Dřív se mačkaly plechy. Teď už jsem v klidu

S MVP MĚSÍCE ROMANEM MARKEM Tvrdí, že ani po výrazném omlazení tuří krve nedělá nic navíc. Jen se prý občas víc zadaří. V případě dirigenta svitavských basketbalistů Romana Marka ale to „víc“ bylo v prvním ligovém měsíci mohutnější než kdykoli dřív. Jen oproti minulé sezoně vystřelil v bodech i užitečnosti jako raketa. V prvních sedmi duelech Kooperativa NBL za svých 31 minut sázel 15,6 bodu, rozdával 7,7 asistence, sbíral 4,4 doskoku i 1,4 zisku. Minul jen tři z 18 trestných hodů, dosáhl 41procentní úspěšnosti trojek a téměř 57procentní úspěšnosti dvojek. Byl nejlepším asistentem ligy, devátým „lupičem míčů“, ve dvou zápasech zapsal dvě dvojciferné statistiky naráz a jeho podíl na týmové bilanci 4-3 s výhrami nad Brnem, Děčínem, Kolínem a na USK byl naprosto klíčový.

S MVP MĚSÍCE ROMANEM MARKEM Tvrdí, že ani po výrazném omlazení tuří krve nedělá nic navíc. Jen se prý občas víc zadaří. V případě dirigenta svitavských basketbalistů Romana Marka ale to „víc“ bylo v prvním ligovém měsíci mohutnější než kdykoli dřív. Jen oproti minulé sezoně vystřelil v bodech i užitečnosti jako raketa. V prvních sedmi duelech Kooperativa NBL za svých 31 minut sázel 15,6 bodu, rozdával 7,7 asistence, sbíral 4,4 doskoku i 1,4 zisku. Minul jen tři z 18 trestných hodů, dosáhl 41procentní úspěšnosti trojek a téměř 57procentní úspěšnosti dvojek. Byl nejlepším asistentem ligy, devátým „lupičem míčů“, ve dvou zápasech zapsal dvě dvojciferné statistiky naráz a jeho podíl na týmové bilanci 4-3 s výhrami nad Brnem, Děčínem, Kolínem a na USK byl naprosto klíčový.

O tom, že něco navíc teď skutečně dělá, svědčí třeba i šest odpálených trojkových pokusů na zápas. „To jsem ani nevěděl, že už jsem vystřelil tolik trojek. Asi je to tím, že po minulé sezoně odešlo hodně zkušených hráčů a teď jsme tam my s Pavlem Slezákem jako dva starší a zkušenější, na kterých by ta zodpovědnost měla ležet nejvíc. A z toho ten větší počet střel vychází. Trenér od nás asi očekává, že bychom to měli táhnout my, starší, spíš než naši dvacetiletí kluci,“ odtušil chlapík, který byl za říjen - poprvé za čtyři roky udělování této ceny - zvolen ligovým MVP měsíce.

„Musím přiznat, že to pro mě určitě je překvapení. A i když moje výkony na začátku sezony byly docela dobré, tak jsem takové ocenění neočekával,“ podotkl 32letý slovenský playmaker, jejž ale jako rodáka z Prahy málokdo v lize považuje za cizince.
 

Jako úřadující MVP měsíce se bude i on nejbližší čtyři týdny prohánět za volantem elegána na čtyřech kolech Hyundai Genesis. A už teď ví, že s ním bude v sedmnáctitisícových Svitavách poněkud nápadný.

„Město je opravdu malinké a takových luxusních aut tu tolik nejezdí,“ usmívá se.

O něm platí totéž, ovšem nejen v rámci Svitav, ale v celé lize. Třeba v mistrně zvládaném pick-and-rollu se mu jen tak někdo nevyrovná. A pak je tu ještě jeho specialita – asistence za zády. Právě jedna taková, navíc poslaná o zem, se stala TOP akcí ligy za měsíc říjen.

