V šatně si říkám: Nemám tu co dělat, jdu na vlak! A pak? 7000!

I v životě slovutných skórerů na takové chvíle dojde. Nic nepadá a hráč si připadá naprosto marně. Obruč se zdá být menší než balon a váš tým prohrává. Jenže sport je v tomhle neuvěřitlný. A někdy i neuvěřitelně krásný.

Hned jak vyjdete ze šatny, vše zlomíte. A pak, když zápas vypadá, že už je jasně prohraný, a i vy sám ztratíte víru, se všechno zlomí. Tak jako se to stalo 34letému ústeckému forwardovi Ladislavu Peckovi, jehož trojka v úvodu druhé půle na pražské Folimance jej posunula na metu 7000 ligových bodů.

Láďo, zhruba dvě minuty před koncem zápasu na USK, za stavu minus devět, jak velká byla ještě vaše víra v obrat?
Po pravdě, vzhledem k tomu, jak se celý zápas vyvíjel, jak jsme nehráli vůbec dobře a jak jsme hráli ošklivý basket a dělali úplně hloupé, školácké chyby, tak jsem nevěřil, ač samozřejmě člověk se snaží se podporovat až do poslední chvíle. A včera bylo zase vidět, jak ten sport je krásný. Basket je prostě krásný v tom, že není konec, dokud není konec.

Co všechno vám v tomhle zápase nešlo?
Tak my jsme si na základě skautingu řekli, že USK je nejhorší v lize v trojkách, takže jsme nějaké věci risknuli a někde víc odstupovali. Samozřejmě ale, jak to bývá, tak jim ty trojky padaly, frajeři dávali a zároveň i výborně najížděli, protože jsou mladí, hladoví a mají takhle v klubu tu výchovu postavenou - na těch nájezdech, včetně těch, kdy hráč naznačí při pick-and-rollu nájezd do clony a pak jde druhou stranou. Všechno jim vycházelo, házeli hromadu šestek a hráli velice dobře. Myslím, že my jsme si absolutně nezasloužili vyhrát, i když jsem samozřejmě hrozně rád, že se to nakonec povedlo.

Co vlastně nastartovalo váš nepravděpodobný závěrečný comeback, byť jste se celý zápas nějak drželi v závěsu?
My jsme se drželi, protože v útoku to nebylo zase tak špatné, ale vždycky, když jsme se přiblížili, tak jsme si úplně hloupě nechali dát nějaký další koš, nebo jsme blbě ztratili míč, že šli domácí sami do koše. Samozřejmě na konci jsme měli i štěstí, Luboš Bartoň (kouč USK) dostal technickou, která se jim taky nehodila, a to momentum jsme si v těch posledních dvou minutách vzali na svoji stranu. Samozřejmě tohle se nezažívá moc často, a když jsme se o tom bavili, tak já za patnáct let v lize měl jen hrstku takových utkání, kdy člověk vyhraje prakticky prohraný zápas.

15-0 za poslední dvě minuty je víc než husarský kousek. Vy jste si tam pomohli hned deseti úspěšnými šestkami, vsadili jste tedy všechno na hrnutí pod koš?
Šestky plán nebyly, ale když jsme se pak už dostali do plusu, tak domácím nic jiného než fauly nezbývalo. Prostě to vyplynulo ze hry. Člověk by měl hrát čtyřicet minut, ale my jsme začali až na konci. „Vyo” (Vyoral) tam dal jednu šťastnou trojku a Nick Johnson proměnil nájezd, kdy jsme šli snad poprvé v zápase do plusu. Pak už jsme se naštvali i v obraně a už jsme si to nenechali vzít.

Byly šestky, kterých jste dali 32, a ztráty, kterých bylo jen osm, tím, co vás v zápase zachránilo? Určitě. Metr při faulech je letos takový zajímavý a občas je to jistě kontroverzní. Když jsme hráli s Ostravou, tak se házelo šedesát šestek, včera jich bylo skoro sedmdesát. Já vůbec nevím, jak je to teď posuzované, hra je hodně rozkouskovaná. Nevím, jestli jsou všichni tak agresivní směrem na koš, nebo v čem to je, ale prostě se teď hází šestek hodně a určitě to není v plánu. Každopádně když jich házíme hodně, tak je důležité je proměňovat.

Je svým způsobem paradox vyhrát při devadesáti bodech v útoku prakticky na tři hráče?(smích) No, paradox, my ten tým teď máme složený takhle a naši tři nejlepší hráči jsou „Pechy” (Pecháček), „Vyo” a Nick Johnson, kteří jsou velcí tahouni, ale za mě by bylo asi třeba to doplnit o nějakého zabijáka na guardu, aby se víc roztáhla hra. Skautingy týmů jsou dnes dobré, „Pechy” s „Vyem” i já, ač teď nehraju dobře, jsme třicátníci a ta energie nám nevydrží asi až do konce sezony, takže bysme potřebovali určitě pomoct.

Dva z Američanů pořízených v létě už jsou pryč, jde v důsledku toho i výše zmíněných faktorů váš rozjezd do sezony poněkud ztuha?
Já určitě nechci náš tým vůbec shazovat, ale za mě nehrajeme dobře. Chybí tomu plynulost. Samozřejmě nějaký potenciál máme, máme hráče se zabijáckým instinktem, ale celkově ta hra ještě postrádá nějakou hlavu a patu a nějakou tvář. A už je odehráno osm zápasů, takže by to mělo nějak vypadat. A my tak máme co zlepšovat.

