Věřícího kuchaře a MVP z lavičky učil v Lakers zpomalovat Dončič

Byl to kauf letošního léta. Nejen pro obhájce profeje, ale podle názoru generálních manažerů i napříč kluby celé ligy. A už teď lze předpokládat, že se tenhle rodák z texaského Houstonu v české kotlině příliš neohřeje.

Do Maxa NBL vletěl jako velká voda. Za období října plus jednoho zářijového duelu psal za pouhých 19 minut ve hře parádní čísla, když měl průměry 16,9 bodu, 3,9 doskoku, čtyř asistencí a pěti získaných faulů. Neporažený Nymburk dovedl k bilanci 8-0 a fanouškům servíroval úžasnou ofenzivní show se zakončeními na deset způsobů. A to všechno jako hráč z druhé vlny.

Všetranný americký guard Sir Jabari Rice, který navíc úřaduje i jako druhý střelec celé Ligy mistrů, a už kolem něj krouží lecjací věhlasní zájemci, však i přes tohle všechno není typem namachrovaného frajera, který by chtěl uchvátit každou střelu a nedělil se v útoku o míč. Naopak, mezi zápasy sedí s asistentem kouče u videa, aby se naučil, jak omezit svá provinění proti pravidlům o krocích, a také s nemalým dojetím v hlase mluví o své mamince, která za ním právě dorazila ze Států, aby s milovaným synkem vyrobila pěkných pár fotografií na svůj facebookový profil.  

Jabari, být zvolen jako MVP hned po prvním měsíci v nové lize, co to znamená pro vaši další kariéru?
Jsem za to fakt šťastný. Jedním z mých cílů při příchodu do NBL bylo patřit mezi nejlepší hráče a tohle ocenění je pro mě požehnáním. Chci tak pokračovat i dál a být nejlepší každý měsíc. Uvidíme, jak to půjde.

Jaké jsou vaše první observace z NBL? Čím se liší od vaší zkušenosti z NBA G League?
V G League je o dost víc atletických hráčů, tady zase musíte být ready na fyzickou hru, soupeři do vás jdou mnohem důrazněji, vrážejí do vás o hodně víc, drží vás a taky se tu provozuje „trash talk” (verbální napadání hráčů navzájem). Vedle toho se mi líbí, jak fanoušci podporují své týmy a jak u toho dokážou být hlasití, takže pak je to ještě větší zábava. Mám rád soutěživost a zatím mě tahle liga baví. Není vůbec špatná a jsou tu výborní hráči, jak Američané, tak místní.  

Vyhecuje vás trash talk soupeřů k ještě většímu úsilí ve hře?
Jo, rozesmívá mě to, mám to taky rád, okoření to zápasy, navíc sám taky dost mluvím. Takže mě to baví.

Dá to člověku hodně práce stihnout za 19 minut vršit takové průměry, aby vám hodily užitečnost větší než 22?
Jak trenéři, tak spoluhráči mi dodávají do zápasů absolutní sebevědomí v tom, abych dělal, to co dělám dobře. Jasně, že každý chce být hvězda, já se ale cítím líp, když do hry naskakuju z lavičky a můžu navázat na to, jak to rozjela základní pětka, nebo dodat naší hře vyváženost. Pro mě je to dobrá role. Ti hráči, co zápasy za druhý tým začínají, jsou čerství, a když tam třeba po pěti minutách přijdu já, už jsou unavenější, já jsem naopak plný energie a to je pak výhoda. Navíc i když jdu do hry jako jeden z prvních střídajících, mám velkou zodpovědnost, protože když se třeba základu nejdřív nedaří, musíte hru týmu zvednout, anebo když to jde dobře, tak to udržet. Chodit jako šestý hráč do hry je jedna z největších výzev tady, ale já mám výzvy rád. Trenéři je přede mě staví i při tréninku a já chci být pořád lepší. Nikdy mě nenechají v klidu, dají mi vědět, když hraju dobře, i když mi to jde hůř.

