Bálint v Realu a Nečas u Celtics je nejvíc

SE SPOLUMAJITELEM BRNA YEDIDIOU RAPAPORTEM Byl to rozchod, který zanechal bolestné šrámy na jeho duši. Téměř celý svůj život spojil pevným poutem s jedním z nejslavnějších klubů Izraele – Hapoelem Tel Aviv. Nejdřív jako fanoušek a pak i jako manažer týmu, nejvyšší šéf a naposledy jako spolumajitel. Svému klubu dal srdce, spoustu peněz a hlavně obrovské množství času. 

Zkraje letošního léta ale třaskavý koktejl koronavirové pandemie, marné snahy o omezení vlivu fanoušků v majetkové struktuře a především houstnoucí spory s předsedou klubu Ramim Cohenem, který od něj žádal, aby se stal už jen sponzorem bez vlivu, vyústily v jeho odchod. Odchod, který by si dřív neuměl a ani nechtěl představit. V 69 letech ale ještě není připraven na život bez basketbalu na elitní úrovni. A byť do Hapoelu by se jednou chtěl vrátit, cítil, že po rozchodu s „životní láskou“ potřebuje novou výzvu. Nový klub, kterému se bude věnovat, jak je zvyklý, na denní bázi. Jen netušil, že to bude na vzdálenost tří a půl tisíce kilometrů. Když se mu však shodou okolností naskytla možnost majetkově vstoupit do Basketu Brno, neváhal. A neváhá ani s odhalením svých plánů. Velkých plánů. Aktuálně sdílené třetí místo v tabulce je jen jejich začátkem. Další misí má být už brzy evropský pohár FIBA a pak jedna skutečná výzva – utkat se s ligovými hegemony z Polabí o titul mistra země. „Říká se, že smutek jednoho je radostí druhého. A já doufám, že tím bude právě Brno,“ přeje si v úvodu velkého rozhovoru pro NBL.Basketball izraelský podnikatel a zkušený basketbalový činovník Yedidia Rapaport, který před čtyřmi lety do Hapoelu dokázal přivést i trojnásobného vítěze Slam Dunku NBA Natea Robinsona.

Pane Rapaporte, představte na úvod svou dosavadní basketbalovou cestu i své podnikání.
Začal jsem zhruba před 35 lety v mém oblíbeném klubu Hapoel Tel Aviv, který v lize obvykle končíval za konkurenčním Maccabi. Má jedny z nejlepších fanoušků a k dispozici i velmi pěknou halu. V roce 1986 jsem byl nejdřív manažerem týmu a dva roky nato už jsem se stal předsedou klubu. Po nějaké době jsem z klubu odešel a vrátil se do něj před osmi lety, tehdy už v roli spolumajitele. Za mých dob jsme se bohužel nestali mistry, všech pět dosavadních titulů klub získal už v šedesátých letech minulého století. Za mého působení jsme vyhráli jen domácí pohár v roce 1993. A pokud jde o můj byznys, jsem importérem spousty různých věcí, včetně třeba medicínského materiálu, jako jsou roušky, masky nebo ochranné rukavice, kterých teď bylo hodně třeba. Drtivou většinu zboží dovážím z celého světa, takže nakupuju a pak prodávám.

Váš nyní už bývalý klub Hapoel Tel Aviv patří historicky k tomu nejlepšímu v Izraeli. A pojí se s ním i jedna zvláštnost z pohledu struktury vedení...
Ano, je to dané tím, že 51procentní vlastnický podíl patří fanouškům. A v soukromých rukou je zbylých 49 procent, která jsme v mých posledních osmi letech měli rozdělena ve třech majitelích. Já svůj podíl stále mám, ale už se aktivně nepodílím na řízení klubu. Můj postoj ale byl a je, že pokud do něčeho dáváte své peníze, a neřeším teď kolik, měl byste se podílet na každodenním chodu klubu a ne jen sedět v představenstvu, což se po mně chtělo. Za mého prvního působení ale všechno bylo ještě jinak – klub nepatřil ani fanouškům, ani byznysmenům, ale téměř celý městu.

