Nebuď pos... a začni hrát, uslyšel. Pak spustil obrat. A stal se MVP
Jen v opavské hale skončilo dramatické a divácky atraktivní finále Českého poháru, v jehož druhé půli bez rozehrávačů operující Nymburk sestrojil fantastický obrat z minus 18 bodů, seběhla za ním z hlediště manželka a láskyplně svého chotě políbila.
„Žena mi tam řekla, že jenom ona a babička byly dvě, které věřily, že to ještě zvládneme otočit,” usmíval se křídelník vítězů Matěj Svoboda, který chvíli poté z audiosytému v hale uslyšel, že se stal MVP finálového duelu.
Mělo to pro něj zvláštní a velkou hodnotu. V nedaleké Ostravě se narodil a na tenhle zápas jej přijela podpořit široká rodina „Hujerových”, které nechtěl zklamat.
„Byli tu úplně všichni. Jedině brácha Štěpán měl pracovní povinnosti, tak chyběl, ale jinak tady byla manželka s dětmi, rodiče, obě babičky, děda, tchán, tchyně a bratr manželky. Bral jsem si asi čtrnáct lístků a jsem moc rád, že nás všichni přijeli podpořit,” ocenil rodinnou soudržnost 29letý forward, který ve finále musel - podobně jako řada spoluhráčů - zaskočit i na pozici alternativního rozehrávače. A nakonec u svého jména našel 16 bodů, 7 doskoků i 4 asistence a hlavně +18 bodů za pobytu ve hře. Bylo to nejlepší číslo z nymburské sestavy.
Matěji, kromě vás v týmu a vašich osobních fanynek už v hale nejspíš nebylo moc dalších lidí, kteří by ve třetí čtvrtině za stavu minus 18 veřili ve váš obrat, že?
Samozřejmě tam je hrozně lehké spadnout do těchto myšlenek, když prohráváš o 18 bodů, nedaří se ti a jsi fakt dole. Ale myslím, že jsme se všichni nějak snažili od toho co nejvíc oprostit a najít konečně nějaký rytmus.
Je to ten nejlepší pocit vyhrát takový zápas po tak nebývalém obratu, když se dlouho nedaří skoro nic?
Rozhodně! Vlastně to finále nemohlo mít lepší scénář, protože ta radost na konci byla fakt upřímná a dlouho jsem takovou nezažil.
Trenér Amiel byl po zápase na hrací ploše velmi emotivní. Co vám pak řekl v šatně?
Ve zkratce to, že lidi si pořád musí uvědomit, že jsme Nymburk, že jsme ukázali velké srdce a nevzdali to. Hráli jsme až do konce a trenér řekl, že pro něj to bylo jedno z nejsladších vítězství, které v Nymburce zažil.
Před dvěma týdny jsme spolu po dobytí Terstu mluvili o tom, že nikdy nezapomenete na svůj nejlepší zápas Ligy mistrů. Teď asi jen tak nezapomenete na comeback z finále domácího poháru, který jste pomohl odpálit...
Určitě. Je to jeden z těch zápasů, na které snad nikdy nezapomenu, protože jsme si ho totálně užili jako tým. Semkli jsme se a pak ty emoce s kluky na hřišti byly fakt neuvěřitelné.
A vy jste k nim přidal i cenu pro MVP. Kam vaše osobní sezona letos míří?
Asi teď svou odpovědí zklamu. Čeká nás volno, za což jsme rádi, protože jsme přemluvili trenéra, aby nám přidal nějaký volný den. Určitě si tak odpočineme (mimo reprezentantů) a pak nás čekají dva důležité zápasy v Lize mistrů, kde pořád ještě věříme, že můžeme postoupit, i když to bude extrémně těžké. A potom se budeme soustředit na obhajobu ligového titulu, protože ta konkurence je velká. Myslím, že si další týmy na nás začínají věřit, ale my víme, jaká je naše síla. Ve finále poháru jsme všem znovu připomněli, kdo ve skutečnosti jsme, a s kým mají tu čest. Takže na jedné straně dávám velký kredit Pardubicím i dalším soupeřům, ale je třeba si uvědomit, že my jsme pořád Nymburk.
Jak krušné bylo hrát tak důležitý zápas jako finále, navíc proti Pardubicím v jejich formě, bez klasických rozehrávačů?
Tak Pardubice je určitě potřeba hodně ocenit, protože letos mají opravdu dobrou sezonu. Hrají fakt dobře, jsou dobře vedené, mají kvalitní hráče. Byli na nás velmi dobře připravení a my se trápili. Samozřejmě to, že nám chyběl Ondra Sehnal (i další rozehrávač Perkins), na nás bylo hodně vidět. V prvním poločase jsme se bez něho trápili, protože on je přesně tím, kdo vždycky naši hru dokáže zklidnit, něco vymyslet, dostat všechny nějak do hry a jeho vůdcovství nám trošku chybělo. Ale zaplaťpánbůh, že jsme se s tím dokázali ve druhém poločase poprat. Myslím, že jsme udělali i jemu velkou radost, že jsme vyhráli.
Jak jste situaci na rozehře chtěli řešit?
Věděli jsme, že všichni budeme muset přiložit ruku k dílu. Nějak jsme se tam točili. Měli jsme dané matchupy, že podle toho, kdo bude koho bránit, se budeme snažit ten míč vyvážet. A třeba v poslední čtvrtině jsme hráli na perimetru tři trojky (small forwardi) a myslím, že jsme to zvládli bravurně.
