Až nároďák z tebe udělá legendu
ZÁKULISNÍ OLYMPIJSKÉ INTERVIEW S LUKÁŠEM PALYZOU Chtěli byste se podívat na olympiádu? I když už skončila? I když tam letos žádní diváci nesměli být? Je tu jedno řešení. V řadách reprezentantů figuruje totiž i křídelník-reportér se schopností postihnout důležité detaily a také s nesporným vypravěčským darem, který ví hodně nejen o basketbalu a nebojí se o tom mluvit.
Nyní vás tak v hloubkovém hovoru zavede především za kulisy tokijských Her, kde se vedle sportovního zápolení odehrávalo i leccos jiného. Nevyhlášená soutěž probíhala ve vítání medailistů v olympijské vesnici, svébytnou disciplínou bylo i směňování národních odznáčků, nebo stíhání náročného jídelního procesu v gigantické kantýně ve stanoveném čase. Elitní trojkař bude vyprávět i o životě ve vesnici uvnitř 40milionové megalopole, osobní zkušenosti s aurou Kevina Duranta, dosud nepoznaném tlaku zažívaném sportovci v individuálních disciplínách, pokloně lvímu managementu, osudově namyšleném chování Kanaďanů, o tom, proč reprezentace je prostě nejvíc, i o tom, jaké je to být součástí české sportovní historie na vycházkách se psem.
Kdo by si ale myslel, že účast pod pěti kruhy představuje pro tuhle partu absolutní vrchol, nemohl by se víc mýlit. ”V reprezentaci jsou kluci tak charakterově nastavení, že ani s olympiádou se nespokojí a za rok do toho budou šlapat ještě víc a budou chtít naše renomé posunout ještě o kousek dál,” říká s hrdostí na své spoluhráče Lukáš Palyza, aniž musí zmínit událost, jíž se to bude týkat. EuroBasketu 2022, který bude za účasti lvů rozpoután přesně za rok i v Praze, a mohl by se stát zlatým hřebem v podání současné hvězdné generace.
Lukáši, jaké to je zapsat se takhle do historie - první olympijskou účastí basketbalového týmu mužů po 41 letech, kdy pokud by se počítaly jen nebojkotované Hry, tak by to bylo dokonce po 45 letech? Jde to vůbec slovy pojmout?
Je strašně těžké ty pocity popsat. Člověk za reprezentaci, která má pravidelně nějaké cíle, každý rok hraje, a právě olympiáda byla pro nás strašně vysoko. A při těch soupeřích, kteří tam obvykle hrají, i papírově nedosažitelná. Člověk k tomu vzhlížel jako k nějakému zázraku, kterého chtěl dosáhnout. A když se naplnil, přišla samozřejmě veliká euforie a obrovský pocit štěstí. Když už se tam ale jede, tak se chceš konfrontovat s tím nejlepším a přistupuješ k tomu jako k dalšímu turnaji, který tě čeká, i když je to olympiáda. A chceš dosáhnout toho nejlepšího výsledku. To zvláštní, to navíc, co jsme tam několik týdnů zažívali, je být součástí celé té olympijské party našich sportovců, z nichž někteří na Hry jezdí pravidelně. A zařadit se mezi ně a být po tak obrovsky dlouhé době tím basketbalovým olympionikem bylo naprosto unikátní.
Když před koncem roku 2013 kouč Ginzburg při svém nástupu prohlásil, že ani olympiáda nemusí být pro národní tým nereálným cílem, co jste si o tom tehdy myslel?
Já trenéra znám od roku 2011 a vím, že je velmi cílevědomý a nedává přehnaný respekt nikomu na světě. Do každého soupeře chce sportovně, jak se říká, zajet. A moc dobře si už tehdy byl vědom, s jakým materiálem bude pracovat. Věděl, že kromě těch světových a super generačních hráčů, jakými jsou Honza Veselý a Tomáš Satoranský, tam bude mít spoustu dalších šikovných kluků, kteří hrají v Evropě, nebo s ní mají díky Nymburku pravidelnou konfrontaci, anebo mají obrovské role v českých týmech a jsou díky tomu vyhraní. Jeho sebevědomí vycházelo z tohoto pocitu, který se ve finále ukázal být správným. Dostali jsme se na mistrovství světa i na olympiádu, což jsou dva velké milníky.
Když je olympiáda něco tak extra, jaké reakce jste na různých frontách na postup do Tokia sklidil vy?
Kdybych začal skupinou ”civilů”, tedy lidí mimo basket, tak už po mistrovství světa v Číně se mi - tehdy jako hráči Olomoucka - víckrát stalo, že jsem v Olomouci šel třeba nakoupit, a vždycky se našel někdo, kdo se zmínil, nebo jsem slyšel si lidi šuškat - ”Podívej, to je ten basketbalista, kterého jsme viděli v televizi”. A teď před Tokiem? Třeba na jazykovém gymnáziu v Ostravě, na které jsem chodil, to sledovali a vyštrachali, že jsem první absolvent-olympionik. Nebo když potkávám lidi, které pravidelně vídám při venčení psa, a kteří mě neznají prvotně kvůli basketu, tak člověk se vrátí po tom létě a oni vyprávějí, jak vstávali ráno a sledovali to. Pro mě osobně je to tak velký pocit zadostiučinění a uznání, že v té naší zemičce, kde dominují spíš jiné sporty, jsme schopní v určitých periodách ten národ pobláznit (pyšně). Lidi to sledují a ve tři ráno vstávají i ti, kteří k basketu nemají velký vztah. Doufejme, že ty úspěchy budou i dál, abychom si ten národ aspoň trochu basketbalem podmanili. To by bylo fajn.
Jak vypadalo ocenění v evropské basketbalové komunitě?
Ti experti, kteří do toho vidí víc, naši kvalitu, která tam jednoznačně je, vnímají už delší dobu. Jistě, na jedné straně, když se v kvalifikaci podaří porazit Kanadu a pak přejet Řeky, a postoupíš na olympiádu, všichni ti k tomu gratulují a jsou v úžasu. Na druhé straně, ti, kdo vidí naše výkony dlouhodobě, chápou, že už to není náhoda, ale je to zasloužené a vydřené. My jsme jedním z týmů, který často bývá konfrontován s vyšší kvalitou soupeřů, ale na naší straně je radost z té hry a týmová chemie, jeden druhému si tam přejeme, jsou tam jak evropské hvězdy, tak ti, kteří jsou schopní bez problémů přijmout menší roli a v týmu tak kvůli tomu nejsou problémy.
A co uznání od českých sportovních veličin, které vás takto napřímo mohly poznat ve většině asi vůbec poprvé?
