Nejlepších 48 hodin v životě Filipa K. A výběrko na dokonalou přítelkyni?

Někdy se to tak sejde, že ani nevíte jak. Bez výrazných předchozích signálů. Jeden večer zažijete svůj nejlepší zápas v jedné soutěži a jen dva dny na to v další, v té vůbec nejprestižnější. Právě tak se to čerstvě povedlo 23letému křídlu Filipu Kábrtovi.

Nejdřív se v pátek zaskvěl v dresu Litoměřic 36 body, 9 doskoky, 4 asistencemi, trojkami 13/6 a šestkami 11/10, což z něj i díky ratingu 45 udělalo rázem top skórera i druhého nejužitečnějšího muže první ligy. Jen domácí porážka s Libercem o jediný bod mu jinak dokonalé vystoupení lehce pokazila. To v neděli v Písku už nic podobného nechtěl dopustit a kariérními maximy v Maxa NBL (14 bodů a užitečností 18) výrazně přispěl ústeckým Pandám k ne právě očekávanému dobytí sršního hnízda.    

„Byl to můj určitě nejlepší zápas v lize. 14 bodů jsem už sice dal i na začátku listopadu se Slavií, ale užitečnost jsem měl teď nejvyšší. Jsem rád, že si to takhle začíná pomalu sedat, jak s týmem, tak s trenérem, že mi tady dávají prostor. Vím, že jsem schopný ho využít na maximum. A k tomu jsem v pátek měl i nejlepší zápas v první lize, takže by se dalo říct, že to bylo nejlepších 48 hodin dosavadní kariéry,” pochvaluje si letošní posila SLUNETY.

Filipe, zajímavé určitě je, že jste takový výkon se střelbou 5/5 vystřihl zrovna na horké půdě Písku a po reprezentační pauze.
Tak my jsme věděli, že se potřebujeme začít pomalu zvedat, jestli chceme pomýšlet na nějaké vyšší příčky, třeba na třetí čtvrté místo, čehož si myslím, že jsme určitě schopní. Takže jsme museli začít porážet i soupeře nad námi. A protože Písku chyběli rozehrávači Vojta Sýkora a Matěj Burda, tak ta šance byla velká a my do toho museli jít na maximum. A pokud jde o mě, tak bych řekl, že mi hodně pomáhá hraní první ligy, kde mám hodně prostoru, můžu si v uvozovkách dělat, co chci, a hodně mi to pomáhá přenášet si to do výkonů v NBL, kde si pak hlavně mnohem víc věřím.

Takže tam nebyla v neděli nějaká super snídaně, nebo žádné jiné znamení?
(smích) Ne, to asi ne. Já to mám před každým zápasem stejné, snažím se nad tím moc nepřemýšlet a jdu si ten basket užít. A když se mi ta příležitost naskytne, tak se jí snažím využít na maximum.

Prozradíte nějaký předzápasový rituál?
Většinou je nějaký ranní trénink a jinak se snažím mít po obědě chvilku na spánek, což ale při venkovních zápasech moc nejde, protože to máme všude docela daleko. A jinak před utkáním trávím čas s přítelkyní, jdeme vyvenčit pejska a to je tak asi můj celý předzápasovej rituál.

Takže do ponožek si nic nedáváte?
(smích) Ne, zatím ne, to přijde až časem.

Jak jste jako jeden z mladších hráčů v týmu, navíc v novém angažmá, prožíval tu sérii pěti porážek, kterou jste přerušili až před reprezentační pauzou s Hradcem?
Tím, že předchozí sezony jsem hrál v Jindřichově Hradci nebo v Hradci Králové, tak jsem nebyl na takové situace nezvyklý. Tady v Ústí jsem si už ale začal odvykat, protože hlavně doma jsme ze začátku nasbírali nějaké výhry. Po těch pěti porážkách za sebou už ale bylo vidět, že i kluci jsou z toho otrávení a já byl taky, protože jsem si začal říkat, že začínám spadat zase do toho, co jsem zažíval ty poslední sezony. Nechtěl jsem ale, aby se to tady opakovalo, protože vím, že tým na to máme dost kvalitně postavený, ještě navíc když teď přišel Isaac Davidson, který nám hodně dobře zapadl do týmu. A byl jeden z těch dílků skládačky, aby nám to tady zase fungovalo dobře. Myslím, že si to už fakt sedlo a teď se budeme už jen zvedat.
 
