31. 5. 2019

Černý puntík, věta Welsche i Curryho vliv na NBL

S LUKÁŠEM PALYZOU Před pár dny ulovil svou pátou ligovou medaili, přičemž získaným bronzem zkompletoval svou sbírku cenných kovů z Kooperativa NBL. Aktuálně je na třech zlatech s Nymburkem, jednom stříbru s Děčínem a jednom bronzu s Olomouckem. Tím by ale Lukáš Palyza s Hanáky rozhodně nechtěl skončit. Už letos týmu k finále nechybělo moc a i napřesrok bude velmi pravděpodobně žhavým kandidátem na titulovou sérii. Nejen o ambicích olomoucké družiny je však následující rozhovor. Dostane se v něm i na důležité momenty letošní ligy, na evropské možnosti Olomoucka, plusy a minusy Palyzova zranění, stále platnou větu Jiřího Welsche, na přípravu na světový šampionát, vliv Stepha Curryho na NBL a na to, co je atraktivní pro zahraniční agenty.

Lukáši, co pro vás osobně znamená letošní bronz, který je první ligovou medailí vašeho klubu?
Jsem za ni rád, a je to pro mě o to cennější, že spolu s Českým pohárem jsme dosáhli na bronzový double. V půlce sezony už jsme se slušně sehráli a potvrdili formu v pohárovém Final-4, kdy nebylo vůbec jednoduché se do něj dostat, už kvůli našemu losu a termínům zápasů. Nejdřív to vyšlo tak, že jsme hráli v Ostravě ligu a za pár dnů znovu i pohár, kdy jsme museli vyhrát. Totéž o kolo dál s Pardubicemi – hráli jsme s nimi po Vánocích ligu a asi tři týdny nato čtvrtfinále poháru. Po mentální stránce tak bylo strašně těžké se přes tohle do Final-4 dostat. A potvrdit ten pohárový bronz i v lize je dobrý pocit. Nebyla to náhoda. Navíc nám lichotí, že spousta odborníků naše ligové semifinále s Nymburkem považovala za předčasné finále. My jsme tak byli pod tlakem na to zvládnout boj o třetí místo, abychom tyto soudy nedevalvovali. Celkově jsme v závěru sezony ukázali dobrou formu, protože z jednoho úhlu pohledu nás v play-off porazil jen Nymburk. Čtvrtfinále i sérii o bronz jsme zvládli bez porážky. Černý puntík tak zůstává jen za to, že jsme neurvali jeden dva zápasy s Nymburkem a trochu jsme semifinále nezdramatizovali, protože myslím, že jsme na to měli. Nymburk ale v koncovkách ukázal lepší exekuci v útoku a větší zkušenosti, získané z evropských zápasů. Ve vyrovnaných závěrech byl prostě lepší a přesvědčivější.

Je z vás znát zklamání, že jste favorita nepotrápili víc…
Je. I podle vyjádření některých nymburských hráčů nebo trenérů soupeř cítil, že jim roste konkurence, že hrajeme dobře a že to s námi nebude jednoduché. A my jsme první tři zápasy hráli dobře, jen jsme z nepochopitelných důvodů ve druhém utkání úplně vypadli z rytmu na začátku druhého poločasu a skončilo to o 23. Jinak druhé i třetí utkání bylo naprosto hratelné a tam si věříš, chceš to vyhrát, vypadá to dobře, ale Nymburk prostě ukázal lepší kvalitu v koncovkách. Ztratíš dva tři balony, nevytvoříš si dobrou střelu a oni jedou dál, jako by se nechumelilo – vytvoří si dobrou střelu nebo využijí „mismatch“ a jeden krůček ti chybí. Nechci říkat, že kdybychom vyhráli jeden dva zápasy, už bychom šli na postup, ale série si zasloužila být dramatičtější. Já cítil, že hrajeme fakt dobře, ale když člověk vidí skore 0-4, vypadá to jako ostuda.