A tam už bylo jedno, kdo hraje s míčem a zahajuje akce?
Ano, tam to bylo jedno, protože jsme se dostali do toho momenta, co jsme potřebovali, a byli jsme v zápase. A už jsme si prostě věřili a hráli tak, jak jsme potřebovali.
Na rozehře se dlouho objevoval hlavně Jabari Rice, který ale není právě typický rozehrávač. A vzhledem k tomu, že hrál s míčem víc než jindy, nebyl tak úderný jako jindy na své pozici 2. Navíc za první půli měl jen 3 body bez asistence a byl minus 15 bodů ve hře. Jak jste viděl tuhle okolnost vy?
Tak v tomhle nesouhlasím, protože Jabari už poslední dva až tři měsíce jakoby rozehrává. Takže myslím, že tu roli rozehrávače nějak přijal. Navíc bych řekl, že jemu to i vyhovuje, protože má balon v rukou, a hrajeme akce pro něj z pozice rozehrávače. Co se týče finále, tak to mu bohužel nesedlo, ale ukázal, jaký je to charakter, a na lavičce to byl právě on, kdo byl nejvíc slyšet. A i když nebyl na hřišti, snažil se pomoct jiným způsobem a podporoval nás. Letos nám vyhrál už několik zápasů, ale tentokrát to vzali do rukou jiní. Tak to ve velkých týmech chodí.
Pardubice se v obraně dost zatahovaly, nechtěly vás pouštět pod koš, a když jste začali z trojek prachbídně, tak pro vás bylo dost složité nějak skórovat. Jak těžké bylo tohle překonávat?
Bylo to těžké, protože ty střely jsme měli, ale prostě to nepadalo. Samozřejmě pak nad tím člověk začne přemýšlet, a když nad tím začne přemýšlet, tak to je cesta do pekel. Ale naštěstí jsme se nějak zvládli vzpamatovat v druhém poločase, a o to víc si té výhry vážíme.
Když to do poločasu bylo minus 17 a ve třetí čtvrtině minus 18, co bylo v těch chvílích zdrojem vaší naděje?
Někde jsme našli poslední zbytky sil a myslím, že nám pak pomohlo pár jednoduchých košů a to, že jsme se konečně trefili z dálky. Našli jsme taky nějakou ideální sestavu a do druhé půlky jsme změnili i obranu, kdy jsme začali přebírat clony. Taky jsme to trošku zatáhli a Pardubicím pak začala docházet energie. Celá situace se pootočila v náš prospěch a potom už jsme si za tím šli.
Útok jste určitě nakopl z té největší bodové jámy vy, ale vedle vás tam ohromně zabrali i veteráni Vojtěch Hruban s Jaromírem Bohačíkem, na nichž byla dlouho vidět frustrace, když se vám nedařilo, ale nenechali se tím otrávit a nakonec vše zlomili. Jak byste ocenil jejich roli?
Kdo vedle kolegy Rice nejvíc držel morálku na lavičce, když to vůbec nešlo?
Tak nějak všichni, hráči i trenéři. A mně osobně nejvíc pomohl Martin Kříž. Řekl mi, ať už přestanu být pos..nej a začnu hrát. (směje se)
Pravda je, že vy jste po tom nevydařeném startu do utkání se spoustou minel z trojek celého týmu nějak přestal pálit...
To je to, co jsem říkal. Člověk nad tím pak začne přemýšlet, neví, jestli vystřelit, nebo spíš najet. Potom se nedaří ani jedno a to je cesta do pekel. Takže tam jsem se z toho asi trochu pos..l. V té třetí čtvrtině mě ale Martin správně nasměroval.
Hráli jste proti úřadujícímu MVP měsíce a prý i velkému trashtalkerovi Jamondu Bryantovi, který opět podal parádní výkon. Jak byl slyšet tentokrát?
Ani moc ne. Joe Bryant je velký hráč a myslím, že on není ten, který by byl strůjcem toho trash talku. Ale jakmile se do něj někdo pustí, tak umí odpovědět. Navíc cokoli řekne, potvrzuje i svými výkony. Takže pouštět se s ním do nějakých trash talků asi musí být odvážné. Ve finále jsem ho ale spíš neslyšel, protože my jsme nevytvářeli žádné situace, kde bychom se s ním do něčeho pouštěli. Tohle úplně neděláme a i on podle mě cítil respekt k nám, stejně jako my k němu. Co se těchto věcí týče, byl to férový zápas.
V hledišti nastala unikátní situace, kdy se k podpoře Beksy spojili fanoušci Opavy s těmi pardubickými, což by se běžně nikdy nemohlo stát. Byl to další zdroj vaší motivace?
Myslím, že jo. Aspoň my, Češi, jsme to všichni zaznamenali. Otázka je, jestli Opavští fandili Pardubicím, nebo spíš proti nám. Já se přikláním k tomu, že spíš fandili proti nám a že by to v tomhle zápase udělali, ať by na druhé straně proti nám stál kdokoli. Aspoň ale přišli a nějak zaplnili halu. Nás to motivovalo a určitě jim to nemám za zlé. A o to víc jsem rád, že jsme vyhráli. Musím říct, že i pro mě to tu bylo osobnější, protože už jedno finále jsem tady v Opavě prohrál před pár lety v dresu Děčína.
