Akce od medaile? Je to stále bolestivé

S KORMIDELNÍKEM SLOVINCŮ A NYMBURKA Na českém území aktuálně působí hned dva z dvanácti koučů z mužského turnaje letošní olympiády. A oba vyznávají po čertech rychlý styl basketbalu. Trenér Slovinců Aleksander Sekulič má navíc ještě tu výsadu, že v týmu vede absolutního fenoména současné světové podkošové scény Luku Dončiče.

Spolu s ním téměř šokoval basketbalový svět, když jejich celek až neskutečný blok francouzského pružinového muže Batuma z posledních sekund semifinále obral o velké finále s USA a tím i o nejméně stříbrné medaile. První účast národního týmu pod pěti kruhy by tak získala punc nesmrtelnosti. Nového trenéra Nymburka i po týdnech od tohoto okamžiku bolí jen myslet na něj. I konečné čtvrté místo mu zajistilo na domácí půdě velkou slávu, ale i Sekulič tuší, že taková historická šance už se nemusí opakovat. Ihned po návratu do Polabí, kdy na něm nebyla znát ani stopa z vyčerpávajícího léta, byl ovšem připraven se v detailech podělit o svou čerstvou olympijskou zkušenost.

Trenére, ještě než jste se naplno ujal role trenéra Nymburka, jste se už stal známým po celém světě. Jaký je to pocit?
Nevím, jestli jsem známý po celém světě. Jen jsem vedl národní tým na olympiádě, kde jsme trochu šokovali svět tím, jak jsme hráli.

Už vám zagratulovali premiér, nebo prezident Slovinska? A bude i nějaké ocenění ze strany státu? 
Ne přímo mně, ale kontaktovali management týmu a posílali gratulace. A ocenění? To nevím, ale doufám, že se něco stane, protože jsme odvedli opravdu dobrou práci. Ale upřímně jsem o tom ani nepřemýšlel.

A přemýšlel jste o tom, co by se stalo, kdybyste se dostali až do finále proti USA a pak se vraceli do Lublaně triumfálně jako medailisté?
Ani nechci, aby k tomu moje myšlenky směřovaly, protože je to stále trochu bolestivé vzpomínat na semifinále s Francií. Po čtvrtém místě jsme měli obrovskou podporu fanoušků na letišti po návratu a neumím si představit, co by se dělo, kdybychom přivezli medaili. Na letišti na nás čekaly stovky lidí, kteří chtěli vidět hráče a ukázat jim svou podporu. 

Měli jste i nějaké oficiální přivítání?
Bylo jedno pro úspěšné olympioniky, ale my jsme se ho nezúčastnili, protože jsme měli v plánu jinou akci, a ani jedna nešla přesunout. Museli jsme se rozhodnout, kam půjdeme.

O co šlo?
Ve stejnou dobu totiž Luka Dončič podepisoval nový super kontrakt s Dallasem a pořádal k tomu slavnost, která byla plánovaná měsíc dopředu. Nemohl by tak s námi jít na olympijskou recepci a my se nechtěli dělit. Naopak jsme chtěli ukázat naší podporu Lukovi, a tak jsme šli s ním. Byli tam i lidé z Dallasu, Mark Cuban, Jason Kidd nebo Dirk Nowitzki. 

Slovinsko má dva miliony obyvatel, což je jen o něco více než Praha. Co pro takový stát znamená vyhrát EuroBasket a teď bojovat o medaile na olympiádě?
Samozřejmě to je pro nás něco velkého, obrovský úspěch. Jsme na to hrdí a je to důkaz, že něco děláme dobře a dodává nám to pozitivní energii pro budoucnost.

