Ledový muž a Hrdina vítězky Superstar

S MVP PROSINCE ONDŘEJEM ŠIŠKOU Přizná to bez okolků, protože si toho je dobře vědom. Sportovní zápolení zejména ve své vypjaté play-off podobě má hodně blízko k akčním filmům nebo divadelním představením, navíc i s bonusem reality show, kdy většinou dopředu nevíte, jak to nakonec dopadne. A pokud svůj výkon nabízíte více než tisícovce diváků, kteří jsou většinou mnohem rozdováděnější než ti v kině nebo na divadle, vlastně jako sportovní herec nemůžete žádat o moc víc.

„Ten pocit před narvaným hledištěm jsem zažil i ve finále ligy a je to tak. Profi sport je do značné míry nějakou formou herectví. Vidím to sám na sobě, protože oproti tomu, jak vystupuju na hřišti, jsem v reálném životě trochu jiný člověk. Jsem klidnější a větší pohodář, než by se mohlo zdát z toho, jak působím na hřišti,” povytáhne obočí lídr děčínských basketbalistů Ondřej Šiška, který má k showbyznysu už pěkných pár let bližší vztah než většina ligového pelotonu.

Nakročil k němu už ale mnohem dřív. Jeho oblíbenou postavou je totiž legendární hrdina John Rambo. Série filmů s ním trvala téměř pět dekád a hlavní představitel ztvárněný Sylvestrem Stallonem uhranul i Ondřeje.

„Mám rád i Stalloneho jako herce. Před jedním play-off jsem si fotku Ramba dal i na svůj facebookový profil. Přišlo mi to trefné, a i když jsme vypadli hned ve čtvrtfinále, už jsem si ho tam nechal a mám ho tam doteď,” hlásí příznivec Rambo série s ručením omezeným.

„Mám ji rád, ale nepovažuju se za extra znalce. To byste museli za naším generálním manažerem Lukášem Houserem,” dodává hráč, který je fanouškem lecjakých akčních hrdinů.


Těmi novějšími jsou Iron Man, Kapitán Amerika nebo Neuvěřitelný Hulk z populárních marvelovek. „Mou nejoblíbenější postavou je Hulk, toho mám hodně rád. Celkově jsem fandou komiksů i této série. Chodil jsem na ty filmy i do kina, ale poslední dobou se to ubírá už směrem ke kalkulu a profitu a to se mi moc nelíbí,” kárá tvůrce 28letý rozehrávač.

Kdyby si mohl vybrat, střihnul by si jednu skutečně speciální „filmovou” roli. „Byl by to Last Dance a tam bych měl rád velkou roli. Ideálně Em Džeje,” odkáže na slavný dokument o poslední titulové sezoně Chicago Bulls Michaela Jordana.

Vůdce Válečníků nepohrdne ani filmy s rychlými auty, k nimž bude mít nejbližší měsíc také poněkud blíže. „Nejsem zase takový fanda autofilmů a nebýval jsem ani expert na auta, ale v létě jsem si už koupil své první,” pochlubí se, aby ale vzápětí svou novou lásku notně zklamal. „Jen se obávám, že při výkonu i30N se mi pak bude k tomu mému hůř vracet,” usměje se v narážce na sportovní vůz z dílny Hyundaie, který mu nyní bude po celý měsíc říkat pane.

Obdivovatel Ramba byl zvolen MVP prosince v Kooperativa NBL, když svůj tým v dosud velmi složité sezoně dotáhl ke třetí nejlepší bilanci měsíce (4-2 s výhrami v Brně i na USK), a to průměry 15,2 bodu, 9 asistencí, 3,8 doskoku, 1,3 zisku a 5,7 získaného faulu za 34 minut.