Vedle dalších důvodů jste z klubu odešel prý i kvůli nespokojenosti s nulovou podporu vlády a města v koronakrizi. Platí to?
Byl tam mix řady důvodů a nepodpora města hrála svou roli. Když u nás bylo na začátku první jarní vlny korony vše zavřené, izraelské liga spolu se španělskou a německou byly jediné, které se nakonec dohrávaly. Osobně jsem byl proti tomu, protože takhle - bez fanoušků - se basketbal hrát nemá. Taky jsem viděl, že s partnery nesdílíme stejný náhled na situaci a rozhodl se, že je čas odejít. Když do něčeho věnujete tolik prostředků a nejste spokojen s tím, jak to funguje, a přitom víte, že být majitelem týmu znamená se tomu věnovat 24 hodin denně, bylo lepší poděkovat a rozloučit se.

Co je v téhle moderní době tou největší těžkostí pro majitele klubu v Izraeli?
Složité to není jen u nás, ale všude. Když máte profesionální sportovní tým, týká se to finanční i výsledkové stránky, musíte přivést toho nejlepšího možného kouče a tak dále. Za ty úvodní měsíce jsem už zjistil, jak to funguje v české lize a v Brně, ale kolem Hapoelu je mnohem větší tlak. Po třech porážkách už na vás dorážejí fanoušci, utratíte v tom spoustu peněz a přitom se musíte vyrovnávat i se špatnými výsledky, s problémy s hráči, s fanoušky a samozřejmě s cash flow (dostatečnou hotovostí).

Jak se vám v březnu 2016 povedl doslova husarský kousek – přivést do Hapoelu hvězdného rozehrávače z NBA Natea Robinsona, který v jednom utkání vysázel dokonce 46 bodů?
Nate byl jedním z „highlightů“ mých posledních osmi sezon v klubu v roli spolumajitele. Tehdy mi ho nabídl jeho agent. Nejdřív jsem byl přesvědčený o tom, že jde o nehorázný vtip. Okamžitě jsem ale odpověděl, že ho chci. Agent žádal ohromné peníze, ale protože jsme v týmu měli Nateova nejlepšího kamaráda, požádali jsme ho, aby Natea přemluvil k příchodu k nám. A skutečně nám s tím pomohl. Ten rok bychom měli velkou šanci získat titul, bohužel jsme prohráli ve čtvrtfinále 2-3 na zápasy – kvůli velké chybě rozhodčích - s tehdy hodně silným Jeruzalémem. Na Natea nikdy nezapomenu, protože takový hráč nepřijde do ligy každý den. Byl to jeden z nejlepších hráčů, jaký kdy v Izraeli hrál, jestli ne ten nejlepší. Jeho příchod způsobil ohromné pozdvižení a každý den s ním byl nový zážitek. 

Než se posuneme do Česka, musím se ještě zeptat – v Izraeli to pro vás bylo buď Hapoel, nebo nic?
No, rok a půl jsem strávil ještě v jednom týmu na jihu země, ale odešel jsem, protože jsem zjistil, že tuhle práci můžu v Izraeli dělat jen v klubu, který mám sám rád, a odmala mu fandím. Já něco nemůžu dělat jen jako byznys. A Hapoelu jsem fandil přes šedesát let. Musím ještě říct, že můj odchod z klubu znamenal pro lidi kolem basketbalu u nás velký šok. Je to velmi významný klub, kde není přímá úměra nebo logika mezi touto jeho důležitostí a dosaženými úspěchy. Je to prostě klub, kde jde víc než jen o tituly…

Možnost získat podíl v Brně se vám „zjevila“ až po vašem odchodu z Hapoelu, nebo ještě dřív?
Ještě když jsem byl v Hapoelu, přečetl jsem si v novinách o příchodu společnosti True Player Group (TPG) do Brna. V tu dobu jsem ale ještě byl zaneprázdněný svým klubem. Když se ale udál můj odchod, nechtěl jsem jen zůstat sedět. O Brnu jsem z minulosti leccos věděl, zjistil si, že poslední roky tým nebyl moc úspěšný, ale že má hodně mladých hráčů a potenciál růst a to všechno mi přišlo jako ideální situace pro mě. Asi před pěti měsíci jsem tak požádal o schůzku Idana Avshaloma z TPG a pozval ho k sobě domů. Vzájemně jsme se povyptávali na názory na věc a já si na konci řekl, že to vypadá zajímavě a zeptal se na možnost se k TPG přidat. V Izraeli má značka brněnského basketbalu stále zvuk a zejména pro mě je tahle historie důležitá. Mezi Hapoelem a Brnem vidím určitou podobnost, z pohledu toho, čím si basketbal v obou komunitách prošel, a kam by se ten klub chtěl dostat. A já tak panu Avshalomovi řekl, že bych byl rád součástí klubu. V True Player Group souhlasili a začali jsme pracovat na smlouvě. Teď můžu říct, že vše, co jsem si na začátku vysnil, se v posledních měsících splnilo, ať jde o klubové ambice, mladé hráče v týmu i skvělé lidi ve vedení. Jsem z toho velmi šťastný.

