Doufám, že nebudu „ostuda“

S MARKEM WELSCHEM S jeho rychlostí, výbušností a tahem na bránu by dnes býval mohl klepat na dveře první ligy. Nebo i na vrata reprezentace. A při její aktuální ofenzivní bídě být i hnacím motorem její přední linie. Dokonce by byl ještě o pět čísel vyšší než lídr nových světových šampionů, shodou okolností také útočník (a velký basketbalový fanoušek) Antoine Griezmann. Jenže když je váš otec mistrem ligy a navíc reprezentantem a váš strejda druhým Čechem v nejlepší lize světa v docela jiném sportu, tak ať vám to jde s míčem u kopačky sebelíp, máte v deseti letech zatraceně těžké rozhodování, kudy se vydat po cestě, z níž není návratu. Doby neuvěřitelných sportovních obojživelníků Jaroslava Drobného (mistr světa v hokeji, vítěz Wimbledonu a French Open v tenisu), Vlastimila Bubníka (reprezentant ve fotbale i hokeji) nebo Bohuslava Rylicha (ligový fotbalista a vicemistr Evropy v basketbalu) jsou dávno ty tam a argumentovat Martinou Sáblíkovou neobstojí, protože ta je z jiné galaxie...

S MARKEM WELSCHEM S jeho rychlostí, výbušností a tahem na bránu by dnes býval mohl klepat na dveře první ligy. Nebo i na vrata reprezentace. A při její aktuální ofenzivní bídě být i hnacím motorem její přední linie. Dokonce by byl ještě o pět čísel vyšší než lídr nových světových šampionů, shodou okolností také útočník (a velký basketbalový fanoušek) Antoine Griezmann. Jenže když je váš otec mistrem ligy a navíc reprezentantem a váš strejda druhým Čechem v nejlepší lize světa v docela jiném sportu, tak ať vám to jde s míčem u kopačky sebelíp, máte v deseti letech zatraceně těžké rozhodování, kudy se vydat po cestě, z níž není návratu. Doby neuvěřitelných sportovních obojživelníků Jaroslava Drobného (mistr světa v hokeji, vítěz Wimbledonu a French Open v tenisu), Vlastimila Bubníka (reprezentant ve fotbale i hokeji) nebo Bohuslava Rylicha (ligový fotbalista a vicemistr Evropy v basketbalu) jsou dávno ty tam a argumentovat Martinou Sáblíkovou neobstojí, protože ta je z jiné galaxie...

Marek Welsch dobře ví, že si vybral tu těžší cestu. Byť jde o cestu rodinných tradic, je na ní jeho příjmení extra břemenem svého druhu. Obtížnější je i proto, že s metrem osmdesáti musíte mít pod bezednými koši bonusové schopnosti pro to, abyste dokázali obstát. On to zatím zvládá, v 18 letech jako čtvrtý skórer první ligy mužů, už také jako reprezentant, byť v mladších kategoriích. A nyní už i jako člen tuřího stáda v Kooperativa NBL. O své cestě po tuzemských palubovkách i o blížícím se dobývání „Nového světa“ za „velkou louži“ teď bude vyprávět vlastními slovy.     

Marku, čím to bylo, že jste v minulé sezoně vykazoval znatelně lepší čísla včetně úspěšnosti střelby v první lize mužů než v extralize U19?
Hlavní roli hrálo to, že v první lize toho ode mě bylo potřeba daleko víc než v extralize. Úroveň soutěže dospělých byla vyšší. A ta vyšší úspěšnost střelby? Asi jsem měl v mužské soutěži větší motivaci. (usměje se)  



Dávat v 18 letech v první lize dospělých 20 bodů na zápas berete už za slušný úspěch?
Myslím, že je to dobré. Zaslechl jsem i nějakou tu pochvalu od jiných, takže to beru za úspěch.

