Americká oklika Jana Š. Kukuřicí i po Manhattanu

S JANEM ŠVANDRLÍKEM Když na sklonku teenagerské etapy svého života stál ve frontě v Malaze za Alexem Abrinesem a v ještě širším stínu Domantase Sabonise, kterého zrovna jako na potvoru museli učit na křídlo, začal postupně chápat, že úžasný andaluský kraj nebude tou nejlepší platformou k naplnění někdejších snů. A tak přišel čas zásadního rozhodnutí. A stěhování za velkou louži do Iowy, kde mezi nekonečnými lány kukuřice začínal od nuly. Jazykově, basketbalově, kulturně, sociálně. Už onen uvítací zážitek ze školy na Indiánských vrších by s leckým řádně zacloumal. On ho ale ustál, získal si respekt a načal cestu ke dvěma akademickým titulům i přestupu do první divize NCAA v pulzujícím centru celé Ameriky. Ač na přední newyorské škole Iona nepatřil do první palebné linie, své vteřiny slávy si dokázal vzít a hlavně se obohacoval zážitky, které nejsou pro každého smrtelníka. Unikátní zkušenost z ikonické Madison Square Garden už mu nikdo nevezme. Stejně jako dlouhé procházky po nikdy neusínajícím Manhattanu. Třebaže to takto neplánoval, mnoho důležitého má již 24letý forward Jan Švandrlík splněno. A s přídomky bakalář, MBA a možná i inženýr v kapse může teď mnohem klidněji lajnovat svou budoucnost. Tu basketbalovou. Tu, která mu v těchto dnech v Opavě, s níž se dohodl na roční smlouvě, začíná už potřetí vlastně od nuly. S bonusem Ligy mistrů. A teď už i s vidinou reprezentačního trika. Někdy není špatné vzít to v kariéře oklikou, když dálnice je zrovna zacpaná…

S JANEM ŠVANDRLÍKEM Když na sklonku teenagerské etapy svého života stál ve frontě v Malaze za Alexem Abrinesem a v ještě širším stínu Domantase Sabonise, kterého zrovna jako na potvoru museli učit na křídlo, začal postupně chápat, že úžasný andaluský kraj nebude tou nejlepší platformou k naplnění někdejších snů. A tak přišel čas zásadního rozhodnutí. A stěhování za velkou louži do Iowy, kde mezi nekonečnými lány kukuřice začínal od nuly. Jazykově, basketbalově, kulturně, sociálně. Už onen uvítací zážitek ze školy na Indiánských vrších by s leckým řádně zacloumal. On ho ale ustál, získal si respekt a načal cestu ke dvěma akademickým titulům i přestupu do první divize NCAA v pulzujícím centru celé Ameriky. Ač na přední newyorské škole Iona nepatřil do první palebné linie, své vteřiny slávy si dokázal vzít a hlavně se obohacoval zážitky, které nejsou pro každého smrtelníka. Unikátní zkušenost z ikonické Madison Square Garden už mu nikdo nevezme. Stejně jako dlouhé procházky po nikdy neusínajícím Manhattanu. Třebaže to takto neplánoval, mnoho důležitého má již 24letý forward Jan Švandrlík splněno. A s přídomky bakalář, MBA a možná i inženýr v kapse může teď mnohem klidněji lajnovat svou budoucnost. Tu basketbalovou. Tu, která mu v těchto dnech v Opavě, s níž se dohodl na roční smlouvě, začíná už potřetí vlastně od nuly. S bonusem Ligy mistrů. A teď už i s vidinou reprezentačního trika. Někdy není špatné vzít to v kariéře oklikou, když dálnice je zrovna zacpaná…

Honzo, v roce 2010 jste s juniorským týmem Malagy během Final-4 Euroligy v Paříži okukoval i ten nejblyštivější klubový turnaj kontinentu. Jaké jste si tehdy maloval plány a jak se od nich budoucí realita odchýlila?
Rozhodně se to vyvinulo trochu jinak, než bych býval čekal. Na druhou stranu teď umím anglicky i španělsky a mám vystudovanou školu, což je to hlavní. Takže bych to nehodnotil nějak negativně, i když v té Eurolize nehraju.