Už v izraelských médiích jste se vyjádřil, že zásadní roli pro vás při spojení s TPG sehrála záštita skvělého kouče Davida Blatta (bývalého trenéra Clevelandu v NBA, vítěze Euroligy i EuroBasketu 2009) nad celým projektem...
Ano, jeho osoba má v projektu klíčovou roli. Mimochodem, TPG zastupuje přes stovku hráčů a patří jí čtyři kluby v nižších soutěžích, což už něco znamená. Má velké zkušenosti s rozvojem mladých hráčů, a proto mít v Brně Bálinta, Křivánka, Nečase a další mladé kluky je něco jako dar z nebes. Nedůležitější, čeho chceme v klubu dosáhnout, je totiž utvářet hráče euroligových kvalit, nebo i pro NBA. Chceme, aby tito hráči dosáhli evropské úrovně. Když si Yama Madara z Hapoelu vzal jako číslo 47 v nedávném draftu NBA Boston, nešlo jen o jeho osobní úspěch. I já to považuju za svůj obrovský úspěch, protože jsem ho do Hapoelu přivedl a vyprodukoval tak hráče pro NBA. A to je pro mě hlavní! Jistě, chcete vyhrávat tituly, ale když Bálint jednou bude hrát za Real Madrid nebo Jakub Nečas za Boston Celtics, je to ještě víc. A tohle právě může dokázat True Player Group, protože je v tom nejlepší. Pro mě je důležité i to, že syn Davida Blatta Tamir začínal kariéru právě u mě v Hapoelu, kde dostal první šanci mezi dospělými.   

„Nevím, jestli jsem někdy viděl mnoho takových, jako jsou pan Nečas nebo kouč "Růža".“

  
Co vás v 69 letech stále pohání, že se chcete vydat přes půl Evropy a něco tam vybudovat s poměrně nedávno založeným klubem?
Nabyl jsem pocitu, že chci ještě podniknout něco jinde. Osm let dennodenního starání o klub už pro mě bylo příliš náročné a chtěl jsem něco mimo Izrael. A tohle byl skvělý nápad. Upeklo se to velmi rychle. Mluvil jsem se všemi důležitými lidmi z klubu včetně spolumajitele pana Nečase a byl si jistý, že dělám dobré rozhodnutí. Pro vás to asi nedává smysl, (usměje se) ale já cítím, že to můžu zvládnout. Mám rád brněnskou historii, a i když nechci používat velká slova, myslím, že klub může v blízké budoucnosti hrát jeden z evropských pohárů FIBA, že se může stát českým mistrem a dobrým evropským týmem. A věřím, že k tomu Brnu můžu pomoct. Proto tu jsem.

Po přečtení posledních vět si fanoušci znalí NBL budou nejspíš myslet, že jste přiletěl z planety Pluto a že vám nikdo neřekl o současném rozložení sil v lize...
Řeknu to tedy jinak – pokud bych si nebyl jistý, že Brno se může stát hlavní silou v Česku, nebyl bych tu. Takhle nefunguju. V 69 letech nepřicházíte, abyste ztrácel čas a energii. Samozřejmě vím o Nymburku, připomíná mi Maccabi Tel Aviv (mnohonásobný izraelský šampion a stálý účastník Euroligy – pozn.) u nás, které jsem v čele Hapoelu naháněl spoustu let. A rok za rokem se to nedařilo. Vím, že v tuhle chvíli jsme daleko za Nymburkem, ale tohle je moje práce. A až pokud to nedokážeme, řeknu – „přiznávám, nezvládl jsem to“.

Jak aktivní majitel zatím jste?
Stejně, jako jsem byl zvyklý dřív. Zajímá mě od začátku všechno, každý sebemenší detail. Když uvážíte, že mi situace ani po několika měsících ještě nedovolila přijet do Česka, znamená to samozřejmě spoustu telefonování. Někdy je to deset patnáct telefonátů za den, přes aplikace Whatsapp nebo Zoom. Znovu musím zopakovat, že chci začít tím, abychom patřili mezi špičku české ligy. Pak chci pozdravit „Hello, Nymburk, už jsme tady“. A potom mu dát skutečný boj, aby to nebylo jako obvykle, kdy je od prvního ligového kola jasné, kdo se stane mistrem. To je můj cíl pro příští roky. A nejen můj, ale i našich dalších partnerů a majitelů. A my to dokážeme.