Co vynikne, je fakt, že jste oněch 20 bodů zapisoval jako rozehrávač. Jste, řekněmě, playmakerem amerického typu, tedy tím nemálo skórujícím?
Záleží, co který tým od svého rozehrávače potřebuje, a jakou funkci má mít. Já jsem v našem celku byl skórujícím rozehrávačem, ale možná teď ve Svitavách se ode mě dvacet bodů nebude očekávat a půjde víc o organizaci hry s nějakými body k tomu.

Tušíte tedy, že v NBL toho hraní na koš nebude tolik a přibudou i jiné úkoly?
Určitě. Už je to nejvyšší česká soutěž dospělých. Já se budu snažit být stejně agresivní na koš, ale nebude se ode mě očekávat tolik jako v první lize. Budou tam jiní hráči, schopní dávat v zápasech 20 bodů. Ode mě se bude požadovat spíš tvorba hry, nacházení spoluhráčů, a pokud k tomu budu mít šanci, tak přidat i nějaké koše.

U Turů působí jeden z nejlepších ligových playmakerů Roman Marko a také akuálně první rozehrávač reprezentační U20 Eduard Kotásek. Budete se střídat na rozehře všichni tři, nebo budete mít přesah i na pozici 2?
Ještě to nebylo určené, jen jsem slyšel, že trenér Růžička rád hraje na nižší a vyšší rozehrávače, takže bychom asi hráli i spolu - já s Romanem, nebo s Edou, anebo Roman s Edou. Já bych v takových případech určitě byl na jedničce, ale asi to nebude takto striktně rozdělené. Budeme spolu prostě nějak fungovat.



Vy zvládáte dávat dost bodů i při výšce 180, a to včetně loňského vystoupení na Evropě osmnáctiletých s průměry 10 bodů a 5,5 asistence. Jak složité je s metrem osmdesáti skórovat ve světě dlouhánů?
Z perimetru je to určitě jednodušší, naopak čím blíž ke koši, tím je to těžší. Při nájezdech jsou směrem ke koši pořád vyšší a vyšší hráči. Musím dělat různé extra věci, abych si vytvořil to místo navíc na zakončení, ale všechno jde natrénovat. Zatím jsem to zvládal, tak doufám, že to budu zvládat i v NBL.

Musel jste od svých prvních roků pod koši pracovat na schopnostech, jako jsou výskok, výbušnost, první krok při úniku nebo různé úhybné pohyby ve dvojtaktu?
Jo, jo, na tomhle každé léto se svým atletickým trenérem pracuju. Výbušnost a výskok, abych měl proti obráncům co největší náskok a co nejvíc limitoval tu výškovou nevýhodu.

Osobního trenéra máte už dlouho?
Je to od roku 2014, kdy jsem přišel do Prahy, ale není to nikdo z GBA, za kterou jsem dosud hrál.   

Dostával jste v první lize mužů od soupeřů někdy „sežrat“ to, že jste Welsch?
Nemyslím, že by to bylo od soupeřů, prostě jsme hráli basket bez ohledu na cokoli.



A z širšího pohledu – kdy pro vás bylo nejtěžší za dobu, co se věnujete basketbalu, nosit příjmení, které přitahuje pozornost?
Většinou to bylo dřív, když někdo něco zakřičel z hlediště. Stávalo se to v situacích, kdy na mě byl písknutý faul. Křičelo se, že se to píská jenom proto, že jsem Welsch a podobně. Jinak jsem ale žádný problém neměl.   

Teď v NBL už budete na vše připravený? Už ani strýc po stejných prknech běhat nebude, takže odpadne to přímé srovnávávní…
Ano, teď přišel můj čas, abych se ukázal. Vrhnu se do toho a doufám, že se mi sezona povede a nebudu „ostuda“.

Pospíchal jste hodně, abyste strýce Jiřího v lize ještě stihl? Anebo jste to vůbec neřešil?
Ne, nepospíchal jsem. Určitě bych býval byl rád, kdybychom si proti sobě, nebo spolu zahráli, ale Jirka už má teď jiné plány a já loni ještě nebyl připravený na to, abych ligu mohl hrát. Nebo spíš jsem ještě neměl kde ji hrát. Prostě se to nesešlo.