Zatím jste také na průměru tří ztrát. Je to daň především za snahu o atraktivní herní projev se spoustou průniků jeden na jednoho plus za odlišné evropské posuzování kroků?
Jasně, většina těch ztrát jde na vrub kroků, i když sem tam mám i nějaké hloupé přihrávky. Kroky mě ale trápily nejvíc. Proto s asistentem Stefanem Grassegerrem hodně studujeme video, na které fakt dám, a koumáme nad tím, jak bych mohl líp využít své fintování před úniky, což je moje hlavní zbraň, nebo pohyb ve hře. A vždycky když mi kroky odpískají, jen se kouknu na Stefana, jestli byly, a on to obvykle odkývá. Řekl bych, že všichni Američané po příchodu do Evropy mají problémy s posuzováním kroků. Mám i kamarády mezi hráči, kteří mi tohle potvrdili. Je to zásadní věc se v tomhle přizpůsobit a pořád se v tom zlepšuju. A i když naposledy v Ústí jsem měl pět ztrát, tak v poslední době už kroků nebylo tolik. Vím, že někdy musím ten únikový pohyb jako by trochu zpomalit a dát míč nejdřív na zem.

Ve hře při zakončení dost využíváte i zpomalení ve dvojtaktu, což se v lize tolik nevidí. Je to váš oblíbený pohyb?
Jo, mám to odpozorované od různých hráčů. Luka Dončič je v tomhle jeden z nejlepších, kdo umí při zakončení nájezdu zpomalit. Byl jsem minulou sezonu v tréninkovém komplexu Lakers, takže jsem to od něj mohl i odkoukat a namodelovat podle něj a snažím se to dál zdokonalovat. Jinak myslím, že třeba „pump fake” (naznačení střely, které obránce donutí reagovat) už mám výborný. Jsem útlejší postavy, ne nějaký velký atlet, takže nenajíždím do tří hráčů, ale využívám eurostep nebo naznačení střel, abych byl co nejefektivnější.    

Jste často v kontaktu s Bronnym Jamesem, synem historického top skórera NBA LeBrona, se kterým jste se spřátelil v týmu Lakers v G League?
S Bronnym teď zase tolik nemluvím, i když jsme se dost skamarádili. Ale se spoustou jiných kluků v kontaktu jsem, i z mého prvního roku v San Antonio Spurs. Bavíme se přes sítě, i s novými kluky, kteří se do NBA dostali letos. Vždycky jsem byl komunikativní a do týmů jsem dobře zapadl, snažím se dělat srandu a nemyslím si, že by mě kdokoli nesnášel. Bavím se třeba s Devinem Vassellem, občas s Victorem Wembanyamou, nebo s Blakem Wesleym, Sidym Cissokem, samozřejmě i s Bronnym a řadou dalších.

Kdo je vaším nejbližším kámošem mezi basketbalisty?
Řekl bych dvě jména. První je Devonte Graham, který teď hraje za CZ Bělehrad. Byl pro mě veteránem a rádcem u Lakers i ve Spurs. Bylo skvělé, že jsem za ním mohl kdykoli přijít pro radu. A skoro denně jsem v kontaktu s Tyresem Hunterem, který čerstvě podepsal s farmářským týmem Houstonu.

Ještě k Bronnymu Jamesovi - mohl by se za vámi vydat do Evropy, nebo se dokáže prosadit v NBA?
Myslím, že se prosadí v NBA. Jen potřebuje čas. Od loňska se ohromně zlepšil. Podle mě je hodně podceňovaný. Je na něj obrovský tlak, ale já ho viděl, jak maká. Je to super kluk, na první pohled vypadá, že toho moc nenamluví, ale kecá se s ním dobře a já věřím, že se prosadí.

Jako druhý střelec soutěže s průměrem 22 bodů jste se vydal na stíhačku historicky třetího skórera Ligy mistrů, spoluhráče Vojtěcha Hrubana. Už jste o tom mluvili?
Jo, už hodně a já vtipkoval, že se ho pokusím dostihnout. Asi ale nebudu mít na to dost sezon, abych to zvládl. On tuhle soutěž hraje už moc dlouho. (směje se)

Jde to zatím v této špičkové soutěži líp, než byste býval čekal?
Nehoním se vyloženě za takovými statistikami, ale honím se za úspěchem, protože bych chtěl vyhrávat co nejvíc. A úspěch s takovými čísly přichází. Sám od sebe očekávám hodně, a až ještě zlepším trojky, budou moje čísla ještě výraznější. Považuju se za střelce, ale taky chci mít míň ztrát a dostávat do dobrých pozic své spoluhráče asistencemi. Vím, že na statistiky každý kouká, ale já je po zápase nesjíždím, nekoukám ani na tabuli v hale, protože by mě to rušilo v tom, čeho chci dosáhnout. Takže být druhým střelcem soutěže je fajn bonus, ale radši bych otočil naši bilanci výher a porážek.  

