Jediný dvoumetrový na kempu NBA, vedený asistentem Lakers

Na konci srpna by v jeho kůži chtěl být snad každý nejen český kluk, který si někdy něco začal s oranžovým míčem. Stát v jedné hale s osmdesáti nejlepšími vrstevníky planety, nechat si radit od legendy legend Vladeho Divace nebo kouče Cleveland Cavaliers Kennyho Atkinsona a na každém kroku být obklopen třpytivým pozlátkem nejlepší ligy světa, to se rovná spíš snu než realitě, kterou můžete zažít.

Děčínský playmaker a lídr mládežnických reprezentací z posledních dvou let Marek Houška ovšem tuhle velikou, ale zaslouženou kliku po čtyři dny měl. A s ním i dva do letoška brněnští hráči Martin Šibal a Martin Šimko. Tohle trio si mohlo v tureckém Istanbulu vychutnat ostře sledovanou akci „Basketbal bez hranic”, pořádanou organizacemi NBA a FIBA.

Houška, který má za sebou v 17 letech už i reprezentační zkušenost mezi dospělými, dal na svůj istanbulský pobyt navíc i zlaté razidlo, když byl vybrán do All-Star týmu, který za odměnu absolvuje i americkou verzi tohoto kempu - tentokrát už i s nejlepšími středoškoláky Spojených států -, a to příští rok na konci února ve Phoenixu, kde bude zlatým hřebem celé akce návštěva All-Star Game NBA.  

Marku, zažil jste v Istanbulu sen svého druhu? Předčily ty čtyři dny vaše očekávání?
Pokud jsem nějaká taková měl... (směje se) Vlastně jsem ani nic moc neočekával, takže to, že se mi povedlo dostat do desetičlenného All-Star týmu vybíraného ze všech 78 stejně starých účastníků, určitě nad očekávání bylo.

Co vás na tomhle exkluzivním kempu, kam si talenty z celého světa vybírá sama NBA, nejvíc dostalo?
Nejvíc asi sekuriťáci. (usměje se) I když jsem byl na Adidas NextGen, nebo na reprezentačních akcích, tak tohle jsem ještě s žádným týmem nezažil. Samozřejmě ale vím, že v NBA ty ochranky mívají. Takže když jsme odcházeli z tréninku, museli jsme se seřadit do řady a na jednom konci stáli dva chlapi a na druhém taky a prostě nás odvedli na hotel, aby všechno bylo bezpečné. Jinak stáli na hotelové recepci u vstupních dveří 24/7 a kontrolovali každého, kdo tam přišel. To bylo až neskutečné. A druhá velká věc byl servis okolo. Bylo tam na to strašně moc lidí, přitom každý měl zodpovědnost jen za jednu věc a mohl ji tak dělat na sto procent, aby to nemělo žádné mezírky. Jeden člověk tak řešil jen přesuny hráčů, jeden měl na starosti pouze program tréninku, další jen doplňoval vodu, jiní se starali o naše zdraví, kdy jsme měli k dispozici hned pět fyzioterapeutů.
 
Jaké celebrity z NBA jste potkal přímo na hřišti v rolích trenérů?
Byl tam head coach Cleveland Cavaliers nebo asistenti trenéra z Miami Heat, Los Angeles Lakers i z dalších týmů. Přijelo jich tam fakt hodně. Pak dorazili hráči jako Jalen Suggs, Jabari Walker a z bývalých hvězd nebo legend to byli Vlade Divac, Danilo Gallinari a řada super hráčů, kteří tímhle programem prošli v minulosti. Něco nám třeba řekli, leccos dovysvětlili, dělali jsme s nimi některá cvičení a to byla taky výborná zkušenost. Bylo to organizované na šesti stanovištích a na každém se do toho víc nebo míň zapojovala jedna z těch hvězd. A třeba nám říkali, co zlepšit, nebo v čem máme pokračovat. Jinak každý den jsme se vystřídali u všech trenérů, což bylo super.

Třeba s bývalým spoluhráčem Magica Johnsona Vladem Divacem jste se do kontaktu taky dostal?
Když jsme byli rozdělení do týmů, tak Vlade u nás dělal asistenta. V týmu jsme měli i tři kluky z jeho Srbska, jeden byl pivot a Vlade nám nakreslil signál, kdy ten pivot měl hodit míč zadovkou mezi tři hráče a Vlade nás ujistil, že to vyjde. A ono to opravdu vyšlo, i když z toho byly jen šestky za faul.

Jak vypadaly tréninkové jednotky?
Jak kdy. Bylo to hodně individuální podle toho, co zrovna ten daný trenér viděl. Jak nás tam bylo strašně moc, tak samozřejmě nešlo vidět všechno, ale ti trenéři se snažili dávat pozor na ty největší chyby, které nám vždycky opravovali. Hodně se dbalo i na detaily, na to dělat všechno na sto procent, aby naše řeč těla ukazovala, že pořád chceme pracovat a že jsme „neúnavní”.

