Nakoukání do tajemství šampionek, práce pro legendu i jednoho zklamání

Má za sebou unikátní roční zkušenost s nečekaným happy endem. Také ale s jedním nemalým osobním zklamáním.

Už opět asistent kouče Basketu Brno se loni v létě ocitl za kulisami kontinentálního super týmu, který měl za úkol posouvat a vylepšovat. Jako úplný nováček na planetě ženského basketbalu se však pouštěl do pro něj dosud neprobádaných končin, na něž se předem chystal jen teoreticky. Kompletní praxi uvnitř hvězdné skavdry ZVVZ USK Praha tak poznával až za pochodu, což ne vždy bylo právě snadné. Když se však naladil na veškeré detailní požadavky klíčových hráček Pražanek, a leccos se přiučil od trenérské legendy Natálie Hejkové, vypadl z toho na konci sezony jeden „zážitek do smrti” v podobě překvapivě získaného euroligového titulu.

Už při pozvednutí trofeje na španělské půdě ale dávno věděl, že jeho nevšední mise v centrále na pražské Královce brzy skončí a žezlo od proslulé slovenské kormidelnice převezme někdo jiný. I o tom bude nyní řeč v hloubkovém rozhovoru s bývalým předním ligovým rozehrávačem Janem Pavlíkem.

Honzo, jaká to tedy byla roční zkušenost ve světě žen, a jste za ni rád?
Každá zkušenost je dobrá, i ta moje na USK byla super, byť s hořkým koncem pro mě osobně. Nicméně to, že díky vítězství v Eurolize jsem mohl fungovat u nejlepšího evropského týmu, potkat se s top hráčkami a objet si tu Euroligu, za to jsem strašně rád. A už teď na sobě cítím, že mě to posunulo jak lidsky, tak odborně.

Převažovaly v tomto angažmá jasně plusy, nebo vedle toho konce byly i nějaké minusy?
Minusy bych neřekl a plusy určitě převažovaly. Pokud bych měl zmínit něco, co se úplně nepovedlo, tak já přicházel do úplně nového prostředí, moje výchozí situace tak nebyla úplně nejjednodušší, sám jsem s tím trochu bojoval, některé věci se nepovedly, jak bysme si ze začátku všichni přáli, ale tohle se časem zlepšovalo. A na přelomu roku jsme si k sobě našli cestu, fungovalo to víceméně bez problémů a důkazem může být i to, že jsme poslední zápas v sezoně prohráli 18. ledna doma s Fenerbahce a od té doby už jsme jen vyhrávali.     
 
Jde konkrétněji přiblížit, s čím jste z počátku bojoval?
Obecněji jde říct, že kdo si pamatuje oznamování nového trenérského štábu pro tu minulou sezonu, tak to bylo takové nešťastné (Jan Pavlík byl nejprve ohlášen jako nový hlavní kouč týmu - pozn.), protože během jednoho dne se to měnilo. V mojí pozici mi nepomohly i některé věci, které se tam děly historicky, protože jsem se dostal do situace, kdy jsem musel hráčky a v podstatě i lidi kolem přesvědčit o tom, že ty myšlenky, které jsem měl, by mohly vést k úspěchu. A než jsme našli tu cestu, uběhlo pár měsíců, které byly někdy hodně krušné. Bylo pár situací, které jednoznačně beru na sebe, které se nepovedly, jiné situace se nepovedly z jiných důvodů, a to zvykání na sebe bylo těžší, než je v běžných situacích, kdy přijde k týmu nový člen trenérského štábu. Tady to bylo ovlivněné několika faktory, o kterých jsem nevěděl, nebo jsme je s kolegy malinko podcenili, a pár měsíců trvalo, než se to vytříbilo.

