Doyen bez nervů: Jedu dál, dokud nezemřu. Jeden titul málo!

Jak praví moudré přísloví - kdo si počká, ten se dočká. O druhém nejstarším muži letošního ligového pelotonu to platí beze zbytku. Svou první ligovou trofej pozvedl nad hlavu ve své jubilejní dvacáté sezoně v NBL, v devětatřiceti. Bude tak jistě jedním z vůbec nejstarších šampionů soutěže i jedním z těch, co na trofej čekali vůbec nejdéle.

A opavský trojkový mág Luděk Jurečka si toho všeho byl ve čtvrtek večer i náležitě vědom. Když skončil medailový ceremoniál po čtvrtém duelu finále a konečně se propracoval i ke své rodině, dlouze se se všemi členy objímal. Hřát jej muselo i to, že na hřišti stále není jen do počtu - v titul stvrzující bitvě zaznamenal úctyhodných 16 bodů a 6 doskoků za astronomických 30 minut ve hře.

„Tohle se prostě nedá popsat, je to neskutečná radost a úleva. Člověk to hraje už strašně dlouho a já hrál v té éře Nymburka, kdy ostatní bojovali prakticky o druhé místo. Letos jsme té situace museli využít a já jsem strašně rád, že se nám to povedlo. A řekl bych, že ten pohár je ve správných rukou, protože jsme porazili druhého, prvního a třetího, takže kdo jiný než my by si to zasloužil,” pravil s blaženým úsměvem ve tváři na úvod rozhovoru pro NBL.Basketball.

Luďku, kdy naposledy jste hrál zápas dokonce po 22. hodině?
No, to bylo možná před pár lety v Lize mistrů. Bylo to neskutečné. Já už posledních asi dvacet minut neslezl z palubovky, když jsem naskočil ve druhém poločase, a už jsem sotva pletl nohama, což někdy i bylo vidět. Jsem ale neskutečně rád, že to vyšlo a že už fakt nejedeme do toho Děčína, protože to už by bylo hrozné. (úlevný úsměv)

Vás navíc soupeř každou chvíli využíval ve clonách, abyste na vrcholu trojky musel přebírat rychlonohého Nicholse. To jste si asi dost „užíval”...
Přesně, to mi dělali úplně naschvál (směje se). Dá se říct, že si vybrali nejhoršího obránce, párkrát toho samozřejmě využili, ale nějakou dobrou obranu jsem tam taky měl, asi to tedy nebylo nejhorší, ale hlavní byla týmová obrana a musely tam být výpomoci. Kredit tak za utkání patří celému týmu a můžeme se radovat.

Ovšem v útoku jste byl král. Dával jste v závěru jedny z nejdůležitějších bodů a končil na šestnácti se čtyřmi trojkami. Zároveň jste byl skoro jediný, kdo nevypadal, že je z té blízkosti titulu nervózní.
Nervozita nebyla vůbec. Když jsem na hřišti, tak už si to nepřipouštím. Soustředím se na svůj výkon a nemám čas řešit, jestli mám dát. Nervozita pokud je, tak jen někdy před zápasem. Tady jsem byl ale úplně v klidu a ten zápas mi naprosto vyhovoval.

To jste ale byl z vašeho týmu v klidu jako jeden z mála. Z ostatních spoluhráčů nervozita přímo svítila a i kapitán Šiřina přiznal, že byla přítomná od samého začátku.
Oni ještě nemají tolik sezon jako já (směje se), to se postupem času naučí.

Vaše obehrávaná osa byla letos druhá nejstarší v lize (28 let), tedy i velmi zkušená. Jak byste si v případě porážky vyčítali trojku Nicholse na prodloužení? Jistě byla těžká, z dálky a přes obranu, ale ještě před tím měl přijít faul a trestné hody.
To bysme si vyčítali možná až po pátém zápase, kdyby nám nevyšel. Pořád bysme měli ještě jednu šanci. Samozřejmě to ale bylo špatně řešené. Pak jsme si říkali, že jsme mohli faulovat.

Pokyny v tu chvíli takové nebyly?
Myslím, že ne. Prostě jsme to chtěli ubránit, bylo to o jedné těžké střele, která Nicholsovi vyšla. Jistě, když už to dá, člověk si řekne, že jsme měli faulovat. Pak zase v prodloužení dvakrát nahodili šestku a dvakrát získali útočný doskok, tak bysme mohli řešit, že by to stejné mohli zvládnout po šestkách i na konci čtvrté čtvrtiny.

Jak jste si celý ten zápas, v němž jste byl přítomen po 30 minut, se všemi přelíváními skore prožil?
Tohle k play-off patří. Bylo to super pro všechny fanoušky i pro nás hráče. Říkali jsme si, že pořád není nic rozhodnuté, i když jsme vedli o sedm, protože po dvou trojkách bylo zase vyrovnáno. Pro mě to byl zápas kvalit, které by čtvrté utkání finále mělo mít. Bylo tam všechno a všichni se, myslím, bavili.

Vy jste velmi výrazným zesilováním krytí na Nicholse se Svobodou hodně gamblili, když pak zůstávali volní sbíhající pivoti i zcela otevření hráči na trojce. Jak to hodnotíte po zápase?
Jistě, oba jejich hlavní hráči dali přes dvacet bodů a měli v ruce nějakých 90 procent balonů. Svoje body si tak dají. My jsme chtěli, aby spíš zakončoval někdo jiný, ale pak třeba mladý Jansa dal na konci dvě trojky, kterými je udržel nad vodou, ten tým tak není špatný a ukázal, že měl sílu bojovat a válčit, jak to má v popisu práce.

Paradoxně těžší se pro vás nakonec zdály být zápasy, kdy Děčínu chyběli Pomikálek s Waltonem, čím to bylo?
Člověk si tak trochu myslel, že to půjde samo, když jim chybí dva stěžejní hráči. Jenže povstali jiní, ten basket taky umějí a to se ukázalo. Já si vzpomněl na loňské finále s Nymburkem, kdy jsme druhý zápas doma měli už asi jen šest nebo sedm hráčů z té užší rotace a všichni si mysleli, že dostaneme o třicet. My na ně ale vlítli a porazili je. Já to tehdy odnesl rozbitým nosem, ale v  tomhle je basket skvělý, že i těch šest sedm bojovníků, kteří když ten basket umějí, se o to může porvat a ten jeden zápas zvládnout.

Kolega Šiřina nedávno nadhodil - zeptejte se toho padesátiletého, jestli bude pokračovat i dál. Takže bude?
Jasně, furt, dokud nezemřu. Jeden titul je přece málo, ne?! Musíme jich získat co nejvíc to jde. A musíme makat každou sezonu.