Od těch jsme sklízeli velké pochvaly, včetně našich světově nejuznávanějších osobností. Oni vnímají, že mužský basketbal na olympiádě dlouho nebyl a je to jedinečná událost, proto i ze strany činovníků a manažerů Českého olympijského výboru jsme slýchali, že tam sice máme špičkové individuální sportovce, i coby obhájce medailových pozic a držitele světových rekordů, ale z marketingového a mediálního hlediska jsme byli oceňováni my jako ti, kteří udělali ten boom a strašně zvýšili zájem nejen o ten sport, ale i o celou olympijskou výpravu. Že se díky tomu v Tokiu odehrávalo něco speciálního a přidalo to tam nový příběh. Jde o to, že individuální sportovci mají svůj mikrotým, v němž obvykle fungují, my tam ale byli jako jediný sportovní kolektiv a měli jsme to v uvozovkách privilegium, že jsme mohli vytvořit tu atmosféru se skandováním, když se medailisté vraceli do vesnice. Celý olympijský tým se i díky tomu víc stmelil a poznal, člověk tam mohl najít nové kamarády a naše role byla tedy, myslím, velká, byť sportovně jsme v rámci turnaje velký úspěch neudělali. Bylo znát, že hodně našich sportovců si toho vážilo a užívalo. Třeba pro Jirku Prskavce nebo Lukáše Krpálka bylo to přivítání před českým domem zážitek. Oni byli zvyklí, že jim někdo pogratuluje a zatleská, ale teď tam najednou místo dvaceti lidí stála tlupa pětapadesáti a skandovala ”Kdo neskáče, není Čech” nebo ”Máme zlato!”, což bylo speciální.
Vítaly vítěze všechny výpravy, nebo jste tím ve vesnici vynikali víc?
Samozřejmě to dělaly i jiné výpravy. Byla to jedna obrovská čtvrť, kde řada zemí měla ”svůj dům”, a když v deset večer vítáš nějakého kolegu s medailí, tak vyjde ven celý ten tým třeba šedesáti lidí, nebo v některých případech i větší, a tleská se a skanduje, což bylo slyšet přes půl vesnice. A když byl člověk na balkoně a sledoval to, tak pro nás to byl další způsob soupeření s ostatními národy, protože my byli v domě, kde jsme z asi dvaceti pater měli obsazené tři až čtyři, přičemž tam bydleli i Poláci nebo Litevci, a jedno patro mělo i Kosovo. Ovšem hned vedle nás bydleli Holanďani, kteří měli celý skoro dvacetipatrový dům jen pro sebe! (Češi do Tokia přivezli 115 sportovců, Nizozemci 278 a získali 36 medailí včetně 10 zlatých (ponejvíce ve vodních sportech a cyklistice) a 12 stříbrných - pozn.) A když jsme je viděli slavit v možná sto padesáti lidech, tak jsme pak taky vyšli ven, a i když nás bylo třikrát méně, o to větší jsme se snažili dělat bengál, aby bylo vidět a slyšet, že Češi získali medaili. A i když Holanďanů bylo o 17 pater víc, chtěli jsme být slyšet stejně.
Byla vaše popularita znát i ve volbě zahajovacího vlajkonoše, kterým se stal Tomáš Satoranský?
Nevím, nakolik ta volba byla jednoznačná. Probíhalo to skrz speciální aplikaci, která simulovala něco jako olympijský facebook naší výpravy, kam nám třeba šéf výpravy Martin Doktor každé ráno posílal zprávy a novinky. My jsme tak jako sportovci skrz mobil volili i vlajkonoše a za chlapy z toho vyšel ”Saty”. Myslím, že ta volba byla logická. Je na absolutním vrcholu kariéry, klubové i reprezentační, a dějí se speciální věci, ve kterých on má prsty. Má i velmi dobrý mediální obraz, je velice oblíbený a já jsem rád, že vlajku s tak úspěšnou sportovkyní, jakou je Petra Kvitová, nesl právě on jako basketbalista. I když ale ”Saty” měl od nás, předpokládám, 11 hlasů, tak to nebylo jen tím. On je showman, rád dělá atmosféru, strhává i celý náš tým, dlouhodobě se zná s řadou našich špičkových sportovců, jejích respekt určitě má, a ta jeho oblíbenost je pak znát.
I když se celá olympiáda musela odehrát bohužel bez diváků, na čem jste vy ještě poznal, že jde o strop sportovní planety?
My se všichni shodli, že to pro nás bylo prakticky ve všem úplně nové a tím i jedinečné. Nikdo jsme nic takového ještě nezažili, a to jsme toho už s reprezentací zažili celkem dost. Přijedeš do ”vesnice” a v té obrovské kantýně se stravuješ společně s možná čtyřmi tisíci lidí naráz. Bylo to fakt obrovské, mamutí. A kolem sebe vidíš různé výpravy a známé tváře, a to si pak uvědomíš, že seš na jedné akci se všemi nejlepšími sportovci světa, což je fakt zvláštní pocit. Je to sice masovka, ale vlastně koho tam potkáš, je ve svém sportu nějaký pojem. A musel toho v kariéře dokázat strašně moc, aby se sem vůbec dostal.
Taková planeta světové elity.
Dá se říct. Navíc olympiáda má i to kouzlo, že sportovci, které znáš jen z televize, tam najednou stojí vedle tebe, pozdravíš je. A i naše hvězdy, které jsou mediálně známé, mají najednou stejné tričko jako ty, chodíš odevzdávat výsledky testů do stejného patra a přijímají tě jako svého, i když ten rozdíl mezi individuálním a kolektivním sportem tam stále je. Je to ale jeden TÝM.
I z televizních obrazovek bývá znát, jak olympijské zápolení generuje neuvěřitelně silné emoce a osobní story. Třeba když se lotyšští vítězové historické premiéry v basketbalu 3x3 vraceli domů z letiště, lemovala cestu i v dešti spousta lidí, jako při českém Naganu. A to je třeba dodat, že Lotyši berou olympijské medaile skutečně zřídkakdy a zlaté sem tam nejvýš po jedné.
Vzhledem ke sledovanosti a výjimečnosti té akce, která se koná jednou za čtyři roky, jsou lidi schopní kvůli tomu vstávat i ráno. Má to obrovskou tradici a tak se to i bere. Je to událost, kde jsou k vidění všechny možné sporty, mediálně to je neskutečně propírané, sledují se příběhy jednotlivých sportovců, hlavně těch individuálních, kteří své osobní story nemají často vůbec jednoduché. My jako zástupci týmového sportu jedeme celou sezonu pravidelně, máme jistotu měsíčních odměn a tak dále, mnozí to ale mají o dost jinak. Třeba čtyři měsíce nezávodí, chystají se na jednu akci a tam to musí zaběhnout, nebo hodit. Ten stres, dřina za tím, to je něco neuvěřitelného, co si ani neumíme představit. A když to těm Lotyšům pane jednou za iks let, je to neskutečné. Nebo když se vraceli Slovinci, které čekalo několik set lidí na letišti, i když přijeli bez medaile. Hráli ale neskutečně krásný ofenzivní basket a pobláznili zemi s normálními skromnými kluky, jako jsme my. Neměli osm hráčů z NBA nebo z Euroligy. Hráli ale skvěle a vyšlo jim to. Tohle je pak ta odměna. Vzpomínám si na dobu v Olomoucku, kdy za klubem stál pan Černošek (známý sportovní promotér) a ten mi jednou řekl: ”Ty můžeš mít jakékoli individuální nebo klubové úspěchy všude po světě, a je to super, protože za to získáš ohromnou slávu a popularitu, ale i já říkal našim tenistkám - když budete reprezentovat republiku ve Fed Cupu, před vyprodanou arénou, a dosáhnete toho úspěchu v rámci reprezentace, tak to přijetí za to, že jste pro zemi něco udělali, je úplně nesrovnatelné s tím, když třeba vyhraješ s dobrým týmem německou bundesligu. Je to super, ale nároďák je vždycky něco víc.” A my tam teď máme partu, která si tohle hluboce uvědomuje a moc si toho váží. A musím říct, že to nadšení z hraní pro národní tým bylo stejně patrné i u Slovinců, kteří nakonec stáli koš od finále. 