V kolika halách vše probíhalo?
Byla to jedna obrovská hala, rozdělená na tři kurty, mezi kterými jsme přebíhali. Někdy to bylo složitější, ale při 80 hráčích to ani jinak nešlo. A bylo lepší, že jsme trénovali všichni v jeden čas a pospolu, než abychom trénovali každý v jiný čas.

Jak moc byly pokyny svázané zápasové sekvence?
Nevím, jak to měly ostatní týmy, ale my nic extrémně svázané neměli. Měli jsme jen pár akcí nebo principů, které trenér chtěl, abychom dodržovali, ale jinak první věc byla - hrajte jeden na jednoho, vytvořte si z toho šanci na skórování a až jako druhý plán byly nějaké clony na balon nebo hodně jednoduché signály. V tom stejném týmu jsme odehráli celkem tři z těch čtyř dnů, kdy naším trenérem byl asistent z Lakers.

Vás jako rozehrávače trenér řídil trochu víc?
Na rozehru jsme tam byli dva, ještě s jedním Srbem. Oba jsme byli hodně na míči, měli jsme být agresivní, táhnout útoky rychle dopředu a zbytečně to nebrzdit nějakými zbytečnými věcmi. A to nám naštěstí vycházelo.

Byly tam při hře hlavně výtky, nebo se i chválilo?
Právě že chválilo. Když jsi něco udělal dobře, tak jsi to slyšel. Když ale naopak někdo udělal něco špatně, tak byl taky pokárný. Víc ale bylo toho chválení.

Kromě Američanů tam byli vaši nejlepší vrstevníci z celého světa. Máte pocit, že jste se neztratil?
Tak i když tam byly nějaké mezírky, tak bych řekl, že jsem se určitě neztratil a nebyl jen do počtu. Snažil jsem se dělat to, co umím nejlíp, a naštěstí to vycházelo.

Byl jste na kempu jediný dvoumetrový rozehrávač?
Ano, byl. Všichni ostatní kluci měli do 190 centimetrů, takové ty turbomyši, které létají po celém hřišti.

I během tréninků vás mohli sledovat skauti, případně rodinní příslušníci?
Šlo to i při trénincích, které byly ve stejných prostorách, kde jsme pak hráli i zápasy, takže se dalo stát buď za takovými plexiskly, nebo  sedět na tribuně. Skautů tam bylo fakt hodně, protože je to velmi sledovaná akce. Byli tam skauti jak z NCAA, tak z NBA i z Euroligy.

Dělo se něco zajímavého i mimo hřiště?
První den po příjezdu, ještě bez těch hvězd a trenérů, nás všechny změřili a zvážili, měřili rozpětí paží, výskok, jak rychle běžíme rovně, jak rychle se pohybujeme do stran, prostě věci, co známe i z reprezentací. A jinak jsme pro sebe měli na hotelu jednu velkou společenskou místnost, kde byl stůl na pingpong, čtyři playstationy a podobné věci.

Smějí kluby nebo univerzity na takovém kempu hráče oslovovat, nebo je to zakázané?
Myslím si, že výslovně zakázané to není, ale nezaregistroval jsem, že by tam za někým někdo chodil. Stát se to ale asi mohlo.

V jakém luxusu jste bydleli?
Byl to hotel hned vedle haly. Měli jsme ho prakticky celý pro sebe, tedy ještě s dospělým nároďákem Turecka, který zrovna hrál kvalifikaci o mistrovství světa. Odhadem to byla možná i pětihvězda, fakt krásný hotel a nešetřili na nás. Měli jsme vlastního kuchaře i obsluhu baru s nápoji. Jinak na hale jsme měli k dispozici třeba proteinové tyčinky, různé sušenky a bonbony, prostě něco na doplnění energie, protože ty tréninky za den trvaly pět až šest hodin.

Byl s vámi v Istanbulu i táta Jakub?
Měl jsem tam rodiče i bráchu. Rodina mohla být i na trénincích celou dobu, jen se museli nahlásit. A pak mohli sledovat všechno.

Už tušíte, jak bude vypadat váš pobyt na kempu ve Phoenixu během All-Star Weekendu NBA?
To ještě nevíme, ale vím, že loni to bylo taky a tehdy tam bylo nějakých 40 kluků. Probíhat to bude asi podobně jako v Istanbulu, nějaké tréninky a hodně se bude hrát, abychom se všichni mohli ukázat v klasické hře. Jinak pokud jde o návštěvu All-Star NBA, tak třeba loni to bylo tak, že každý účastník dostal vstupenku na tu hlavní část včetně zápasu.