Slyšel jsem to za ty roky tolikrát! Proto slavil až do kuropění
Jako nejdéle sloužící hráč týmu musel za svých 11 let v klubu přetrpět čtvrtinu z více než čtyřdekádového pardubického čekání na ligové finále. A včera mohl Bekse splatit to, oč ji před dvanácti lety sám připravil.
Asi nikdo z celého mužstva nemohl cítit ve středu po 21. hodině větší úlevu než právě nejstarší borec Maxa NBL. Železný Kamil Švrdlík, hrající už nekonečné stovky utkání bez jediného vynechání a ztělesňující basketbalovou dlouhověkost a oddanost sportu jako málokdo další. Tady je jeho zákulisní vyprávění nejen o tom, co prožil ve středu 27. května 2026 včetně oslavného večírku trvajícího po šestém semifinále až do pozdních ranních hodin.
Kamile, přiznal jste, že za stavu 0-2 v semifinále s Brnem jste si říkal - už zase. Už zase to jde do kytek. Jak náročné to bylo v tu chvíli na psychiku a jak jste se s tím interně v týmu vyrovnávali, hlavně vy délesloužící?
Za toho stavu 0-2 samozřejmě nikdo naplno neřekl, že by nevěřil. Nějaká malá víra tam byla, ale řekněme si upřímně, když to bylo 0-2, a pak navíc o osmnáct bodů dole v poločase třetího utkání, kdy jsme to v té chvíli měli s Brnem v sezoně 1-5, bylo to složité. Věděli jsme ale, že musíme nejdřív urvat ten třetí zápas, protože z 0-3 už by to šlo obracet těžko. A po čtvrtém utkání už se ta série zlomila.
A to vám před třetím zápasem na půdě soupeře vypadl ze hry první pivot Zed Key. A pokud byste za stavu minus 18 dostali ještě jeden dva koše, asi už by byl nadějím úplný konec...
Kdybych vystřihl ten moment, kdy jsme byli minus 18 bez Zeda, za stavu 0-2 na hřišti soupeře a s jednou výhrou nad Brnem v sezoně, tak tam na náš postup asi musel být zajímavý kurz na live sázku. (směje se) Vždycky všichni říkají, že jsme věřili, a i když i u náš tam ta víra nějaká byla, tak nikdo nemohl říct, že to půjde a určitě to zvládneme. V té chvíli prostě šlo o to utlouct ten jeden nedobře se vyvíjející zápas, což se podařilo, a tam jsme to nastartovali. Já si ale nemyslím, že bysme do té doby hráli blbě, dvakrát jsme doma vedli dvojciferně. Takže to bylo o tom, abysme to dokázali udržet až do konce.
Na rozdíl od Brna jste si v sezoně už dlouho neprošli žádnou větší zkouškou, mělo v tomhle minimálně v úvodu série psychickou výhodu?
Je to možné. Mně tohle už taky někdo říkal - vy jste neměli žádnou krizi. No, za stavu 0-2 a minus 18 už to byla docela slušná krize (směje se). Já ale hlavně říkám, že my jsme tu měli krizi poslední dva roky (další smích).
Jenže tu nezažili všichni vaši noví cizinci, ani třeba Jakub Tůma.
To je pravda, ale my ostatní jo. Takže jsme nějaké nesnáze za sebou měli. Je ale možné, že ty přestáté problémy Brnu pomohly a strašně ho nakopla ta obrátka ve čtvrtfinále s Děčínem. A do těch prvních dvou zápasů s námi si to přeneslo. Postupem série se ale podle mě projevilo, že odehráli daleko víc zápasů než my, což pak zase byla jejich nevýhoda. Byli prostě utahanější.
Zmínil někdo v týmu, zda to byl paradox, že jste sérii otočili de facto bez prvního pivota a třetího nejužitečnějšího hráče soutěže Zeda Keyho?
Jo, někdo to nadhodil, samozřejmě ze srandy (směje se). Říkali jsme mu, že víme, čím to bylo (další smích). My jsme ale museli hlavně něco změnit. Jistě, se mnou se potom hrálo jinak než se Zedem a od třetího zápasu se podařilo zapojit do rotace i „Svojdu” (Michala Svojanovského), který dvěma trojkami na začátku čtvrté čtvrtiny otáčel právě třetí utkání, což by taky nikdo netipoval. Byla to nějaká změna, která nám prospěla, a Brno to pomohlo vyvést z pohody, kterou do té doby v sérii mělo.
Tušil jste, že v sobě máte pořád takové výkony jako ty ze čtvrtého a pátého zápasu? Nebo jste překvapil sám sebe?
