Prošel jsem peklem. A vyhrál svůj nejtěžší zápas kariéry

Za poslední rok a půl si prožil chvíle, na jaké by se vrcholový sportovec normálně ani neodvážil pomyslet. Už se ocitl i na hraně útesu, pod nímž byla jen hluboká propast s koncem kariéry. Jak už to ale v takových případech mnohdy bývá, našly se i v jeho případě strážní andělé, jak jim sám říká, kteří jej vrátily zpět „do života”. Toho sportovního. Ač už tomu sám moc procent nedával.

Skoro rok a půl nezapsal do svého curricula žádný soutěžní zápas a velkou část tohoto období netušil, jestli ještě nějaký přidá. Po nalezení inovativního lékaře už ale opět skáče pod ligovými koši. A od konce března má na kontě tři utkání v dresu Sov z pražských Nuslí, do jejichž hnízda se Petr Šafarčík vrátil po téměř dekádě. A zatím je spíš ve hvězdách, jestli tohle angažmá skončí už po letošním play-off, nebo bude dál pokračovat.

„Možné je všechno. Moje sitauce je tak specifická, že řešíme, co je teď, i podle toho, jak se to bude s mým levým kolenem dál vyvíjet. Teď to vypadá dobře, ale ještě uvidím, jak budu zvládat tu zátěž. Zatím se to díky Bohu daří, ale pro tuhle chvíli jsme s USK domluveni jen do konce sezony,” hlásí 31letý guard.

Petře, jak dlouhý byl ten rok a půl mimo ligu?
Neskutečně dlouhý! Byl to fakt masakr a mělo to dvě až tři fáze, kdy jsem to skoro vzdal a myslel si, že se z toho nedokážu vyhrabat. Vždycky jsem ale dostal nějaký impulz, buď od rodiny, nebo od nového doktora a naposledy od pana doktora Lukáče, který mě zachránil. Anebo minulé léto, kdy už to vypadalo fakt špatně a věděl jsem, že nemůžu začít přípravu v Bekse a už přemýšlel, co bude dál po sportovní kariéře. Tehdy jsme byli domluveni s klubem, že si před začátkem přípravy sedneme a já řeknu, jak na tom jsem. A tam jsem se chystal říct, že nejsem připraven začít a že v tom případě asi skončím. Generální manažer Martin Marek, šéf klubu Pavel Stara i trenér Honza Šotnar mi ale řekli, že se nic neděje, a i kdybych se opravdu rozhodl s kariérou skončit, můžu se na ně obrátit pro pomoc, ale že si zároveň myslí, že pokud je ještě možnost, tak bych to měl zkusit, protže vědí, že jsem bojovník a mám jejich plnou podporu. To mě v tu chvíli opravdu dostalo, bylo to pro mě emotivní a díky nim jsem ještě zkusil zabojovat. Pár dní na to jsem došel za panem doktorm Lukáčem, který řekl, že zkusíme ještě dvě operace, což bylo loni v září, a od té doby jsem zase začal věřit.   