Zdá se, že až reprezentace tak v evropském časoprostoru dělá ze sportovců legendy...
Myslím, že to tak bude. Před tvým národem jednoznačně. I ty velké úspěchy v zahraničních soutěžích jsou vnímané a jsou fantastické, protože je docílíš ve světové konkurenci, ale až v tom dresu se ”lvíčkem na prsou” člověk dosáhne něčeho skutečně úžasného. Je to prostě v očích lidí něco víc, zvlášť když se to děje v rámci kolektivu, kdy člověk bojuje i za ostatní.
Co ještě pro vás bylo výjimečné?
Těch věcí je spousta. Co na olympiádě stmeluje celou atmosféru, je i specifické ubytování. My jsme z cest zvyklí na různé hotely a najednou tady, byť v luxusní čtvrti přímo u Tokijského zálivu, seš v takových až nudných ”kamrlících”, všichni jsou tam spolu na sice solidním apartmánu, ale se čtyřmi dvoulůžkovými pokoji, tedy osm lidí na dvě koupelny a dvě sprchy. Naučíš se ale spolu vycházet a ten tým to ještě víc stmelí. My se o tom bavili, když po nějakých osmi dnech pobytu se uvolnily další apartmány, a měli jsme možnost se rozstěhovat a mít svůj pokoj. My se ale na sebe podívali a najednou jsme nikdo nechtěli jít pryč. Tam jsme si uvědomili, že zažíváme něco, co se asi už nebude opakovat.
Co mediálně velmi propírané kartónové postele, vydržely? Měli vaši dlouháni prodloužené verze?
Pozor! Ty postele sice byly ze skládaného kartonu, což si řekneš, co to jako je, ale tím, že Český olympijský výbor nechal doručit speciální a velmi dobré matrace na míru, tak velikostně a po stránce spaní nebyl problém. Jen ty pokoje byly strašně malinké, ten prostor byl fakt na přespání, nebyl tam ani žádný stoleček, ke kterému by se dalo sednout. Jen jedna skříň, postel, vedle postel spoluhráče a vždycky jen dva z těch čtyř pokojů měly přístup na balkon. Ostatní neměly ani okno, takže to bylo trochu náročné, ale člověk si zvykne na všechno. To jsme si říkali, že jsme se vrátili do dorosteneckých let, kdy se na cestách bydlelo taky ve skromných podmínkách, všichni byli pořád spolu, vyváděli kraviny a pořád se spolu bavili. Tohle tedy dokreslilo atmosféru v týmu, která šla ještě o něco výš než na jiných akcích, kde se bydlí na standardních dvoulůžácích. Bylo to pro nás nové, ale zároveň úžasné.
Kde vůbec kromě pokoje šlo trávit volný čas, když se nesmělo chodit ven? Už jen ve společné klubovně výpravy?
V rámci každého apartmánu byla ještě větší předsíň s osmi židlemi a stolem, kde ”Balvan” (Ondřej Balvín) díky své zálibě v počítačových hrách měl s sebou projektor s počítačem a mohli jsme všechny sporty sledovat promítané na stěně. Jinak ale ten program byl dost časově náročný. Jen na stanoviště autobusu při cestě do haly na trénink se muselo jít deset minut, pak ses vrátil, dal si na pokoji sprchu a šel do kantýny na jídlo, kde bylo naráz kolem tří čtyř tisíc lidí. Deset patnáct minut trvalo si jen nabrat jídlo, pak sis dal po obědě krátký spánek a odpoledne byl třeba další trénink. A když se nedejbože trénovalo v zápasové aréně, jelo se tam hodinu. Toho volného času mimo oficiální program tak moc nebylo.
Jak vypadalo zázemí české výpravy?
V rámci budovy jsme i se všemi realizačními týmy bydleli na devátém, desátém a jedenáctém patře. A ve druhém měli zázemí fyzioterapeuti, lékařský tým a poslední místnost byla větší, kdy vzadu seděl management výpravy a ve třech propojených místnostech před nimi byla kuchyňka, prostor s pingpongovým stolem, pytlovými sedačkami a televizí, kam jsme chodili i na videoporady. A po oslavě medailí venku se šlo právě sem na nějaké to pivo a posezení. Tohle patro tak bylo centrem naší výpravy, takový kvazi ”Český dům”.
Popište trochu i onu gigantickou olympijskou jídelnu.
Měla dvě patra (na přilehlých snímcích pohled zvenku a zevnitř). Když se šlo na týmové jídlo, šlo se do patra, kde to bylo trochu větší, ale většinou taky plné. A na rychlou snídani se šlo spíš do přízemí. Na obědy mezi 11:30 a 14:30 a na večeře od šesté do půl desáté tam byly opravdu masy lidí, kteří seděli u čtyřiceti padesáti řad stolů, nebo možná ještě u víc. A od kukaně s jídlem se muselo jít třeba až do 35. nebo 40. řady, než se našlo volné místo pro celý tým. Zajít si na jídlo tak bylo dost časově náročné. První dva tři dny jsme tak na odjezd busu přišli i o dvě tři minuty později, protože než jsme si nabrali a snědli snídani, zjistili jsme, že za minutu je odjezd. Víc už ale spěchat nešlo. A to jsme vstávali hodinu a půl před odjezdem.
Jak byla v rámci jídelny při té obří sešlosti řešena covidová opatření?
Když jsi přišel, nasadil sis jednorázové rukavice, vzal tác s příborem a šel jsi k řadám stolů s jídlem, kde jedna strana měla dvacet metrů a další tak padesát. V nabídce bylo vše, grilované věci, přílohy, speciální japonská jídla od polívek po suši, evropská strava... U jídelních stolů pak bylo každé místo ze tří stran oddělené plexisklem, takže nám vadilo, že při tom hluku a počtu lidí se ani nešlo pořádně bavit. Možná tak s někým na stranách, ale jen s tím nejbližším, dál nebylo slyšet. Po jídle se papírové talíře a plasty daly do speciálních košů, šel jsi stejně jako při vstupu do dezinfekce a to bylo vše.
Unikátem bylo i to hrát olympijské zápasy v aréně pro 37 tisíc lidí, která zela prázdnotou. Jak jste se s tím vyrovnali?
Řekli jsme si, že by byla chyba se po takové době dostat na olympiádu a tohle řešit a být z toho smutní. Šli jsme tak na hřiště a nepřipouštěli si to. Už jsme na to z posledního roku byli zvyklí a napřímo nás to neovlivnilo. Jistě, v koutku duše to mrzí, protože ty statistiky typu, co jsem jednou slyšel, že zápasy Američanů na olympiádách sleduje po celém světě kolem tří a půl miliardy lidí, znamenají, že by v Japonsku bylo vyprodáno, ale to už se nezmění a je zbytečné to rozebírat. 
Tou sledovaností amerického týmu jste mi až vyrazil dech.