Na českém týmu bylo znát, jak bylo těžké létat během léta po celém světě a mít dva vrcholy v podobě kvalifikace a olympiády. Jak jste to zvládali vy?
Byla to opravdu velká výzva. Pro mě bylo nejtěžší po dlouhé sezoně v klubech dát tým dohromady a hrát na co nejvyšší úrovni, aniž by hráči měli předtím volno. Nejprve to byl kvalifikační turnaj v Litvě, kde jsme museli vyhrát, takže jsme do toho dali všechno. Hráli jsem o postup s domácí Litvou před plnou halou. Pak přišla další výzva, jak znovu občerstvit tým a zároveň se připravit na olympiádu. Myslím, že se to povedlo, ale na konci turnaje už jsme za to platili daň, protože na hráčích byla patrná únava. Fyzicky, ale i mentálně byli vyčerpaní. Vždyť jsme měli čtyři zápasy, které byly pro nás jako finále. Měli jsme zápas s Litvou o postup na Hry. Pak to byl zápas se Španělskem o vítězství ve skupině a o to, kdo se vyhne USA. Pak to bylo čtvrtfinále s Německem, které rozhodlo o tom, zda budeme hrát o medaile. A pak semifinále s Francií. Takže když jsme pak hráli zápas o bronz, byli všichni už mentálně velmi unavení. 

Určitě to bylo těžké hlavně pro Luku Dončiče, který měl těžkou sezonu v Dallasu včetně play-off a hned nato musel táhnout národní tým. Jak to zvládal on? 
Bylo to pro něj těžké. Na konci olympijského turnaje byl viditelně unavený. Ale ukázal, jak velký je to patriot a že chce týmu pomoct. Neřešil individuální čísla, prostě jen chtěl pomoct k vítězství. Je to stále mladý hráč, proto byl schopný najít síly po velmi náročné sezoně a stát se lídrem národního týmu. 

Je to podobný typ hráče jako je Tomáš Satoranský, že je schopný najít v sobě druhý motor, když o něco jde?
Za prvé chci říci, že velmi obdivuji Satoranského. Hraje úžasný basketbal a je to velký dříč. To je důvod, proč je v NBA a proč je lídr národního týmu. Ale ”Saty” a Luka jsou odlišné typy hráčů, takže se těžko srovnávají. Oba jsou to ale velcí hráči. 

Po turnaji jste říkal, že hráči jako Luka by měli být více chráněni od rozhodčích. Mohl byste to rozvést?
Je to o tom, že když jsou tito hráči neustále ”hitováni” a nepříjemně bráněni nejlepšími obránci soupeře, často i dvěma či třemi obránci najednou, jsou tam mnohdy i nepovolené zákroky. Jsou tam fauly, které nejsou pískány. To není stížnost na rozhodčí, jen je třeba, aby hráči, kteří mají takovou pozornost u soupeře, byli chráněni. Jsou to superhvězdy, tak je třeba je nechat předvádět basketbal na co nejvyšší úrovni a nechat je hrát. Časté fauly je unavují fyzicky, ale i mentálně. Často trpí. Luka je silný chlap a občas i fauly na něj nevypadají jako fauly a není snadné pro rozhodčí to rozpoznat. Není to ale jen o Lukovi, jde i o ostatní hvězdy. Obránce těchto hráčů je třeba víc hlídat.

V zápase o bronz už hrál Dončič i zraněný, že?
Poranil si zápěstí v semifinále. Trefil plexisklo u stolku zapisovatelů. I když to mělo být ”měkké” sklo, tak to prý stejně bylo, jako kdyby trefil zeď.

Jaké to je pro vás jako trenéra mít možnost trénovat hráče, jako je Dončič, a muset ho i někdy usměrňovat, když si bere třeba moc dalekých ”stepbacků” přes obránce?
Je to velké privilegium mít v týmu takového hráče. To se stane jednou za život. Nejdůležitější pro mě a můj realizační tým bylo vytvořit Lukovi prostředí, ve kterém by se cítil komfortně, aby mohl hrát na co nejvyšší úrovni. Pak je to o tom nechat ho hrát jeho hru. A k tomu patří trefovat i míjet střely. A když je unavený, tak mojí prací je to poznat a vystřídat ho. Luka chce vyhrávat a dělat to nejlepší pro tým a jeho hra není jen o střelbě, ale hlavně o tom, jak hraje a jak dělá hráče kolem sebe lepšími. Poutá hodně pozornosti a ostatní pak mají volné střely.