Já v téhle sezoně neměl tolik příležitostí, a i když to nebyly takovéhle výkony, tak jsem pořád dokázal zahrát. A vím, co zvládnu, když hrajeme proti sobě se Zedem na tréninku, kde to není tak, že by mě válcoval (směje se). Prostě mi ty dva zápasy sedly, ve chvíli, kdy jsme to potřebovali nejvíc. Mohlo se ale klidně stát, že by mi to nepadalo...
Skoro pořád jste byli v sérii pozadu v produkci zpod koše a na doskoku, bylo těžké to vykrývat?
Brno bylo celkově vyšší i na pozici gaurdů a křídel a dělalo nám tím potíže i v sezoně. A teď bez Zeda obzvlášť. My jsme pak těch možností moc neměli, a i když jsme se na to snažili zaměřit, tak Brno moc dobře vědělo, že tohle je jedna z šancí, jak se přes nás dostat. I když jsme ale vyhráli sérii, tak jsme to měli zvládnout o něco líp. Býval by to mohl být hlavní kámen úrazu, pokud bysme sérii ztratili.
V posledních dvou utkáních jste měli jen 9 a 11 ztrát a vůbec v celé sérii jste jich spáchali málo, přičemž Brno jich mělo 11 jen za první čtvrtinu šestého zápasu a 15 v poločase. Dělalo tohle zásadní rozdíl?
Byla to věc, kterou jsme asi vyvažovali ty doskoky. Mít ztrát stejně jako soupeř, byl by to problém. I v průběhu sezony jsme jich neměli tolik (aktuálně je Beksa druhá s průměrem 12,57 včetně play-off). Možná na začátku sezony při porážkách v Brně a Ostravě jsme jich udělali hodně, ale od té doby to nebyl problém. Spíš jsme bojovali s tím doskokem. Limitace ztrát byla daná i kvalitou našich rozehrávačů a v play-off se to potvrdilo.
Když ne vždy spínal MVP sezony Jamonda Bryant, byl naprostou hvězdou od třetího zápasu Robert Bonham, kterému skoro nešlo odebrat míč, navíc skóroval v desítkách bodů a téměř vždy byl spolehlivým tahounem. Jak jste ho viděl v sérii vy?
Je to největší míčový eskamotér, jakého jste v NBL zažil?
Ještě v Prostějově jsem hrával s Jamarem Smithem, který byl v tomhle hodně dobrý. Pak se dostal i do Euroligy, a i když možná nebyl s balonem tak tvořivý jako Trey, uměl si vytvořit strašně jednoduše střelu, navíc byl i vyšší. Tak uvidíme, kam to jednou dotáhne Trey.
I přes vedení o 13 bodů dokonce po 39 minutách jaké nervy jste měl v koncovce šestého zápasu, když Brno snížilo až na pět?
Tam jsem tu časomíru hodně tlačil, ale nic, už jsem nevěděl, jestli to nemám jít mačkat ke stolku sám (smích). Člověk by si řekl, co se tam může stát, jenže my dokázali faulovat před vhozením z autu, ztratit balon, nedoskočit, kdy nám to vypadlo z rukou, i dostat šílenou trojku od Davida Jelínka, který u toho skoro spadl až na naši střídačku. (směje se) Pořád jsem ale věřil, že za vedení o pět dvacet vteřin do konce to zvládneme. Naštěstí jsme vyhodili na Treye, a ten po faulu opět neminul ani jednu šestku, jako celý zápas.
Celou sérii do sebe poměrně viditelně šli Radek Farský z Brna a váš spoluhráč Jamonda Bryant. Neměl jste pocit, že i v posledním zápase měl váš kolega víc v hlavě tohle než vlastní hru a výkon?
Do hlavy mu nevidím, je to možné. Já se s ním o tom taky snažil mluvit, aby se soustředil spíš na náš výkon. Oni spolu oba měli už nějakou historii z předchozího průběhu sezony, táhlo se to a někdy se do toho, myslím, Joes nechal zatáhnout až moc a zbytečně. I si myslím, že se tím rozhodil, že se soustředil na něco jiného. S tím tedy souhlasím.
Jste jediným z týmu, kdo je v týmu už 11 let v kuse a kdo tak na tenhle postup do finále čekal skutečně dlouho. Jde teď vůbec popsat tu úlevu, když jste usedl po čtvrtém triumfu na lavičku v šatně?
Největší úleva přišla hned po zápase. Když běželo posledních pár vteřin, už tam to byl skvělý pocit, že se to podařilo. Protože když domácí stahovali těch 13 bodů v poslední minutě, říkal jsem si - To snad není možný! Už jsem tak blízko a zase se něco stane. A už jsem si moc přál, ať zazní ta poslední siréna. Vedle hráčů byla ta úleva a radost vidět i na lidech z vedení, že se to konečně podařilo prolomit, protože do teď se vždycky něco podělalo. A tentokrát to vyšlo, byť po hodně strastiplné cestě. Ještě týden zpátky jsme byli v podstatě mrtví. A teď se bavíme o postupu do finále.
