Malý velký Jakub po magické trefě: Věděl jsem, že na NBL mám

Když ráno nevstane z postele pravou nohou, neměří ani metr osmdesát. To mu ale ani v nejmenším nebrání být platným článkem písecké sestavy. Anebo se stát dokonce králem utkání, jako to dokázal ve středu v Olomouci, kde rozhodl s klaksonem prodloužení divuplným zásahem o už čtvrtém vítězství Sršňů v řadě.

Ač byl poslední volbou v řadě, nakonec vhazujícímu Kevinu Týmlovi nezbylo než najít na vrcholu oblouku právě jeho. A 23letý rozehrávač Jakub Šurý tuhle šanci nechtěl promarnit. Ač jeho pokusu na lavičce nikdo nevěřil. Autor 14 bodů ve finále svého zápasu sezony ale nepochyboval. A opět tak překvapil svého kouče.   

Jakube, jak zaplněný jste měl ve středu po zápase mobil?
No, nějaké zprávy mi přišly. Gratulace, že to byla skvělá střela, šílenost a tak. A co bylo nejhezčí? Asi vzkaz od bývalého spoluhráče Pavla Englického, který mi napsal, že to nebyla žádná šťastná střela, ale že jsem si to vybojoval, protože to byla odměna za předvedenou hru a výkon.

Asi se není třeba ptát, zda šlo o dosud životní zásah...
Určitě byl, v chlapech je to první takový game winner (vítězná střela), který jsem dal. Jen z mládeže nebo z žáků si pamatuju pár zápasů, které jsem rozhodoval šestkami v posledních sekundách, ale game winner jsem dal snad jen jeden, ještě za Klatovy, když jsem hrál za žáky.

Řekl byste, že jste v takových okamžicích mužem bez nervů?
Upřímně, myslím, že pokud nejde o nějaké důležité šestky, tak vůbec nemyslím na to, jestli jsem nervózní, nebo ne. V Olomouci to bylo všechno hrozně rychlé, takže jsem ani neměl čas o něčem přemýšlet, a jak jsem dostal míč, tak jsem vystřelil. Nic jiného mi nezbývalo. Už jsme taky chtěli domů a nechtěli jsme druhé prodloužení. (smích)

Trenér po utkání řekl, že ho nepřestáváte překvapovat, takže čím vším?
To je takové složité. Já bývám často zraněný a ještě mám různé druhy zranění. Už jsem si prošel lecčím od kolen přes kotníky po ramena, teď mám problém se zády, takže jsem ještě vůbec neměl poslední tři zápasy nastupovat, ale nastupoval, tak si myslím, že trenér to bral tak, že jsem ho překvapil, že i přes nějakou bolest nebo tuhle zdravotní překážku jsem byl schopný hrát a odehrát docela slušnou porci minut a na konci zastoupit našeho kapitána Vojtu Sýkoru, který nedohrával koncovku, protože si udělal něco s nohou, a dotáhl jsem to s týmem do vítězného konce.

Byl jste dokonce jedním ze čtyř dvojciferných střelců týmu, takže i s těmi zády se dá obstojně trefovat...
Určitě, byl to jeden z mých lepších zápasů, to nebudu lhát. Vlastně už před utkáním jsem říkal spoluhráči Pepovi Svobodovi, že to dneska cítím, cítím se dobře, tak jsem rád, že to takhle dopadlo a že jsem klukům pomohl po delší době i bodově, a nebylo to jen obranou.

Přitom ta rozhodující střela neměla být původně určena vám.
No, plán byl hodit to komukoli kromě mě. (smích) Hlavní volba byla alley-oop z autu na Martina Svobodu, druhá byl Pepa Svoboda, že by nějak probíhal, aby odvedl pozornost, pak tam byl „Hajný”, tedy Petr Šlechta, který je taky stokrát lepší střelec než já. Jenže tím, že nevyšla ani jedna ta varianta, kdy se nevydařila clona na Martina Svobodu, tak jsem relativně volný zůstal já. Nečekal jsem tedy, že ten míč na mě poletí, ale když už jsem ho dostal, tak jsem si řekl, že to prostě proměním.