Když budeme konkrétnější, proč podle vás power forward Kennedy nebo křídelník Glover, který měl za sebou angažmá po celém světě a přišel po velké roli ve slovenské Handlové, nezapadli a nepodávali očekávané výkony?
Třeba Jordan Glover měl výborné reference. V Handlové hrál skvěle, zabíjel to, ale sem přišel a vypadal na třetí ligu. Člověk to nedokáže popsat. Prostě absolutně nevěděl, která bije, to nejde říct jinak. A teď to není nějaký disrespekt vůči němu, ale on se absolutně ztrácel v našem systému a my pro něj nenašli místo. Přitom bys řekl, že to je podobná soutěž jako na Slovensku a že by to mělo vypadat jinak. Myslím, že v Handlové měl velkou herní svobodu, a když dostal míč, tak to jako každý v podobné situaci nějak zahrál, ale když je potřeba nějaký systém, tak to je prostě jiné.

Pojďme už i k vám osobně. Vy jste poločas na Folimance zcela mlčel, ale hned na začátku třetí čtvrtiny přišla úspěšná trojka, kterou jste se dostal na sedm tisíc bodů v české lize. Věděl jste, že vám k velké metě chybí už jen dva body?
Samozřejmě, protože už před sezonou jsme si o tom povídali s (generálním manažerem) Tomášem Hrubým, který mi říkal, že mi chybí už jen asi šedesát bodů. Tam si člověk řekně, ježíšmarjá, o co jde, jsou to jenom body, ale v tu chvíli, při tom zápase, je tam nějaká tíha okamžiku, a když člověk začne zápas hodně blbě, tak se to na něj valí, i když jsou to „jenom body”. Hráč je prostě soutěživý a chce věci dotáhnout do konce. Jsme sportovci a chceme být co nejlepší a já si po tom prvním poločase v šatně říkal, že jdu na vlak, že tady nemám co dělat, protože to bylo fakt špatně. Jsem proto rád, že se to pak otočilo a nějak jsem se chytil, ale nejdůležitější je ta výhra. O mě vůbec nejde.

Jste v rámci ligových dějin číslem 2 z aktuálního ligového pelotonu za devítitisícovým Jakubem Šiřinou. Co to pro vás znamená?
Že hraju hrozně dlouho...

Dobře a kromě toho?
(smích) Je to jenom číslo, nic neznamená. Na druhou stranu když se člověk podívá na ten soupis velikánů, co tam jsou, tak je určitě fajn, že člověk může za sebou něco zanechat, řekněme nějaký odkaz. V české lize jsem strávil půlku svého života a asi takhle to beru.

Vzpomenete si ještě na svůj úplně první bod v lize z 9. října 2010?
Jo, to si pamatuju přesně. Bylo to za Plzeň. Hráli jsme úplně první zápas sezony v Novém Jičíně. Tam byli ještě Šoška, Šarovič, Corey Muirhead, prostě strašidelné. My tam prohráli asi o padesát (jen o 37), dostali jsme strašnou dardu a vím, že jsem tam dal přes někoho koš s faulem a to byly moje první tři body v lize. Já tehdy bránil Šaroviče, bylo mi osmnáct nebo devatenáct a vzpomínám, jak to Corey Muirhead dostal na strašidelný alley-oop, ale úplně strašidelný. Dával to pozadu a my na to koukali jak vyvoraný myši, prostě kluci z Plzínky. (směje se) Tak takhle to začalo.

Jak před patnácti lety pro teeagera z Plzně byla daleko meta, jíž jste včera dosáhl?
To jsem absolutně neřešil. Já to vlastně neřešil až do doby, kdy mě Tomáš Hrubý dával na Facebook, že jsem nastřílel šest tisíc bodů, asi před rokem a půl. Tam jsem si řekl - ty vole, šest tisíc, to už jsem tady asi pár bodů nastřílel. Takže někdy od té doby se to nějak sleduje, ale říkám - jsou to jenom body.

V Plzni byste tedy byl rád aspoň za nějakou pětistovku v lize?
V devatenácti člověk vůbec takové věci neřeší, je rád, že hraje, že dostane šanci, protože než jsme se do NBL s Plzní dostali, tak jsem v první lize vůbec nedostával šanci a neviděl jsem v tom smysl. Až pak v lize přišel jako trenér Dominik Feštr, já nějak dostal příležitost a zbytek je historie.

Co osm tisíc, je to ještě ve vašem hledáčku?
No, to nevím. Vůbec o tom teď nepřemýšlím. Už to říkám asi podvacáté, že se snažím žít přítomností, zvažuju různé věci, protože to tělo chřadne, bolí, i mysl bolí, jsem už dlouho na jednom místě a uvidíme po sezoně, jak to bude vypadat.

Jen pro představu, těsně pod sedmi tisíci skončili borci jako Radek Nečas, Pavel Houška, Pavel Slezák, Dušan Medvecký. Lehce nad sedmi jsou pak Ladislav Sokolovský, Leoš Krejčí, Zdeněk Böhm, Jiří Zedníček nebo Pavel Miloš. A to mluvíme o elitní třicítce ligových dějin včetně federálních dob. Jak je v takové společnosti?
Člověče, těžko říct. Je to určitě pocta, protože tohle jsou velcí hráči, ale já tomu nedávám takovou zásadní váhu a není to pro mě tak důležité. Jo, psali mi různí lidi gratulace a toho si vážím, že si vzpomněli. Ale jedeme dál, hrajem basket!