Je to neskutečné. A podtrhuje to i fakt, že jsou to snad jediní sportovci, kteří při Hrách nebydlí v té ”vesnici”. To je ale z dobrého důvodu. Kdyby šel Kevin Durant do té obří jídelny nabrat si suši a nudlovou polívku, tak se nenají. Pět tisíc lidí tam od něj bude chtít podpis a fotku. Basketbal je globálně druhý nejsledovanější sport po fotbalu a po pravdě - co je na olympiádě populárnější než basketbalový turnaj, kdy třeba v Pekingu byli Kobe, LeBron, nebo Wade a Američani (po výbuchu v Aténách 2004) sestavili to nejlepší, co mohli. A pak v Londýně totéž a ještě hráli finále s fantastickým týmem Španělů. Tomu se může rovnat možná sprint mužů na sto metrů, plavec Phelps, který sbíral medaile vidlemi, možná tenisové finále Federer - Nadal, ale co jinak se může těm top zápasům v basketbalu ve sledovanosti vyrovnat? Už nic takového není. Jen u nás je tohle těžké chápat, když tu dominuje fotbal s hokejem, což mě osobně strašně mrzí. A cítím, že ty výsledky, které se téhle naší generaci podařily a které jsou úžasné, zároveň strašně rychle zapadají...
Bylo aspoň v tichu haly dobře slyšet, co Američané při hře hlásí?
Jo, to bylo. Hlavně Blake Schilb říkal, že spoustu jejich šuškaček odposlechl. Není to ale něco, z čeho by byl člověk nadšený. Protože když tohle slyšíš, připomíná to spíš nějakou přípravu než vrcholný zápas na olympiádě po skoro půlstoletí. (hořce se usměje)
Ondřej Sehnal si po bloku od Duranta i po faulu na něj od hvězdného soupeře leccos vyslechl, týkalo se tohle mluvení právě jen Duranta?
Po porážce od Francie byli Američani spíš velmi soustředění. Jinak z výkonu Kevina Duranta na Hrách jsem byl fakt překvapený. Když ho vidím hrát, i po tom zranění achilovky, jak je nesmírně efektivní, pro mě je to teď nejlepší hráč na světě. Vím o těch diskusích, že zatímco on je skórer, tak rozehrávači mají přínos zase trochu jinde, ale za mě je nejlepší. Nese si s sebou určitou auru nedotknutelnosti, ale na olympiádě jak proti nám, tak v ostatních zápasech mu nikdo nic nedaroval, byla tam spousta zákroků, které vypadaly i nebezpečně, ale mě překvapilo, jak on se po každém disciplinovaně zvedl a hrál dál. A byl maximálně soustředěný na to, že se stane nejlepším olympijským skórerem dějin amerického nároďáku a získá třetí zlato (to zatím dokázal jen Carmelo Anthony). Tu úroveň soustředění a disciplíny přenesl jako lídr i na ostatní. Ten tým byl pak stejně koncentrovaný, čemuž pomohly i dvě přípravné porážky a facka na úvod olympiády od Francie. Uvědomili si, že to další zlato nebude jen tak. A k tomu mluvení - ”Saty” tam trochu popíchl Draymonda Greena, když se trefil dvakrát třikrát z dálky: ”Co se děje, ty dneska střílíš? Na to z NBA nejsme zvyklí.” A on se smál na naši lavičku, bylo vidět, že se znají. A mezi Durantem a Ondrou to taky proběhlo, ale nebylo to tak, že by Američani něco sami vyvolávali, nebo nám chtěli dát najevo, že oni jsou NBA level a že na ně nemáme. Mě naopak překvapilo, že byli maximálně připravení, dali nám respekt a hráli naplno.
I vás bych se rád zeptal na názor, jak by tenhle americký tým dopadl právě bez svého rozdílového hráče, který trhal zápasy a obrany s ním moc nezmohly?
Vidím to úplně stejně. S Durantem nejde dělat vůbec nic. Při jeho fyzické konstituci a úrovni dovedností, kterou při své výšce má, je to neuvěřitelný hráč. Když Američani postupovali v play-off, tak už se jen objevovaly fotky, jak Durant šel přes Australana Nicka Kaye, který měří 206 a je výborný obránce, po zadní lajně do pro něj lehké střely ze záklonu, a tím, jak vypouští míč z těch dlouhých rukou asi půl metru nad hlavou, tak Kay jde do brutálního výskoku na blok, ale svou dlaň má sotva někde u Durantova nosu. On balon vypouští metr nad tou dlaní, s tím neuděláš nic. A proti nám měl podobné situace, kdy ”Balvan” nebo Honza Veselý u něj byli velmi dobře, pouštěli ho, kam jsme chtěli, do těžké střely, Honza měl tu ruku možná ještě výš než Kay, ale Durant ani nemusel střílet ze záklonu, stačilo mu vyskočit normálně rovně nahoru, bez jakékoli nutnosti tu střelu urychlit. A míč propadl síťkou, aniž se skoro otřel o obruč, a tam je vidět, že jde o level geniálního basketbalisty. S tím nejde nic dělat ani v NBA, ani tady. Jen se musíš modlit (že nedá). Bez něj by to měli hodně těžké. Musel by se vyprofilovat jiný lídr, který by to na sebe bral. Jenže Lillardovi se moc nedařilo, byla to jeho první mezinárodní akce, navíc pak přišly zprávy o jeho zranění. Dobře se jevil Tatum, ale ten toho za sebou nemá tolik. A nedivil bych se, kdyby pak Francie vyhrála. Vyřadila je na MS v Číně, teď je porazila znovu a ani to finále o pět bodů nebylo od USA nic přesvědčivého. Francie byla fyzicky a proporcemi svých hráčů na úrovni hříček přírody, mohla pomýšlet na zlato, ale Durant udělal rozdíl. Francie ho neměla.
Vy jste se nicméně poločas s Američany statečně drželi a ztráceli jen čtyři body. První čtvrtinu jste dokonce vyhráli 25-18. Je to i přes jejich sestavové zkvalitnění oproti souboji na MS další posun?
Posun to určitě je. Ty první poločasy s Amerikou i Francií byly velmi povedené až fantastické, ale pak jsme odpadli, protože pro ně je tu kvalitu fyzické hry jednodušší udržet, jelikož jsou to basketbalová monstra. S Gobertem nebo Durantem je vážně těžké vydržet 40 minut. Mě jen mrzí, že v některých médiích proběhlo něco ve stylu, že naši bojovní lvi se v těchto zápasech ve druhých poločasech vzdali, protože to tak nebylo. Já můžu odpřísáhnout, že jsme udělali opravdu vše. A jen doplním, že Tomáš Satoranský měl po prvním utkání s Íránem velmi nepříjemné problémy s třísly a přesto pak odehrál dva těžké zápasy, kde šel přes bolest a nevypustil to. A my byli nastavení stejně. Kvalita Francie a Ameriky je ale tak ohromná, že ty výsledky byly reálné. Francie je o level výš než my a Amerika o dva. To bylo 12 naprosto špičkových hráčů NBA. Ano, za určitých okolností bychom mohli uhrát o něco lepší výsledek. U nás ale veškeré šance na postup potopil už zápas s Íránem, kde jsme neudrželi dvacetibodové vedení, které by nám za určité shody okolností mohlo dát šanci na postup. S tím jsme i na turnaj jeli, že tady musíme vyhrát o dvacet třicet bodů, abychom vyrovnali výsledky s oběma finalisty.