Vy jste se v prvním zápase série skoro nedostal k míči. Co jste od druhého duelu změnili?
Hlavně jsme si řekli, že ta série je jiná než ta s Pardubicemi. Ty pojaly čtvrtfinále s námi tak, že úkolem číslo 1 je ubránit mě, což bylo vidět na tom, jak stál Viktor Půlpán na trojce neustále dva centimetry vedle mě a téměř se nezapojoval do vypomáhání a týmové obrany. Spoléhali na to, že naši ostatní hráči je beze mě nezvládnou porazit. Oni to ale zvládli s bravurou. Jure Pelko s T.J. Dunansem kralovali i s přidanou hodnotou Péti Bohačíka na pick-and-rollu, ale pak přišel Nymburk a my se jako by zasekli, že hrajeme takhle dál a že Lukáš bude stát v rohu jako „strašák“ a bude víc prostoru. Jenže Nymburk obranu ze slabé strany, vypomáhání a následné rotace i dobírání střelců má propracované mnohem líp a je v tom extrémně dobrý. My zjistili, že pokud se nezapojí do hry a nebude nebezpečných čtyři pět, nebo šest hráčů, bude to jako ten první zápas, že bude vyrovnaný jen poločas. Další utkání už jsem se zapojoval víc nejen já, ale i další. A měli jsme čtyři pět nebezpečných hráčů a Nymburk musel bránit víc borců a nestačilo se soustředit jen na pokrytí našeho pick-and-rollu.

Mrzí vás hodně, že jste nezískali druhé, nebo třetí místo po nadstavbě a nevyhnuli se tak Nymburku v semifinále, navíc v horkém závěru A1, kdy jste týmu chyběl?
Zpětně to mrzí hodně, protože to končilo minitabulkou tří týmů a my s Pardubicemi i s Děčínem měli o skore lepší vzájemné zápasy (s oběma na utkání 2-2), ale v tabulce tří jsme spadli na čtvrté místo kvůli lepším zápasům Děčína vůči Pardubicím (3-1). Bylo to ale zamotané, protože i Pardubice ještě mohly posledním zápasem poskočit na druhé místo, takže my nebyli jediní „poškození“ tou vyrovnaností a vzájemnými zápasy v A1. Je ale jasné, že nás to mrzelo. Asi se podepsalo i to, že jsem s tím kolenem vypadl na poslední čtyři zápasy nadstavby a je škoda, že jsme tam neurvali o výhru dvě navíc (tým už pak porazil jen Brno). Ta nadstavba ale byla těžká, hrálo se dva a půl měsíce středa – sobota a některým už docházely síly. Na druhé straně i když jsme skončili čtvrtí, pořád byla šance, protože spousta lidí si myslela, že šestá Opava ve čtvrtfinále přejde přes třetí Děčín a tím bychom se Nymburku v semifinále vyhnuli. Bohužel to tak ale nedopadlo.

V sérii o bronz vám Svitavy nekladly zásadní odpor, podepsal se na nich nepovedený závěr semifinále?
Je těžké hodnotit zvenku tým, do kterého nevidíte, ale ten pocit jsem takový měl. Svitavy odehrály skvěle základní část i nadstavbu, udržely si druhé místo, což na tolik mladých a ještě nepříliš zkušených kluků byl super výsledek. Na té sérii s námi se ale už podepsala ta série s Děčínem - porážka 2-4, náročné zápasy, stěžejní hráči hráli dlouhé minuty a měli to těžké. I mentálně to pro ně muselo být velké zklamání, protože celou sezonu atakují druhé místo, navíc i oni měli některé dobré zápasy s Nymburkem a dostávali se do role jeho vyzyvatelů. A pak skončí v semifinále s Děčínem, kde si určitě mysleli, že ho porazí. My jsme pak byli odpočatější, měli jsme víc energie a ty zápasy jsme měli oba pod kontrolou.

Je to už spekulace, ale bylo by bývalo vaše semifinále s Tury výrazně jiné?
To už se zpětně těžko říká. Byli by jistě víc odpočatí po výhře 4-1 nad Ústím a bylo by to zajímavé. Myslím, že v semifinále jim nesedl herní styl Děčína, který příchodem nového trenéra získal přirozeně nový impuls, začal hrát s extrémní energií, kterou tři čtyři měsíce zpátky na týmu člověk neviděl. Tak to ale bývá. Děčín hraje jiný styl hry, ale můžeme nového kouče Tomáše Grepla pochválit, že v týmu trochu probudil ofenzivní stránku, na niž se děčínský celek v řadě minulých let až tolik nespoléhal. Tým teď ale i celkově hraje trochu odlišně než dřív a třeba my se Svitavami hrajeme víc pohledný útočný basket, což potvrdily i ty poslední dva zápasy.

