Proto jsme tady. Proto jsem neskončil

Následující rozhovor by nikdy nemohl vzniknout. Kdyby to záleželo jen na něm. A pak by také přišel o další z parádních reprezentačních zážitků, jakým byl velký pondělní triumf v hlavním městě Estonska, po němž jsou jeho muži nadále bezchybní ve světové kvalifikaci. Jenže kdosi s ním měl poněkud jiné záměry...

„Po EuroBasketu jsem byl přesvědčený, že v reprezentaci skončím. A nebylo to proto, že by mě to nebavilo, ale proto, že už jsem sám v sobě nějak ztratil motivaci, nebo ten drajv, který je potřeba. A můžu tak poděkovat jen Luboši Bartoňovi a Jurovi Welschovi, kteří mi volali, psali a naháněli co čtrnáct dní, a jsou vlastně tím důvodem, proč jsem ještě pořád tady - a samozřejmě i kluci, kteří chtěli pokračovat dál. To, že „Saty” (Tomáš Satoranský) řekl, že bude pokračovat, to, že „Veselka” (Jan Veselý) přijel. To, že je tady Martin Kříž, Tomáš Kyzlink, který nemá angažmá a připravoval se sám. To je to, proč tady ještě pořád jsem. Samozřejmě zápasová atmosféra byla v Tallinnu super, ale pro mě to víc bylo spíš o té energii a chemii týmu a o tom moct končit s nějakým lepším pocitem než po tom EuroBasketu. Takže můžu poděkovat Lubošovi Bartoňovi a Jurovi Welschovi, kteří tu možnost vytvořili a nenechali mě skončit,” přiznal zcela otevřeně 36letý kapitán národního týmu Vojtěch Hruban.

A pak přidal ještě jeden velký důvod svého odloženého konce. „Musím poděkovat i své manželce Báře, která mě od začátku přemlouvala, abych nekončil. Vždycky když na to přišla řeč, tak jsem slyšel - přece takhle neskončíš.”

Vojto, je z řady důvodů slovo satisfakce tím, které vystihuje vaše pocity po vítězném výkonu týmu proti Estoncům na jejich půdě nejvíc?
Myslím, že jsme do toho zápasu nešli úplně s tím, že bychom se chtěli nějak mstít za porážku na EuroBasketu. Je to úplně jiná soutěž. Ty pozice byly úplně jiné, ale...

Otázka byla myšlena spíš obecněji. Dokázali jste nejen sobě, že EuroBasket nebyl tím pravým obrázkem vašich schopností a že pořád můžete zvládat i velké a těžké zápasy?
To je story celé téhle kvalifikace. Proto jsme tady. V létě to prostě byla chyba, ale i takové věci se někdy stávají, přestože to je nepříjemné, a všichni jsme si to vyžrali až do konce. Výkon v Estonsku byl úplně o něčem jiném. Byl bojovný, několikrát jsem byli dole a vrátili se zpátky, což jsme nedokázali na EuroBasketu ani jednou. A ten duch týmu a ta soudržnost byly úplně někde jinde.

Bylo na všech hráčích znát, jak moc to chtěli v Tallinnu urvat?
Řekl bych, že to bylo znát od prvního dne, nejen v tomhle zápase. Samozřejmě byl důležitý, Estonsko vyhrálo ve Slovinsku, což má být favorit naší skupiny, takže výhra tady se bude hodně hodit do celkové tabulky a možná potom i do té další. V podststě se tady hrálo o dvě výhry, my jsme to hodně chtěli a o tom tyhle zápasy jsou. V kvalifikačních oknech se toho nedá moc natrénovat, nedá se toho moc nataktizovat, prostě musíte do zápasu přijít, rvát se o každý balon a doufat, že na konci se trefíte. A pak samozřejmě v našem případě taky doufat, že přijede „Saty” a že nám rozdá ty balony a bude mít 16 asistencí.

Co po velkém vítězství zaznělo v šatně?
Zaznělo tam, že to je začátek cesty. Přestože můžeme být spokojení, jak jsme hráli, tak je to jen začátek cesty. Je to první z potenciálních dvanácti zápasů, které nás můžou posunout k postupovému cíli. Samozřejmě je ale dobré takhle začít. Každá výhra se počítá za dvě. A bylo to relativně emotivní, protože nehrajeme jen o tu samotnou výhru, ale i o nějaký obraz celého nároďáku, a to se, myslím, v Tallinnu ukázalo.

