3. 3. 2020

8 let poté na místě činu: Byla to těžká zkouška

S PROKOPEM SLANINOU Denně už od loňského léta trénuje v hale, kde začala osm let nazpátek dosud nejslavnější kapitola jeho basketbalového života. Tehdy na pardubické Dukle - a pak i v hokejové aréně při play-off Evropy kadetů před několika tisíci fanoušků - věřil, že jde „jen“ o start slibné cesty, na jejímž konci by měla, nebo aspoň mohla být vysněná Euroliga. Po třech letech v Itálii, dalších čtyřech ve Spojených státech, obtěžkán závažími zraněných ramen, ale konečně už i s metrákem váhy, je ovšem svým způsobem stále na začátku. Teď už ale své profi kariéry mezi muži. Ve 24 letech. Jako magistr zámořského marketingu s plánem B a dvěma perfektně zvládanými jazyky. Pod vedením trochu jiného amerického kouče Kena Scalabroniho se tenhle centr s „novým ramenem“ učí střílet jinak a možná v táboře Beksy načal i cestu k ještě jednomu comebacku. K tomu, který by Prokopa Slaninu časem mohl znovu spojit se spoluhráčem z jedné stříbrné lví party kluků, kteří se právě v této sezoně namnoze vracejí na basketbalové výsluní.

Prokope, vzpomínáte poslední měsíce – na místě činu - na léto 2011 často?
Vzpomínám v podstatě denně. (usmívá se) Na Dukle je vyvěšená fotka tehdejších spoluhráčů Martina Peterky a Jirky Šouly z toho mistrovství. A jsou to samozřejmě krásné vzpomínky. Jedny z nejkrásnějších v dosavadní kariéře. Doufám ale, že přijdou ještě nějaké hezčí…

Na snímku vicemistři Evropy 2011 – ve spodní řadě zleva Tomáš Šoukal, Radek Pumprla (nyní NH Ostrava), Prokop Slanina (Pardubice), David Zumer, Matěj Svoboda (Svitavy), v horní řadě zleva Jiří Šoula, Lukáš Stegbauer (Brno), David Šubert, Jiří Dedek (Olomoucko), Matěj Rubeš, Radovan Kouřil (Olomoucko), Martin Peterka (Nymburk)

V jiné pardubické hale, na Dašické, jste v sobotu v této sezoně poprvé opravdu výrazně prorazil – double doublem (19 bodů a 10 doskoků) proti Olomoucku. Dá se říct - konečně?
Dá se to říct z pohledu mého zlepšeného výkonu. Na druhou stranu já jsem spíš hráč, který se dívá na výsledky týmu, a pro mě byla nejdůležitější výhra, která je tím hlavním vlastně vždycky. Jsem rád, že mi tam spadly ty střely, ale na to se dívám až v druhém plánu.

Okolnosti vám lehce nahrály, když pod košem chyběl spoluhráč Kohout, a Švrdlík nabral už po minutě dva fauly. Přesto – díky čemu jste k prvnímu double doublu vyšplhal ještě?
Dlouhodobou prací. A asistentem Adamem Konvalinkou děláme věci navíc, a byť mi to zatím moc nepadalo, spoluhráči mi nepřestávali věřit, povzbuzovali mě do střelby a já doufám, že se tímhle zápasem odpíchnu k dalším lepším výkonům. Taky ale budu rád za brzké uzdravení Ondry Kohouta a za to, že budeme kompletní a budeme vyhrávat.

Co po vás počínaje létem žádá trenér Scalabroni? A jak se jeho „americké požadavky“ liší od požadavků amerických koučů z NCAA?
Liší se hodně. Trenér Scalabroni je v Evropě už spoustu let a i jako Američan už má evropský přístup. Co jsem zažil já, trenéři v Americe mají rádi vše pod kontrolou, rádi dirigují, co přesně se má zahrát, kdežto Ken Scalabroni nám dává jako by volnou ruku a věří nám, že dokážeme na hřišti udělat správná rozhodnutí. Ve Státech trenéři na hráče hodně řvou, on je ale spíš klidný, byť zakřičet umí taky.

Je tohle ta hlavní odlišnost?
Celkově se liší i basket. V Evropě je to víc o taktice, ale jinak to asi to hlavní je. My teď máme daná určitá základní pravidla a mantinely, kterých se musíme držet, ale dál nám kouč nechává volnou ruku.

Pokud jde o vás, nejste trochu tlačený – i jako podkošový hráč - do čím dál většího počtu trojek? I když jste se poprvé trefil až ze 16. pokusu sezony prvního února, za poslední čtyři utkání máte tři trefy ze 7 pokusů…
Určitě to pokoušet mám. Myslím, že ještě na univerzitě jsem byl poměrně dobrý trojkař, pak ale problémy s ramenem pravé střelecké ruky měly na mou střelbu velký vliv, a to včetně stylu. Určitě ale na trojky nechci zanevřít, protože v dnešní době by dlouzí měli umět střílet. Basket je jiný než před 20 lety, kdy dlouzí stáli pod košem, a stačilo jim trefovat se z metru. Dnes je hra modernější a pivoti by měli umět vystřelit z dálky, aby uvolnili místo pod košem k nájezdům. Já si na trojky pořád věřím, vím, že jsem býval mnohem lepší, a dál na tom pracuju.