Jaký je bronz závazek do příští sezony?
Jistě velký. Minulý rok to bylo šesté místo po čtvrtfinále 0-4 s Opavou. Letos bylo opět prvotním cílem čtvrtfinále a být v A1 a už se mnohem lépe poprat o semifinále. To se povedlo celkem hladce. Po téhle sezoně už ale nikdo z takového výsledku nebude chtít ustupovat a naopak bude mít ambice větší. Důležité ale bude, jak se poskládají i ostatní týmy. Letos byli všichni překvapení vyrovnaností ligy od druhého do sedmého místa. Rozhodovaly detaily, několik prodloužení a o třetím až pátém místě až minitabulka. Dlouho jasně druhé Svitavy z posledních šesti zápasů A1 pět prohrály a zamotaly si to až do posledního kola. Nejde tak jednoznačně říct, že teď jsme byli třetí, tak za rok chceme do finále. Jistě bychom chtěli, což jsme chtěli i letos, ale reálná síla týmů se vykrystalizuje až po iks kolech. Musím tu pozdravit Jirku Welsche, který vždycky říkal, že když se skládá nový tým, chce to čas a v optimálním výkonu začíná mužstvo hrát až kolem prosince nebo ledna. On to říkal, když do Nymburka přišel jako kouč Kestutis Kemzura, získala se spousta nových hráčů, cizinců, byly velké plány se Sportovním holdingem Praha, že postoupíme do Euroligy, ale najednou jsme v české lize vyhrávali o pár bodů, ve VTB lize jsme prohrávali, Eurocup taky nebyl ideální, ale Jirka i tak říkal: „Buďte v klidu, je ještě moc brzo, v prosinci se to vykrystalizuje.“ A měl pravdu. Zažil jsem to i s novým týmem v Polsku, nebo s Olomouckem. Realistické předpovědi tak můžeme udělat až letos v prosinci, nebo po Novém roce.

Co zatím chybí, abyste byli ještě konkurenceschopnější zejména Nymburku?
Obecně je tým dobrý a v sérii s Pardubicemi mu nechybělo nic. Pokud ale mluvíme o zatopení Nymburku, tak hrajeme v šesti sedmi oproti jeho zhruba desetičlenné rotaci. Takže reálně chybí řekněme dva hotoví hráči, anebo aby vystoupil někdo z mladých kluků, kteří hrají velice dobře během dlouhodobé části, ale pak přijde play-off, kde se přece jen navyšují požadavky, nesmí se chybovat a je třeba velmi dobré zápasové formy. A když se udělají dvě tři chyby, někdo seběhne za zády do „back-dooru“, dá přes tebe koš s faulem, pak třeba upadneš, ztratíš balon a už jdeš střídat a nehraješ. Pokud chceš udržet krok s Nymburkem, ty chyby dělat nesmíš a na tom hřišti musíš něco předvést. Nám letos i podle trenéra chyběl jeden hotový guard, protože Nymburk nás presoval 40 minut a Pelko s Dunansem toho mívali ke konci už „plné kecky“. Mít na třeba patnáct minut (už půl roku zraněného rozehrávače) Močnika by nám bývalo mohlo pomoct. A pak mít za Douglasem jednu „čtyřku“, spíš pozičního střelce, který by uměl hru roztáhnout a pomoct nám vytvořit proti Nymburku více prostoru. Pak by to v teorii mohlo být hodně zajímavé. Jenže mít takové hráče příště, mohlo by se ukázat, že chybí zase něco jiného. S Nymburkem je těžké, že jde o výběrový tým s 12 hotovými hráči a není znát, když jsou dva unavení, nebo je někdo zraněný. Plus nám chyběly i zkušenosti s podobných zápasů, k posunu dál by bylo potřeba s Nymburkem hrát čtyřikrát do měsíce. On má v Lize mistrů sedm velmi kvalitních soupeřů a to pak dělá rozdíl, že my v koncovce uděláme dvě tři chyby a on ne.

