Bez ohledu na skore, Děčín opět burácel!

AKTUALIZOVANÉ ECHO DUELU 2 FINÁLE Tomáš Vyoral napřáhl z rohu a konečně trefil trojku. Hlavní domácí kotelník i s megafonem mocně zapumpoval pravačkou a celá tribuna nad ním explodovala. Odehráno bylo 24 minut a světelné tabule ukazovaly až nečekaně „napínavé“ skore: 34-46. Vzhledem k situaci a podmínkám, jež finálovou sérii provázejí, to byl pro Válečníky stav snů. Rozhodně nejhratelnější od úvodu utkání. Byl to ale také poslední stav, kdy domácí měli v hromové kulise děčínského zimního stadionu obhájce trofeje na dohled.

AKTUALIZOVANÉ ECHO DUELU 2 FINÁLE Tomáš Vyoral napřáhl z rohu a konečně trefil trojku. Hlavní domácí kotelník i s megafonem mocně zapumpoval pravačkou a celá tribuna nad ním explodovala. Odehráno bylo 24 minut a světelné tabule ukazovaly až nečekaně „napínavé“ skore: 34-46. Vzhledem k situaci a podmínkám, jež finálovou sérii provázejí, to byl pro Válečníky stav snů. Rozhodně nejhratelnější od úvodu utkání. Byl to ale také poslední stav, kdy domácí měli v hromové kulise děčínského zimního stadionu obhájce trofeje na dohled.

Nymburk okamžitě kontroval, po třech trojkách se odpoutal na 36-56 a pak už se severnímu týmu ve druhém finále definitivně ztratil ze zorného pole.

Už dlouho před posledním klaksonem se však začala bezmála čtyřtisícová masa fanoušků v hledišti zvedat ze sedaček, aby na otevřené scéně dala vědět svým hrdinům, že bez ohledu na zdrcující okolnosti, jež tým málem srazily až do kolen, stojí za ním.

Stáli tam ti, co chodí celý rok. I ti, co přišli jen sem. Ti, co dorazili na zapřenou, protože měli být někde jinde. I ti, co začali chodit nedávno, protože někde zaslechli...



Staří pánové v úctyhodném věku i kočky z přehlídkových mol. Početné rodiny i páry všech věků. Ti všichni chtěli bojovníkům ze svého města poděkovat za „celosezonní zážitkovou turistiku za přijatelný peníz, u níž rozuzlení nejde nikdy dopředu odhadnout“. A hlavně chtěli poděkovat za druhé stříbro v řadě.

„Dě-čín!“, „Dě-čín!“ znělo z tribun stejně jako před rokem. A přece to bylo jiné. Seveřané ukázali, že loni to nebylo náhodné vzepětí, a být tým v plné polní, mohla snad padnout i ona neskutečná meta 5000 diváků.   

Poslední minuty utkání už připomínaly happening, nebo spíš fotbalový duel z italské Série A, když kotelníci spustili kousek od domácí lavičky i ohňové choreo. Domácí tým možná měl na to stlačit konečný rozdíl ve skore pod 20 bodů, ale na hraně vyčerpání i výsledek 63-91 byl o míle lepší, než 63bodový výprask z prvního finálového duelu.

Přitom válečnický celek byl stále ve stejných 8 mužích, s drobnou výpomocí čerstvého maturanta Gavendy. Na děčínské půdě však podal diametrálně odlišný výkon a zcela jistě mu spadl kámen ze srdce, že tentokrát se s mistrem i v nouzové sestavě dokázal popasovat líp.

Snad nejhmatatelnějším důkazem zvednuté laťky byl letošní novic Šimon Ježek, který si po takovém představení musí připadat, jako by hrál finále mistrovství světa. Ještě v minulé sezoně znal jen první ligu a první stadionové finále v Děčíně sledoval jen z hlediště. Už tam ale mohl snít, jaké by bylo stát tam dole, tváří v tvář takřka nepřemožitelným hegemonům z Nymburka.

V letošní sezoně se nejdřív zviditelnil při duncích v All-Star Game a teď vystřelil ještě o štok výš. Svých 24 minut odehrál jako v extázi. Skákal jako čert z krabičky a žádný míč kolem koše pro něj nebyl ztracený (6 doskoků). Jeho daleké projektily sice narážely do přední obruče, ale s o to větší vehemencí si sbíhal pod koš, kde jej několikrát snadno našli spoluhráči. I když dal nakonec „jen“ 8 bodů, nebyl daleko od toho stát se domácím top skórerem.

Tím byl 13bodový power forward Jelínek (plus 8 doskoků), který jako první začal uplatňovat sbíhací taktiku Děčína, která byla po většinu zápasu – vedle několika brejků - prakticky jediným životodárným bodovým zdrojem.

Na skvělou minus jedničku odehrál před vyfaulováním svých 26 minut rozehrávač Vyoral, který sice dlouho nemohl dostřelit dál než na přední obruč (trojky 7/1), ale pak se šestkami a několika typickými zakončeními vyšplhal na 10 bodů, k nimž přidal 9F+, 4 asistence i 4 doskoky. Většinu zápasu naháněn super obráncem Sant-Roosem (hrál 33 minut, uloupil 5 míčů, doskočil 9, dal 15 bodů, 5krát asistoval) a vždy ještě jištěn někým dalším z hostů, měl proti svému bývalému týmu opět těžkou šichtu, a i když zdravotně mu nebylo hej, tým s ním ve hře nestrádal.

