Mladé trenérské pušky v nejvyšších českých ligách
V současné době v nejvyšší mužské i ženské lize trénuje řada nadějných mladých trenérů. Zatímco někteří začali teprve nedávno, jiní mají už odkroucených pár sezon za postranní lajnou NBL či ŽBL. Oslovili jsme šestici koučů s tím, aby se podělili o své příběhy a to, jak se k trénování v nejvyšší lize dostali.
Jak mladí kouči vzpomínají na nabídku vést prvoligové družstvo, jaké milníky si po nástupu vybaví, co považují u začínajících koučů za nejdůležitější, zda využívají nějakého mentora a co je na této práci nejvíce nabíjí?
Začneme s trenérem, před nímž stojí před nacházející sezonou asi největší výzva. A tím je třiatřicetiletý Martin Bašta, který v loňské sezoně působil jako asistent Natálie Hejkové u ZVVZ USK Praha při krasojízdě za euroligovým titulem. Zkušenosti předtím sbíral i jako asistent u reprezentace do 19 let a je současně asistentem Romany Ptáčkové u ženské reprezentace. Když přišla nabídka na pozici hlavního kouče, byl překvapený i nadšený.
„Střídaly se ve mně pocity nervozity i ohromného nadšení. Dal jsem si pár dní na rozmyšlenou, ale nebylo nad čím přemýšlet. Taková nabídka už by nemusela nikdy přijít a samozřejmě s velkou radostí jsem ji přijal,“ vypráví Bašta, který si považuje, že je v nejlepším v klubu v Evropě, a navíc jako hlavní trenér. Je vděčný, že v klubu bude jako mentorka nadále působit evropská trenérská legenda Natália Hejková. „Je skvělé, že ji budeme mít nablízku a budeme s ní moci probírat různé věci a čerpat její zkušenosti. Chci všem ukázat, že jsem správná volba jako hlavni trenér. To je samo o sobě největší motor a motivace,“ dodává nadějný kouč.
U ženského týmu ŽBL působí také Petr Treml mladší (34), který je lodivodem Levhartic z Chomutova. K týmu se přitom dostal letos až začátkem nadstavbové části. „Bylo na začátku těžké vkročit do rozjeté sezóny. První proslov v šatně byl o hledání kompromisu mezi tím, co funguje a co zvládneme za krátký časový úsek změnit,“ vypráví Treml mladší.
Šanci je třeba chytit a nebát se
Další mladí nadějní čeští trenéři se pohybují na palubovkách NBL. Patří mezi ně Martin Vaněk (30), který jako kouč dovedl Basket Brno po letech loni ke stříbrným medailím. V Brně začínal jako velmi mladý asistent Lubomíra Růžičky v roce 2017. Před dvěma lety dostal důvěru i jako hlavní kouč. „Moje první myšlenka tehdy byla, že je to rozhodně nabídka, která se neodmítá. Prošel jsem v Brně několika pozicemi (trenér U17, šéftrenér VSCM, trenér U23, asistent u A týmu) a stát se hlavním trenérem byl prostě další krok v mé kariéře,“ popisuje Vaněk.
Vzpomene si i na svůj velký první proslov k hráčům po vítězství na palubovce Nymburku, což byla první Vaňkova výhra v roli hlavního kouče. Za zcela zásadní považuje schopnost nepodlehnout tlaku, ať už ze strany fanoušků nebo vedení, a naopak se s tlakem naučit pracovat. „Je to nedílná součást naší práce a je potřeba na to být připraven. Za druhou velmi důležitou věc považuji nebát se poprosit o radu zkušenější trenéry,“ říká Vaněk.
První sezonu v NBL má za sebou také kouč Slunety Ústí nad Labem Tomáš Reimer (32), který přišel z prvoligového Sokola Pražský. „Pro mě to byl absolutní šok, nevěřil jsem, že taková nabídka může přijít. Myslel jsem si, že okruh trenérů je v nejvyšší soutěži uzavřený a dostat se do něj je nemožné. No a dnes je nás mladých trenérů více než dost. Když něco opravdu chcete, nesmíte se ničeho bát a jít do toho po hlavě,“ dává k dobru svůj recept Reimer. Pro začínajícího trenéra je podle něj důležité, aby za ním stál tým. „Když tam máte mezi hráči někoho, o koho se můžete opřít, jste si jistější, a to je důležité,“ popisuje Tomáš Reimer s tím, že u věcí, kterým věří, je důležité nenechat se ovlivnit a stát si za nimi.
To Adam Choleva z NH Ostrava má už za sebou na lavičce klubu čtyři sezony v roli hlavního kouče. Do týmu přišel jako asistent v roce 2020, o rok později nahradil Petera Bálinta jako hlavní kouč a letos prodloužil kontrakt s NH o další tři roky. A to mu přitom bude 30 let až na začátku září. Jaké měl pocity při svých začátcích? „Směs nadšení, respektu a odhodlání. Člověk si říká, že je to obrovská příležitost, ale zároveň si je vědom toho, jak velká zodpovědnost to je. Nejde jen o taktiku a tréninky, ale o to, že se vám svěřují hráči, klub a fanoušci. Řekl jsem si, že do toho půjdu naplno a ukážu, že i mladý trenér může něco dokázat. Dost mi pomohlo, že jsem věděl, co vše to obnáší z domu,“ říká Choleva. Pomohlo mu také, že hned první zápas tým pod jeho vedením vyhrál, navíc na horké děčínské půdě.
