Bez cizinců to jde, ale konkurence nespí

PLAY-OFF S PAVLEM BUDÍNSKÝM Porážky o 5, 26 a 37 v roce 2015, o 63, 28 a 49 loni. Kromě jediného vypadaly ostatní výsledky z předchozích dvou děčínských Finále NBL jako formality. O dominanci Nymburka, zejména při loňské příušnicové smůle Válečníků, nebylo jakýchkoli pochyb. Proto si Severočeši mohli se vším všudy – a s výjimkou guarda Kroutila prakticky v kompletním složení - vychutnat titulovou sérii až v letošním ročníku. Byť měla pouze dva díly.

PLAY-OFF S PAVLEM BUDÍNSKÝM Porážky o 5, 26 a 37 v roce 2015, o 63, 28 a 49 loni. Kromě jediného vypadaly ostatní výsledky z předchozích dvou děčínských Finále NBL jako formality. O dominanci Nymburka, zejména při loňské příušnicové smůle Válečníků, nebylo jakýchkoli pochyb. Proto si Severočeši mohli se vším všudy – a s výjimkou guarda Kroutila prakticky v kompletním složení - vychutnat titulovou sérii až v letošním ročníku. Byť měla pouze dva díly.

„Určitě jsme si to letos užili víc. Korespondovaly s tím i výsledky. Jednak jsme byli zdravotně v pořádku a taky jsme se vyvíjeli, zlepšovali a ta finálová tečka v podobě velmi dobrých výkonů proti dnes už čtrnáctinásobnému mistrovi snesla přísná měřítka kvality,“ hodnotil po finálové sérii s porážkami 71-82 a 56-70 kouč BK ARMEX Děčín Pavel Budínský.

Trenére, pro vás v rámci ligy už kromě titulu samého není moc kam stoupat – co očekáváte směrem k příští sezoně? Je v plánu i nějaké posílení?
Tohle je spíš otázka na náš management. V tuhle chvíle je něco rozjednané se stávajícími hráči, případně s některými jinými. Jde ale spíš o to, aby byl zajištěn ekonomický chod klubu a měli jsme trvalou stabilitu bez nutnosti mnoha personálních změn, což se nám teď tři roky vyplácí. Klub chce stále ctít víceméně českou cestu. Teď uvidíme, jak se vyjádří někteří čeští hráči, kterým končí smlouva, nebo mají opce.



Nějakého individuálně šikovného Američana byste mohl a chtěl v kádru přivítat?
Každý trenér by chtěl mít co nejlepší a nejkvalitnější hráče, kteří mu pomohou k výkonu a výsledku. Je jasné, že v současném modelu u nás (v lize) se zdá, že někdy je třeba zahraničního hráče přivést. Je jedno jakého, ale je to potřeba, protože těch kvalitních českých není tolik. Na druhou stranu konkrétně proti mně hraje to, že tři roky po sobě víceméně s českými hráči hrajeme finále a tým v rámci našich ekonomických možností splňuje naše požadavky. A je hezké i to, že si říkáme, že bez cizinců to taky jde. Konkurence ale nespí, Pardubice díky příchodu Burnetta a rok předtím Autreyho byly letos předurčeny k postupu do finále. My jsme je v semifinále porazili, prima, ale co bude za rok, těžko předjímat. K nám je nutné říct i to, že někteří hráči stárnou, nebudou tu navěky a hlavně podkošová sestava je na hranici nějakých věkových limitů.