„Tohle ocenění mi udělalo velkou radost, protože je to pro mě po delší době nějaká individuální cena. Nesmírně si toho vážím a moc děkuju spoluhráčům, bez nichž bych toho nemohl dosáhnout. Ještě víc mě ale těší naše bilance v prosinci. Už jsem to pocítil mnohokrát na vlastní kůži, že člověk může mít výborné zápasy a osobní čísla, ale při porážce to nemá s kým oslavit a užít si to. A tohle cítím v celém klubu, od hráčů přes trenéra, management až po paní uklízečky, že je tu úplně jiná energie a nálada a člověk chodí do haly s úsměvem na tváři. Ta sdílená radost je prostě nejvíc,” vyzdvihne děčínský režisér, který se MVP měsíce stal vůbec poprvé.

V prosinci byl klíčovou postavou svého týmu, který se z takřka beznadějné pozice vypracoval až k šanci na elitní nadstavbovou skupinu. A třeba v Brně byl rozehrávač po vzoru svých oblíbených filmových postav hlavním hrdinou koncovky.

A jistě je také Hrdinou jedné slečny a shodou okolností děčínské rodačky, jež v roce 2013 ovládla federální pěveckou show Superstar. Sabina Křováková je už pěkných pár let Ondřejovou partnerkou a její poslední vydaná skladba Hrdina mohla mít kořeny i v aktuálním vztahu s hvězdou Děčína. V každém případě se hodně zamlouvá jejímu Válečníkovi.

„Dobře to funguje i pro nás, sportovce, a pokaždé, když si tu skladbu pustím, mi dodá sílu a elán do basketu,” chválí textovou i hudební složku songu posluchač, který už má prý dobrých deset zářezů, pokud jde o účasti na koncertech své přítelkyně. „Nejvíc si to užiju pod pódiem v kotli. Nejsem moc na nějaké chození do zákulisí,” překvapí playmaker odmítáním šance poznat osobněji hudební svět. Dokonce prý nevyužil ani možnosti zahrát si ve videoklipu své partnerky.


Jejich společné bytí začalo v ideálním seznamovacím místě - v hospodě. „Jasně, nebylo to nic převratného, ale je to asi lepší než přes sociální sítě nebo Tinder, jak to teď bývá běžné,” usměje se. „Bylo to, tuším, po jednom zápase. My se už ale trochu znali z dřívějška z jedné autogramiády. Takže jsem neoslovoval úplně cizí slečnu. Bylo to už trochu předpřipravené,” cukají mu znovu koutky.

Při otázce na to, zda mají známější sportovci například v rámci 50tisícového Děčína u něžné části populace výhodu, odpoví spíš mnohoznačněji. „Osobně to nějak nepociťuju, ale určitá výhoda to asi je. Člověk je víc na očích, než někdo pracující v kanceláři nebo ve skladu, ale není to zase taková výhoda, jak se to může jevit na první pohled.”

Jeho sportovně-umělecké partnerství mu i výrazně rozšířilo hudební obzory. Jako basketbalista vyrůstal tradičně - na rapu a hip hopu. „V mém případě to byli Eminem a česká parta PSH. K jedněm Vánocům jsem její album dostal spolu s Eminem show,” prozradí Ondřej, který v pro hudební průmysl těžké covidové době zažil i domácí koncerty pro jednoho diváka.  

Dostal dokonce šanci naučit se na kytaru. Jenže jeho prsty nebyly tak zručné jako při doručování míčů do koše. „Sabina se jednou snažila mě něco naučit, ale po hodině to vzdala. Nebyla se mnou trpělivost,” chechtá se po své jediné kytarové lekci.

A podobně to prý dopadá, když se doma pokouší o zpěv. „Já mám hudbu všeobecně rád a občas se něco snažím zazpívat, ale většinou bývá moje produkce utnuta,” pokrčí rameny.

A tak se raději vraťme k hereckému řemeslu, které je mu bytostně blízké. Tedy k tomu sportovnímu, a to v tom nejlepším slova smyslu. Přihrávání faulů alias „flopping” totiž pro Ondřeje není. „Myslím, že jak já osobně, tak všichni tady v Děčíně razíme cestu Válečníka, takže „flopy” za mě určitě ne. Nepamatuju si, že bych někdy úmyslně spadnul. Občas se stane, že člověk zakopne a vypadá to jako nahrané, ale osobně jsem to nikdy neudělal cíleně,” dušuje se.