Bylo klíčovým faktorem zápasu to, jak dobře vám fungoval - hlavně díky oběma rozehrávačům Satoranskému a Sehnalovi, kteří do půle neztratili ani jeden míč -, útok?
Oba dva kluci byli výborní na balonu. My jsme dlouhodobě měli problémy s tím, když tým proti nám přebíral clony, ale tady jsme to dokázali zvládnout, půjčit si balon, trefit i nějaké těžké střely, což nám vždycky pomohlo. Dali jsme devadesát sedm bodů, takže útok byl dobrý. Z obou stran to bylo velice útočné utkání, oba týmy trefovaly střely a na konci jsme byli o trošku šťastnější. Tyhle zápasy hrané bez předchozího tréninku a prakticky bez přípravy se prostě rozhodují jednou, dvěma pozicemi na konci, kdy musíte trefit těžkou střelu a najednou je to vaše. A ještě k „Satymu” s Ondrou - oba kluci byli skvělí na balonu a zaslouží si obrovskou pochvalu. Dokázali řešit situace, které nebyly jednoduché, protože Estonci hodně přebírali clony, a ono to není úplně jednoduché do toho hrát a něco tvořit. My jsme se jim snažili pomáhat nějakým pohybem, a když už něco vytvořili, tak se trefit, což se docela dařilo a spoustu balonů jsme odbojovali a dali koše z takových pološancí. To je potřeba, protože útok nebude šlapat na sto procent, jakoby mechanicky. Mít jako tým osm ztrát v takovém zápase, kdy hrajete venku, kdy se hodně přebírá, což je nestandardní obrana, tak si takhle pohlídat balony je velký výkon.

Po posledním období, kdy to nebyla vaše přednost, se také zdá, že se zase učíte hrát směrem pod koš, což v Tallinu i doma se Švédy často fungovalo výborně.
Ono když není moc kam hrát, tak to samozřejmě chybí. Ten systém, který byl před tím nastavený s Diegem Ocampen, byl extrémně do pick-and-rollu. Proti Estonsku tam byla daleko větší volnost v tom vybrat si tu možnost sami. Estonsko je i poměrně malý tým, takže dostkrát jsme dali koš z toho, že je kluci dokázali přelobovat přihrávkou až pod koš. A byly to jednoduché body, které nám v posledních letech hodně chyběly, že jsme nedokázali skórovat z té mezihry a v podstatě z ničeho.

Tomáš Satoranský utvořil rekord světových kvalifikací v asistencích (16). Při tom zápasovém programu, kdy točil ve čtyřiatřiceti letech 23. zápas za posledních zhruba 60 dnů, odehrát přes 30 minut a podat takový výkon, jde to vůbec nějak popsat?
Překvapuje to ještě někoho? Je to prostě „Saty”. V českém dresu jsou to v jeho podání rekordy v asistencích na potkání. A my víme, co umí. Samozřejmě je to skvělé číslo, rekord a je to  neuvěřitelné, ale to, jak to zase dokázal oddřít v obraně i v útoku, jaké dával těžké střely, a vždycky, když bylo potřeba, tak dal koš, tak především za to klobouk dolů. Na druhou stranu je to „Saty” a my víme, co od něj můžeme čekat, když přijede. Ušil si na sebe bič, protože už to každý čeká.

Estonci začali famózním trojkovým procentem do poločasu, vlastně skoro neminuli. Věřili jste, že ve druhém poločase ta úspěšnost musí začít klesat, což se také stalo?
U nich spousta těch střel nebyla jednoduchá a mít to 12/8 v poločase, to se nedá vydržet. My jsme špatně řešili jednu situaci, ze které jsme dostali tři čtyři trojky, a řekli jsme si, že už si to pohlídáme. Pak už ty střely byly daleko těžší a samozřejmě s tím, jak zápas ubíhá, ty nohy těžknou. Místa je míň a míň a bylo jasné, že na konci něco musí minout. Pak už tam nedali i nějaké volnější trojky a to rozhodlo.

Co nicméně zaznělo na vaší lavičce v závěru, kdy soupeř otočil na plus pět bodů?
Nic. Je to jenom minus pět, hlavy nahoru. Bylo to přesně to, co nám nejvíc chybělo posledních pár let. A to byl nějaký klid v takových krizových situacích. Protože to bylo něco, v čem jsme dřív byli extrémně silní. Vždycky to bylo tak, že nás nedokázala zaskočit žádná šňůra a teď se k tomu vracíme. Takže myslím, že je to naše tvář, která po těch letech určité období chyběla. My jsme se nedokázali dostávat z krizových situací, ale tady jsme to zvládli, a proto jsme zápas dokázali vyhrát, protože ty vrcholy a údolí tam budou v každém zápase.