Bude-li dnes Darius muset rozhodnout z lajny…

Sucho v puse, chci se ho zbavit, slyším, jak mi srdce tluče, stojím tu jako hrdina, kterým nejsem, hlediště bouří, blesky srší, tuhnu, jak na mě všichni zírají. A přede mnou střela, co mě ukřižuje… Odkud ta zdánlivě neuspořádaná slova pocházejí? Asi se budete divit, ale začíná jimi song, který loni vyšel pod názvem The Line (Šestková čára) na albu Fuego v produkci americké nadžánrové kapely Phish. Ten song je věnován jednomu z nejsmutnějších okamžiků kariéry Dariuse Washingtona juniora, který dnes večer povede Nymburk za jeho dalším ligovým titulem. A pokud se bude muset v souboji s Děčínem postavit v případném dramatickém závěru na šestkovou čáru, můžete si skoro vsadit, že na ten fatální moment z roku 2005 si aspoň letmo vzpomene.

Sucho v puse, chci se ho zbavit, slyším, jak mi srdce tluče, stojím tu jako hrdina, kterým nejsem, hlediště bouří, blesky srší, tuhnu, jak na mě všichni zírají. A přede mnou střela, co mě ukřižuje… Odkud ta zdánlivě neuspořádaná slova pocházejí? Asi se budete divit, ale začíná jimi song, který loni vyšel pod názvem The Line (Šestková čára) na albu Fuego v produkci americké nadžánrové kapely Phish. Ten song je věnován jednomu z nejsmutnějších okamžiků kariéry Dariuse Washingtona juniora, který dnes večer povede Nymburk za jeho dalším ligovým titulem. A pokud se bude muset v souboji s Děčínem postavit v případném dramatickém závěru na šestkovou čáru, můžete si skoro vsadit, že na ten fatální moment z roku 2005 si aspoň letmo vzpomene.

"Každou střelou jsem se blížil k téhle chvíli už od doby, co jsem měřil přes metr. Táta se kouká, dobře vím, co mě učil. Nesmí mě vidět brečet…" 

Text postupně nabývá na dramatičnosti. Tu ve finále Konference USA pociťoval v nebývalé míře i tehdy 19letý nováček univerzitního týmu Memphisu Darius Washington, když si na domácí půdě za stavu 75-73 pro soupeře z Louisville, který se později dostal až do velkého Final-4, vynutil tři šestky za faul při trojkovém pokusu.

V tu chvíli už ovšem také vypršel čas utkání. A před teenagerem stál nejtěžší moment jeho tehdy začínající kariéry. Pokud by dal všechny tři trestné hody, svůj tým by dotlačil do celostátního play-off NCAA. Pokud by dal dva, ještě by se hrálo prodloužení. Proměnit jen jednu by znamenalo…
 

"A ty jdeš na lajnu, z níž se snažíš nahlédnout svou budoucnost, a tíhneš k myšlence, že bude zářivá. Jenže obruč se pořád zmenšuje a zmenšuje…"

Tak zní až osudový refrén songu, který se pro mladého Dariuse přesně před deseti lety naplnil. První šestku ještě trefil a vše se zdálo být na dobré cestě. Druhá však už vyskákala z obroučky. Nervozita se stupňovala, následoval zoufalý pohled na trenéra a - rozehrávač neproměnil ani třetí pokus.

V tu chvíli se mu zbořil svět. Přetáhl si přes hlavu dres, složil se na palubovku a rozbrečel se. Před kamerami celostátní televize, kde se v tom zápase ocitl poprvé v životě - selhal. On, od mládí rozený šampion, mistr AAU a jeden z nejlepších středoškoláků Ameriky. On, který v tom zápase nasbíral 6 asistencí a 23 bodů, z nichž 8 přišlo v posledních pěti minutách.

"Od té doby jsem to celé na YouTube viděl snad padesátkrát. Pamatuju si, že tenkrát jsem seděl a říkal si: Tohle se přece nemělo stát mně!" přiznal pro dokument ESPN Darius, že se nikdy nesnažil před osudovou chybou utíkat. "Ten moment ze mě udělal toho, kým jsem dnes. Nestát se to, byl bych dál tím nafoukaným Dariusem Washingtonem. Vše se stává z nějakého důvodu a život prostě není dokonalý," dodal playmaker, který nyní na Twitteru vystupuje pod přezdívkou Mr. Adversity (Pan Nepřízeň osudu).

Ten večer mu otec řekl, aby se neutápěl ve smutku sám, ale vyšel ven na ulici a sdílel podporu blízkých a fanoušků. A jeho malý syn, když video s tátovým neštěstím jednou zhlédl, suše pravil: "Já bych je dal". "Snaž se tomu věřit," reagoval Darius, když o této rodinné konverzaci hovořil pro ESPN. Sám dobře věděl, že jen ten, kdo si takovým momentem prošel, ví, jak těžké najednou ruce jsou, jaké obavy se člověka zmocní, a jaké myšlenky se mu honí hlavou.

Jak živá ta scéna z roku 2005 stále je, potvrdil i zpěvák Phish Trey Anastacio. Jinak by o ní skupina jen těžko dlouhých "8 let poté" složila tuhle parádní skladbu. A jak k tomu vůbec došlo?
 