Jaké akademické tituly jste si ze zámořských studií odnesl? 
Nejdřív jsem za tři roky stihl to, co se běžně studuje čtyři roky, a získal titul bakaláře v oboru mezinárodní obchod. Pak jsem si to ještě nastavil rokem s titulem MBA z finančního managementu. Tady v Česku mi to snad uznají, abych mohl získat titul inženýrem ekonomie. V USA je to trochu jiné studium na MBA, než jsou zvyklí tady, kde se „zaplatí sto tisíc a za 14 dní to mají“. Já bych pak ale i tady používal spíš ty americké tituly, při žádání o práci by to mělo své výhody.



Stihl jste v posledních týdnech zaznamenat padlé hlavy ministrů kvůli opisování v diplomkách? Jak se třeba na tohle dohlíží v Americe?  
Tam mají různé softwary, kam se diplomka nahraje, a pak je tím programem vyhodnocena, aby se zjistilo, jestli už někdy někdo něco takového neodevzdal, nebo to nebylo v nějakém článku. Je to docela chytré a obalamutit se to nedá. Na plagiátorství tam jsou dost vysazení, ty práce musí být z vaší hlavy.

Když se vrátíme zpět do roku 2010, jak daleko, či blízko pak pro vás bylo do prvního týmu Malagy v ACB?
Dva roky jsem pak hrál za záložní tým Rinconu druhou a třetí ligu, což bylo asi nejblíž, kam jsem se dostal. A pak – ve svých devatenácti - už jsem šel na rok na akademii na Kanáry, která se specializuje na posílání hráčů do Ameriky. Takže jsem se poněkud odchýlil od té původní cesty a zvolil tu americkou, pro kterou jsem se definitivně rozhodl, když jsem odešel z Malagy. Do té doby jsem měl pořád hlavu v oblacích, že budu hrát Euroligu a podobně.

Co vám vůbec předestřelo vedení Malagy za budoucnost v těch posledních letech v dorostu?
Do A-týmu to blízko opravdu nebylo. Nechci se na to vymlouvat, ale měl jsem trochu i smůlu, že v jednom ročníku byl na mé pozici Alex Abrines, pak se tam zezadu cpal i Domantas Sabonis a oba dva teď hrají v NBA. Sabonis je sice aktuálně na power forwardu, ale tehdy ho ještě cpali na křídlo, aby se naučil driblovat a přes takové hráče nebylo snadné se dostat. Navíc tam byl i Dejan Todorovič, který momentálně působí v Bilbau v ACB. Šlo tedy o silný ročník.



Byl pro vás ve hře i přesun do jiného klubu ve Španělsku?
Když jsem končil v Malaze, rozhodoval jsem se, jestli nezkusit nižší španělskou ligu a nesnažit se budovat si cestu nahoru, což jako možnost padalo do úvahy, anebo jít americkou stezkou, kterou jsem nakonec zvolil proto, abych neskončil jen se španělskou maturitou (Švandrlík střední školu dělal ve Španělsku) a ve třiceti se nerozhlížel, co budu dělat.

Americe jste dal přednost před případným angažmá v Evropě hlavně kvůli studiu?  
Ano. A hlavně se mi líbilo, že se v USA hraje ve velkých halách, mohl jsem nastoupit i v newyorské Madison Square Garden (domácí zápasy tu hraje St. John´s, z ikonické MSG je následující snímek), v aréně Syracuse pro třicet tisíc lidí, v halách, kde jsou doma Sacramento v NBA (Iona tu hrála celostátní play-off divize I v roce 2017, kdy vypadla v prvním kole s Oregonem) nebo Pittsburgh v NHL (v aréně otevřené v roce 2010, Iona tu vypadla v prvním kole play-off 2018 s Dukem). Tohle mi připadalo atraktivní.



Jak se seběhl váš odchod na Indian Hills Community College (Community Colleges jsou většinou menší státní školy s dvouletými studijními programy), hrající soutěž takzvaných Junior Colleges (jakýchsi „univerzitních přípravek“)?
Předně musím říct, že systém NJCAA je úplně oddělený od soutěží NCAA, kde jsou docela přísná pravidla prakticky na všechno. V NCAA se jim nezdály moje přechody ze země do země, vysvědčení a podobně, takže jsem zvolil cestu skrz juniorskou college, kde je to přece jen přístupnější, a až po dvou letech jsem přestoupil na školu z NCAA, kde už jsem dokládal studium v Americe.  