V této souvislosti došlo k zajímavé situaci během třetí čtvrtiny Utkání 1 v Děčíně, kde vaše česká sestava doháněla manko proti exkluzivně severoamerickému kvintetu Nymburka. Byla to jen shoda okolností?
Spíš jsme tím donutili kouče Ginzburga, že na hřiště dal to nejsilnější, co mohl. Nymburk má v tomhle ohledu mnohem širší spektrum možností – může tam dát českou sestavu, nebo čistě zahraniční sestavu, kdy Češi i zahraniční hráči mají samozřejmě svou kvalitu. My když se doma přiblížili na bod, šel Nymburk do té kvality, kdy v obou utkáních byl rozdílovým hráčem Sant-Roos, jemuž zdatně sekundoval Lawrence. Tihle dva spolu udělali druhé utkání. My jsme ho udělali jako tým, ale celkovou kvalitu a zodpovědnost za zápas ukázali v obou utkáních především Sant-Roos s Lawrencem. Nymburk má takto těžkých utkání za sezonu řadu, pro nás to teď byla perfektní konfrontace a kéž bychom jich měli v takovém tempu, intenzitě a podmínkách, které jsou pro většinu hráčů nekomfortní, víc. Musí se pak vybičovat k maximálnímu úsilí a maximálně kvalitní hře.

Asi málokdo by ještě před čtvrtfinále odhadl, že do základu ve finálovém Utkání 2, kdy ještě stále budete ve hře, půjdou na křídle Ježek, který hraje NBL druhý rok, a také centr Krakovič, který minulou sezonu strávil ve čtvrté francouzské lize. Byla to odměna za předešlé výkony, nebo už jste je v základu vyloženě potřeboval mít?
Bylo to dané tím, že jsme předpokládali určitou sestavu Nymburka a mně se zdálo, že potřebujeme dobré match-upy  v osobní obraně. Šimon Ježek je pro nás skvělý obránce, který je díky své dynamice, mobilitě a rychlé reakci schopen bránit i rychlé americké hráče tmavé pleti. Kuba Krakovič se poté, co nás doplnil v sérii s Pardubicemi (po zranění), zlepšoval a zlepšoval a v prvním utkání ukázal, že je velmi zajímavým hráčem nejen do obrany, ale i do útoku (dal 15 bodů), protože je pro nás hodně platný v několika aspektech hry. Ve druhém zápase jsme ho tam chtěli mít, protože je o něco mladší než Jakub Houška, aby tam byla jak zkušenost, tak vyváženost. Hodil se nám do bránění v match-upech se základem Nymburka a zároveň u nás nerozlišujeme, jestli máme nějaké české jméno lepšího charakteru, jako třeba Lukáše Palyzu nebo Tomáše Pomikálka. Pokud si to ti kluci zaslouží, tak jdou do základu, protože není podstatné, kdo začíná, ale mnohdy je podstatné to, kdo končí. My jsme věděli, že budeme ve druhém utkání potřebovat kvalitní defenzivu a to udělalo zápas – nepropadli jsme hned v první čtvrtině, což by bylo zkázotvorné, pokud by nás Nymburk začal mlít svými rychlými protiútoky.
 

Když se vrátím k jedné z vašich domácích porážek s Pardubicemi zhruba z poloviny sezony, vypadalo to, že soupeři se tam výrazně lépe dařilo využívat vzniklé mismatche po přebrání rozehrávače dlouhým hráčem. Tomáš Vyoral tehdy do dlouhých Pardubic příliš nehrál, ale v play-off už jste naopak touhle činností Pardubice přetlačovaly a podle křídelníka Palyzy jste čtvrtfinále i semifinále právě díky tomu vyhráli. Zlepšili jste se v tom během sezony hodně?      
Tohle byla pro mě nejobtížnější sezona, protože jsme v jejím průběhu museli budovat novou týmovou chemii, která je základem všeho. Po některých změnách v sestavě, příchodu Pavla Houšky, Kuby Krakoviče, Lukáše Palyzy a i kvůli systému s málo zápasy, který nám moc nenahrával, jsme v některých situacích nevěděli, jak spolupracovat. Při sestavách pětic, složených z déle působících hráčů, jsme věděli, co očekávat, a já jsem čekal, jak si sednou a zapracují se do našeho systému a uvažování ti noví. Bylo vidět, že mají trochu jiné smýšlení a mnohdy trvá strašně dlouho, než tým pochopí, co chce trenér, a co je potřeba udělat pro tým. Chyběla tam pojítka mezi některými dvojicemi hráči, protože si nebyli schopní vyhovět. A to špatné, co se nám přihodilo ještě v nadstavbě, bylo to, že v situaci, kdy jsme věděli, že by nás asi nikdo neměl přeskočit na třetím místě a zároveň už se nejspíš nešlo dostat ani na druhé, v některých zápasech byla určitá nesoutěživost a chyběl tam válečnický mód. U některých hráčů chyběly základní věci jako bojovnost, srdce, komunikace. Bylo znát, že jsou zvyklí na jiné role a nechtějí dělat dělníky pole. Třeba ve druhém zápase Finále už ale byl vidět posun třeba u Lukáše Palyzy, kterého jsme nechtěli mít jen v roli pozičního střelce, ale žádali jsme od něj i dobrou obranu, jak by měl bránit bez míče, hráče s míčem, jak se orientovat v pick-and-rollu, co má dělat na silné a slabé straně, nebo že by v útoku mohl své dva metry někdy využívat i v dolním postavení ke hře zády ke koši.