Jak byste po dosavadní kariéře ve výhradně mužském prostředí popsal ženský sportovní svět?
Z pohledu basketu se řeší úplně stejné věci. A tím, že jde o nejvyšší možnou úroveň v českém basketu a že Euroliga je extrémně kvalitní soutěž, člověk musí být připravený dávat odpovědi úplně na všechno. Někdy jsme řešili věci, které neříkám, že se mezi muži neřeší, ale řešili jsme je až nadbytečně, místo abysme si řekli, že tuhle situaci vyřešíme přístupem nebo bojovností. Třeba šlo o prvky, které se ve hře soupeře ani neobjevovaly, a my se kolikrát zamotali v tom, jak to, nebo to vyřešíme, i když to nebylo úplně potřeba. Někdy se trochu zapomínalo na ten základní basketbal. Já se na to ale naučil nějak reagovat a potom vše vyvrcholilo ve FINAL 6 Euroligy, kdy jsme předváděli opravdu dobrý basket. Jinak ženský kolektiv je určitě jiný než mužský, ale s kolektivem jako takovým jsem problém neměl. Jen někdy na tréninku jedna dvě hráčky reagovaly jinak, myslím, že zbytečně negativně, což nás trochu zastavovalo. Myslím, že jsem se vždycky snažil najít nějaký systém nebo taktiku, která by vyhovovala všem a posunula nás dál.   

Jako byste tu zlehka naznačoval, že v ženském sportu je mnohem častější otázka začínající slovem proč...
Stoprocentně. Těch odpovědí na to, proč se něco dělá tak a tak, je potřeba dávat daleko víc než u kluků. Věřím ale, že časem jsem ty holky poznal jako tým i jednotlivě, a důkazem toho je, že nám to v těch nejdůležitějších momentech fungovalo. Zase na druhou stranu - teď jsem dva měsíce fungoval u univerziádního týmu žen, i když ne na denní bázi, a tady jsme až tolik detailů řešit nemuseli.

S českými hráčkami jste si tykal?
Ze začátku ne, potom už ano.

Je něco, co vás za ten rok vyloženě překvapilo?
O tom, co jsem zmínil v předchozí odpovědi, jsem dopředu malinko věděl. Snažil jsem se mluvit s několika trenéry s delší zkušeností z ženského basketu, ale i tak mě to překvapilo. A jinak mě možná překvapila, a to pozitivně, kvalita a technické dovednosti nebo taktická vyzrálost hráček. Většinou jsme se bavili, a i já si na to zvykal, o vyšší úrovni hry, samozřejmě v té Eurolize.  

Co všechno jste měl u týmu na starosti?
Já jsem na USK přišel jako hlavní trenér, pak se ta pozice trochu měnila, nicméně kromě vedení zápasu jsem největší díl práce odváděl při vedení tréninků, při jejich přípravě, při přípravě taktiky a skautingu soupeřů, což jsme samozřejmě probírali i s kolegy. Když sečtu všechny aspekty, tak jsem, myslím, měl opravdu velký podíl na směřování hry týmu.  

Jedním z důvodů vašeho příchodu byla aplikace více prvků z mužského basketu. To se povedlo zrealizovat?
Řekl bych, že ve druhé půlce sezony jsme byli fyzicky opravdu schopní v některých zápasech dominovat. Třeba doma s Landes, kdy jsme při výhře o dvacet soupeře k ničemu nepustili. Tam to fyzično určitě hrálo roli. Některé hráčky od toho možná čekaly něco jiného, ale byl to jeden z faktorů, proč jsme byli nakonec úspěšní. Nebo když si vzpomenu na druhý zápas finále ŽBL v Brně, kdy jsme měli problémy, a ještě dvě tři minuty před koncem Žabiny vedly, tak naše fyzično hlavně v obraně rozhodlo o obratu. Někam to tedy směřovalo a ty výsledky asi hovoří za vše.

Jaký byl váš vklad při zápasech a lišila se v tom Euroliga od ŽBL?
Určitě lišila. Na začátku české ligy jsem se díval na soupeře, abych sám poznal, proti komu hrajeme, ale tam ta detailní příprava nebyla až tak třeba, spíš šlo o to udržet se v herním rytmu. Navíc i paní trenérka nerada ukazovala nějaké taktické varianty v české soutěži, abysme měli možnost víc překvapit euroligové soupeře, což se ukázalo jako dobré. Možná jsme ligové zápasy mohli víc využít k přípravě různých taktických variant na Euroligu, ale zase - vyhráli jsme Euroligu, takže ten zvolený přístup byl jestli ne stoprocentně, tak skoro tak správný. A pokud jde o utkání Euroligy, tak tam děkuju za to, že jsem dostal hodně prostoru při timeoutech třeba nakreslit kombinaci, která by soupeře překvapila. Samozřejmě všichni trenéři jsme se snažili předávat co nejvíc rad hráčkám, protože ve vypjatých situacích tu pomoc potřebovaly, a na to jsem si musel zvyknout, že té pomoci je třeba daleko víc než v lize nebo při podobných situacích v jiných soutěžích než v Eurolize. Tam jsme ale chtěli dávat neustále informace hráčkám na hřišti. Mohly tam být v sezoně dvě tři situace, kdy jsme se jako trenéři neshodli, ale v absolutní většině jsme táhli za jeden provaz, a to, co jsem buď já, nebo někdo z kolegů poradil, potom fungovalo a směřovalo k úspěšnému cíli. Zase ale na podzim byly dva tři zápasy, kdy jsem i já mohl pomoct malinko víc, a byla to věc, kterou jsem se musel naučit, stejně jako celý systém fungování trenérského týmu. Od ledna to už ale fungovalo perfektně.

