Bowler, DJ a showman, co se nebál ani v Řecku

S BRENTEM PETWAYEM Basketbalista nemusí být vždy živ jen basketbalem. A když se nudí, tak jako svého času Brent Petway, je třeba přidat si mezi aktivity nějakou novinku. Třeba „dýdžejování“ neboli míchání hudby. Přesně to ke společensky aktivnímu Američanovi sedí, což jistě ocenili i fanoušci řeckého klubu Rethymno, jež před časem bavil během dlouhých sobotních nocí, zejména pokud tomu předcházelo vyhrané utkání. I o své druhé lásce, kterou si „namluvil“ až za působení v Evropě, bude hovořit v následujícím interview na řecké téma, které je mu po řadě sezon strávených na Peloponésu nejvlastnější. Ve Svitavách se sice k „diskosbratřování“ s místní komunitou ještě nedostal, zato tamní „bowleři“ už by ho mohli pomalu registrovat. Finalistu Euroligy z roku 2015 však stále čekají i napínavé bitvy o první ligovou medaili pro Tury. Než ovšem nadejde jejich čas, je tu vyprávění o divokém Řecku, ukrutných fanoušcích Olympiacosu, laserových paprscích v aténské OAKA aréně i důsledcích nevyplácených gáží a porážek v důležitých zápasech…

S BRENTEM PETWAYEM Basketbalista nemusí být vždy živ jen basketbalem. A když se nudí, tak jako svého času Brent Petway, je třeba přidat si mezi aktivity nějakou novinku. Třeba „dýdžejování“ neboli míchání hudby. Přesně to ke společensky aktivnímu Američanovi sedí, což jistě ocenili i fanoušci řeckého klubu Rethymno, jež před časem bavil během dlouhých sobotních nocí, zejména pokud tomu předcházelo vyhrané utkání. I o své druhé lásce, kterou si „namluvil“ až za působení v Evropě, bude hovořit v následujícím interview na řecké téma, které je mu po řadě sezon strávených na Peloponésu nejvlastnější. Ve Svitavách se sice k „diskosbratřování“ s místní komunitou ještě nedostal, zato tamní „bowleři“ už by ho mohli pomalu registrovat. Finalistu Euroligy z roku 2015 však stále čekají i napínavé bitvy o první ligovou medaili pro Tury. Než ovšem nadejde jejich čas, je tu vyprávění o divokém Řecku, ukrutných fanoušcích Olympiacosu, laserových paprscích v aténské OAKA aréně i důsledcích nevyplácených gáží a porážek v důležitých zápasech…      

Brente, co vás uprostřed této sezony přimělo odejít z klubu slavného jména, tedy z Arisu Soluň, do neznámého českého městečka?
V Řecku je stále hodně ekonomických problémů a v případě Arisu byly ty problémy veliké. Já se proto rozhodl ukončit tam své angažmá. Pak jsem se připravoval v Řecku nějakou dobu sám, až se ozval kouč Svitav a vyprávěl mi o svém týmu a jeho plánech. Volal mi i šéf klubu, navíc jsem se ze středoškolského působení dobře znal s rozehrávačem Svitav Bryanem Smithsonem, který mi řekl o situaci klubu o hodně víc. Pro mě to byla dobrá šance a chtěl jsem Svitavám pomoct k naplnění jejich cílů.



Jaká je vůbec aktuálně ekonomická situace řecké ligy, nějakých deset let poté, co v zemi udeřila hlavní vlna finanční krize?
Pořád přetrvává hodně problémů, spousta kluků nedostává výplaty, takže řada týmů neustále mění hráče, protože mnozí odcházejí kvůli tomu, že nedostvají slíbené peníze. Liga ale pořád nabízí vysokou basketbalovou kvalitu, protože to je místo, kam hráči chtějí chodit hrát. Pro spoustu z nich je pak ale těžké, pokud nedostávají dohodnuté peníze.

Jsou nicméně i kluby, kde peníze chodí včas?
To rozhodně jsou. Jsem si jistý, že v pěti nebo šesti klubech to funguje tak, že možná nedostanete vše na den přesně jako tady v Česku, ale ty peníze uvidíte.

Jaké podmínky v tomto ohledu panovaly během vašich dvou sezon v Olympiacosu?
Olympiacos a taky Panathinaikos jsou velmi bohaté kluby, takže ty se nemusejí bát, že by musely omezovat svůj rozpočet a podobně. A ještě bych k nim přidal aténský AEK. Za působení v Olympiacosu jsem nikdy s odklady výplat neměl problémy. Je to fakt velká organizace a vy své peníze dostanete. V Arisu se toho ale v zákulisí dělo hodně – pořád se hledali sponzoři, prezident neustále sháněl peníze na spoustu věcí. Teď jsem ale slyšel, že se jim daří líp, mají nového prezidenta a hráči prý dostávají výplatu každý měsíc včas. Za mého působení ale všichni Američani i domácí hráči nedostali plat i tři měsíce. Pak samozřejmě chcete odejít pryč.
 