Kolik škol vůbec v systému Junior Colleges funguje?
Je to velké. I tady existují tři divize a v každé funguje sto nebo dvě stě škol a hraje se po celých Spojených státech. My jsme byli docela dobří, oba roky jsme se dostali do závěrečného turnaje asi 16 nejlepších škol a patřili jsme do TOP 25 v rámci první divize, takže na téhle úrovni jsem byl na jedné z nejlepších škol.

Jak byste srovnal basketbalovou kvalitu první divize NJCAA s první divizí NCAA?
Já byl v rámci NJCAA na škole, kde všichni hráči po skončení studia přešli do první divize NCAA. Jediný rozdíl byl, že leckdy šlo o v uvozovkách „problémové“ hráče, kteří různě nesplňovali potřebné studijní průměry známek, nebo se dostali do problémů různého druhu mimo basket. Talentově ale měli rozhodně na první divizi NCAA.



Jakou partou a jakým týmem je taková skvadra, v níž není nouze o problémové borce?
Pro mě to byl docela kulturní šok, než jsem si na to první dva měsíce zvykl. Oni mě ale vzali mezi sebe, takže jsem to naštěstí přežil bez újmy. V týmu jsem byl vlastně jediný Evropan a jediný cizinec, tedy kromě jednoho Španěla, který ale vůbec nehrál, a školu si jako „walk-on“ (hráč z řad běžných studentů, který může zkusit štěstí a získat místo v týmu) platil sám. A až druhý rok jsme měli ještě jednoho Kanaďana. Mám takovou historku, kdy hned první den, co jsem tam přišel, jsme fasovali věci a já od školy dostal nějakou Jordan mikinu, kterou mi kluci z týmu hned ten den sebrali. Já šel docela vyklepaný za trenérem a říkám, že jsem přišel o mikinu. A on na to: „Tak hele, buď je můžu svolat a rozdat nějaké tresty, oni ti jí vrátí, ale ty budeš za „bonzáka“ a nikdy tě nevezmou. Potom je druhá možnost, že jim tu mikinu necháš, ale pak pokaždé, co nějakou dostaneš, budeš bez mikiny. Anebo se musíš sebrat, jít a vzít si ji zpátky.“ No, tak jsem šel a vzal si ji, ale byl jsem z toho docela vystrašený. Nicméně jsem to zvládl a pak už mi nikdy nic nevzali.

Jaké možnosti se vám skýtaly po Indian Hills?
Naštěstí se mi naskytla možnost jít na newyorskou Ionu, na kterou jsem měl jít už původně, při odchodu do Ameriky. Jak se to ale zadrhlo kvůli těm akademickým kritériím, trenér mi vlastně trochu dohodil Indian Hills. A po prvním roce v NJCAA se se mnou už mohly začít bavit školy z NCAA, což v průběhu první sezony ještě nesmějí. A já hned první den, co to šlo, přislíbil Ioně, že na ni po druhém roce odejdu. Zpětně viděno nevím, jestli to byla ta nejlepší volba, ale zase jsem dva roky žil v New Yorku a dvakrát hrál March Madness (hlavní play-off pro 64 nejlepších týmů). Navíc jsem byl tehdy zrovna zraněný, měl jsem něco s meniskem a radši nechtěl riskovat. Šlo tu o 50 tisíc dolarů za roční studium, tak jsem to „střihnul“ hned.    

Mimochodem, jak se lišilo školné na obou ústavech a vždy vám bylo hrazeno plné stipendium?
Ano. Na Indian Hills to bylo levnější, protože jde o Iowu, což je trochu americký venkov, takže to stálo asi 15 tisíc dolarů. Na Ioně už to bylo těch padesát. Školy v první divizi NCAA se samozřejmě pohybují někde jinde, mnohem víc vydělávají, mají peníze z televizních práv, my tak měli lepší servis, ubytování, oblečení a podobně.



S čím vás vlastně na Ionu brali?
Škola je známá tím, že si bere hráče, kterým dává jako by druhou šanci. Jsou takové dvě hlavní cesty. Některé školy si týmy budují od prváků, které nechávají první rok sedět, a jdou postupně. Iona ale spíš nabírala z Junior Colleges, řekněme, hotovější hráče, než aby si je sama vychovávala. To taky znamená, že se obměňuje po každém roce i šest sedm borců, kdežto v případě postupného budování týmu to bývají spíš jen tři.  