Tomu jste loni v létě, po hrůzné sezoně s desátým místem, ale asi taky nemohl dávat moc velké šance, ne?
V létě už jsem viděl, že nám to nějak jde, ale hlavně jsem si říkal, že musíme udělat a-jedničku. Až když jsem viděl, jak fungujeme, a uběhla aspoň půlka základní části, tak jsem začal věřit, že to někam můžeme dotáhnout. Samozřejmě jsem ale neříkal, že finále je jisté. A v létě jsem ani nedoufal, že z desátého místa hned finále může být.
Jednou z hlavních překážek, která Pardubice roky od šancí na finále držela zpět, byly všemožné zdravotní problémy, které tým většinu sezon stíhaly. Letos jste ale měli v tomhle nebývalou kliku, že?
Tohle musím zaklepat. Když někdo chyběl, bylo to zápas, dva. A nebylo to víc hráčů najednou. Až ke konci dlouhodobé části, kdy jsme měli už jisté druhé místo, chyběli tři hráči naráz. Tam jsem si jen říkal, že doufám, že to nezačíná, byť to nebyly vážné potíže. Tohle je prostě součást toho všeho. Nevím, jestli se povedlo vybrat odolnější hráče, nebo je to dílem štěstí, ale vím, že některé sezony jsme si toho vybrali do sytosti, kdy nás bylo do hry jen pár.
Jak silně jste cítil, že to chybějící finále leželo jako závaží na celém klubu?
Cítil jsem to. Pardubice jsou ambiciózní klub a vždy své ambice zveřejňovaly. Jistě už se pak nezmiňovalo přímo finále, ale spíš boj o co nejvyšší pozice, ale stejně to tu všichni všelijak připomínali - vy to finále stejně neuděláte. To jsem si tu vyslechl tolikrát! Ať přímo ve městě, nebo na sítích a v médiích. Proto jsem rád, že i díky těm lidem, kteří jsou tu strašně dlouho a pamatují toho moc, se to povedlo. Vzpomínám, že jsem ještě s Prostějovem hrál v roce 2014 čtvrtý zápas semifinále na Dukle, když jsme prohrávali 1-2, a Pardubice byly doma krok od postupu. My ale vyrovnali a pak je porazili doma v pátém zápase, takže jsem byl jedním ze strůjců té dlouholeté bolesti (směje se). Hodně lidí v klubu i kolem basketu je tak teď hodně rádo, protože 42 let, to zní fakt hrozně.
Jednou se vám bude končit kariéra klidněji, že?
Přesně tak!
Jaká byla včera oslava v šatně a potom cesta domů? Co jste měli od trenéra Šotnara povoleno?
Žádný limit nám nedal (smích). My jsme ho hned v šatně zlili vodou, protože udělal to finále. A cestou do Pardubic byla dobrá nálada. Stavěli jsem na pár benzinkách, jen škoda, že se hrálo až od sedmi a vrátili jsme se později. I tak jsme ale jeden pardubický podnik stihli...
Do kolika jste vydržel?
Domů jsem přišel v pět, v šest (smích). Byli jsme tam celý tým. Nám ale trvalo, než jsme se jenom vrátili do Pardubic!
Je něco, co se tak úplně neví o trenérovi, který to 42leté finálové sucho zlomil?
Honza Šotnar si prostě dokáže postavit ten tým pro styl, kterým chce hrát. Dosadí si do něj vhodné hráče, i asistenty, aby ho vhodně doplňovali. A to je jedna z těch hlavních věcí, proč je tak úspěšný. I v Ústí to měl postavené tak, že mu ten tým seděl k jeho stylu. Nesnažil se hráče předělávat. A to se povedlo i letos tady.
Po těch vyrovnaných zápasech v sezoně a po té úlevě z postupu do finále bude nyní vaší výhodou proti nymburským obhájcům, že budete už moct hrát bez tlaku coby nefavorit? A bude u série Zed Key?
Pro nás bude důležité, aby Zed byl schopen hrát větší počty minut. A jinak my si na Nymburk v průběhu sezony věřili, doufám, že budou všichni zdravotně v pohodě, což bude nejdůležitější. A i když náš cíl samozřejmě byl dostat se do finále, tak i teď si to chceme s Nymburkem rozdat, aby to bylo co nejzajímavější. Během sezony jsme s ním hráli vyrovnaně všechny zápasy a já z nás cítím tohle nastavení. Rozhodně to nejdeme jen nějak odehrát.