Zároveň uznává, že jako „herec v hlavnej úlohe” má v zápasech ohromnou zodpovědnost a někdy i moc ovlivnit svým konáním, chováním a činy i davy v hledišti. Zvlášť pro prvního rozehrávače přitom nemusí být zejména ve vypjatých momentech snadné ukočírovat všechny bublající emoce.

„Tím, že sport hraju odmalička, si na to člověk zvykne a ani si nepřipouští, že by to takhle bylo, ale když se na to podíváme takhle, tak já mám emoce rád a k basketu patří. Sám v zápasech dělám to, co cítím, že je pro mě přirozené,” vykládá. A dokonce dodá, že čím je starší a zkušenější, ubývá mu potřeb rozhodovat koncovky ve vlastní režii.

„Myslím, že největší hráči se poznají podle toho, že tu slávu dokážou přenechat i někomu jinému, když je v lepší pozici. Nicméně role v týmu jsou nějak nastavené a každý asi ví, kdo by měl vzít koncovku na sebe. A asi to nebude mladý kluk, který právě přišel z juniorů.”

Součástí žhavých zápasových emocí jsou i momenty, kdy se někdy stane něco, čeho pak hráč zpětně lituje. I směrem dovnitř vlastního týmu. Válečníci ale mají tohle pořešené.

„Situaci, kdy bych to vyloženě přehnal, si teď nevybavím, ale v týmu to máme nastavené tak, že co se stane na hřišti, na něm i zůstane. Nikdy jsem nezažil, že bychom po tom spolu nešli na pivo a že by se někdo urazil. A pokud se něco stane, tak se to vyřeší hned po zápase v šatně, aby nevznikly žádné dohady. Nikdy to není osobní, vždy je to v zápalu boje a v touze po vítězství. Nic dramatického jsem ale ještě nezažil,” kroutí hlavou válečnický šéf.

A také poslední válečnický mohykán - v otužování. To je jeho další velkou vášní.

„Vzniklo to tak, že můj bývalý spoluhráč z Brna Honza Kozina psal diplomku právě na téma otužování a přes něj jsem se k tomu dostal. Tuhle zimu jsem tomu zatím moc nedal, i kvůli případným nemocem, ale chlad mám rád. Každé ráno se sprchuju studenou vodou a je to super průprava. Má to spoustu benefitů a můžu to jen doporučit,” povídá s nadšením děčínský ledový muž, který si alespoň během Vánocí stihl doma v Přerově užít tamní lagunu.

„Kolik tam měla voda stupňů? Teploměr s sebou nenosím, ale musel se sekat led,” zakření se.

Začátečníkům v tomto oboru by doporučil velmi postupné krůčky. „Nejlepší je začít se otužovat vzduchem, tedy nechodit ven nabalený. Pak je dobré přidat i studenou sprchu, určitě ale není vhodné napoprvé vlézt do vody někdy v prosinci,” varuje.

Okolí Děčína je podle něj otužilecký ráj. „Je tu krásná příroda, já osobně preferuju Maxičky na kopci, kde to je velmi příjemné. V týmu jsem ale sám. Dřív jsem chodil často se Šimonem Ježkem, ale teď jsem tu poslední mohykán. Mladí kluci už jsou na to trochu rozmazlení,” usmívá se.

Ač ani jeho otužování neochránilo od covidu, nedá na něj dopustit. „Covid je nevyzpytatelná nemoc, já ale měl jen mírný průběh. A jinak, za svou kariéru jsem vynechal dosud jen jediný zápas, takže nějaký efekt to mít bude,” pochvaluje si.

Autor: Redakce NBL
Reklama
Vstupenky Eurobasket