Kde ještě ta proměna byla znát?
Proti Pardubicím nebo Nymburku musel být někdo další v roli playmakera - nebát se vzít si balon a předriblovat půlku, protože při nátlaku na (hlavního rozehrávače) Tomáše Vyorala by jinak nebylo možné organizovat hru. Basket je proto třeba dělat tak jako všude ve světě - aby každý hráč uměl driblovat, jako když v hokeji hráč vede puk. Tohle byly pro některé novoty, ve kterých se nenacházeli, protože ten vývoj obnáší ztráty, špatné čtení hry a podobně. My jsme tak ale chtěli hrát, protože série s Kolínem, Pardubicemi, potažmo s Nymburkem byly o tom, že jsme věděli, že pokud bychom šli při zesíleném krytí na Vyorala do ztrát, nebylo by to dobré. S Pardubicemi to kluci zvládli, stejně jako ve druhém utkání s Nymburkem, který nám dal 70 bodů, protože neměl tu výtěžnost z toho, že bychom chybovali v útoku. Stejně jako hráči soupeře Sant-Roos, Lawrence nebo Welsch jsme museli být univerzálnější, schopní kombinovat, zaskakovat se v pozicích, protože basketbal v těch vyšších patrech takový je a všichni musejí umět všechno. I pivoti jako Krakovič nebo Pavel Houška někdy neortodoxně tlačili před sebou míč, což nás posouvalo dál. K tomu jsou ale potřeba zápasy, čas, konkurence. A já jsem rád, že jsme to s formou trefili na play-off.               

Nejde se vyhnout ani zhodnocení formátu finále. Co podle vás přinesl a co lze čekat od příštího roku, kdy už by se mělo hrát na dvě výhry?
Tohle je pro mě pořád zvláštní. Každý rok se něco mění. Já bych jako trenér chtěl mít tréninkový plán postavený na tom, že sezona začne tehdy, skončí tehdy a podmínky budou stabilnější. Letos jsme museli plán uzpůsobovat tomu, že jsme někdy měli tři utkání v šesti dnech a pak jedno za 12 dní, což jsou velké výkyvy… Letošní formát přinesl to, že finále bylo důstojné. Na druhé straně při naší kvalitě hry, nebo i kdyby ve finále byly Pardubice, a hrálo se na čtyři vítězné, tak já bych se tomu nebránil, když víte, že máte zdravý tým. Z vlastní zkušenosti ale také vím - a před námi to poznal i Prostějov -, že když nemáte tým zdravý, byla by to vražda. A to patrně rozhodlo o letošní změně, aby to (opakovaně) nebylo o padesát šedesát bodů, což diváky netáhne. Letos jsem i z ohlasů nymburských fanoušků zaznamenal, že všichni viděli souboj hodný finále, od fandů Nymburka jsme dostali i pochvalu za předvedenou hru. Takhle by to mělo vypadat - Nymburk musel bojovat a 80 minut hrát nadoraz s tím nejlepším, co měl, a nebyla to jen jeho exhibice. Bylo to soutěživé a důstojné finále a my jsme nebyli tak jako loni jen v roli stafáže, což mě tehdy mrzelo.