Asi ale není úplně jednoduché odejít jen tak, protože - jak jsem od řady hráčů slyšel - pak hrozí, že neuvidíte své peníze už nikdy.  
To jistě hrozí. V Arisu jsme začínali se šesti Američany a pět z nich nakonec odešlo. Já odcházel jako druhý, pak následovali další tři a zůstal jediný.

Vy jste do Olympiacosu přišel v létě 2013, tedy těsně po vítězství v Eurolize a také po nechvalně proslulé finálové sérii řecké ligy, která skončila nedohráním třetího a posledního utkání, jež bylo nakonec včetně titulu kontumováno pro hosty z Panathinaikosu, a to kvůli řádění fanoušků domácího Olympiacosu, což rezultovalo v odečtení bodů pro příští sezonu, několik domácích zápasů odehraných před prázdnou arénou a v další postihy. Jak to vaši první sezonu v klubu ovlivnilo?
Neovlivnilo ji to vůbec. Tohle je v Řecku „normální“, protože fanoušci jsou natolik zapálení a vášniví, pokud jde o jejich tým a basketbal celkově. A samozřejmě nejvíc je to znát na rivalitě mezi Panathinaikosem a Olympiacosem, nebo mezi Arisem a PAOKem v Soluni. Fanoušci to jistě někdy přeženou, ale mít odečtené body nebo prázdnou halu se bere jako běžná věc. Tohle se děje na denní bázi. 
 

Z dostupných informací nicméně vyplynulo, že kouče Bartzokase, který Olympiacos dovedl k euroligovému triumfu, právě řádění a chování fanoušků i vůči jeho týmu a jemu samotnému po vaší první sezoně v klubu donutilo odejít. Objevily se tehdy i informace o napadení vašeho týmového autobusu.
Ano, něco takového se stalo. Bylo to po finále jednoho z domácích pohárů, což bylo hned na začátku sezony, a my zrovna prohráli s Panathinaikosem. Bylo to střelou v poslední vteřině, fanoušci to neunesli a po zápase přišli do haly, vytočení, jak jsme je zažili i potom hodněkrát. Bartzokas byl ale hodně citlivý člověk a tohle už „nedával“, protože to už bylo trochu přes čáru. Aby přišli, strkali do nás a v podstatě nás napadali. To jsem z jeho pohledu chápal.

Jak jste vy sám zažil ten incident s napadením autobusu cestou zpět k domácí hale?
Bylo to cestou z arény Panathinaikosu po té těsné porážce, když jsme se vraceli k naší hale. Fanoušci tehdy stáli venku, ptali se, proč jsme prohráli. Jak jsem řekl, tohle je Řecko. Odsud z Česka je těžké pochopit, jak to tam chodí. Prohraješ jeden důležitý zápas a ve velkých klubech už na tebe čekají před halou, aby tě „motivovali“. Tak jsem to aspoň chápal - byla to z jejich strany forma motivace, která někomu vyhovuje a někomu ne.   

Ta zloba přicházela po každé porážce, nebo jen když o něco opravdu šlo?
Hlavně když to byl důležitý zápas. V tom zápase s Panathinaikosem šlo o to, že jeho vítěz by pak nejspíš vyhrál i celý pohár.
 

Byla ta situace po porážce s Panathinaikosem vaší nejhorší zkušeností za dvě sezony v Olympiacosu?
Ne, to ne. Nezažil jsem nic tak hrozného. Užíval jsem si celé to období, už jsem Řecko znal a nebyla to pro mě novinka. (směje se) Ani trochu jsem neměl nějaké obavy. Fanoušci si mě tam dost cenili, líbil se jim můj styl hry a nasazení a já jim to vracel. Neměl jsem tedy moc problémů s tím, že by mi říkali, proč jsem neudělal tohle a tamto. Jen na začátku, když jsem tam byl nový a neznali mě, pak už jsem žádné problémy neměl.

Vy vypadáte v pohodě, ale z řady historek a vyprávění vašich krajanů vím, že řeckým nebo i jiným divočejším prostředím v Evropě byli dost zaskočeni, ba šokováni.
Samozřejmě byli. Je to absolutně jiné než kdekoli na světě. Možná ještě v Srbsku s Partizanem a Crvenou zvezdou je to podobné. Když to zažijete poprvé, jste v šoku. A jako nováček jsem byl taky. Nicméně já nezačínal ve velkém klubu, ale v mnohem menším. Když ovšem přijdete rovnou do Olympiacosu, koukáte na to s otevřenou pusou.  