Míč jste odhazoval z nekomfortní pozice, přes ruce obránce, ze záklonu. Věřil jste, že míč vůbec doletí až k obruči?
Upřímně, když jsem střelu vypustil z ruky, tak i kluci mi pak říkali, že z lavičky viděli, že to letí úplně jinym směrem, proto ani nedoufali, že to tam spadne. Nebo doufali, ale moc nevěřili. Já ale jak jsem to vypouštěl, tak jsem měl takového tucha, že to tam asi spadne.

Při té akci po timeoutu, který jste si museli vzít kvůli posunu na útočnou polovinu, vhazoval Kevin Týml, což bylo zvláštní, když hrál životní zápas, měl už 27 bodů a byl vaším jediným střelcem v prodloužení.
V timeoutu trenér Honza Čech řešil právě jen to, jestli půjdu vhazovat já, nebo Kevin. Nakonec zvolil Kevina podle mě kvůli tomu, že mě měl bránit Elvis, tedy nejmenší hráč domácích, tudíž kdyby přebrali tu clonu na Martina Svobodu, tak by to byla vlastně naše výhoda, protože by Martin na ten alley-oop měl na sobě o hlavu a půl menšího obránce.

Cvičíte tyhle akce vteřinu, dvě, tři do konce i na tréninku?
Na tréninku určitě ne. Občas máme jen trénink s časomírou, kde se nás „Čechy” (kouč Čech) snaží dostat pod tlak, ale že by to bylo nacvičené, to určitě ne. Spíš „Čechy” je geniální v tom, že vždycky dokáže vymyslet něco, co soupeř nečeká, a většinou z toho jsou body.

Vy jste se trochu zázračně vykopali už z minusu na konci čtvrté čtvrtiny, kdy trojku na vyrovnání trefoval Týml asi sedm vteřin před koncem. 27 body si vytvořil kariérní maximum, byl to jeho životní mač?
Řekl bych, že jo. Ani nevím, jestli už někdy dával takovou střelu na vyrovnání, nebo na výhru. Každopádně to ten den taky cítil. Tuším, že za první poločas dal snad jen pět bodů, ale ve druhém byl náš tahoun, náš kůň. Chopil se toho naprosto správně. Je dobře, že ten míč na vyrovnání skončil právě v jeho rukou. Je pro nás v útoku stále důležitější. On byl v létě po zranění z posledního playoff a po nějakém nevydařeném vstupu do sezony posledních několik zápasů odehrál už velice slušně a myslím, že má teď životní formu, i když mu to koleno třeba nedovolí tolik, co před tím, jako třeba smečování a podobně. Každopádně my to máme postavené spíš na tom, že každé utkání zazáří někdo jiný. Tenhle zápas jsem to byl já s Kevinem, příště to zase může být „Karlos” (Karlovský), „Svobi” (Martin Svoboda), „Syky” (Sýkora), nebo kdokoliv.

V tabulce jste po čtvrté výhře v řadě třetí. Jde to tedy po tom trochu kostrbatějším startu sezony dobře?
Myslím, že víc než dobře. Začátek byl pro nás takový nemastný, neslaný, strašně dlouho nám trvalo, než jsme se týmově chytili v útoku, nepadaly nám otevřené střely a hledali jsme se, ale za poslední dobu jsme se v tom hodně zlepšili. Dá se říct, že některé úseky i dobře bráníme, což nám minulou sezonu chybělo. Pořád to ale není dokonalé a určitě to není na to, abysme momentálně byli třeba na čele tabulky a mohli hrát vyrovnaně s Nymburkem. Myslím si ale, že se do toho pomalu dostáváme.