Ale i když si bral opravdu dlouhé střely skoro z poloviny hřiště, vy jste nevypadal, že byste z toho šílel. Nevadilo vám to?
Když vidíte Luku na tréninku, tak víte, že on takové střely dává. Vždyť to dává i v NBA. Proto nevidím důvod, proč mu v tom bránit. Já mu plně důvěřuju, že se rozhodne správně. Rozhodně nikdy nejsem nervózní, když se rozhodne pro nějakou střelu.

Stává se, že si při timeoutu řeknete, co chcete zahrát, ale on se pak rozhodne při hře pro něco jiného, protože vidí nějakou lepší možnost?
To se samozřejmě stává. Ale není to proto, že by nás trenéry nerespektoval, ale že pozná, že obrana to řeší jinak, než jsme počítali, tak se okamžitě dokáže adaptovat a najít možná ještě lepší řešení.

Věříte, že se bude ještě zlepšovat a že se jednou stane nejlepším hráčem NBA?
Už teď byl ceně MVP hodně blízko. Pokud bude mít kolem sebe dobrý tým, tak pro něj je limitem jen nebe. 

Dokážete popsat, jak je teď Luka populární ve Slovinsku? Zná ho tam už každý?
Je u nás opravdu hodně populární, ale vlastně po celém světě. Bylo to vidět i v olympijské vesnici, kde se s ním chtěl každý fotit. Je to globální superhvězda.

Luka byl klíčovým hráčem, ale i ostatní hráli při úspěchu svou roli. Můžete dát trochu nahlédnout za oponu toho, co vedlo k vašemu úspěchu?
Především to bylo o chemii v týmu. Nebylo to o egu jednotlivých hráčů, vždy to bylo tak, že má přednost úspěch týmu před jednotlivci. Každý přijal svou roli a všichni také přijali jasného vůdce. Všichni přijali roli, aniž by o tom pochybovali. Nejhezčí na tom je, když vidíte 12 hráčů s úsměvem, i když zrovna nehrají, a navíc se vzájemně podporují. 

Hráli jste hodně rychlý basketbal, projevil se tam i vliv toho, jak jste hráli s Nymburkem v posledních sezonách?
Když jsem přišel do Nymburka, tak jsme měli s Orenem Amielem na hru podobný názor. Ale už i předtím jsem rád hrál rychlý basketbal plný dynamiky. Společně jsme si vyměnili nějaké zkušenosti, myšlenky a znalosti a systém jsme vypilovali. Hodně jsem si vzal od Orena a implementoval to i do hry národního týmu. 

Dá se prozradit taktika, s jakou jste šli do velkých bitev se Španělskem a později s Francii?
Španělsko má opravdu skvělý tým. Bratři Gasolové, kteří toho pro reprezentaci odvedli opravdu hodně, už jsou teď ale trochu starší, tak jsme se toho snažili využít, unavit je a hrát na ně rychle a dostat je z vymezeného území. To byl i důvod, proč trenér Španělska Scariolo používal téměř celý zápas zónovou obranu, což je na této úrovni a pro Španělsko neobvyklé. Říkal jsem hráčům, že to je důkaz toho, že se nás bojí. Je to důkaz naší síly. A můžeme být pyšní na to, že jsme donutili silné Španělsko, aby se adaptovalo na naši hru a nehrálo tu svou. A nakonec jsme vyhráli. A co se týká Francie, tak ta má hráče, kteří jsou vysocí, atletičtí a umí velmi dobře hrát. Je tam nejlepší obránce NBA Rudy Gobert, další skvělý obránce Batum, Nando De Colo, což je pro mě jeden z nejlepších rozehrávačů v Evropě. Byla to pro nás velká výzva. Našli jsme ale způsob, jak tomu čelit, i když jsme neměli nejlepší střelecký den. Nakonec jsme měli nájezd na vítězství, bohužel nám tam chybělo pár centimetrů a soupeř to dokázal zablokovat.

Bylo semifinále s Francií pro vás životním zápasem?
To je dobrá otázka. Ještě jsem o tom takhle nepřemýšlel. Ale v roli hlavního trenéra asi ano.