Co všechno jste musel podstoupit za ty poslední dva roky?
Začalo to zraněním v prvním zápase sezony 24/25, kdy jsem v Olomouci uklouzl na koberci u palubovky a při tom si podvrtnul koleno. Ještě jsem dohrál, nicméně po pár dnech mi začalo koleno natékat. Nic mě ale nebolelo, řešili jsme to punkcemi, takže mi vždy vytáhli z kolena vodu, odjel jsem hrát zápas, bez větších bolestí ho odehrál, ale pak se to pokaždé vrátilo. Odehrál jsem tak čtyři utkání a pak už jsme to museli nějak řešit. Doktoři řekli, že koleno vyčistíme radši hned, kdyby tam byl uštíplý kus menisku, abych byl kolem Vánoc zase ready. Když jsem se ale vzbudil po první operaci, doktor mi řekl, že to nevypadá dobře, měl jsem oddělanou chrupavku, musel jsem na další operaci a chtěli mi tu chrupavku procedurou Hyalofast dát do kupy. Po týdnu jsem tak podstoupil i velkou operaci, kdy mi celé koleno rozřízli, dali tam výplň a prognóza byla, že za tři měsíce uvidíme, jestli to snese nějakou zátěž. Tím pro mě skončila sezona a chtěl jsem vše směřovat na přípravu na tu další. Moc to ale nešlo, různí doktoři mi říkali, že to vypadá v pohodě a chce to jen čas. Jenže když nastalo léto, pořád jsem nemohl zátěž zvyšovat a všichni doktoři říkali, že moc nevědí, co s tím dál, a i když koleno vypadalo dobře, tak prý málokomu se po tak velkém zákroku povede vrátit k vrcholovému sportu. A zaznělo, že už bych měl myslet na to, abych si mohl později vůbec hrát se svými dětmi nebo si zahrát aspoň rekreačně tenis. A že kdybych to teď znovu pokoušel, bylo by dost možné, že bych za pár let nemusel pořádně chodit. To mě trochu vystrašilo, začal jsem už přemýšlet o další budoucnosti a ne jen o pokračování kariéry v basketu. Když se to pak nezlepšilo ani do začátku přípravy, začal jsem se smiřovat s tím, že je konec a zvažoval novou náplň života. Pak následovala ta schůzka s Beksou s tím nakopnutím, které jsem v tu chvíli potřeboval slyšet. Rodina říkala to samé, zná mě nejlíp a ví, že věci nebalím. Tak jsem zkusil najít nové doktory a objevil pana Lukáče z Ostravy, který mi představil poměrně novou proceduru Chondrofiller, která je trochu dražší, ale měl s ní dobré zkušenosti. Podstoupil jsem tak první zákrok, kdy se zjistilo, že se po těch prvních operacích kousek nové chrupavky ulomil, protože se to nezhojilo dobře, a proto to natékalo a bolelo.     

Šlo by Chondrofiller víc popsat?
Je to výplň, která se aplikuje v injekci a skladuje se v přenosné ledničce, kdy je během operace 15 minut na to, aby se po vyjmutí z ledničky aplikovala, protože to za tepla začíná rychle tuhnout. A když to zatuhne, utvoří to novou výplň té chrupavky. Tohle dopadlo super, prý toho v tom koleni nebylo na třicetiletého sportovce moc špatně, navíc ty první operace v Pardubicích byly taky dobré, ale ještě jsem potřeboval jednu výplň navíc. To byl tedy čtvrtý zákrok a jen jsem pak musel být opatrný. Šest týdnů jsem byl zase o berlích a potom to postupně mohl začít zatěžovat. V tu chvíli bylo nejtěžší najít fyzioterapeuta, který má s tímhle specifickým typem zranění zkušenosti. Objevil jsem ale dalšího svého anděla strážného Iva Vonáska, který tohle už znal, protože dělá fyzioterapeuta fotbalové Viktorce Plzeň, a já se tak na podzim přesunul do Zbiroha u Plzně, kde má pan Vonásek svou kliniku, navíc táta tam má barák, takže jsem měl kde bydlet. Od října do února jsem ve Zbirohu pobýval sám, případně někdy s tátou nebo s přítelkyní, vždycky od pondělka do pátku a jen na víkendy jezdil domů. Na klinice jsem trávil čas od rána do večera a pan Vonásek mě stále ujišťoval, že ví, jak na to. Byl to v té mé situaci první fyzioterapeut, u kterého jsem měl při tom zranění pocit, že opravdu ví, co dělá, a byl pro mě velkou psychickou podporou. Tam jsem tomu začal víc a víc věřit a na přelomu roku mohl zvyšovat zátěž a vrátil se i k tréninku za pomoci svého dalšího anděla strážného Lukáše Brožka i jeho manželky ze StrongLife Academy v Hradci Králové. Dál už to šlo bez komplikací, prostě se na mě po roce a půl usmálo šetěstí a v půlce února jsem začal věřit, že bych si ještě tuhle sezonu mohl zahrát.  
V jakém stavu je vaše koleno teď?
Řekl bych, že ve stoprocentním. Za tři týdny na USK jsem vynechal jeden trénink, ale to mě chytla záda. Jinak nemám žádné úlevy a cítím se skvěle, jako před zraněním.

V jaké formě jste se po roce a půl vrátil?
Na to jsem byl zvědavý taky, protože basketu jsem za ten poslední rok a půl moc nenatrénoval. Věnoval jsem se mu pořádně až čtyři až šest týdnů, než jsem se přidal k USK. Prošel jsem si s tím kolenem ale takovým peklem, že pokaždé když jdu teď na hřiště, tak nemám obavy o svůj výkon, protože ten nejtěžší zápas v kariéře jsem už vyhrál, a to mi v té formě hodně pomáhá. Mám čistou hlavu a sebevědomí, jaké jsem, řekl bych, nikdy neměl.  