Mohl by evropský pohár pomoci?
I my bychom ho rádi hráli, ale na příkladu Opavy jsme viděli, že musíš mít tým jako Nymburk, abys to přežil a udržel si určitou výkonnost. V letošní sestavě si neumím představit, že bychom Ligu mistrů hráli, na tu by byli potřeba dva tři další hráči. Proto je pro české týmy reálnější spíš FIBA Europe Cup. A čím víc takových týmů bude, tím víc půjde česká liga nahoru. A já mám radost, že teď se v celém světě, nejen v NBA, ale i v Eurolize, prolomily ledy a z toho obranářství se zápasy 71-70 teď padají i v Eurolize padají devadesátky nebo stovky už i ve Final-4 a hraje se velice ofenzivně. A i když dnes všichni mluví o tom, že nejlepší hráč světa je LeBron James nebo Kevin Durant, tak ať je, jaký je, byl to Steph Curry, který svým příchodem basket fakt změnil. Zrychlil ho a už to nevypadá blbě, když se jde do brejku 3 na 2 a vystřelí se trojka, za což před deseti lety hráč na téhle úrovni šel střídat. A i do našeho basketu se to promítá, vstoupilo do něj víc talentu a víc toho, na co se lidi chodí dívat, a co je baví. Padá víc bodů, hra je rychlejší, a proto jen tak dál! Aby když se zahraniční agenti dívají na českou ligu, si neříkali, že to jsou týmy „dřeváků“, co se tam „osekávají“ a končí to 70-60, koho si z toho chceš vzít třeba do Německa, Turecka, nebo Španělska? Takže jen ať vidí, že se tu hraje dobrý kombinační basket a zase si z NBL některá špičková liga vytáhne nějaké hráče.

Pojďme i k vám osobně – byl jste nejvytíženějším hráčem ligy, jak to na vás v závěru sezony doléhalo?
V A1 už jsem unavený byl. Celkově byla sezona náročná a nastavba se jela bez jakékoli pauzy středa – sobota, kdy se do toho přidávala – i přes zajištěný postup - ještě neméně náročná reprezentační okna. V některých zápasech nadstavby už jsem toho měl opravdu „plné kecky“, ani ne tak na hřišti, jako večer po zápasech. To zranění před play-off potom mělo pozitivní i negativní stránku – pozitivní bylo, že to nebylo vážné a dal jsem se do kupy a ty dva nebo tři týdny odpočinku se mi pak vrátily v semifinále a v boji o bronz. Když ostatní už motali nohama, já se proti Svitavám cítil jako na začátku sezony (usmívá se). Negativní naopak bylo, že jsem z toho na tak dlouho vypadl, první dva týdny jsem ani nemohl chodit a pak mě pořád něco pobolívalo.

Co vás teď čeká před nástupem do reprezentační přípravy na světový šampionát a jak se na vše těšíte i s vědomím nominační nejistoty?
Pokud jde o tohle, jsem v klidu. V nároďáku už nějaký rok jsem a nějakou roli tam mám, a i když se může stát cokoli, těším se na to hodně. Ta parta od doby, co přišel v roce 2014 trenér Ginzburg, má prakticky jeden úspěch za druhým a postup na mistrovství světa je třešničkou na dortu. Každý se tak na to těší. Já si teď odpočinu, proběhne dovolená a od začátku července se už začnu individuálně připravovat na první sraz, který bude 23. července. Člověk se musí včas nastavit jak fyzicky, tak i hlavou, ale je pravda, že před tou třicítkou a později je už důležité být na ten basket hlavně natěšený a odpočatý, protože toho je hodně - zvlášť když má hráč větší roli během sezony -, než někde trénovat jako blázen, přehnat to… To je pro kluky do 22 let. Tehdy jsem to taky dělal, jezdil jsem na různé dovednostní kempy se zlepšovat, protože mladé tělo vydrží všechno. Teď už je to spíš tak, že čím víc se člověk těší, tím je to lepší, protože už máš něco za sebou. Nechci ale zase vypadat, jako že mi je pětatřicet (směje se)...