Leckdo by asi řekl, že být trenérem týmu, kde je Luka Dončič, může být snadné, protože stačí dostat míč k němu, a on už všechno zařídí. Jak na to reagujete vy?
Vím, že tohle je jen sranda. Ale není to zase až tak daleko od pravdy. Basketbal je však hlavně o týmu a o tom, jak dobře je sehraný a propojený. Všech pět hráčů na hřišti pracuje tvrdě jeden pro druhého. Hráči se snaží vytvořit dobrou pozici pro Luku a Luka zase dobrou pozici pro skórování spoluhráčů. Také jsme museli řešit obranu. Byla pro nás velká výzva vytvořit v týmu tu správnou chemii, aby náš kolektiv hrál v obraně i útoku jako tým. Lukův přínos je obrovský, ale není to jen o něm.

Hodně důležitý byl i čerstvě naturalizovaný pivot Mike Tobey, který patřil mezi asi největší překvapení celého turnaje...
Měli jsme několik jmen hráčů, kteří mohli získat slovinský pas. A nakonec jsme se rozhodli pro Tobeyho. Je to především skvělý kluk. Výborně zapadl do týmu. Po jednom tréninku nastřílel v přípravě 26 bodů Chorvatsku. Hned si skvěle sedl s Lukou a měl od něj několik přihrávek na smeč. Byl výbornou posilou pro náš tým. Nejen jako hráč, ale i jako člověk.

Překvapením olympiády byla účast českého týmu. Také vás to překvapilo?
Když jsme viděl kvalifikační skupinu, kterou měli Češi v Kanadě, tak jsem nebyl moc optimistický. Měli asi nejtěžší ze všech kvalifikačních skupin. Ale ukázali, že je všichni podceňují. I když jim první zápas příliš nevyšel, tak pak ukázali, že mají velkou kvalitu a skvělého trenéra. Také dokázali, že nebyli náhodou šestí na mistrovství světa. Mají skvělou chemii a hrají opravdu hezký basketbal. To mě nepřekvapilo, jen nebyli favoritem na postup, ale všem ukázali, že na to mají. Jsem opravdu hrdý na to, že mohu pracovat v českém basketbale a že tam bylo několik hráčů, se kterými jsem pracoval. A teď mohu říkat, že trénuju v zemi, která také měla tým na olympiádě.

Kdo je ve vašem týmu tím hlavním, kdo se stará o dobrou náladu a drží ho pohromadě?
To je těžké říct. Samozřejmě Luka je tím lepidlem, ale každý hráč má svou důležitou roli. Na hřišti i mimo něj všichni dýchali jako jeden člověk. Nikdo nemá problém s tím udělat něco pro ostatní.

Dá se vůbec popsat, co vše jste během léta prožil? Musíte být asi dost unavený, když jste strávil celé léto s národním týmem a do toho jste na dálku sestavoval tým Nymburka, kterého jste se hned po návratu ujal poprvé jako hlavní trenér.
Rozhodně nejsem vyčerpaný. Mám pořád hodně energie. Ani nevím, jak je to možné. Možná mě to dožene až později, ale snad ne. Asi mě pohání to, že se na práci v Nymburce moc těším. Na tahle náročná léta s národním týmem už jsem zvyklý z doby, kdy jsem byl asistentem a zároveň jsem vedl mládežnické výběry. Nejvíce tím trpí moje rodina, protože na ni celé léto nemám čas. Hodně jsme toho s ostatními trenéry a hráči pro naši zemi obětovali, ale rozhodně to stálo za to.

A jak to vlastně probíhalo v praxi? Ráno jste se třeba díval na hru soupeře na olympiádě, po obědě jste sledoval videa s potenciálními posilami pro Nymburk, pak obvolával své známé, abyste se na ty hráče zeptal a odpoledne jste zase řešil hru slovinského týmu?
Tak trochu ano. Z tohoto pohledu to bylo těžké a sám bych to nezvládl. Hodně mi v tom ale pomohli lidé v Nymburce hlavně můj nový asistent Jurica Žuža a sportovní ředitel Láďa Sokolovský. Díky nim bylo rekrutování hráčů pro mě jednodušší a mohl jsem se naplno věnovat národnímu týmu.