Čemu kromě svého kolena jste se za tu dlouhou dobu stihl věnovat jinak?
V první řadě musím říct, že vše spojené s kolenem mi zabralo hrozně moc času a chvíle s přítelkyni, rodinou a kluky z našeho podcastu Fastbreak, který dělám s Erikem Svobodou a Davidem Pekárkem, byly jediné, kdy jsem na to nemyslel. Jinak jsem se ale věnoval i řadě jiných věcí. Třeba basketu, ale spíš z pohledu managementu, což mě dost zajímá, a zaplatil jsem si i nějaké online kurzy. A taky jsem se dost začal věnovat investicím a nemovitostem, což mě teď hodně zajímá. Trochu jsem tak zainvestoval, a nejen do svého kolena, což mě samo o sobě stálo stovky tisíc korun. Pokud jde o nemovitosti, tak jsme s bráchou a bratrancem realitním makléřem do nějakých nemovitostí zainvestovali a to mě teď taky hodně baví.  

V Pardubicích už bylo v této sezoně pro váš návrat zřejmě příliš nabito, takže jak se pak zrodil comeback do USK?
Když jsem se postupně začal vracet ke tréninku, tak jsem se připravoval individuálně v Pardubicích, které mi po celou dobu poskytovaly zázemí, haly, mohl jsem chodit na tréninky za kluky a za to všechno klubu hrozně moc děkuju. Během mé individuální přípravy jsme si pak sedli s vedením a trenérem, kdy jsem na rovinu řekl, že Pardubice mají skvělou sezonu, moc jim fandím a jsem hrozně rád, jak se tým povedlo poskládat. A že vidím, že v tu chvíli by můj návrat do týmu nebyl ideální ani pro jednu stranu. A bylo by lepší jít hrát někam, kde bych měl větší prostor, a bylo by to víc v klidu. Kdybych se vracel do pardubického týmu, trochu by se na ten návrat upřela pozornost a já jsem nechtěl za žádnou cenu narušit tu pohodu, co tým teď má. Na tomhle jsme se dohodli a já řešil, co dál. A tady bych chtěl poděkovat i svému hráčskému zástupci Jirkovi Šebkovi. Mohl se na mě vykašlat, když jsem byl zničený tou situací, ale Jirka mi v těch nejtěžších chvílích ukázal, že není jen můj agent, ale i člen širší rodiny, který mě celou dobu podporoval a věřil, že se vrátím. Rozhodil tedy sítě, některé kluby se začaly ozývat i samy, za což bych chtěl všem poděkovat, protože jich nebylo málo. I mě překvapilo, že měly zájem, ač nevěděly, jak na tom jsem. Já jsem Jirkovi nicméně řekl, že nejradši bych šel do USK, protože jeho trenér Luboš Bartoň byl taky jedním z těch, kdo se mi ozval, a taky mu moc děkuju. Volal mi v zimě, jak na tom jsem - i po psychické stránce -, a to mě hrozně potěšilo. Řekl mi, že i kdyby to s hraním nedopadlo, tak se dá vždycky něco kolem basketu vymyslet, protože ví, jak ten sport miluju, a abych neváhal se mu kdykoli ozvat. Když vám takhle zavolá reprezentační trenér, tak vám spadne brada, a mně bylo jasné, že při tom návratu zavolám právě Lubošovi, jestli ta možnost hrát v USK je. Dohodli jsme se s klubem rychle a pak bylo na mně, kdy budu připravený se zapojit. Probral jsem to i s Pardubicemi, které s tím byly v pohodě, a já se tak mohl vrátit do svého dalšího domova, kde jsem v minulosti strávil krásných sedm let. Bylo to pro mě ideální prostředí, do kterého se po takové době mimo hru vrátit.      

Jak vidíte šance vašeho týmu v předkole play-off a na koho podle vás narazíte?
Po těch problémech, které tým v poslední době potkaly, tak tipuju Děčín. Jinak náš cíl je stále stejný, a to postup do play-off. Je super, že před předkolem máme deset dní pauzu, můžeme potrénovat, já se můžu dostat zase do lepší kondice a víc se sžít s kluky. Zatím těch společných tréninků nebylo moc, navíc jsme měli nějaká zranění, tak doufám, že se kluci (Montgomery a Henderson) dají do pořádku a dobře se připravíme, abysme urvali ten postup do play-off.