„Tohle má zásadní důležitost - změnit způsob myšlení, aby to byl tým, který bude pravidelně hrát ligové semifinále“

Říkáte, že vás zajímá každá maličkost. Které vůbec nejvíc?
Budete se smát, já ale jako spolumajitel chci vědět třeba i to, kdy jsou tréninky, komu se na nich daří a komu ne, kdo je bere se vší vážností a kdo tolik ne, kdo z týmu dostal zaplaceno, u koho je případně zpoždění, prostě všechno. Zjišťoval jsem i to, jakým autobusem tým jezdí na zápasy ven. Nejdřív mi řekli, že jde o nějaký běžný typ. Já na to, že jde o velký klub a takový by měl mít autobus s vyobrazeným klubovým logem. V klubu mi řekli, že to je výborný nápad, ale bude to stát peníze a budou s tím další starosti. Tímhle jsem ale chtěl ukázat, že jsem zapojený do každého detailu našeho fungování a opravdu se o něj zajímám. Třeba když se zranil Viktor Půlpán nebo Radek Farský na domácím předsezonním turnaji, mluvil jsem se všemi v klubu. Od fyzioterapeuta přes hráče až po trenéry. 

Původní informace hovořily o tom, že vaší starostí bude spíš obchodní stránka věci. Teď se ale zdá, že to bude úplně všechno…
Byznys bude to hlavní, pro mě ale basket není o tom složit někam peníze a ostatní nechat na jiných. Jako investor a spolumajitel chci mít všechny možnosti se podílet na rozhodování. Jistě při vzdálenosti mezi Izraelem a Českem a současných omezeních nás to nutí vymýšlet jiná řešení společného fungování, ale i tak vím vše, co vědět potřebuju. 

Po zkušenostech s už třemi různými izraelskými trenéry Nymburka se jevíte jako lidé s čichem pro inovativní fungování. Bude to tak i ve vašem případě?
Nemyslím, že budu řešit, jaký basketbal budeme hrát. Byl jsem nicméně velmi rád za získání pivota Puršla, kterého jsem znal už dřív, a požádal jsem vedení, aby ho přivedlo. Líbí se mi, jak se u nás pracuje s mladými hráči, což chci udržet. Hráči jako Křivánek, Bálint, Musil nebo Nečas s bratry Hustáky, ti všichni mohou být dobří. Nečas s Bálintem by mohli být dokonce velmi dobří.

„Pokud na tým a hráče není tlak, pokud se ho bojí, můžou jít radši do kina a ne se věnovat profesionálnímu sportu“

Co je pro vás na fungování klubu klíčové?
Hlavní důležitost má pro mě něco, o čem nevím, do jaké míry to dosud v klubu bylo zakódováno, a co by šlo shrnout do věty - „Neznám slovo porážka“. A je mi jedno, jestli jde o přípravu, nebo o soutěžní zápas. Jedním z mých hlavních cílů je tak zajistit, že lidé v klubu začnou nenávidět slovo porážka. Prohry prostě nemohu vystát, bez ohledu na soupeře. Právě jsme se přesunuli do větší domácí haly, takže namísto tisícovky míst pro diváky máme nyní kapacitu 3500. A za několik let tu chci hrát ve velké hale, napěchované našimi fanoušky, domácí zápas 7 o titul s Nymburkem. A porazit ho. Vím, že v posledních letech, kdy se týmu nedařilo, lidé příliš nechodili a permanentky nebyly v Brně bestsellerem, ale my už jsme začali prvními kroky k nápravě a chceme víc a víc fanoušků v hledišti. Samozřejmě jakmile bude možné je tam opět mít. A chceme, aby věděli, že nemáme tým, který bude hrát na devátém desátém místě. Musí věřit, že jsme na nové cestě a o to se chci v klubu snažit. 

Co byste rád převzal z izraelské ligy?
Basketbal je jistě o penězích a je to hlavní faktor tohoto byznysu. Když je ale vhozen poprvé míč do hry, neběhají tam peníze. Jsou tam hráči. Obecně bude jistě cílem vygenerovat víc peněz a myslím, že vím, jak toho dosáhnout. A musíme víc investovat do našich mladých. Tohle všechno nás pak přivede k dobrým výsledkům. 