„Já tedy nesouhlasím, že jsem pro diváka úplně atraktivní hráč, protože sotva zasmečuju,“ směje se. Pak ale dodá: „Pokud je možné hodit nějaký pas pro fanoušky, tak to občas zkusím a jsem rád, že to někdy i vyjde.“

Podle Marka při takto ekvilibristickém pasu není třeba ani extrémní odvahy. Spíš jde o kvalitu každé obrany. „Třeba při zápasech s Nymburkem nebo Pardubicemi mě ti obránci znají, tuší, co můžu udělat. Ono to ani není o nějaké parádičce, za zády je to totiž i efektivní. Těžko se to chytá, protože obránce to úplně nečeká. Někdy je to dokonce ta nejlepší varianta. Po pick-and-rollu často vzniká na zlomek vteřiny situace dva na jednoho proti dlouhému obránci. A protože jsme neměli dlouhého atleta, kterému by to šlo nahazovat na smeče, snažil jsem se to posílat spíš o zem, aby to v první řadě nebyla ztráta, nebo to mohl obránce přinejhorším vykopnout nohou a my zůstali u míče. Je to nečekané a obránci se to hůř zastavuje. A důležitá je i pohoda, jak se člověk ve hře cítí. Stává se, že někdy to nevyjde ani jednou za tři zápasy a pak zase třikrát během jediného,“ dává nahlédnout do své kuchyně matador, který teď sedává - s malou nadsázkou řečeno - ve vícegenerační kabině.

Po letní omlazovací kúře ji s ním sdílejí i teenageři Kovář nebo Welsch a tři další hráči v nejranějších dvacátých letech, tedy Kotásek, Puršl a Svoboda. Marko už se dřív zmínil, že má teď aspoň přehled o nových počítačových hrách. Důležitější jsou však pro něj basketbalové kvality jeho mladých kolegů. A ty prý jdou stále nahoru.   
 


„Jsem přesvědčen, že se ti kluci zlepšují. Nemusí to být vidět statisticky, ale když Luboš Kovář, Eda Kotásek a Šimon Puršl loni přišli, což je nějakých dvanáct měsíců, byli zakřiknutí a bylo vidět, že jsou to nováčci. Kdežto po roce v týmu se zkušenostmi z řady zápasů jsou to v případě Luboše a Šimona už hráči základní pětky a hodně se oproti loňsku zlepšili. Myslím, že to samé se stane i u Matěje Svobody a Marka Welsche. Ten chlapský basket a šance hrát ligu jim do budoucna moc pomůže,“ informuje po Slezákovi druhý nejstarší hráč týmu.  

Na svých až o 14 let mladších parťácích pozoruje i jeden zásadní nový rys.

 „Tahle generace už je trochu jiná. Teď se razí heslo „mládí vpřed“ a ti kluci jsou odrzlejší a sebevědomější, než jsme bývali my. Pamatuju si, že když jsem přišel do chlapů já, některým spoluhráčům jsem vykal, protože mi bylo trapné jim tykat. Když jsem dostával šanci na pár minut, tak vystřelit v zápase byť jednou na koš už vyžadovalo nějakou odvahu. Dnes ale mladí přijdou na hřiště, úplně v pohodě zvednou klidně i dvě tři těžší střely. Anebo vrazí do kabiny a ve dvaceti si to namíří jako první na masáž. To když já naskakoval do ligy, na masáž jsem se nedostal, jak byl rok dlouhý,“ vzpomíná nyní již prý velmi klidný automobilista. 

Třebaže na silnicích ho stále štvou nekonečné zácpy, s přibývajícím věkem už je za volantem mnohem víc v pohodě. „Ne snad že bych se bál, ale mám už při řízení docela respekt. Jako mladší jsem možná i blbnul a jezdil rychle. Teď už se ale snažím řídit opatrně, abych všude dojel v pořádku.“

S věkem mladosti je spojených i několik Romanových silničních nedopatření. „Byly tam nějaké bouračky, ale vždycky šlo jenom o zmačkané plechy, nic závažného. A pokuty dostávám jedině za parkování a za rychlost, taky ale nic šíleného,“ informuje o svých hříšcích šofér, který by ale raději nechtěl znát aktuální stav svého bodového konta.

Toho, ve kterém se „hraje“ jen do dvanácti, přičemž tucet bodů neznamená výhru, nýbrž bolestivou porážku. Ihned poté totiž následuje ztráta „hráčské licence“.