A díky spoustě seběhů vysázel 40 bodů zpod koše, čímž - vedle dokonce vyhraného doskoku - kompenzoval trojkovou marnost (28/3). Mistr naopak pálil zpoza oblouku precizně (23/10) a dalších 31 bodů přidal z šestek. Jeho střeleckým lídrem a vyhlášeným Hráčem utkání byl i přes 5 ztrát 21bodový křídelník Hruban (31,5 minuty), který už při vypouštění trojek dosáhl „curryovské“ odhodové rychlosti.  

Jeho tým může v pondělí na domácí půdě finále uzavřít a přidat do klubové kroniky už 13. zlatou kapitolu.

„V hale panovala úžasná atmosféra, přál bych celému Česku, aby všude byla podobná kulisa. A gratuluju managementu a celému děčínskému klubu za atmosféru tohoto utkání,“ ocenil kouč vítězů Ronen Ginzburg.

„Naši fanoušci do nás dostali neuvěřitelnou energii a vytvořili neskutečnou kulisu. Po loňském finále je to další zážitek, který zanechá stopy v hlavách většiny lidí, kteří tady byli - ať fandili Děčínu, nebo Nymburku,“ doplnil i trenér domácích Pavel Budínský.

„Chtěl bych smeknout před všemi lidmi, co dneska přišli. Je to jednoznačně nejlepší atmosféra v republice! Děčín znovu dokázal, že se umí na takový svátek připravit a užít si ho. Kdyby někdo přišel po zápase do haly, tak by měl pocit, že Děčín vyhrál. Kluci si to ale zasloužili za to, co v utkání předvedli.“

I přes jednoznačný výsledek kormidelník Nymburka opět přiznal, že bylo těžké hrát proti malým domácím sestavám s jedním dlouhým. „Děčín odehrál skvělý zápas a my to neměli lehké. Můj tým nezahájil zápas nic moc, ale po 10 minutách už začal kontrolovat hru hlavně na obranné polovině.“

Pavel Budínský vzápětí kompliment soupeři vrátil: „Za mě kredit Nymburku za jeho hru. Je radost s ním hrát a chtělo by to hrát s ním pořád víc.“

Lodivod domácích chtěl ve druhém duelu výrazně srazit rozdíl ve skore ze Zápasu 1. „Nechtěli jsme znovu prohrát o 60. Chtěli jsme předvést úplně jiný výkon, a to se povedlo. Byli jsme úplně jiným týmem. Takovým, který chtěl ze sebe vyždímat, co se dá. Hrál s energií, nebojácností a za to bych chtěl svým hráčům moc poděkovat.“

I když domácí museli soupeři čelit opět v sestavách s jediným podkošovým hráčem, jejž místy suploval i nováček Musel, trenér oproti prvnímu utkání ocenil lepší kombinaci a pohyb. „Nohy nám lépe fungovaly, obrana byla celkem solidní, jen škoda, že jsme neproměňovali některé otevřené pokusy z dálky. Pak bychom byli víc na dostřel. Navíc jsme měli 21 ztrát proti 15 soupeře.“
 

Budínský tým také pochválil za aktivitu bez míče. „Chtěli jsme mít průnikové náběhy ze slabé strany nebo „back doory“ (sbíhání za zády obránce při agresivní obraně hostů proti míči), což se dařilo. I když jsme hráli někdy v absurdních sestavách, tak jsme to odehráli s velkou ctí.“

Kouč Severočechů přiznal, že přemýšlel i o tom, jak by utkání mohlo vypadat za kompletního složení jeho týmu. „Tomu zápasu i celé sérii by to slušelo víc. Celou sezonu jsme odváděli dobré výkony a při účasti našich ostřílenějších hráčů, kteří chybí a kteří to loni zažili, tedy s Houškou, Landou, Bažantem a teď i s veteránem Carterem bychom byli konkurenceschopnější. My nemáme patent na to hrát každý rok finále s Nymburkem. Může se stát, že dalších x let to tak nebude, protože nás mohou vystřídat další týmy. Proto je škoda, že nám tolik hráčů chybělo.“     

Měl trenér před čtvrtečním ranním vyšetřením v nemocnici velké obavy, že by mohlo být příušnicemi nakaženo více hráčů a druhý zápas by se musel zrušit?

„Myšlenku, že by se nehrálo, jsem chtěl z hlavy vystrnadit okamžitě, protože by to byl obrovský pech. My jsme si říkali, že to pro ty lidi prostě musíme udělat. Jisté obavy z vyšetření i na takto banální, ale zároveň problematickou nemoc přesto byly. Zaplaťpánbůh se nakonec hrát mohlo. Bylo to pro nás světlo na konci tmavého tunelu. Ale pak už jsme věděli, že ať to dopadne jakkoli – zimák bude. Vy ty lidi potkáváte denně ve městě a oni by stejně jako my byli smutní, kdyby se tak krásný zápas nemohl uskutečnit.“

Své obavy z možnosti nákazy hráčů svého týmu měl už před prvním utkáním i Ronen Ginzburg, který je zároveň koučem reprezentace, již už za pár týdnů čeká olympijská kvalifikace.

„V klubu jsme o tom hodně mluvili, ale věřili jsme Bohu, že všichni budou v pořádku. Sám jsem si myslel, že bychom měli hrát a že to bude dobré. Přijít o takový zápas, jaký byl ten děčínský, v tak krásné atmosféře, by byla škoda, když přijde tolik fanoušků, včetně těch našich. Pro ligu jsou takové zápasy skvělá věc.“