Zápas v Olomouci spadal svým děním do kategorie opravdu diváckých a v USA by sestřihy běhaly celou noc na ESPN. Je výhra po tak bláznivém průběhu o to sladší?
Nejsladší asi ne. Sladší vítězství jsou ta jako třeba doma s Pardubicemi, kdy jsme předvedli dobrý týmový výkon a hezký basket od začátku do konce, což se o tomhle utkání říct nedá, jelikož náš první poločas byl tragický. Ale ten konec byl takovou třešničkou na dortu po tom, jak se nedařilo, že jsme to dokázali vybojovat. Ale i když to škončilo vítěznou střelou v poslední vteřině, tak pořád jsme ve druhém poločase tahali za delší část provazu a byli jsme lepším týmem, i když tam občas byly i nějaké zkraty.

Tak či tak vaše zápasy rozhodně nenudí, protože teď jste třeba od skoro nejslabšího útoku dostali sto bodů, ale stejně jste vyhráli. Navíc ve třech z vašich posledních pěti zápasů oba týmy daly sto bodů a z vašich jedenácti posledních utkání nastřílel stovku minimálně jeden z celků.
My máme hru postavenou na tom, že chceme střílet trojky, chceme běhat, hrát protiútoky, navíc tím, že presujeme po celém hřišti se zdvojováním, tak občas utrpí naše obrana, kdy se to někdy podaří soupeři překonat, nebo nám v obraně chybí pomoc ze slabé strany. Někdy selže i náš obranný doskok, ale naše síla je v tom, že se vždycky dokážeme semknout, a i když několik zápasů šlo až přes hranici sta bodů na obou dvou stranách, tak jsme se většinou radovali my.

A na závěr pojďme i k vám. Můžu se zeptat, kolik aktuálně měříte?
No, já bych řekl sto osmdesát, ale mám psáno 178. Řekl bych, že záleží, jak se zrovna vyspím. (směje se)

V lize je vás pod 180 jen pár rozehrávačů, nicméně i vy jste jedním z důkazů toho, že basketbal není vždy o výšce a že i NBL jde hrát poměrně v klidu i s touhle výškou. Je to tak?
Jsem sice menšího vzrůstu, ale podle mě mi hodně pomohlo, že sem šel v mládeži do Písku a že jsem dostal důvěru od „Čechyho” a měl jsem možnost hrát NBL. Leckteří menší kluci můžou být šikovní, ale třeba tuhle možnost nedostanou. Každopádně si myslím, že můžu být pro někoho vzorem nebo důkazem, že se dá basket hrát, i když neměříte dva metry. Jde prostě o to, jak ten basket pojímáte, jak dřete a hlavně jak moc chcete. Když někdo nechce, tak je to těžké, ale tím, že já jsem tady v Písku skoro odmala, pro ten tým fakt žiju a můj úkol není dávat třicet bodů, ale spíš hru nějak rozběhat, ubránit rozehrávače soupeře a dávat tomu energii, tak myslím, že i já mám důležitou důležitou roli v týmu, i když jsem vzrůstem menší.

Možná jsou hráči, kteří by si před příchodem do nejvyšší soutěže řekli, co tam s takovou výškou budu dělat. Co jste si před svým vstupem do NBL říkal vy?
Já jsem nad tímhle vůbec nepřemýšlel. Když jsme postupovali do ligy, tak si pamatuju druhý barážový zápas v Hradci Králové, kde jsem byl schopný dát asi dvacet jedna bodů. Takže jsem věděl, že mám na to v lize hrát. Věděl jsem, že se mi takhle bodově nepovede každý zápas, ale spíš jeden ze čtyř, z pěti, ale taky jsem věděl, že týmu můžu přinést úplně jinou energii. Dělám tak tu černou práci, kterou lidi tolik neocení nebo ji tolik nevidí, ale mužstvu tím jsem schopný pomoct.