V jakých obrysech vidíte váš rozpočet?
O tom nerad mluvím, ale ve velmi blízké budoucnosti ho musíme víc než zdvojnásobit. To se ale nestane přes noc. Navýšení nám pomůže hrát v lize významnější roli, nicméně tu už bychom měli sehrát v následující sezoně. Tím ale nechci vůbec říct, že tu letošní jsem vzdal. Chci, abychom vzestup ukázali už teď. Lidé běžně na otázku, čeho chcete v sezoně dosáhnout, mají obavu odpovídat. Já ale chci vyhlásit, že do konce sezony chci být mezi českými týmy, které budu hrát v sezoně 2021/22 jeden z evropských pohárů FIBA. To je náš cíl. Už to prověřujeme a děláme pro to maximum. Časem přivedeme další americké hráče, ale ne proto, že nevěřím těm českým, protože ty máme skvělé, ale proto, že někteří Američané nám mohou pomoct být ještě lepší.   

„V Izraeli se vysílal každý zápas Čechů ze světového šampionátu a každý, kdo má rád basketbal, jim fandil. Ne kvůli vašim hráčům, ne kvůli Satoranskému, ale kvůli Nenovi“

A pokud jde o letošní play-off aspirace v NBL, ty vidíte jak?
Když jsem řekl, že v příští sezoně chceme hrát v Evropě, znamená to, že chci dosáhnout na semifinále, protože jinak bychom se do evropských soutěží těžko dostávali.

Posuňme se dál - jak osobně se znáte s krajany působícími v Česku - Ronenem Ginzburgem a Orenem Amielem?
„Neno“ Ginzburg je jedním z mých nejlepších přátel a řeknu vám proč. Před několika lety jsme se setkali u mě doma a on ode mě dostal nabídku vést Hapoel. Byl jsem si jistý, že to vezme, ale nakonec se rozhodl jinak. I tak nás ale spřátelilo, jak jsme se jako majitel a kouč dohadovali, nebo přeli. I když jsme se nedomluvili na spolupráci, jsme dobří přátelé a při spoustě situací s ním mluvím. Dřív to bylo o hráčích, které jsme chtěli angažovat, a on je mohl znát. A diskutoval jsem s ním i předtím, než jsem se stal spolumajitelem Brna. Vyptával jsem se ho a slyšel od něj spoustu dobrých myšlenek. A Orena Amiela znám z basketbalu taky, mluvil jsem s ním třeba v den, kdy cestoval s Nymburkem na první ligový zápas této sezony.

Věříte, že to časem budou velké bitvy mezi vámi a Nymburkem?
Nerad bych, abychom se potkali v květnu a vy jste se mi smál, že jen hodně mluvím a výsledky nikde. Opravdu jsem ale přišel s tím, abychom dali Nymburku velký boj. Právě když jsem mluvil s Amielem, říkám mu: Chtěl bych, abys neměl tuhle sezonu klidné spaní“. A nebojím se říct, že tohle je moje mise. A jestli dopadne, nebo ne, to si řekneme v květnu.

„Teď můžu říct, že vše, co jsem si na začátku vysnil, se v posledních měsících splnilo“

Jak je z vašeho pohledu v Izraeli vnímán úspěch Ronena Gizburga s Nymburkem a především s národním týmem?
Vidím to ve dvou rovinách - jak to vidím já, a jak to nazírají média. Od médií dostává spoustu pochval, hlavně po šestém místu na loňském mistrovství světa. V Izraeli se vysílal každý zápas Čechů a každý, kdo má rád basketbal, jim fandil. Ne kvůli vašim hráčům, ne kvůli Satoranskému, ale kvůli „Nenovi“. A můj pohled? Podle mě by si zasloužil dosáhnout toho mnohem víc doma v Izraeli. Pokud mě paměť neklame, nikdy netrénoval Maccabi Tel Aviv, Hapoel Tel Aviv, Hapoel Jeruzalém nebo Holon, což jsou čtyři nejúspěšnější kluby izraelského basketbalu. „Neno“ je nicméně jedním z těch nejlepších koučů u nás za dobu, co basketbal sleduju. A v Česku odvádí s národním týmem fantastickou práci.    