Jste i tady v Evropě sledován skauty a kluby ze zámoří?
Říká se leccos, o NBA i nejlepších týmech z Euroligy, ale nechávám to na svých skvělých agentech a teď se radši soustředím na práci tady, protože nikdy nevíte, co vás může čekat. Mám rád své spoluhráče a kouče tady v Nymburce a chci svůj čas v klubu využít co nejlíp.

Jste hluboce věřící člověk. Byl jste tak vychován odmalčika a chodil jste už jako kluk pravidelně do kostela?
Jo, chodili jsme většinu nedělí, i když se mi nechtělo vstávat tak brzo, ale máma to tak chtěla. Moje víra s věkem rostla. A když mi asi před třemi lety zemřela babička, cítil jsem, že mě to k Bohu přitáhlo ještě blíž. Modlil jsem se každé ráno, i před každým jídlem a před každým zápasem a pak i v poločase a po utkání, ať dopadlo jakkoli. Třeba když jsem měl v Ústí takový, řekněme, nejistý výkon, stejně jsem po zápase poděkoval Bohu za to, že jsem mohl zápas odehrát bez zranění, protože vše ostatní můžu nějak ovlivnit. Dělat sport v rámci víry v Boha je to hlavní, nechci ani lítat v oblacích při úspěších, ani být v depresích po neúspěších a taky se chci radovat z toho, co můžu dělat, tedy přiměřeně.

Jakou roli má právě víra v Boha pro profesionálního sportovce?
Tohle má každý jinak, ale já to mám tak, že prostě je někdo, kdo mě každé ráno probudí, umožňuje mi být zdravý, být tady. Je nějaký důvod, proč jsem teď právě tady v Česku, v Nymburce, v tomhle týmu a za to jsem vděčný, že jsem tu byl všemi přijatý, že můžu hrát basket, že kouč chápe, když se ještě modlím, ale už bych měl jít zpátky na hřiště.

Právě za vámi přijela na návštěvu vaše matka. Máte spolu hodně blízký vztah?
Jsem ohromně nadšený, že sem mohla přijet a že jí to tady můžu ukázat. Ráda cestuje, takže ji chci vzít do Prahy, protože ráda pořád něco dává na Facebook, i po našich zápasech. Chci si to s ní užít, protože před středeční Ligou mistrů budu muset být ode dneška v Praze. Tak jí aspoň nechám doma auto. Ona je můj fanoušek číslo 1, mluvím s ní prakticky denně, posílá mi textovky před každým zápasem, pravidelně vše sleduje, někdy i ze záznamu, a i když není vyloženě expert, umí mi k tomu něco říct a udržuje můj morál, když se mi nedaří. Nemohl bych si přát lepší mámu. Snažím se o ni taky starat a chtěl bych vydělat dost na to, aby až bude v důchodu, mohla cestovat na každý můj zápas.

Dával jste jí jako kluk hodně zabrat?
Jsem problémové děcko i teď, takže když jsem byl malý kluk, měla to se mnou máma těžké. Nevyvedl jsem snad nikdy nic strašného, ale byl jsem hyperaktivní dítě, takže mě někdy musela srovnat, ale časem jsem se přece jen uklidnil. Oba jsme tvrdohlaví, takže to někdy nebylo snadné, ale pořád ji miluju nade vše.  

Mimochodem, jste z basketbalové rodiny?
Ne, ne. Máma dělala cheerleaderku a tancovala, a jen táta trochu hrál na střední, ale já jsem prakticky první v rodině, kdo basket hraje.

A jak jste zatím potkal Česko, už máte nějaké zdejší oblíbené jídlo?
Zkusil jsem něco s knedlíky, ale já si vařím spíš sám doma, takže nemusím nikam chodit. V Praze jsem už zkusil dobrý trdelník a o Vánocích asi zajdu někam omrknout trhy. Máma mi teď slíbila dovézt něco ze Států a taky uvidíme, jak se tu popere s českými supermarkety.

A co si nejradši vaříte sám?
Těstoviny, lososa, burgery, steaky, ve Státech dělám rád špagety, ale tady jsem k nim ještě nenašel tu správnou omáčku. A co budu chystat o Vánocích? Asi tu něco připravím pro své americké spoluhráče.