Trenérka Hejková si při zejména euroligových zápasech žádala vaši konzultaci?
Určitě. V takových utkáních je potřeba někdo, kdo má to definitivní slovo, ale byly věci, o kterých jsme se bavili prakticky neustále. A v timeoutech byly situace, kdy jsem dostal prostor pro předání rad nebo informací o určitých kombinacích.      

Jak na vás zblízka působila taková žijcí legenda ženského basketbalu jako Natália Hejková? Načerpal jste od ní nové vědění?
Stoprocentně, protože je to nejúspěšnější trenérka historie Euroligy, a od ní je potřeba se učit. Ona malinko vidí dopředu, za roh nebo za oponu toho, co se děje na hřišti, a dokáže psychologicky a mentálně ovlivňovat hráčky, aby podávaly co nejlepší výkony. Nejsem si jistý, že se to dá naučit za jednu sezonu, to myslím, že ne, ale určitě to obdivuju a každý trenér by měl mít možnost do toho proniknout. Je to velká součást úspěchu, a pokud se hráčky na této vysoké úrovni cítí v pohodě, trenér má ulehčenou práci.

Našel jste za své roční observace nějaký zásadní a dosud třeba nepoznaný rozdíl mezi trenérkou a trenérem na této top úrovni kolektivního sportu?
Co se týče basketu, ten rozdíl není tak velký. Možná i při té úrovni Euroligy jsme šli ještě víc do detailů, než co jsem poznal zatím při působení u mužů. Hráči nebo hráčky jsou ti, co to na hřišti musí odehrát a trenér je od toho, aby podával pomocnou ruku, a pokud má možnost, může to střídáním nebo aktuálními pokyny ovlivnit, ale ve velké míře je to o těch hráčích a hráčkách. Pokud kouč takového týmu dostane šanci se s ním víc sžít a zdokonalovat se delší dobu, tak myslím, že je hodně trenérů, co můžou fungovat na této úrovni.  

Měly zejména zahraniční hvězdy týmu na asistenty speciální nebo specifické požadavky?
Tím, že jsem vedl tréninky, tak tam ode mě vyžadovaly hlavní rozhodnutí, jak řešit to a to, kdy jsem se musel hlavně ze začátku hodně ohánět, abych naplnil jejich očekávání a potřeby. Byla to vyšší úroveň basketu, než na jakou jsem byl do té doby zvyklý, a upřímně říkám, že jsem si musel některé věci doplnit, abych na ty věci byl schopen reagovat. Šlo především o to, aby hráčky odcházely z každého tréninku s tím, že jsme se někam posunuli. Od toho přelomu roku už jsem i já líp věděl, jak ten tréninkový proces směřovat k tomu, aby při zápasech těch rad a pokynů mohlo být co nejmíň, a mohly se soustředit jen na hru.         

Když se posuneme k euroligovému FINAL 6, jaký to byl pro vás celkově zážitek? A jak se podařilo dospět k tomu poměrně překvapivému triumfu?
Zážitek to byl obrovský a přál bych ho každému trenérovi nebo člověku, který se kolem basketu pohybuje. Byla to událost se vším všudy, od organizace celé akce přes návštěvu majitele tureckého Mersinu, který je hodně hlasitý a dělá tam větší rozruch než je běžné, tohle všechno si budu pamatovat do smrti. Pro nás rozhodla hladovost týmu po tom loňském třetím místu, byť to nebyl neúspěch. A tím, že tým zůstal prakticky komplet pohromadě, tak ten hlad po úspěchu byl opravdu velký. Znát to bylo i na soustředění a přístupu hráček k zápasům, kde byla ta přidaná hodnota, jakou někdy v naší lize nebylo vidět. V obličejích bylo vidět, že vše je víc než stoprocentní, i třeba při taktických poradách.     