"Ačkoli se ta písnička hodně týká té dané chvíle, pro nás je víc o tom, že někdy nás tahle selhání mohou posunout dál, jako dárky v trochu podivném balení. A sport tohle všechno ztělesňuje… Sportovci kolikrát tak hrozně makají. Ten kluk byl tu sezonu v šestkách dobrý (72 procent), byl nováčkem týmu a teď dvakrát minul na celostátní televizi. Ten moment byl spoluurčující pro jeho další život. A my s ním cítili, protože taky nějak žijeme pod dohledem veřejnosti. A lidi prostě selhávají, což se týká i mě," oddůvodnil Trey Anastacio zhudebnění Washingtonovy sportovní tragédie. 

Kapela, jež s přestávkami funguje už od roku 1983, k pozadí songu později uveřejnila i následující dodatek:

"Všem nám říkali, jak tyhle stresové situace, kdy jste v záři reflektorů, zvládat. Už jsi to dřív zvládl, stůj vzpřímeně, kontroluj si dýchání, uklidni se, tref ty střely a celá budoucnost je před tebou… Jenže takle to vždycky není. Někdy to - i bez ohledu na důkladnost přípravy nebo individuální schopnosti - prostě nevyjde. A ty střely tam nepadnou. Ať už z jakéhokoli důvodu, obroučka před vámi je najednou o tolik menší…"

Ačkoli o Momentu z roku 2005 už Darius Washington sem tam do médií promluvil, o "svém" songu, který Phish poprvé naživo zahráli v Atlantic City na konci roku 2013 a od té doby s ním uspěli třeba v Madison Square Garden nebo v talk show Davida Lettermana, podle všeho ještě veřejně nehovořil. O songu, v němž nikde není výslovně zmíneno jeho jméno. Protože to není třeba, v Americe všichni vědí...

Dariusi, co jste tomu říkal, když jste se o existenci The Line poprvé dozvěděl?
Je to pocta, když tak slavná skupina, která má spoustu fanoušků, o mně udělá písničku. Je to vážně pěkné. Ta skladba je svým způsobem unikátní. Je o tom, že člověk má zůstat s hlavou nahoře a dívat se stále dopředu. Vím, že jeden ze členů kapely si na škole něčím podobným taky prošel, takže mohl sdílet tu bolest, co jsem tehdy cítil já.

Dala vám kapela předem vědět, že o vás chystá skladbu?
Ne. Až potom, co se objevila a stala populární, mi někdo poslal článek o ní. Tak jsem zasedl na YouTube, poslal odkaz rodičům a byl pyšný. Nejdřív jsem tedy moc nechápal ten smysl a myslel si, že si ze mě jen dělají srandu, ale pak jsem si o tom něco vygoogloval, našel text a přečetl si pár článků o tom, proč s tím vlastně přišli. A jak říkám, pro mě je to pocta. Ne každý má o sobě píšničku, ať už je vyznění pozitivní nebo ne. Já sám si nemyslím, že to tehdy bylo nějak zlé. Přinesl to život, některé střely prostě dáš a jiné ne a ten text je o tom, že se z toho vždycky musíš sebrat.

Zajímavé je, že v textu nikde není výslovně zmíněno vaše jméno.
Vím, ale jakmile si přečtu ta slova, můžu si to poskládat jako puzzle. Je prostě jasné, že se mluví o mně. Já to ale hlavně neberu tak, že je to o mně, ale spíš o životě jako takovém a o tom, že se stále musí jít dál.

Není zvláštní, že Phish s tímhle textem přišli až po nějakých osmi letech od onoho zápasu?
Nevím, jak dlouho se ten text dával dohromady. Možná delší dobu hledali ta správná slova, aby byla tak skvělá, jako jsou teď. V hudbě musí všechno sedět, aby písnička stála za to a možná jim něco dlouho chybělo. Osobně mám The Line moc rád, je to pěkná skladba.

Když album Fuego loni v červnu vyšlo, přišla i nová vlna popularity?
Jo, spousta lidí mě hned oslovila na sítích, fanoušci kapely mi psali a vyptávali se na song. S agentem jsme se pokusili Phish i kontaktovat a možná by mohl vzniknout nějaký videoklip nebo bych se s nimi mohl objevit na pódiu během koncertu.

Připadá vám, že text písně sedí a popisuje vaše pocity věrně?
Jo jo. Pokud bych napsal já nějakou skladbu, tak bych to popsal právě tak. Je to, jako by mi ty pocity vytáhli z hlavy.

Z palubovky vás po skončení onoho finále musel zvedat až kouč John Calipari. Jak dlouho vám trvalo, než to největší zklamání přebolelo?
V tu chvíli jsem se cítil hrozně, ale v noci už to bylo docela dobrý. Sebral jsem se rychle.

Přesto, je tohle ten nejsmutnější moment vaší kariéry?
Nemyslím si. Je to něco, z čeho jsem se mohl poučit. Jasně, v tu chvíli to smutné bylo. Byl jsem mladý, do toho zápasu jsem dal všechno, strašně ho chtěl vyhrát a všichni v týmu jsme pro postup do play-off dělali celou sezonu maximum, takže jsem to bral tak, že jsem zklamal spoluhráče. Po zápase mě ale podrželi a řekli, že beze mě by ani neměli šanci se o postup do play-off prát.

Co tedy bylo pro vás osobně horší: tenhle moment, nebo červen 2006, kdy jste nebyl draftovaný do NBA?
Tohle. Draft je mimo mou kontrolu, navíc manažeři tam mají tak dvě minuty na rozhodnutí, koho si ze stovek hráčů vybrat. Šestky ale ovlivnit můžu, proto to bylo mnohem strašnější.