Kouč USA Gregg Popovich byl po třech nezdarech na MS a OH v zámoří pod enormním tlakem, i jako majitel pěti titulů v NBA. Má tohle ve svých sedmdesáti zapotřebí?
Zřejmě je to člověk, který stále hledá výzvy a stále nemá dost. A úspěch na olympiádě byl něčím, co chtěl ještě dokázat. A za to má respekt. Pod tlakem byl obrovským. Pokud do Číny přijeli s tím týmem, co měli, to zaváhání se dalo čekat, ale jakmile je tým s Durantem nebo s Draymondem Greenem a Lillardem jako vítěznými typy hráčů, nedá se čekat nic jiné než zlato. A ty pochybnosti tam budou vždy, protože oni se sejdou pár dní před olympiádou, v životě spolu nehráli, jsou zvyklí dávat celou sezonu 50 bodů jeden druhému do obličeje a najednou se mají naučit spolu hrát třeba Durant s Lillardem, kteří jsou oba zvyklí vypálit třicet střel za zápas. To pak není jednoduché - navíc v rámci FIBA basketbalu - dát se dohromady jak pro ty hráče, tak pro trenérský štáb. Třeba Lillard to sám řekl, že ty rozdíly oproti pravidlům NBA, na které je roky zvyklý, jsou dost znát a bylo to i vidět.
Bývalý voják Popovich byl ještě jako hráč před olympiádou v Mnichově ´72 vyřazen jako skoro poslední z týmu a nikdy to prý ze své mysli nevymazal. Mohla tohle být jeho ultimátní motivace jednou to ”své” zlato dobýt?
Dokážu si představit, že v takovém člověku je pořád něco, co chce ještě dokázat, a takhle to opravdu mohl cítit, že si může vynahradit něco, o čem snil, a nepovedlo se mu to jako hráči. A dnes mu visí zlato z Tokia na krku a může už se cítit naplněný.
Již zmíněný Damian Lillard rovněž prohlásil, že zahraniční hráči z NBA jsou ve svých národních týmech úplně jiní. Může to být tak, že v NBA nemají prostor a šanci ukázat vše, co umí?
Přesně tím to je. Narážel třeba na hráče, jako je Francouz Evan Fournier, který v NBA zvládá dávat osmnáct dvacet bodů, ale v tom kvantu zápasů, bodů a minut to dokáže klidně i několik hráčů v jednom utkání. Když pak ale dá skoro 30 bodů za Francii Američanům, tak si říkají ”Co to je? Jak je to možné, vždyť toho frajera známe, jak hraje?” Ti zahraniční hráči v NBA mají neskutečnou kvalitu, a jak říkají známí experti jako Shaq O´Neal nebo Charles Barkley ve studiu TNT, každý hráč tam je z nějakého důvodu a je nesmírně kvalitní, s čímž já souhlasím. Navenek sice v NBA vypadají ”průměrně”, protože superhvězdy jsou LeBron s Durantem a dalšími, ale když pak dostanou tu klíčovou roli v nároďáku, kde to na nich stojí, tak pro Lillarda a spol. to je nezvyk. A může to pro ně opticky vypadat, že za nároďák hrají třikrát líp.
Pro vás byl v zápase s týmem USA, který si dovolil přebírat prakticky všechny clony, téměř jediným výrazným vzniklým mismatchem ten v podání Ondřeje Balvína. Jak těžko se v tom prosazovalo?
Pokud má někdo takovou sestavu, kterou už, myslím, roky disponuje v české lize Nymburk, což se dá odpozorovat, a máš tam hráče atleticky a pohybově nadané, kolem dvou metrů a s dost kily, je to pro soupeře v útoku strašně nepříjemné. Nezbývá než pak hrát jeden na jednoho a tím vlastně do plných, a to už musí ten hráč být nesmírně kvalitní nebo mít fyzickou výhodu. Tohle přebírání narušuje veškeré systémy a jakýkoli moment překvapení. Ten mismatch přes Ondru tam byl a na začátku tam dvakrát třikrát byl na Duranta, což byla jedna z našich šancí, jak ze zápasu udělat větší drama, kdyby Durant nabral fauly. On ale hrál chytře, šel tam tělem a na poslední chvíli uhnul, aby mu to nepískli. Tím byl zápas úplně jiný než s Francií, kdy mu do poločasu pískli rychlé tři fauly na Goberta po tomhle přebírání. Ten mismatch je ale taky těžké využít, protože oni jsou fyzičtí a rychlí a po třech týdnech spolu už věděli, co přebrat chtěli a co už ne.
Když vám v klíčovém utkání s Íránem utekl dvacetibodový náskok, bylo pak v šatně velké dusno?
Dusno ne, ale bylo tam od všech cítit přirozené naštvání. Pár lidí chtělo tým povzbudit a dodat mu sebevědomí ve smyslu ”My jsme vyhráli zápas na olympiádě, uvědomte si, kde jsme! To kdyby nám někdo řekl ještě před pěti lety, budeme se mu smát!”. Tohle je jistě pravda, na druhou stranu tam máme hráče, kteří už jsou tak nastavení, že od sebe mají určitá očekávání, že nejde být nadšený z výhry o šest nad Íránem. Věděli jsme, že se to nepovedlo a hlavně že to zkřížilo postupové plány. Převládalo tak zklamání, čekalo se mnohem víc.
Je něco, co byste obecněji viděl za slabšími druhými poločasy a koncovkami tohoto léta?
Těžko hledat jednu věc. Írán nás v poslední čtvrtině rozhodil kombinovanou zónou, do které jsme si nevytvořili jednoduchou pozici, což je do zóny potřeba. Nevím ale, proč to nešlo, protože zóna nás snad nikdy netrápila. Oni ale to naše váhání a některé ztráty začali trestat a nakonec z toho byla jen výhra o šest. S Amerikou a Francií tam jasně rozhodla fyzická dominance soupeřů a nešlo ani o kondici, ale o fyzické proporce, jaké ti hráči mají. Dokážou udržet ty herní návyky z NBA nebo Euroligy po celých 40 minut, kdy my jsme v nějaké euforii v takovém utkání schopní se vyhecovat na 25 minut a pak nám to odchází. Nemyslím ale, že by důvodem byla užší rotace, protože na to jsme zvyklí už roky. Je to rukopis trenéra, který tím maximalizuje výkony svých stěžejních hráčů, kteří jsou schopní předvádět hvězdná představení, které proti týmům, jako je Kanada, potřebuješ. To je ale při točení celé dvanáctky dost těžké. S Uruguayí v kvalifikaci to bylo podobné jako s Íránem. Ani tohle ale nebyly týmy se špatnými hráči, kteří by neměli nic za sebou. Nevzdávali se, byli soudržní a ukázali, jak je basket dynamický, kdy po dvou trojkách seš schopný pomalu otáčet skore.
Vy jste to ze všech týmů na Hrách měli možná nejtěžší v tom, že jste během měsíce museli létat po celém světě, měli dva vrcholy během pár týdnů, do toho ještě covidové potíže několika hráčů, absence opor. Jak jste ten červencový masakr cítil osobně?
I ve světle kauzy onoho problémového charteru, který v republice i v Tokiu způsobil velké pozdvižení, jak velké obavy jste před cestou do Japonska měli vy? Byl tam i strach o celou historickou účast na turnaji?