V čem konkrétně vám zranění změnilo střelbu?
To rameno už nemá původní hybnost. Já se na tom ale budu snažit teď v létě ještě pracovat. Zase se na to ale nechci vymlouvat, že kvůli tomu míjím. To rameno už sice nikdy nebude ve stavu jako před operací, nicméně opakováním a speciálními tréninky se to zlepšit dá. A už na tom pracujeme. Hlavně se tomu ale budeme věnovat v létě.

Jak vás jako hráče přetvořili v NCAA?
Přišel jsem tam z Itálie, kde se hraje hodně taktický basket, propracovaný do detailů, se spoustou pick-and-rollů. Americký styl je výrazně jiný – je to o rychlém přechodu do útoku a hře 1 na 1. A mně chvíli trvalo si na to zvyknout. Postupně jsem se ale té méně kolektivní hře přizpůsobil, hrál jeden na jednoho a naučil se věřit si, že když konečně dostanu míč, tak jsem schopný hrát do koše. Když jsem ale v létě přišel do Pardubic, tak v prvních přípravných zápasech jsem měl problém s tím, že kdykoli jsem dostal balon, tlačil jsem to do koše. Nechápal jsem, že je to špatně, byl jsem na to navyklý. Teď už vím, že tady to pojetí je jiné, kolektivnější.

Vám bylo na univerzitě umožněno zůstat na své pozici 5?
Ano, zůstal jsem. Jen mě nutili střílet z trojky, na což jsem tak zvyklý nebyl. V Itálii jsem hrál hlavně zády a střílel dlouhé dvojky. Na univerzitě Fordham ale náš trenér miloval styl s pěti hráči na perimetru, s najížděním, vyhazováním a střelbou trojek. Na to jsem se musel soustředit a trénovat to. A postupně jsem se stal dobrým trojkařem.

Platí, že jste do USA nešel přednostně kvůli basketu?
Je to tak. Chtěl jsem studovat, což v Evropě bylo těžké s basketem skloubit. Ve sportu stačí jedno blbé, nebo chronické zranění a člověk už pak nemusí být schopen hrát. Chtěl jsem tedy mít plán B. A Amerika tak byla jasná volba. Navíc tamní prostředí a zázemí je na úrovni možná i Euroligy. Já ale původně ani nevěděl, jak to tam chodí, vše jsem zjišťoval až za pochodu. Začínal jsem na junior college (univerzitní „přípravka“) v newyorském Brooklynu a odtud jsem po roce přestoupil na Fordham (rovněž v New Yorku). Hráči na junior college často chodí z toho důvodu, aby pak měli víc nabídek z (prvodivizních) univerzit.

Jak vás junior college připravila a jak probíhaly první dva roky na Fordhamu, než vám zranění ramene sebralo celou sezonu 2018/19?
No, hlavně před příchodem do Brooklynu jsem si myslel, že umím anglicky, jenže newyorská angličtina je trochu atypická a já byl rychle vyvedený z omylu, byť jsem se dokázal domluvit. A pak jsem si musel ten první rok zvykat na jiný styl. Navíc po přechodu na Fordham to zase bylo nové prostředí v rámci USA a pak už přišlo i to zranění. Vlastně už první rok na Fordhamu jsem si poranil rameno levé ruky. Následovala druhá, osobně vydařená sezona (2017/18), aby přišlo vážnější zranění ramena střelecké pravačky.

Po vynechaném roce, navíc při návratu do Evropy, pro vás muselo být loňské léto dost krušné.
To bylo. Po roční pauze nebylo snadné se do toho dostat. Taková přestávka by se podepsala na každém. Navíc ta rehabilitace byla hodně zdlouhavá, jen půl roku trvalo, než se rameno dostalo – ani nemůžu říct do původního stavu -, protože tam už nikdy nebude. Spíš do hratelného stavu, kdy se na to nemusí myslet. Byla to těžká zkouška, zvlášť když jsem to za poslední roky musel absolvovat dvakrát. Jsem tedy rád, že mám v záloze tu školu, kdybych s tím nedej Bože měl ještě někdy problémy. Já samozřejmě doufám, že budu hrát aspoň jako „Šutys“ (spoluhráč Radek Nečas) do devětatřiceti (směje se).

Po celé tři roky jste byli na Fordhamu kolegy s nyní hradeckým soupeřem Davidem Pekárkem. I on překonával lecjaké překážky, pomáhala vám tak vzájemná podpora?
Tohle určitě pomáhalo. Přítomnost Davida na škole byla i jedním z důvodů mého příchodu. Vždycky jsme si pomáhali, když se jemu nedařilo, nebo nehrál, anebo když jsem já byl zraněný. Přece jen jsme si byli blíž než s ostatními a oběma nám to pomáhalo.