Jak těžko se vám v prvodivizním týmu prosazovalo?
Hodně těžko. I když nejde o nějak známou školu, pořád to byl tým, který vyhrával svou konferenci, šlo tak o atraktivnější školu a ten tým měl svou kvalitu.

Byl jste i tady jediným zahraničním hráčem v týmu?
První rok tam byl jeden „walk-on“ z Rakouska a druhý rok Srb, který sice dostal sportovní stipendium, ale neodehrál ani sekundu. Tím, že jsem byl vlastně jediný hrající cizinec, to jistě bylo těžší, ale popral jsem se s tím slušně. A bylo i pár zápasů, které mi vyšly docela dobře.

A když jste jednou zasmečoval, hned o vás natočili reportáž…
To bylo zrovna utkání, kdy jsem dal asi 27 bodů, což byl můj zdaleka nejlepší zápas. Takže z toho byla i taková chvíle slávy.
 

Na co jste jako Evropan nebyl v Americe plně připraven?
Je to úplně jiný styl basketbalu, všechno je to hrozně výbušné, atletické, s hrou 1 na 1, s čímž jsem měl trochu problém. Paradoxní je, že jsem v Americe tu atletičnost dal na druhou kolej, protože jsem viděl, že tou vynikat nebudu. Teď na tom budu muset znovu zamakat a trochu se k ní vrátit. Na evropské poměry nejsem špatný atlet, ale v Americe se touhle hrou prosazovat moc nešlo. Spíš jsem tam musel uplatnit střelbu a chytrost v obraně.

Co byste doporučil těm, kteří do NCAA teď míří nebo ji zvažují? Na co by si měli dávat největší pozor?
Hodně se dívat na tu školu, na styl, jakým tým hraje, co tam je za hráče, hodně se bavit s trenérem. V USA existuje tak velký počet škol, že si každý může najít tu, kam nejlépe zapadne. A pak může mít i výbornou sezonu. Na druhé straně se stejný hráč může dostat do týmu, kam nezapadne, kde to nejde, a může úplně vyhořet, že bude dávat půl bodu na zápas. Je to hrozně o tom najít si tu svou školu. Vždy je to určitý risk, a proto se dobrý výběr vyplatí, aby se ta rizika minimalizovala. Vždycky to není jen o jménu školy, ale hodně i o tom zapadnutí.

Jak se vám zamlouval život v Americe mimo basketbalové kurty? Rozdíl mezi venkovskou Iowou a pulzujícím srdcem Ameriky byl asi nemalý…
Viděl jsem dvě odlišné Ameriky. Na jedné straně největší klid, kdy dvě hodiny řídíte po nekonečné rovné silnici, a kolem je pořád jen kukuřice. A lidi jsou tam jiní, takoví vstřícní. Já tam zažíval v podstatě podruhé Španělsko, protože jsem neuměl jazyk, bloudil jsem a nevěděl, kam se vrtnout. Postupně to ale bylo v pohodě. A proti tomu pak byl New York, světové velkoměsto, kde do vás lidi akorát tak žďuchají, když si to rázujete po Manhattanu. Byly to dva odlišné světy, každý ale měl něco do sebe a v obou se mi docela líbilo. V New Yorku bylo dobré, že jsem se ze školy dostal vlakem za 20 minut na Manhattan, což je takové centrum světa. Je to centrum financí, módy, prostě město, které nikdy nespí. Člověk si tam uvědomí, jak malý vlastně je. Je tam ohromné množství lidí a obrovský frmol. A můj oblíbený relax byl právě pobyt na Manhattanu.



Existuje dnes hodně hráčů, kteří jako vy během studia změní školu, aby mimo jiné zvýšili své šance na NBA nebo vůbec na lepší kariéru?
Já hned po prvním roce na Ioně, kdy jsem už měl dokončené jedno studium, a mohl bych tak přestoupit jinam, aniž bych musel rok stát, hodně přemýšlel, jestli někam jít. Jenže by mi pak neuznali kredity a musel bych to studium na MBA složitě dodělávat tady. Proto jsem se rozhodl zůstat a dokončit i druhé studium na Ioně. Jinak měnit školy je běžné. Je jich tolik a každá je jiná, že se každý snaží najít svou pozici tak, aby mohl být úspěšný. My jsme měli hráče, co stihnuli vystřídat tři školy, někdy i víc.