Tohle bylo nesmírně náročné, pro všechny hráče. Nikomu to nebylo jedno. Byla to super generační akce, každý u ní chtěl být a teď do toho vystupovaly ty věci s covidem jako nejednoznačně pozitivní test a podobně. Řešilo se to a nejhorší je, že ten covid se všemi mutacemi je tak komplikovaný, že hledat v tom nějakou logiku je absolutní utopie a nejde s tím dělat nic. Pracovat s tím ale bylo velmi nepříjemné, když se za tři dny mělo letět.
Dosud měl člověk pocit, že Japonci jsou dokonale fungující a úslužné ”stroje”, vybavené všemi možnými technologiemi, a že olympiádu musí v pohodě zvládnout. Na dálku ale bylo slyšet o různých organizačních trablích a nevelké ochotě organizátorů, což bylo jako by poplatné i mediálně propírané nechuti běžných lidí olympiádu v dnešní době hostit. Jak jste Japonce potkali vy, hráči?
Já nemůžu říct, že by mě extra zklamali. Překvapil mě velký počet dobrovolníků, kteří jak mravenečci co pět metrů ukazovali, jestli máš jít doprava, nebo doleva, kde máš šatnu, autobus. Pořád někdo kontroloval akreditace. Jistě manažeři to zažívali úplně jinak, včetně různých jazykových bariér a představ o fungování věcí, kdy Japonci nejsou zvyklí jednat tak natvrdo a spíš postupují jako by v rukavičkách. Sám bych ale řekl, že víc problémů jsme zažili v Číně (na MS v době před covidem), kde se šlo na lehký pozápasový trénink, kdy nikdo nebyl v hale, a stál tam dvacetiletý kluk u kontroly akreditací a nechtěl pustit do haly Tomáše Satoranského jako hráče NBA, který si akreditaci zapomněl. To byl výsměch. Chápu nějaká pravidla, ale i kdyby si ho měl vygooglovat, tak hráče NBA musí pustit na trénink. Tohle se v Japonsku nedělo. Ano, měli jsme případ, kdy se šlo na dobrovolný trénink, kdy tam jsme jeli auty Českého olympijského výboru, a zpátky nás měl vyzvednout bus. Ten pak ale měl přijet asi o hodinu později, což bylo nepříjemné, ale stalo se to jen jednou. Naopak mě překvapilo, že při hodinové cestě do hlavní arény a při té dálniční síti vedoucí někde ve výšce patnáctého patra mrakodrapů, nikdy nebyla cesta ucpaná. Ani jednou jsme nestáli v zácpě a nechápu, jak toho bez policejního doprovodu docílili ve skoro čtyřicetimilionové aglomeraci. A bylo přitom jedno, jestli bylo ráno, nebo večer.
Zpět k zážitkům - který byl pro vás ten úplně nej?
Z basketbalové části na mě nejvíc dýchla aura Kevina Duranta. Když přišel na hřiště a začal se rozcvičovat, tak jsme po něm pokukovali, a nejen my. Jeho ta aura provází i uvnitř amerického týmu. Jakmile přijde, okamžitě naklušou dva asistenti a podávají mu míče. A strašně mě překvapil v tom zápase, že neměl absolutně žádné hvězdné manýry, ale dřel, hrál, co umí, a byl nesmírně disciplinovaný. Svými výkony potvrdil, jaká světová superhvězda to je. Ta realita osobního setkání je úplně jiná, než ho sledovat jen v televizi. V té jako by zanikne jeho výška, ty dlouhé ruce, a to, co umí. Výborných hráčů v NBA běhá spousta, ale v tom mezinárodním zápase je to až šok vidět takhle dovednostně vybaveného ”pavouka” s dlouhýma rukama a nohama, který je schopen tak neuvěřitelných věcí.
Měl jste možnost promluvit si i s dalšími českými sportovci?
Já rád hraju a sleduju golf, tak pro mě bylo fajn se potkat a promluvit s Ondrou Liesrem a Klárou Spilkovou. Oni oba nehrají tu nejvyšší světovou PGA nebo LPGA Tour, byť Klára už do ní nakoukla, a soutěží tak hlavně v evropské tour. Na olympiádě se ale dostali mezi totální elitu 60 hráčů podle rankingu a kvót pro jednotlivé země. Pro ně to byl fantastický zážitek a bylo zajímavé je poslouchat. A s týmem bylo super potkat Lukáše Krpálka, který se z USK dobře zná s Tomášem Satoranským. Hodně se s námi rozpovídal i Jirka Prskavec a něco jsme prohodili i s Honzou Železným nebo Nikolou Ogrodnikovou a celkem jsme se sblížili i s tenistkami, protože Barbora Krejčíková a Petra Kvitová s námi jeli autobusem na oficiální zahájení. A vždycky jsme si se všemi přáli hodně štěstí.
Který osobní příběh vás z olympiády nejvíc oslovil? Z těch českých asi nejvíc vystupuje do popředí neuvěřitelně emotivní Lukáš Krpálek, ale nechci příliš podsouvat...
Já to ale cítím stejně. Za to úsilí samozřejmě obdivuju všechny sportovce, protože tu přípravu mají těžkou, a mnozí nemají tolik možností to opravit jako my, kteří už za tři dny hrajeme další zápas. A ještě o něco víc obdivuju ty, kteří ve světové konkurenci dokážou přivézt medaili. To je naprosto fantastické a každý příběh má nějaké své pozadí a je třeba si ho vážit. Ovšem co zvládl Lukáš, který ještě cestoval mezi váhovými kategoriemi, a když ve čtvrtfinále nebo v semifinále byli stočtyřiceti- nebo stošedesátikiloví borci, a on byl schopen to stejně vyhrát. Ve finále se to pro něj většinu času nevyvíjelo dobře, měl napomínání za pasivitu, soupeř to kontroloval, ale Lukáš se posledních třicet vteřin vzchopil k až nemožnému výkonu. Já tomu ani nemohl uvěřit a říkal si, že sleduju něco historického. Jak toho borce vzal, mrskl s ním na zem, dvacet sekund na něm ležel, soupeř se ani nehnul a Lukáš vyhrál zlato. To mi naskočila husina a říkal jsem si - tenhle borec je speciální!
Lukáš Krpálek a Jiří Prskavec!🥇🥇🇨🇿💪 pic.twitter.com/2c9AugBDZh
— Michal Šob (@sob_michal) July 30, 2021
Při záběrech na vaše vítání Lukáše Krpálka se zdálo, že pokud byste jej mohli sledovat přímo v hale, kvůli řevu by vás nejspíš museli vyvést z hlediště...
To asi jo. To bychom pak i skandovali a asi by to bylo i nemístné. Pochopil jsem, že judo i jako rvavý sport je velmi duchovně založené, s velkým respektem jednoho bojovníka vůči druhému. A to naše euforické skandování a řev by v tom chrámu juda vůči soupeři asi nebylo na místě. Možná dobře, že jsme tam nebyli. (směje se)
A jak to pak vypadalo uvnitř českého patra?
