Double? Žije tím tady úplně každý!

Jen tři výhry blízký a zároveň vzdálený. Tak či tak je pro děčínské Válečníky nyní ve hře. DOUBLE. Tedy zisk titulu v domácím poháru i lize během jedné sezony. První trofej už mají pár měsíců v kapse, když ji dobyli vůbec poprvé v historii. O tu druhou budou bojovat v nejbližších dnech. A právě v letošní  sezoně na ni mohou cílit víc než kdy dřív.

„Double? Na to se můžete zeptat kohokoli v Děčíně. Všichni si to hrozně přejou. To je prostě sen. Ta cesta bude ještě těžká, ale lidi nás k tomu poženou, protože tím žije úplně každý,” potvrzuje aktuální euforii v severočeském městě, jež dosahuje mezních hodnot, kapitán týmu Tomáš Pomikálek.

Tomáši, máte před sebou páté finále za osm posledních play-off. Jak velká věc nebo jaký nadstandard to pro klub vaší velikosti a možností je, když uvážíte i vyrovnanost týmů za Nymburkem v tomto období?
To je samozřejmě skvělé, k tomu není co dodat. Neuvěřitelný počin! Už jsem to říkal veřejně několikrát, že kdyby mi tohle někdo řekl na začátku sezony, tak bych si zaklepal na čelo. Jo, bylo by to krásný, ale teprve by se vidělo, jestli to mohlo být reálné. Teď je to tady a ještě potřebujeme tři výhry.

Jak ve finále na Opavu?
Mě se už spousta lidí ještě před koncem semifinále ptala, koho bych si vybral. Mně to ale připadá, že je mi to úplně jedno. Bude to ale Opava, která hraje výborný basket. Když porazila doma Nymburk o třicet a vyšlo jí, na co sáhla, bylo to neuvěřitelné. Bude to s ní náročné, bude mít doma narvanou halu, tři tisíce lidí. Víme, že se tam hraje těžko. Pro nás tak bude ohromná výhoda, že máme v sérii víc domácích zápasů a začátek ve své hale. Za celou sezonu včetně play-off jsme doma prohráli třikrát a ty výkony na domácí půdě podáváme lepší.

Vy v play-off fungujete ve velmi úzké šesti- až sedmičlenné rotaci, může to proti o něco širší sestavě Opavy někdy udělat rozdíl?
Může. Máme toho v nohách víc, hráli jsme taky na sedm zápasů, ale něco jsme ušetřili aspoň ve čtvrtfinále. Teď máme čtyři dny na regeneraci a doléčení bolístek, navíc je to série už jen na tři výhry a už se musí jít zápas od zápasu.

Vrátíme-li se k finiši vaší semifinálové série s Pardubicemi, jak jste pojmul ty zcela odlišné poločasy Zápasu 7, kdy v prvním jste se ocitli za stavu minus 13 na hraně pekla a ve druhém naopak v absolutní euforii?
(směje se) Bylo to opravdu zajímavé. Pravda je, že jsme do toho vstoupili trochu nervózně, ale postupem času to z nás opadlo a byla to už úplně jiná jízda. Ani v té první půlce jsem ale obavy neměl. Byl jsem samozřejmě naštvaný, že si to tak komplikujeme, ale věřil jsem, že to zvládneme otočit, protože takových zápasů už bylo v sezoně několik. Nečekal jsem, že to otočíme až takhle, ale věřil jsem, že když půjdeme bod po bodu, útok za útokem, tak to dokážeme stáhnout. A že nám pomůžou i fanoušci a zlomíme to.

Hrály do půle Parubice po odstoupení Tomáše Vyorala a naopak při velkém nástupu Nicka Neala tak dobře, nebo spíš vy tak špatně?
Asi šlo o kombinaci obojího. Neal tam trefil i těžké střely, ale my nechávali soupeře hodně útočně doskakovat, měl druhé šance a v útoku se nám při špatné střelbě nedařilo odpovídat. Až před poločasem jsme tam něco trefili z dálky a šli do šatny s nižším mankem.

Šlo o naprosto klíčový zápas, byl kouč Grepl v poločase nejhlučnější v této sezoně?
(smích) Nejhlučnější podle mě nebyl. Všichni víme, že umí být, ale tohle nebyl ten případ. Vadily mu hlavně ty doskoky, to, že některé z nás viděl dávat hlavy dolů a taky že nebráníme. Doma jsme si v poločase nechali dát 46 bodů.

A vy jste tým jako kapitán burcoval hodně?
Standardně. Je pravda, že v tu chvíli jsme všichni měli takové sklopené hlavy a já s Matesem Svobodou jsme se snažili, abysme spolu hlavně zůstali jako tým, nehádali se na hřišti a nebyly tam grimasy naštvanosti jednoho na druhého. A pak jsme to splnili, kdy to v naší hře bylo vidět. Začali jsme si věřit, dotáhli jsme je, pak šli přes ně a čtvrtou čtvrtinu už jsme si fakt užívali.

Vy jste byl v první půli účasten i kolize, kdy jste při lovu míče skočil k zemi přes nohu Tomáše Vyorala, pro nějž zápas skončil po pěti minutách se zraněným kotníkem. Při tom, jak na něj většinu série bučelo a pískalo vaše publikum, kdykoli byl na míči, tak na tohle semifinále asi jen tak nezapomene...
Já už to říkal všude, že my spolu máme výborný vztah a hned po zápase jsem mu psal a omlouval se mu. Člověk tam neskáče s tím, že by chtěl někomu něco způsobit, já jsem prostě viděl neutrální míč na zemi, skočil tam a zrovna tam dal tu nohu. Já jen doufám, že s tím „Vyo” nebude mít nic vážného. Říkal mi, že si na to může stoupnout, tak snad to bude co nejdřív v pořádku.

Šlo po prvních 18 minutách s propadem na minus 13 hlavně o to, až se konečně začnete trefovat z trojek do pardubické zóny, nebo byl problém hlavně v obraně?
Hlavně šlo o obranu, když jsme za druhý poločas dostali polovinu bodů z toho prvního. A samozřejmě nám to začalo taky víc padat. A ke konci už z nás tlak spadl úplně a všichni začali dávat.

Jak se vůbec slavil postup?
Bylo to fajn, nic extrémního. Do deseti piv? To rozhodně (smích). V tomhle jsme byli slabí, ale užili jsme si to. Spojili jsme to s hráčskou schůzí, která byla domluvená předem, i kdyby se prohrálo. Sezona ale ještě není u konce a není co slavit.

V semifinále jste nakonec přežili oba zápasy bez potrestaného Ty Nicholse. Věřil jste i předtím, že minimálně tu jednu potřebnou výhru zvládnete? A nepřekvapilo vás, jak jasně jste pátý duel doma zvládli?
Byl jsem překvapený i nebyl. Byl jsem hlavně strašně šťastný, jak jsme to zvládli, myslím, že jsme Pardubice zaskočili. Asi trochu čekaly, že to bude o něco jednodušší, možná to i trochu podcenily. Já už od dopoledního tréninku před pátým zápasem viděl, že jsou na to všichni mentálně připravení. Věděli jsme, že bez našeho nejlepšího střelce musíme o to líp bránit a klaplo to. Zejména třetí čtvrtka, kdy jsme Pardubice udrželi na dvou bodech asi za osm minut, byla od nás neuvěřitelná.