Dokázal byste odhadnout, kolik hráčů aktuálně, kdy platí pravidlo, že Američané musejí před odchodem do NBA absolvovat aspoň rok na univerzitě, odchází do NCAA jen kvůli té povinné sezoně, a kolik jich plánuje studium skutečně dokončit?
Těch prvních je jen hodně malé procento. Na super školách jako Duke nebo Kentucky je možná kolem dvaceti takových hráčů z těch celkových tří tisíc, co v první divizi hrají. A my s takto velkými školami kromě pár zápasů jako letos, kdy jsme hráli s Dukem, prakticky nepřišli do styku. Studovat v Americe je finančně dost náročné a většina hráčů to bere jako možnost, jak vůbec studovat, protože to v rámci sportovního stipendia mají zadarmo. Takže se to i snaží dokončit. Další věc samozřejmě je, jak jim to potom jde. Obecně platí, že na NBA má jen mizivé procento ze všech hráčů NCAA.

Když se pravidlo o povinném roce týká tak malého počtu hráčů, je to vůbec něco, co NCAA nějak zásadně ovlivňuje?
Podle mě je to všechno o penězích. Ti top hráči hrozně zvyšují atraktivitu celé NCAA, nejlepší školy pak mají větší výdělky než jakýkoli klub v Evropě. Mají 20 tisíc diváků na každý zápas a přivést budoucí hvězdy NBA je pro ně ohromně atraktivní. Celá NCAA na tom pak hodně vydělává.



Když jste letos v zámoří končil, jaké jste měl plány?
Chtěl jsem se vrátit domů a zase se basketem bavit. Dva roky jsem měl roli, že když mi to šlo, tak jsem hrál, a když to nešlo, tak jsem spíš seděl. Proto jsem se teď chtěl dostat do party a do týmu, se kterým půjdu po zápase na kafe, kde budu moct hrát, a myslel jsem si, že Česko bude ideální volbou pro opětovné nastartování mé kariéry.

Kdy došlo ke kontaktu s Opavou a byly ve hře i jiné kluby?
Pár nabídek bylo, z Kolína a z Pardubic. S Opavou to proběhlo tak, že pan Czudek je asistentem u nároďáku, kam jsem byl v červnu pozvaný na dva týdny na soustředění. On mě tam viděl a pak jsme to dotáhli do konce. Já byl na tryoutu i v Pardubicích, ale on měl možnost mě vidět celých 14 dní, včetně nějakých mých horších tréninků, ale přesto o mě měl zájem. Tohle bylo lepší, než být na jednom tréninku, kde se toho nedá moc rozhodnout. Myslím, že Opava byla nejlepší volbou.

Nejspíš vás oslovila i téměř senzační účast Opavy v Lize mistrů…
To samozřejmě bylo při rozhodování plus. Šance zahrát si Ligu mistrů není každý den a je super, že my ji budeme moct hrát, navíc i proti předním evropským týmům. 



S jakými úkoly do Opavy přicházíte? Co vám trenér předestřel?
Trenér říkal, abych se o to snažil poprat a byl co nejlepší. Já nemám moc rád tyhle předsezonní sliby a jakou roli kdo bude mít, protože je to dost relativní a vždy je lepší hrát to, na co hráč má, než mít už před sezonou nalajnované role a minuty.

Protože mluvíme o Opavě, jistě důležité bylo i vaše velmi dobré procento z trojkového oblouku.
Asi sem jako nějaký střelec přicházím, ale ještě uvidíme.

Překvapila vás reprezentační pozvánka? A jaký dojem jste si ze soustředění odnesl?
Překvapený jsem byl. A taky hrozně vděčný. Šel jsem to zkusit a asi jsem trochu dojem udělal, protože v srpnu budu chvíli na dalším reprezentačním soustředění. Rozhodně jde o výbornou zkušenost.

Věříte, že byste se mohl v nejbližších měsících posunout i k šanci proniknout do užší nominace ve světové kvalifikaci?
Vím, že by to bylo hodně těžké, protože hráči na mé pozici jsou v týmu zkušení, jsou to už dlouholetí reprezentanti s výbornými kvalitami, na jejichž místo by se těžko dostávalo. Stát se ale může cokoli a já se budu snažit.



Foto: archiv J. Švandrlíka