Poznal jste hráče, kteří by se kvůli těmto drsnějším zkušenostem s fanoušky sebrali a odešli?
O odchodu kvůli fanouškům jsem nikdy neslyšel. Jen kvůli těm nevypláceným mzdám. Co vím, tak všichni krajani, které znám, do Řecka šli rádi, zvlášť do Atén, což je skvělé město. Navíc je tam teplo, pláže, moře, což je spíš přitahuje, než odrazuje.

Zažil jste jedno vítězné i jedno prohrané ligové finále s Panathinaikosem. Jak vás bavila rivalita mezi oběma aténskými giganty?
Moc! Tohle si musíte užívat, protože jako hráč takové zápasy chcete hrát. Patnáct tisíc fanoušků, ječících ať už pro vás, nebo proti vám. V hale je pokaždé neuvěřitelný rachot a mě to moc bavilo.
 

Máte nějakou speciální vzpomínku na tahle derby?
Určitě to byla chvíle, když jsme vyhráli titul. A já měl během finále některé dobré zápasy v soupeřově OAKA aréně, což bylo super - vidět fanoušky Panathinaikosu zticha ve vlastní hale. Po zisku titulu jsme měli oslavu ve městě s fanoušky a to byla paráda.

Dostal jste taky z hlediště zásah nějakým letícím předmětem?
Jistě, dostal. První zápas v OAKA, bylo vyprodáno a domácí vyváděli všechno možné. Na hřiště lítaly světlice, mince a všechno možné. Já to schytal mincí, ale naštěstí ne do hlavy. Poprvé mi to připadalo neuvěřitelný, že tam toho lítá tolik, ale pak už jsem si zvykl.

I do vašeho obličeje někdy mířily laserové paprsky při exekuci trestných hodů?
Samozřejmě, tohle se tam děje pořád. Na tohle se zvyká těžko, protože pak se špatně míří, ale ty ohlušující detonace v hledišti už pak čekáte.
 

Pořád vás ještě hodně mrzí ztracené euroligové finále s Realem Madrid zpřed tří let?
To rozhodně mrzí. Takovou šanci nedostanete každý rok a prohrané finále vás naštve pokaždé. Byl to těžký zápas, celé Final-4 jsem přesto bral i za super zkušenost. A my tu sezonu aspoň vyhráli řecký titul.

Hrálo se v Madridu, necítil jste, že vše bylo nastavené pro úspěch domácích?
Euroliga v tomhle odvádí dobrou práci, rozhodčí jsou v ní vážně kvalitní a nejde si na ně moc stěžovat, zvlášť v zápase o titul, který je tak sledovaný. Já si na sudí v soutěži nikdy nestěžoval, jsou fakt féroví.
 

A teď jedna zajímavost mimo basketbal – ví se o vás, že jste hodně zapálený do muziky.
Jo, jsem DJ. (směje se) Naučil jsem se to. Když jsem poprvé přišel do Evropy, často jsem se nudil, protože přes den toho nemůžete zase tolik dělat. Pokud neznáte jazyk, ani televize moc nepomůže. Tak jsem si pořídil malý mixážní pult a začal se učit „dýdžejování“. Po jendom roce už jsem byl docela dobrý a začal chodit míchat hudbu do klubů a barů. Když jsem byl v menším týmu, tehdy jsem působil v řeckm Rethymnu, hrálo se jednou týdně, a pokud jsme i vyhráli, trenér řekl – „OK, dělejte si, co vás baví, v neděli máte volno, tak v sobotu můžete jít v noci ven“. Dokud vyhráváte, je všechno v pohodě.    

Byl jste v barech o to populárnější, že jste hrál za místní klub?
Rozhodně. (směje se) S fanoušky jsem byl zadobře všude, rád je bavím a dělám pro ně show. Oni nás podporují, tak by měli dostat i něco zpátky.
 

V Olympiacosu už vám ale kouč Bartzokas klubové dýchánky zřejmě jen tak nepovoloval.
V takovém klubu už pak není čas. Pořád se cestuje, hrálo se dvakrát týdně a my ani neměli moc volných dní vyloženě pro sebe.

Prý už tři dny před zápasem jste nesměli chodit nikam ven a museli se jen pekelně soustředit na utkání…
Tak to bylo. Jenže ono vlastně každý den je pár dní před zápasem, protože se hrálo ve středu i v neděli. (smích) Nebyl tak ani čas nikam chodit. Možná skočit na jeden drink, ale nejpozději do půlnoci jsi musel být zpátky.

Ve Svitavách nebo v okolí už jste někde hudbu míchal?
Ne, tady zatím ne. Mám ale ještě jednu zábavu, což je bowling, a na ten chodím pořád. Ve Svitavách mě můžete najít u dráhy skoro každý den.