V sezoně 2017/18 se za vámi na Fordhamu stavil i reprezentační trenér Ginzburg. Překvapil vás?
Určitě. A mile. Že se o nás, hráče z univerzit, zajímá. On byl tehdy ve Státech, tuším, za „Satym“ (Tomášem Satoranským) a my s Davidem z toho měli radost. Bylo to fajn setkání.

A jsme u reprezentace. Po evropském stříbru kadetů z roku 2011 se váš tým, který zažil i dva světové šampionáty, z části rozutekl do světa. Vy jste už v 17 letech poprvé na pár minut nakoukl do italské Serie A, Radovan Kouřil dokonce v šestnácti jako nejmladší Čech do španělské ACB, Martin Peterka byl o něco později v kempu euroligového Milána a váš další parťák Adam Pecháček, byť o slavné ME smolně přišel, se dostal do Serie A, ACB i do německé bundesligy. Mezi muži jste se ale na ligové úrovni začali prosazovat spíš až po 20. roce věku. Kde jste třeba vy v onom roce 2011 doufal, že teď, ve svých 24 letech, budete?
Můj sen vždycky byl zahrát si Euroligu. Možná je to divné, protože většina hráčů sní o NBA. Já mám ale radši euroligový basket.

Co všechno vám ve splnění toho snu bránilo?
No, poměrně častá zranění. To byla největší brzda, už od nějakých sedmnácti. Vždycky se přihodilo nějaké vážnější zranění. Dalším důležitým aspektem byla stavba mého těla, měl jsem problémy s nabíráním svalové hmoty. Na pivotu musí hráč, pokud chce působit v Eurolize, vypadat jinak než já. I když jsem to konzultoval s experty, měl kondiční trenéry na výborné úrovni a měnil jídelníčky, nikdy jsem se nedostal na úroveň potřebnou pro Euroligu.

Jako bývalému mládežnickému reprezentantovi, není vám rok a půl před EuroBasketem na domácí půdě předhazován comeback jako extra motivace, byť při plném obsazení je teď podkošová sestava lvů dost neprůstřelná?
Ne, nikdo to nezmiňuje. My se teď hlavně soustředíme na klubovou sezonu a dosažení co nejlepšího výsledku a nad tímhle nějak nepřemýšlím. Jistě by to bylo krásný, dostat se zase do reprezentace, ale jak říkáte, pivoty máme velice kvalitní, a pokud budou všichni zdraví, asi se tam jen tak nedostanu. Teď jsou prostě na jiné úrovni.

Váš kolega z reprezentační základní pětky v mládeži Martin Peterka byl teď v základu i mezi dospělými. Možná byste se v jedné sestavě mohli časem objevit znovu...
Jsem rád, že se mu tak daří, je to skvělý hráč. Martin měl tu cestu trochu jinou, zůstal celou dobu v Česku, je tu víc zaběhlý. Ale třeba se tam za nějakou dobu taky propracuju. A velice rád bych se s ním v reprezentaci zase potkal.

Kromě čtyř let v USA jste strávil i tři sezony, jako ještě náctiletý, v Itálii. A hned v první sezoně (2012/13) jste byl v dresu Bielly 14krát na lavičce v zápasech Serie A a dvakrát jste i vyběhl na pár minut do hry se dvěma zapsanými body. Tým však ligu nezachránil. Jak na tenhle rok i na dvě další sezony vzpomínáte?
První rok jsem s ligovým týmem Bielly byl celou dobu, na každém tréninku. Přišel jsem tam s vidinou, že do budoucna bych se měl stát hráčem právě prvního týmu. Biella ale tu sezonu obměnila prakticky celou sestavu a bojovala o záchranu, která se bohužel nepovedla. Ve druhé lize už ale byl limit dvou zahraničních hráčů a většina celků měla dva Američany. Já s mužstvem přestal cestovat a soustředil se na juniory. A třetí rok jsem přestoupil do druholigového Treviglia, kde jsem byl s Tomášem Kyzlinkem. To byla zase skvělá zkušenost. I když to není nejvyšší soutěž, pořád je hodně kvalitní. Celkově jsem za ten odchod do Itálie velmi rád, dalo mi to strašně moc basketbalově i lidsky, naučil jsem se starat sám o sebe, naučil se italsky a poznal spoustu lidí. Určitě nelituju. Jistě moje plány narušil sestup Bielly, ale i za Treviglio jsem byl rád. Dostával jsem tam časový prostor, který by v Serii A nepřišel, a nakonec se to vyvinulo v můj prospěch.

Na jakých základech stojí italský basketbal?
Tehdy jsem to vnímal jinak, než bych to bral teď. Tenkrát mi to přišlo hodně taktické i fyzické, což ale bylo dané i tím, že jsem měl o dvacet kilo míň (aktuálně váží 102 – pozn.) a nebylo jednoduché s těmi kluky pod košem bojovat.