Přišel jste to Brna na předem ohraničené období, nebo chcete vydržet co nejdéle?
Když jsem byl ženatý, byl jsem si jistý, že „ona“ bude mou první i poslední v životě. Ten vás ale často zavede na různé stezky. Já chci v Brně vydržet v horizontu více let, protože nevěřím, že to, čeho chci dosáhnout, lze docílit za rok nebo dva. Zabere to čas. Když běžíte rychle, taky rychle selžete. Pokud to půjde dobře a já budu mít vliv na fungování klubu, chci v něm zůstat. Dosud jsem byl v kontaktu s lidmi z klubu jen po telefonu nebo přes Zoom, ale musím říct, že jsou vynikající a líbí se mi, co pro klub dělají. A jsem si jistý, že to přinese výsledky. Pracují skutečně profesionálně, už v osm ráno jsou trenéři v hale, což v Izraeli není právě populární přístup. Obvykle když se trénuje od dvou, trenéři přijdou v jednu a běžně ani nesdílejí stejnou kancelář. V Brně ale trenéři fungují spolu, hráči chodí na společná jídla a já jsem za to rád. I z hlasu „Růži“ (trenéra Růžičky) je poznat, jak intenzivně funguje. Žije basketem 25 hodin denně. A já jsem přišel i proto, abych poznal právě to, jak tady trenéři fungují. U našich trenérů cítím vášeň a zápal pro to udělat z hráčů hvězdy, a to není samozřejmost. A zaslouží si všechnu možnou chválu. Nebo když mluvím s dalším spolumajitelem panem Nečasem, on má stejné cíle jako já. Chce postavit nové Brno a uspět s ním. Stejně tak věřím, že i další spolumajitel True Player Group odvede skvělou práci. V klubu máme tým z našeho mládežnického programu NEXT GENERATION, který letos dostal místo v elitní juniorské Eurolize. To už samo o sobě něco znamená.

Jak na vás po několika měsících distančních observací působí basketbalové dění v Česku?
Mám pocit, že u vás teď zavládl nový stav a věci se mění k lepšímu. Víc a víc lidí se o basketbal zajímá a třeba o Brnu se mluví jako o týmu, který teď může něco dokázat. Nemůžu to samozřejmě srovnávat s minulostí, ale od lidí z klubu vím, že je o nás zájem a pro mě je třeba velká čest, že 9. prosince budeme mít zápas v celostátní televizi. To není jen tak, nejde říct, že to je náhoda. Teď se ale tým také dostane pod tlak, na což nebyl zvyklý, a ukáže se, jak ho zvládne. Hráči a trenéři vědí, co od nich čekám já, média i další. Na druhé straně, pokud na tým není tlak, pokud se ho bojí, může jít radši do kina a ne se věnovat profesionálnímu sportu. I pro mě platí, že pokud sám nejsem pod tlakem, není to pro mě.

„Chtěl bych, abys tuhle sezonu neměl klidné spaní“

Máte nějaké osobní motto?
Chci být číslem 1 ve všem, co dělám. Když to nejde, snažím se být aspoň dvojkou. Nikdy jsem ale nedal bonus ke kontraktu hráči, který ho chtěl za udržení v lize. Tím hráč nemůže vyjednávání začít. Stejně jako nemůže chtít bonus za vyhrané semifinále poháru. To přece nic neznamená! Tohle je mentalita, u které si nejsem jistý, že v Brně dosud fungovala. Jistě, v posledních letech tým nebyl úspěšný, ale tohle má zásadní důležitost - změnit způsob myšlení, aby to byl tým, který bude pravidelně hrát ligové semifinále.      
Je pro vás teď vše o to složitější, že musíte klub spoluřídit jen na dálku?
Bohužel už to trvá několik měsíců. A všechny provozní věci tak stále musíme řešit přes Whatsapp a Zoom, což není ten nejlepší způsob řízení klubu. Každý den ale několikrát mluvím se svými kolegy v Brně a jsem stále v obraze, byť bych chtěl být zapojen ještě víc. Za stávajících podmínek ale odvádíme skvělou práci. A jsem šťastný, že jsem našel v Brně tak skvělé lidi. Nevím, jestli jsem někdy viděl mnoho takových, jako jsou pan Nečas nebo kouč „Růža“. 

Váš tým se aktuálně nachází na děleném třetím až pátém místě tabulky. Jak zatím vnímáte ligové výsledky a postavení týmu?
Jsem velmi spokojený s výsledky a předvedenou hrou. Máme velmi dobrou obranu a myslím, že i hráči si již zvykli na systém, který po nich chce „Růža“ a jeho asistenti. Uvidíme, jak zvládneme následující týdny po reprezentační pauze. Jsem ale přesvědčen, že jsme na dobré cestě.