My jsme je očekávali, když šli s Jirkou Prskavcem tu dlouhou cestu k našemu domu. Vyvolávali jsme je a vytleskávali. Pak přišla taková horká chvilka, kdy tam stojí ten člověk s medailí, před ním tleská 60 lidí a my začali rozjíždět i skandování. A nejdřív šlo ”Kdo neskáče, není Čech”, pak ”Máme zlato!”, pak jeho jméno a to všechno trvalo třeba pět minut. A ten medailista tam stojí a jen kýve na ostatní, ale ono to pořád nekončí. To bylo na jednu stranu i zvláštní, ale musel to zvládnout. Pak následovaly osobní gratulace, každý okoukl tu zlatou medaili. A když byl už večer, a všichni měli dotrénováno, šlo se do zázemí výpravy ve druhém patře, a tam jsme i u nějakého piva hodinku dvě seděli a povídali si o zážitcích. A ten, kdo měl už vyhráno, zůstal obvykle se svým užším kruhem slavit až později do noci. Někteří ale měli další den závod nebo trénink, tak se o půlnoci odebrali na pokoje.
Nebudili pak ti slavící ostatní kolegy nad ránem?
To ne, ale stalo se, že se slavilo víc, opakovaně se skandovalo a občas někdo vyšel zakřičet i na balkon, takž někteří už dávali předem echo - ”Hele, já mám další den závod, tak do půlnoci v pohodě, ale pak už nedělejte kravál, protože vstávám v šest”. (usmívá se) Některá sportoviště byla i daleko, třeba golfisté jezdili 60 kilometrů ven z Tokia a trvalo to hodinu a tři čtvrtě. Oni navíc začínají od nejhoršího, a kdo byl ve druhé polovině, tak vstával i ve čtyři ráno, v pět přijel bus, v sedm stál na hřišti a v osm začínal závod. A na to se muselo brát ohled.
Skandování při vítání medailistů jste z větší míry obstarávali vy zpod košů?
Já to vnímal tak, že jsme to byli my. První vítání bylo jen takové vytleskávání a někdo sem tam vykřikl, a to jsme se na sebe koukali, že musíme zabrat víc. A řešili jsme, co bychom mohli dát za skandování. Tak jsme vymýšleli ”Zlatá Bára” nebo ”Máme zlato”. Pak ale přišli oba střelci, kdy měli dvě medaile, tak jsme přidali i “Máme stříbro”, aby to Davidu Kosteleckému nebylo líto. Na každého tak vyšlo tak šest skandování a my to jako tým táhli. Byli jsme z těch medailí nadšení. Brali jsme to jako zážitek pro sebe, chtěli jsme dát vědět i ostatním výpravám, že jsme uspěli a taky tam byla vnitročeská solidarita a přání tomu druhému, aby to měl hezké a nezapomněl na to, když tam už nemohli být diváci.
Je pravda, že jste kvůli jednomu vítání i odložili odjezd na trénink?
Ano, kvůli Jirkovi Prskavcovi. My měli v plánu odchod na autobus, který měl daný čas odjezdu, ale někdy jsme pak kvůli covidu museli čekat u haly v buse, než dva týmy, které trénovaly na dvou hřištích před námi, skončí a aspoň jeden odejde a my mohli do čekací místnosti, kde se čekalo na dezinfekci palubovky. Občas jsme tak před tréninkovým centrem stáli i 15 minut v autobuse. A když se vědělo, že Jirka bude mít 15 minut zpoždění, tak někdo zahlásil: ”Dej našemu průvodci vědět, ať bus počká, stejně před halou budeme čekat”. Všichni včetně ”Nena” (kouče Ginzburga) s tím neměli problém a my si na to vítání počkali.
Neoficiální disciplínou bylo v Tokiu i směňování národních odznáčků. S kým jste směňoval vy?
Každý v tom měl nějaký svůj systém a zájem. Dostali jsme různé typy odznáčků a nejdřív jsme si mysleli, že se to vyměňuje hlavně na hřišti, protože i od Íránců a Američanů jsme je před zápasem dostali. Pak jsme si ale všimli, že každý na řemínku od své akreditace měl posbírané různé odznáčky ostatních států. A po třech dnech nás se žádostí o nás odznáček začali oslovovat i zahraniční sportovci. A to jsme pochopili, že v 80 procentech případů je to tak, že ten sportovec má k nějaké zemi osobní vztah a chce získat její odznáček. Čtvrtý den jsme se tak sešli a řešili, že máme odznáčky schované a nic. Tak jsme okamžitě rozjeli brutální výměnu, na jídle nebo cestou na autobus, kde jsi potkával mraky sportovců, a jen ses zeptal - ”Máš odznáček?” A dostal jsi ho. Mě zajímaly ty země, které lemovaly naši cestu za asi sedm let, co jsem v reprezentaci. Chtěl jsem tak srbský, rumunský, kanadský, čínský, maďarský, protože jsme díky zápasu v Szolnoku postoupili na klíčový EuroBasket 2015. Třeba ”Saty” sbíral jižanské a latinsko-americké země. “Balvan” zase exotické jako Maledivy nebo Bahamy, každý si prostě našel něco a byl to příjemně strávený čas.
Autonomní vůz převážející sportovce a hned vedle věžák kompletně obsazený nizozemskou výpravou
I přes přísné restrikce jste se v Tokiu stihli podívat i někam ven?
To bylo úplně zakázané. Později ale vznikla myšlenka, když jsme všichni byli testovaní a negativní, proč bychom se nemohli někam podívat, jistě ale ne všech pětadvacet lidí s realizačním týmem naráz, což by vypadalo blbě, a třeba dva tři se někde ”schovat” a na nějaký sport se kouknout naživo. Navíc jsme měli informace, že v jiných týmech k tomu občas docházelo. Začali jsme to tedy plánovat, pak ale Martin Doktor přišel s tím, že Japonci to větří, nechtějí nic ponechat náhodě a poprosil nás, ať to přežijeme bez vycházek, i když to byla obrovská škoda. Mohlo by se ale taky stát, že by se člověk někam natajno zkusil dostat a při kontrole akreditací by se to odhalilo a pak by tě mohli nechat na ostrém slunku v padesáti stupních stát venku a čekat pět hodin na autobus zpátky, než Petra Kvitová dohraje.
Tenhle výhled na Tokio měli čeští basketbalisté z jednoho ze svých balkonů
Pojďme ještě na skok i ke kvalifikaci v kanadské Victorii, bez níž by žádného Tokia nebylo. Hned na startu proti vám Turci vypadali velmi sebevědomě, ale pak až nepochopitelně selhali s Řeky. Jak jste si tenhle lapsus vysvětlovali vy?
I pro mě to byl šok. Turci hráli velmi dobře, Osman s Korkmazem z NBA proti nám přebrali otěže zápasu a my cítili, že jsou lepší. I v semifinále, které jsme spolu sledovali, Turci poměrně jednoznačně vedli a já už i odešel na pokoj, bral to za hotové a šel před finále zavolat rodině. Pak jsem ale někoho potkal a zeptal se mě: ”Viděls to, víš že to budou Řekové?!” A já koukal, že oni ještě jednoznačně vyhráli. Druhou půlku totálně zdominovali a Turci se rozložili, což nikdo z nás nečekal.
Tenhle rozhovor by se rovněž nikdy nekonal, pokud by v klíčovém utkání o postup do semifinále Uruguaycům padla poslední trojka na výhru. Jak úzko vám tam bylo?