Byl jste jako asistent při utkáních takového turnaje nervózní?
Až tak ne, ale nechci tím nijak shazovat soupeře. Jako první jsme měli Schio, kde jsme při přípravě na zápas měli trochu ulehčenou práci, protože Schio mělo strašně moc kombinací v útoku i obraně, ale daly se přečíst. Měl jsem vytažených asi 30 jejich opcí v útoku, ale šlo o to, že při tom soupeřky nebyly s to až tolik improvizovat. Věděli jsme, že když tu a tu akci zastavíme a budeme chytře útočit do jejich dobře organizované obrany, budeme mít větší šanci uspět. Postupem do semifinále proti Fenerbahce jsme se dostali do herního rytmu, což nám pomohlo do toho perfektně vstoupit. Byl to pro nás třetí zápas s nimi v sezoně, měli jsme je taky dobře načtené a naše hráčky podaly extrémně dobré individuální výkony složené ve prospěch týmu. Až jsme si dělali srandu z Ezi Magbegor, že prohrála na doskoku 16-18, ale s celým Fenerem! My je přeskákali 50-18. A finále bylo o souboji individualit, na což jsme se chystali nejvíc. Mersin měl specifickou zónu, na kterou jsme si něco ukázali, a ve třetí čtvrtině se nám podařilo jejich tlak zlomit. Pak už jsme byli lepší. Vím, že něco takového se jen tak opakovat nebude, dostat se do FINAL 6 a přejet tam tři soupeře, kteří si dělali stejný zálusk na titul.

Jak slaví takový triumf ženy?
Upřímně, čekal jsem to i větší. Určitě svou roli sehrála i únava, kdy na večeři v hotelu jsme se dostali v půl dvanácté, pak jsme ještě odjeli na večírek, ale ta únava, fyzická u některých hráček a mentální u nás trenérů, byla obrovská. Myslel jsem, že se něco uskuteční po návratu v Praze, ale to už zase začínalo finále ligy a prostor na to moc nebyl.      

Na závěr to pro vás nejméně příjemné - kdy bylo určeno, kdo z vás dvou asistentů bude nástupcem trenérky Hejkové? Bylo pak jmenováním Martina Bašty dané, že vy na USK končíte, a uměl jste si v danou chvíli představit, že byste tým se vším všudy převzal?
Jak říkáte, bolavé téma to je. I přes ty počáteční porodní bolesti jsem nezaznamenal nějakou nespokojenost s tím, co předvádíme. Do téhle sezony jsem si myslel, že v profi sportu jsou výsledky to nejdůležitější, a my jsme je měli, i když tam byly zádrhely jako prohra doma s Valencií. Dílčí neúspěchy jsem řešil, abysme se posouvali dál, a bylo to tak od celého štábu trenérů. A v lednu, kdy se to všechno začalo obracet k lepšímu, jsem dostal otázku, jestli už bych se cítil na to převzít to celé. Na to jsem odpověděl, že na začátku, na podzim, ještě ne, ale v tom lednu už mi přišlo, že jsem si tu cestu našel. A když jsem se po konci sezony dozvěděl, že čtyři týdny na to, někdy v půlce února, byl zvolen kolega, tak to dost zamrzelo, protože jsem nevěděl o žádné oficiální nespokojenosti s mou prací, což by se skousávalo o něco líp. Na druhou stranu dostal jsem obrovskou šanci rok působit u nejlepšího evropského týmu, za kterou děkuju. Smlouvu jsem měl na rok plus roční opci, kdy mi klub po vítězném zápase s Landes oznámil, že nebude využita. Mrzí mě teď, že mám asi trochu zavřené dveře k tomu dostat se někam dál jako trenér. Věřil jsem, že ať v USK, případně někde jinde, by šance být mohla, ale teď to bohužel vypadá, že v nejbližší době se někam dál nedostanu. Když jako hlavní asistent jste u vítězství v Eurolize, chtěl byste se posunout dál. Uvidíme, věřím, že kdyby šance na něco podobného ještě přišla, tak ty nabyté zkušenosti a zažití těch těžkých situací by mě pro příště zocelily a mohlo by to vypadat líp hned od začátku. USK moc přeju zopakování letošních úspěchů, bude mít zase silný tým, na který si ale brousí zuby celá Evropa, včetně domácích soupeřů.