Co v té prohrávací šňůře nefungovalo a co se teď naopak zlepšilo?
V těch zápasech, ve kterých jsme prohrávali, jsme nehráli špatně a většinou jsme se tři čtvrtiny drželi. I když jsme ale měli náskok třeba deseti bodů ve třetí čtvrtině nebo v poločase, anebo to bylo vyrovnané, tak potom vždycky přišel nějaký bod zlomu, kdy nás soupeř během dvou až tří minut dotáhl a začal mít i náskok deseti až patnácti bodů, my jsme nebyli schopní se s tím popasovat a už jsme to nezvládli dotáhnout. Bylo na nás vidět, že nás to všechny pokládá psychicky a nebyli jsme schopní to urvat, hlavně v hlavě - že i když je to pět minut do konce minus patnáct, tak že to můžeme ještě otočit. Přitom jsme to už párkrát ukázali jako na USK, kde jsme prohrávali o nějakých třináct bodů asi tři minuty do konce. Myslím, že z toho jsme se hodně ponaučili, a když už teď máme nějaký náskok nebo vyrovnané utkání, tak se pak nesložíme a myslím, že jsme si to už všichni tady nastavili tak, že to dokážeme dotáhnout do vítězného konce.

Ústí taky vypadá, že se mu na Sršně i v Písku poslední dobou docela daří. Vyhrálo tam i ve skupině A v minulé sezoně, teď zase, navíc se to povedlo i doma. Celkem už jsou to čtyři vítězství v řadě. Šla o tom už u vás řeč, čím to je?
Já to zatím nevím. Sám jsem proti Písku hrál už hodněkrát a můžu říct, že jsem s ním do téhle sezony nikdy nevyhrál, jak v Hradci Králové, tak v Jindřichově Hradci, vlastně ani v mládeži. Takže já se dost obával už toho domácího zápasu, protože ty kluky znám dlouho. Jsou vlastně o rok starší než já, nebo stejně staří. A věděl jsem, že to nebude rozhodně jednoduchý zápas. Ale už při utkání v Ústí mi písecký tým přišel nějak úplně jiný, nehrál s takovou agresivitou, co vždycky hraje, a bylo to takové na půl plynu. A pak jsem bál, že u nich s tou divokou atmosférou to bude úplně jiné. My s nimi ale dokázali držet krok, hrát stejně agresivně, měli jsme soupeře dobře přečteného a výsledek mluvil za vše. Určitě sehrálo roli i to, že Písku chyběli dva hlavní rozehrávači, protože Vojta Sýkora je hlava toho mužstva, a pokud chybí, tak je to úplně jiný tým. A to samé Matěj Burda, který je druhým rozehrávačem.

Vy jste Sršně rozbili především skvělými trojkami (34/8 - 30/14). Sešla se vám taková úspěšnost výjimečně?
To bych právě neřekl. Když jsem se dneska ráno na ten zápas koukal, tak my jsme si vytvářeli na oblouku dobré střelecké pozice, že to nebyly žádné těžké trojky a pak by ta úspěšnost i měla být vysoká. Proto si myslím, že to nebyla žádná náhoda. Tomáš Vyoral, který je neuvěřitelný střelec, jich dal šest a ty, co jsem střílel já, všechny byly prakticky volné po nějakém pick-and-rollu, kde domácí hráli předskok, tudíž se potom otevřel roh a právě Tomáš byl schopný nás tam najít.

Vy se vždycky díváte na své zápasy hned druhý den ráno?
Jo, na všechny. Většinou je to už večer hned po zápase, pokud nehrajeme úplně pozdě. A když to nestihnu, tak druhý den ráno nebo dopoledne, když máme volno. Snažím se koukat nejen na sebe, ale na zápas celkově, abych věděl, co jsem udělal dobře a co jsem mohl udělat líp třeba v obraně. A když nejsem na hřišti, tak se dívám i na ostatní, protože jsou to přece jen zkušenější borci než já, takže se od nich snažím i učit.

A když se učíte hned večer po zápase, neříká si přítelkyně, že ten „vrchní je nějakej divnej”?
(smích) Ne, to ne. Ona mě v tom podporuje a kouká se vždycky se mnou. A já jí to dovysvětluju, co jsem udělal dobře a co špatně.

Na tak dokonalou přítelkyni jste musel podniknout řádné výběrové řízení, ne?
(směje se) Ne, to ne, přítelkyně mě hodně podporuje. Jezdí s námi i na venkovní zápasy a včera byla i v Písku. Jezdí se mnou i všude na první ligu a fakt si ji za to cením.

Vy jste v létě do Ústí přišel, pokud se nepletu, i s visačkou psa obranáře. Jak tedy proběhla vaše aklimatizace?
Řekl bych, že super, protože s trenérem Reimerem se znám hodně dlouho, už někdy od reprezentace U18, takže nějakých pět let. On mě tak zná, ví, jak hraju, čeho jsem schopný, a tohle jsem hlavně potřeboval, abych měl trenéra, který mi dá nějakou volnost ve hře a dokáže využít moje silné stránky. Tohle si tady sedlo skvěle a já nemůžu říct na ústecké angažmá jediné špatné slovo.