dál?
Momentálně se soustředím nejvíc na to, abych dostal do rotace co nejvíc hráčů. Je to sice postupnými krůčky, ale myslím, že se to začíná trošku dařit, aby ten herní projev byl víc týmový než individuální. To je teď pro mě zásadní věc číslo jedna.

Vy jste na konci prosince prožil ligový debut snů, když jste jako nový kouč hned uspěl doma proti Slavii. Když vás po utkání tým v šatně zlil vodou, užil jste si tu premiérovou euforii nováčka aspoň na pět minut, než jste se usušil a začal myslet na Nymburk?
Určitě. Bylo to rychlé, protože ty zápasy jdou ve strašně rychlém sledu, takže jsem si to užil ten večer a hned od dalšího dne jsme pokračovali v práci.

Kdo za vás měl největší radost?
Rodina a přítelkyně.

Mimochodem, jste z basketbalové rodiny?
Ne, pocházím z rodiny, která je úplně nesportující. (úsměv) Ale přítelkyně hraje profesionálně volejbal, takže to trošku vyrovnává. (další smích)

Hned po Slavii nicméně přišel historický nářez v Nymburce, což byla asi dost drsná sprcha hned po vašem prvním vítězství...
Já se snažil na to první vítězství nijak neupínat. Věděli jsme, že Nymburk bude mít své kvality, jako měl vždycky. A ještě teď před tou baráží v Lize mistrů. Takže to byla taková  beznaděj, ale i z těch špatných zápasů jsme si vždycky snažili najít něco pozitivního.

Po zápase v Nymburce jste se vyjádřil poměrně otrevřeně a zároveň kriticky. Co přesně jste svou promluvou zamýšlel?
Mluvil jsem o tom, že to bylo nastavené zrcadlo tomu stavu, ve kterém se náš tým nacházel. A myslím, že to všechno jde ruku v ruce s tím, co jsem říkal o tom špatně nastaveném systému, a co bylo před tím, než jsem tým převzal, a od toho se to potom odrazilo. Takže asi to i trošku kritické bylo.

Asi jste si pak i leccos vyříkávali, když následoval opět lepší výkon a domácí výhra nad Děčínem, byť velmi oslabeným.
Jo, vyříkali jsme si to, ale zároveň jsem nechtěl úplně přenášet tu tíhu momentu na hráče, protože ve velké většině za to jako by nemohli. Následoval Silvestr a my jsme rovnou šli zase do práce, takže jsme se soustředili na to, co se snažím klukům říkat na každodenní bázi. A to je to, že jdeme zápas od zápasu a že chci vidět ten progres hlavně v krátkodobém horizontu. A ano, Děčín byl bez svých dvou ústředních amerických gaurdů, takže všechna čest soupeři, že i přesto v té rotaci se zapojením mladých hráčů to odehrál na perfektní úrovni.

Vy teď musíte asi stále mluvit pouze anglicky. V tomhle ohledu nemáte žádný problém ani ve složitějších situacích?
Ne, myslím, že ne. Nechci o sobě mít nějaké přehnané mínění, ale řekl bych, že mám angličtinu na dobré úrovni, jak ze školy, tak i z té minulé sezóny s Andym Hipsherem, takže v tom pomoc nepotřebuju. Naopak, spíš i někdy mluvím česky k českým hráčům, aby se nemuselo zbytečně překládat. Takže jedu „duolingo” (usměv).

Špatná výsledková sekvence před odchodem Matta Jonese váš tým odsoudila k tomu, že už je teď rovno malému zázraku to, abyste proniknuli do skupiny A1. Jak v tuhle chvíli tu mission impossible vidíte?
Jak jsem říkal, snažíme se jít zápas od zápasu. Liga je vyrovnaná, každý může porazit kohokoli, ale máte pravdu, že los teď vyznívá spíš pro Ostravu než pro nás. Ale my jsme teď nastavení tak, že budeme bojovat do posledního zápasu základní části, a pokud se ten malý zázrak stane, tak budeme rádi. Pokud ne, budeme pokračovat dál v A-dvojce.

Zejména v útoku vám teď hodně chybí body Holmese, přesto jste se včera v poháru s Pardubicemi drželi na hratelném skore až téměř do konce, kde vám to uteklo už na vysoký rozdíl. Nicméně většina zápasu proti kompletním Pardubicím až opět na slabší ofenzivu (64 bodů) už splňovala nějaké solidní parametry?
Myslím, že ten zápas nám ukázal, že si umíme půjčit balon, že umíme hrát kompaktně jako tým i proti Pardubicím, které jsou na tom výborně. A dokonce i bez Holmese, který je pro nás citelnou ztrátou. Na druhou stranu to otevírá dveře pro jiné hráče, zejména ty české. A já mám radost, že jsme včera využili větší rotaci, byť nás to v té koncovce třeba stálo i šanci do odvety.

A jak se v dalším průběhu sezony dostávat přes 75 nebo dokonce 80 bodů v útoku, už tušíte?
Řekl bych, že jsme si včera vytvářeli dobré pozice a jediné, co jsme nedokázali, bylo dát některé jednoduché koše. Je to teď už jen o nějaké konzistentnosti, o tom, že ti hráči si začnou věřit víc než dosud a že ty jednoduché koše budeme proměňovat. Když jsem se díval na ten zápas zpětně na videu, tak jsme v prvním poločase zazdili třeba šest nebo sedm vyložených „šoupáků” zpod koše, což pak už bolí.