Proč jste se rozhodl, předpokládám po poradě s tátou Petrem, právě pro Tury ze Svitav?
Rozhodli jsme se pro ně proto, že mám po nadcházející sezoně v plánu jít do USA na univerzitu a můžu tak hrát ligu jen rok. Svitavy mi tohle byly ochotné umožnit. Hlavně ale mají mladého kouče Růžičku, který se mi jako trenér hrozně líbí, a když jsem si byl ve Svitavách zatrénovat, všechno bylo super. Hráči byli skvělí, prostředí taky, proto jsem neuvažoval nad ničím jiným a hned se k týmu přidal.



Už víte, na jakou univerzitu za rok půjdete? A co vás do NCAA nejvíc táhlo?
Mám nabídku z Jacksonville State, ale ještě to není podepsané a není to tedy definitivní. K odchodu na americkou univerzitu jsem směřoval už od příchodu do Prahy na GBA. V Americe chci hrát proto, že univerzitní basket je skvělý. A samozřejmě je důležité i studium, protože nikdy nevíte, kdy se vám něco stane. Můžete se zranit a už nebudete moct hrát a bez vzdělání si nenajdete nějakou lepší práci. Proto je to velký přínos.

To znamená, že v NCAA vydržíte celé čtyři roky…
Ještě uvidíme, jak se vše bude vyvíjet, ale teď je předpoklad studium určitě dokončit.

Co už o Jacksonville State víte?
Patří mezi školy se středně silným ekonomickým zázemím, tým se dva roky zpátky dostal do NCAA Tournamentu (hlavní play-off pro 64 nejlepších týmů divize I). A v nové sezoně mají šanci vyhrát svoji konferenci a probít se do hlavního play-off znovu.

Vy před příchodem do NCAA nesmíte mít svého agenta, ani profesionální smlouvu, ve Svitavách tedy budete takříkajíc za „byt a stravu“?
Jo, je to tak.



Do zámoří byste odjel hned po skončení ligové sezony?
Ano, mělo by to tak být.

Působí teď v divizi I více rozehrávačů nebo obecně guardů nižšího vzrůstu?
Těch výšek kolem 180 je teď u rozehrávačů v Americe nejvíc, ale ne všichni se dostanou do divize I. Přednost mají určitě vyšší hráči, ale těch menších je určitě hodně, protože rozehrávačů ke dvěma metrům není moc. A sehnat někoho typu Tomáše Satoranského je docela problém.  

Vy jste teď mohl být na ME U20 divize B. Podle reprezentačního trenéra Sokolovského jste se omluvil kvůli doléčení zranění a osobní přípravě na ligovou sezonu. Byl to osobně složitý moment?
Určitě byl. Měsíc před Final-4 extraigy U19 jsem si zranil koleno, až do Final-4 jsem nehrál, ani netrénoval. Až před samotným turnajem jsem měl dva tréninky s týmem. Po odehrání dvou zápasů na Final-4 jsem už jen rehabilitoval, ale pořád se to nelepšilo. Až minulý týden jsem poprvé začal naplno trénovat a něco vůbec dělat. Musel jsem se rozhodnout pro odpočinek, protože bych nebyl pro národní tým přínosem.    

A ještě jedna zajímavost – vy jste se kvůli basketbalu musel vzdát fotbalu. Pokud jste měl v minulých týdnech možnost sledovat světový šampionát v Rusku, jak často jste zalitoval, že jste s fotbalem nemohl pokračovat?
Rozhodně jsem sledoval každý zápas, co jsem mohl, a trochu líto mi to bylo. Myslím, že v těch asi deseti letech, kdy jsem se po šesti sezonách u fotbalu rozhodoval pro basket, jsem byl ve fotbale i lepší, tehdy jako útočník Holic, ale přece jen – rodinná historie napomohla mému rozhodnutí pro basket. I když jsem ale teď při koukání na šampionát byl trochu smutný, že už fotbal nehraju, tak žádné výčitky nemám. Jsem spokojený s tím, co jsem v basketu zatím dokázal, a co ještě dokázat můžu… 



Foto: GBA a archiv M. Welsche