Ostrý start do kariéry prvoligového trenéra měl i Jan Šotnar (38). Nabídka přišla v polovině sezony a na rozhodnutí měl pouhých 24 hodin. „Mnoho lidí mi tuto cestu nedoporučovalo, ale můj tehdejší šéf v Litoměřicích Pepa Mayer a moje žena Bára měli jasno s tím, že je to moje šance. Tak jsem z toho útesu prostě skočil a začal plavat,“ vypráví o začátku svého angažmá v Ústí nad Labem. „Zpětně rád, že jsem toto rozhodnutí udělal a cítím, že jsem se během těch 3,5 let v Ústí posunul nejen jako trenér, ale jako i člověk,“ uvažuje Šotnar, který nyní vede Pardubice.
Za důležité považuje získat si ze startu respekt u hráčů. „Všichni totiž vědí, že je to vaše první zkušenost s trénováním na této úrovni a hodně hráčů je vám věkově hodně blízko. Musíte ukázat, že basketbal absolutně milujete, máte výborné taktické vědomosti a jste člověk s dobrým charakterem. Je důležité, aby z vás hráči cítili, že je dokážete a chcete posunout jak individuálně, tak týmově. Když se podívám na Honzu Šotnara čtyři roky zpátky, tak se občas musím zasmát. Mít otevřenou hlavu je v našem řemesla jedna ze zásadních schopností, jak přežít,“ uzavírá.
Co je v práci nabíjí
U Martina Vaňka je to práce s mladými hráči a jejich rozvoj. „Když se podaří hráčům dostat se do mužské reprezentace, nebo do zahraničí, vždycky mě to extrémně nakopne do další práce. A samozřejmě každý úspěch, který se našemu týmu povede,“ popisuje.
U mládeže bylo pro Tomáše Reimera motivací vychovat někoho z mládežnického programu do profi basketbalu případně do reprezentace. „Vždy když se to povedlo, tak jsem to bral jako velký úspěch a motivaci do další práce. U dospělých se to změnilo a motivací je pocit za dobře odvedenou práci, kterou vám dají diváci pocítit po utkání,“ tvrdí. Petra Tremla nejvíce pro další práci nabíjí vidět rozvoj hráček. „Člověka dokáže motivovat, když vidí, že jeho práce má smysl a hráčky se viditelně zlepšují v činnostech, které trénujeme,“ říká.
Většina z oslovených trenérů přiznává, že mají ve svém okolí mentora, za nímž mohou přijít pro radu. „Podle mě je nejdůležitější být otevřený novým zkušenostem, názorům a nepřestávat se vzdělávat. Když se ohlédnu zpět na své trenérské začátky, tak jsem často nebyl otevřený tak, jak bych mohl být, a míval jsem pocit, že pouze moje cesta je ta správná. Což teď hodnotím výrazně jinak,“ popisuje Petr Treml mladší, který přiznává, že klasického mentora sice nemá, ale prakticky všechny věci kolem basketu probírá často se svým otcem Petrem, který je asistentem národního týmu žen.
„Od každého trenéra jsem získal zkušenosti, ať už takové, které mě zaujaly a chtěl bych je využívat anebo naopak jsem pracoval i s trenéry, od nichž jsem si vzal jen to, jak pracovat nechci, ale každá zkušenost je pro něco dobrá a jsem za to vděčný,“ uvádí zase Martin Bašta. Tomáš Reimer věci okolo basketbalu konzultuje s dvěma lidmi, kteří mají podle něj podobnou basketbalovou DNA a těmi jsou Aleš Jiráň a Pavel Budínský. „Vždy mi dají zajímavý pohled na danou situaci, kteří mají o mnoho více zkušenosti než já a když jsem se dostal do situace kdy jsem váhal, vždy mi byli oporou a dali mi svůj názor na věc,“ říká Reimer.
Pro Adama Cholevu je jeho mentorem i vzorem otec Zbyněk. „Díky němu jsem pochopil, že trenéřina není jen o výsledcích, ale o budování lidí. Vážím si i dalších trenérů, nejen v české lize – sleduju, co dělají, jak komunikují, jak vedou týmy. Člověk se učí od všech,“ dodává s tím, že nejdůležitější je ochota naslouchat hráčům a ostatním členům, učit se a měnit věci.
„Největší chyba mladého trenéra je, že si myslí, že ví skoro všechno. Dnes bych některé věci řešil klidněji, víc přes vztahy s hráči a ostatními. Ale člověk se učí právě tím, že chybuje,“ říká Choleva s tím, že nejvíce jej nabíjejí vítězství, ale i postupné krůčky dopředu jak hráčů, tak i celého klubu. Jan Šotnar sice klasického mentora nemá, ale občas se obrací na lidi ze svého nebasketbalového okolí, protože je podle něj nutné se občas na věci koukat pod jiným úhlem.
I staré pušky bývaly mladé - vzpomínka předsedy ČABT Františka Róna
Je květen 1990 a mne oslovuje „Sláva" Šíp, legendární hráč a kouč: „Nechceš trénovat véešku?". Je mi 29 let a měl bych jít do slavného klubu VŠ Praha (později USK Praha). Přemýšlel jsem dva dny, a nakonec vyhrála myšlenka: „Jestli si máš rozbít hubu, tak raději dřív, než později". Na podzim 1990 jsem odkoučoval můj první zápas v nejvyšší ligové soutěži. Následovalo 25 sezón v týmech ČSFR, ČR a SR a z toho 13 finálových sérií zakončených 8 tituly. Byl jsem v sedmi různých klubech, žil v emocích pozitivních i negativních. Teď hlavně vzpomínám na vztahy a zážitky s lidmi, které jsem potkal – hráče, vedení klubů, fanoušky…Co mi pomohlo prožít krásných 25 trenérských let?
PŘÍLEŽITOST, PŘIPRAVENOST, HRÁČI, KOLEGOVÉ, ŠŤESTÍ, POKORA
