Síla na vítěznou střelu? My v Písku si ji bereme z fanoušků

Přišel, viděl, zvítězil. Dvacetiletý písecký Sršeň Josef Svoboda proměnil ve zlato hned svou první účast na All-Star Maxa NBL, když triumfoval v prestižním boji muže proti muži Enigoo 1on1 Challenge, kde ve finále překvapivě zdolal brněnského obra Kevina Kalua.

A velmi pravděpodobně tak na dálku udělal radost svému kouči Janu Čechovi, který jej do soutěže za svůj tým nominoval. „Doufám, že jsem mu radost udělal,” smál se po soutěži jižanský křídelník, který ve čtvrtfinále klání vyřadil po obratu Petra Šťovíčka z Pardubic (5-3), v semifinále Samuela Machta z pražského USK (4-2) a ve finále skolil po velmi fyzické bitvě Kalua 5-4.

Josefe, nakonec jste tedy nemusel litovat, že jste byl na tuhle akci vybrán právě vy...
Určitě. Já si původně říkal, že bych chtěl vyhrát aspoň jeden zápas a povedlo se. Takže jsem měl radost.

Zejména finále ale proti hromotluku Kaluovi bylo velmi složité a fyzicky náročné a vy jste měl v závěru i kupu štěstí. Jaký byl na soupeře plán?
No, bylo to hrozně fyzické. A myslím, že jsem měl konečně i trošku toho štěstí. Ty střely nebyly úplně jednoduché, ale padly mi tam, což bylo super. Když jsem viděl, jak Kevin Kalu hrál před tím proti jiným klukům, tak měl mega fyzicky navrch nade všemi, co jsme tam byli. Já do toho šel s tím, že to budu trošku „řezat” a buď to vyjde, nebo ne. Byla tam situace, kdy jsem jednou fauloval a Kevin z toho měl šestku. Pak jsem použil faul i chytře, že to nebylo na šestku a měl jen znovu míč. Byla to prostě bitva.


Když jste finále vyhrál dvojkou zpoza oblouku z odskoku, kde jste na ni v tu chvíli vůbec vzal síly?
To bylo prostě v té zápasové euforii. V hledišti bylo hrozně moc píseckých lidí a my to máme v Písku tak, že si hodně bereme energii z fanoušků. A jako český zástupce ve finále jsem i cítil, že publikum je tam spíš pro mě.

Píseckých fanoušků tedy dorazily početné zástupy při vašem nemalém zastoupení v celém All-Star?
Naše devatenáctky tam hrály v sobotu zápas a pochopil jsem, že ten tým zůstal v Pardubicích až do neděle. A než jsem šel do haly, tak na parkovišti bylo plno lidí oblečených ve žlutočerných barvách našeho klubu.

Vy jste přitom mohl být venku už po čtvrtfinále, kde jste prohrával 0-3 s domácím Petrem Šťovíčkem. Jak vám v tu chvíli bylo?
Když jsme spolu před All-Star mluvili v rozhovoru o tom, že nebývám nervózní, tak když jsem šel právě na to čtvrtfinále, tak na mě ta nervozita dost dolehla. Když to ale bylo 0-3, tak jsem si řekl, že nemám co ztratit. Bavil jsem se po tom zápase se „Šťovajzem” a on mi chudák říkal, že to na něj taky padlo a neustál trochu ten tlak, protože pak byl mega nervózní. Asi jsem měl i tady trošku toho štěstí.

Co vás nejvíc znervózňovalo? Velikost haly se čtyřmi tisíci lidí, nebo i ta možnost vyhrát nějaké peníze?
Za mě to o těch penězích vůbec není, to řeknu jako první věc. Spíš tam bylo to, že jsme tam jen dva a úplně cítíš, jak všichni ti lidi na tebe koukaj a trochu to na tebe padne. Ale musím říct, že to bylo jen při tom prvním zápase. V semifinále a ve finále už jsem byl víc uvolněný. Věděl jsem, co od toho čekat, takže už jsem byl víc v klidu.

Semifinále se Samem Machtem bylo už tedy o poznání snazší?
Měl jsem tam hrozně velkou motivaci. Chtěl jsem „pomstít” spoluhráče z Písku Fandu Suchánka (vyřazený Machtem), protože jsme si před akcí řekli, že se potkáme v semifinále.

Jak vás celkově pohltila atmosféra vašeho prvního All-Star?
Byl jsem fakt překvapený, kolik lidí tam bylo z Písku. A už při rozhovoru v hale jsem říkal, že to bylo fakt skvělé. Lidi to bavilo, fandili a ta pardubická aréna je prostě velká, takže to byl zážitek a něco úplně jiného než normální ligový zápas.

A je podle vás 1on1 tou individuální soutěží, kde do toho všichni závodníci jdou vůbec nejvíc?
Když jsem viděl třeba Kevina Kalua, jak hrál už na začátku, tak na něm bylo hodně vidět, že to chce vyhrát. Fakt si pro to šel. Zároveň si myslím, že tohle je soutěž, na kterou se nedá dopředu připravit. Na trojky i na dunky se nějak připravit dá, ale ve 1on1 dostaneš soupeře až těsně před hrou. Když vezmu další soutěže, tak třeba Péti Šlechty mi bylo trošku líto, protože on chtěl ty trojky vyhrát znovu a věřil si, ale pak mi říkal, že mu klouzaly míče a prostě mu to nesedlo.