Do toho zápasu jsem bohužel nezasáhl, ale vím, že tři čtvrtiny šlo vše naším směrem a byli jsme v pohodě. Pak se ale asi osm minut do konce rozjela hlavní dvojice soupeře Granger - Fitipaldo, kteří dávali opravdu těžké střely. Potom se jim chytil i další rozehrávač a tím, že oni hráli na tři malé na perimetru, rozjeli pekelné tempo střelby, nájezdů a pick-and-rollů, což se strašně těžko zastavovalo. A my na lavičce každou další minutu stáli a drželi se za hlavu. Cítili jsme, že nám zápas utíká mezi prsty a nechápali, co to má znamenat. Pak to šlo do brutální koncovky, ale když zvedl soupeř poslední trojku, ”Balvan” mu ji ztížil, prý si na ni i trochu sáhl, takže jsem neměl strach, že tam spadne a oddechli jsme si. Těch posledních pět minut bylo ale fakt infarktových.
Po jednom přestátém infarktu přišel ale druhý s Kanaďany, kdy zprvu příliš namyšlení soupeři stáli minutu do konce v pekle, aby se vykopali do prodloužení, kde nakonec rozhodla klikařská střela Tomáše Satoranského.
Je pravda, že při rozcvičování si nás víc všimlo, že Kanaďani si tam jen vyklusávali, bez zájmu, jak při 48. zápase sezony NBA, jako že nás smetou a hotovo. Nejvíc tenhle přístup urazil ”Satyho”. Proběhl kolem mě a říká: ”Vidíš to?” A já na to: ”Jo, oni na to úplně kašlou, máme šanci”. A Saty to cítil taky a asi deset minut před začátkem si nás svolal stranou a řekl: ”Hoši, tihle borci nás vůbec nerespektujou, pojďme se zdravě naštvat a pojďme do nich, protože co oni předvádějí, to je katastrofa a my jim ukážeme!” Chytli se toho i ”Balvan” a Honza Veselý, který to tam vyhecoval, i další a tam vzniklo sebevědomí, že na to máme. V poločase jsme si ještě řekli, ať se neuspokojíme vedením o pár bodů. Celý zápas se tak nesl v tom duchu, jak se k nám Kanaďani chovali. Oni si byli výhrou hodně jistí, protože jsem třeba viděl při hře některé jejich taktické věci, jak nám usnadňovali skórování z některých pozic, kdy úplně nesmyslně zdvojovali pod košem, kde to nebylo potřeba, a nechávali pak volné střelce. S tou jejich kvalitou to hodně podcenili a dali nám šanci cítit, že můžeme postoupit. Tohle je pro favorita nejhorší, když k zápasu špatně přistoupí a dá soupeři šanci cítit, že se něco může stát. A tu nám dali a s podporou některých fantastických výkonů ”Balvana”, Blakea Schilba nebo ”Satyho” jsme to zvládli i s tím infarktem. Bylo vidět, že jak Kanaďanům teklo do bot a už hráli naplno a nemuseli nad tím přemýšlet, najednou byli schopni málem za dvacet sekund stáhnout deset bodů. Jakmile to ale bylo vyrovnané a měli něco vymýšlet a být trpěliví, byli jako by zabrždění a těžko hledali lídra, jakým je Durant. Neměli ani dva tři hlavní tahouny, kteří by je k postupu dotlačili. My je naopak měli a zasloužili si ten výsledek.
I trenér Ginzburg nicméně prohlásil, že 95 procent týmů by se po té zkažené koncovce čtvrté čtvrtiny v prodloužení z minus pěti bodů už nevzchopilo.
Na tom je ale vidět, jak je basket dynamický. Ty vedeš o deset, ale najednou soupeř vyrovná a jde se do prodloužení, kde vede o pět, a je to tak za minutu a půl 0-15 a ty na to koukáš. Jenže vzápětí dáš jednu trojku, která je výsledkem soupeřova špatného taktického rozhodnutí v obraně a najednou seš zpátky. A na Kanadě bylo znát, že když byla na vlně, nic neřešila, padaly jí i těžké střely a dotáhla to. Pak z toho ještě chvíli žili v prodloužení, ale po té naší trojce už to zase bylo, že se námi tahají, a co dál zahrají? Tam bylo vidět, že jak se NBA hodně hraje jeden na jednoho a místo signálů na své dobré střelce i v těžkých chvílích mnohdy hraješ na náhodu, tak dobrý tým, jako jsme my, tuhle neorganizovanou hru dokáže zastavovat.
A po všech těchto dramatech i po porážce od Turků přišlo mysteriózní finále s Řeky, které bylo naopak tak nevídaně jednoznačné ve váš prospěch, že se tomu běžný smrtelník stále zdráhá věřit...
Po pravdě - mě to nepřekvapilo. Přestože jsem měl velkou úctu k tomu, jak Calathes a Sloukas dokážou jako rozehrávači kontrolovat tempo hry, a i pod košem měli svou kvalitu, tak jsem taky viděl, že na pozici 2 a 3 nebyl jasný skórer, který by je držel většími body z křídla. A my to s dobrým výkonem Jardy Bohačíka nebo Blakea na křídlech spolu se silou pod košem a ”Satyho” na rozehře namíchali tak, že jsme měli nebezpečných hráčů víc a od první do poslední minuty jsme hráli, jak jsme chtěli. A byla to brutální dominantní jízda, která mnohé překvapila. Po tom velkém vítězství nad Kandou jsem ale z týmu cítil setrvačnost té herní euforie a to, že budeme těžko k zastavení. Jen to, co naše věže ”Balvan” s Honzou Veselým předváděli pod košem! Jakmile Sloukas nebo Calathes dobře najeli do koše a chtěli vyhodit, tak ”Balvan” jim bránil v zakončení a ”Veseláč” byl v ”bedně” se svýma dlouhýma rukama a byl ready vychytávat ty pasy, což jim úplně narušilo průběh útoků. Spousta lidí se mě pak ptalo, jestli to je největší a nejjednoznačnější zápas, který jsem kdy v nároďáku zažil, já ale stále za nejhistoričtější zápas dávám ten s Kanadou, protože to jsme hráli proti na papíře kvalitativně lepšími týmu, kouč vítězů NBA Nick Nurse na lavičce plus to, co dnes Kanada v basketbalu znamená, a mělo to všechno. Byl to prostě správný sportovní dryják.
Jak pak vypadala postupová oslava?
Nás docela mrzelo, že v tom zálivu ve Victorii jsme nemohli vyrazit ven. Je to prý jedno z nejkrásnějších míst na planetě, což i podle cest autobusem tak vypadalo. Prakticky tam nebyl vidět škaredý barák. Takže jsme se museli držet v našem patře na hotelu, kam za námi aspoň dorazil nějaký alkohol. Ve společné místnosti to ale bylo velké, sešli jsme se tam všichni a slavili dlouho do rána. Každý samozřejmě slaví tak dlouho, dokud necítí, že už pomalu odpadává. Takže někdo jde ve tři, někdo v pět a někdo rovnou na snídani. Zvládli jsme to ale ve vší slušnosti. Teklo to ovšem proudem, protože tohle se oslavit musí. Bylo to něco nedosažitelného a ani si to neumíš představit, než toho dosáhneš a než tam jedeš. Pak už se to stane realitou, pohádka končí a ty chceš jako jindy ukázat, co umíš...
