22. 7. 2016

Džozef, řízky, památné bitvy i osudový článek

KARIÉRNÍ A ČESKÁ NEJ LEVELLA SANDERSE Po tom všem, co se mu stalo 14. prosince minulého roku, by slabší povahy požadovaly ono okřídlené „opakování ceremoniálu“. Ostatně posuďte sami: jeho Pardubice ten den prohrály s Kolínem. Navíc doma. Navíc v televizi. Navíc on sám se zranil a nedohrál. Navíc to zranění pro něj znamenalo konec hráčské kariéry. A navrch - se to všechno seběhlo v den jeho 40. narozenin.

Jak ale ve své známé básni zdůraznil nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, stejně jako se každého dne něco překrásného končí, tak každého dne i něco překrásného počíná. Pro rodáka z newyorského Brooklynu Levella Sanderse tím překrásným počátkem byla trenérská kariéra, již už během prvních pár měsíců prozářil pohárovým titulem i ligovým bronzem s Beksou.

My se ale nyní vrátíme o něco více do minulosti - k jeho přebohaté kariéře v Kooperativa NBL, v níž americký playmaker za Nový Jičín, Ústí, Děčín a Pardubice odehrál 16 sezon, což se blíží polovině celého dosavadního života. Za tu dobu vysázel 8616 bodů a mezi československými ligovými top skórery se zařadil na 12. místo.

Své číselně nejpovedenější zápasy zkoncentroval do první čtvrtiny roku 2003, kdy v dresu Ústí vysázel 41 bodů při porážce v Kroměříži, aby při březnovém domácím střetu s týmž soupeřem zapsal efektivitu 48, tentokrát už ve vítězném duelu. Na stejnou cifru dosáhl ještě na podzim roku 2003, ve své první děčínské sezoně, kdy na domácí půdě 32 body sestřelil Nový Jičín. Jeho asistentským rekordem je 14 pasů z play-off utkání z roku 2006, kdy jeho Děčín padl na palubovce Prostějova.

Ani jeden z těchto úctyhodných milníků však nefiguruje úplně nejvýš v přebohatém souboru Levellových NEJ, jež budou v následujících řádcích pokrývat jak hráčskou kariéru, tak život v Česku. Dostane se na stěžejní osoby Sandersova tuzemského pobytu, na unikátní zápasy i akce z nich, na to, jak zásadní pro něj byl jeden novinový článek, na to, že po teroristickém útoku na symbol jeho rodného města žádná dlouhá kariéra ani nemusela být, pokud by nebylo jednoho slovenského kormidelníka, na automobilové trampoty, na nejlepšího českého přítele, na řízky i polívky, na „půl párty“ i nákupní vozíky, na vyplácení 80leté babičky a také na to, co by pod vrchem Říp rád změnil…

Nejlepší střela
„Šlo o první zápas čtvrtfinálové série v sezoně 2005/06, kdy jsem v dresu Děčína trefil v Brně vítězství (tehdy zaznamenal celkem 28 bodů). Dobíhaly poslední vteřiny, já jsem najel z čela trojky kolem Romana Marko, tuším, že Petr Benda se přiblížil s blokem a já vyslal „floater“ přes jeho ruku. A jak vypršel čas, spadlo to tam o desku. Vysílalo se to v televizi a vyhrát tehdy v Brně zápas play-off už bylo něco (za Brno hráli Benda, Křemen, Svoboda, Machač či Žarkovič). Sebrali jsme jim domácí výhodu a nakonec i vyhráli celou sérii.“

Nejlepší přihrávka
„Nepamatuju si soupeře, ale bylo to v mé první sezoně v Pardubicích (2007/08) a zase v televizním zápase. Musím říct, že ani svých přihrávek si moc nepamatuju, ale tuhle rozhodně jo. Dribloval jsem do protiútoku a poslal jsem bez dívání levačkou míč pod koš na Kamaldina Gammu, který zakončil snadným dvojtaktem. Až o dost později jsem si uvědomil, jak těžká to byla přihrávka, pro mě jako praváka z takové dálky. Možná to tak na první pohled nevypadalo, ale kdo hraje basket, tak tuší, o čem mluvím. Vzpomínám si, že když jsem viděl záznam, tak Michal Ježdík, který ten zápas komentoval, vypíchnul, jak dobrá to byla přihrávka.“

Nejlepší zápas
„V NBL jsem dosáhl dvou triple-doublů - první přišel během první sezony v Děčíně (2003/04, doma se Spartou 24 bodů, 15 doskoků, 12 asistencí, navíc 7 zisků) a druhý hned sezonu na to, opět se Spartou (tentokrát venku, 18 bodů, 13 doskoků, 10 asistencí). Ten druhý měl trochu úsměvné okolnosti. Výborný zápas tenkrát odehrál Tarvis Williams a kouč Budínský, který tehdy vedl Děčín první sezonu, po utkání zdůraznil, jak dobře Tarvis hrál. K mému triple-doublu ale v šatně neřekl nic. Až cestou domů mi poslal do autobusu textovku, že si neuvědomil, že jsem triple-double měl. Napsal, jak unikátní to je, a že mi k tomu gratuluje. Oba ty triple-doubly si pamatuju a jeden z nich bych tedy vybral. Triple-double znamená, že toho uděláte hodně pro tým. A taky si pamatuju na domácí zápas proti Novému Jičínu ve své první sezoně v Děčíně, kdy jsem se triple-doublu hodně přiblížil (32 bodů, 10 asistencí, 8 doskoků, navíc 6 zisků). Oni tehdy měli v sestavě Callahana nebo Bobba, byli favority a my je porazili.“

Největší výhra
„Opět se musím vrátit k sérii s Brnem ze sezony 2005/06. Tehdy jsme vyhráli ve čtyřech zápasech a bylo to hodně výjimečné. Děčín několik let v řadě vypadával v prvním kole, rok předtím v pěti zápasech právě s Brnem. Tehdy se navíc v novinách psalo, že jsem za to mohl já, protože jsem měl špatnou sérii. Ve třetím utkání jsem byl už v šesté minutě vyloučen po potyčce se Srbem Kovačevičem, který celý zápas hrál nečistě, a při jednom nájezdu mě stáhl ve výskoku. Já jsem ho vzápětí nějak udeřil, ale on se složil na zem, jako bych ho zastřelil. A sudí Galajda mě vyloučil. Takže když jsme rok nato doma vyhráli poslední zápas, mělo to pro mě extra sladkou příchuť. Vyskočil jsem na stolek zapisovatelů, točil ručníkem nad hlavou a užíval si to spolu s fanoušky. Měl jsem vystřižený ten článek o tom, jak jsem to rok předtím zkazil, a nosil ho s sebou celou sezonu jako motivaci. A když mě zavolali na tiskovku po tomhle vítězství, vzal jsem si ten článek s sebou a řekl jsem, že jsem celou sezonu zasvětil tomu, abychom zase nevypadli v prvním kole. A to, že jsme znovu mohli hrát s Brnem, byl speciální moment. Proto tenhle okamžik dávám i výš než vítězné finále s Novým Jičínem.“

„A jak jsem se o tom kritickém článku dozvěděl? Měl jsem kamaráda, který je teď soudcem, a ten mi hodně překládal, když se někde něco v novinách objevilo. Třeba když to bylo něco negativního, hned mi dával vědět. Mou první sezonu v Děčíně jsem dal v zápase v Novém Jičíně asi 20 bodů, ale prohráli jsme. A kouč Zdeněk Hummel pak řekl, že jsme prohráli proto, že Levell se chtěl ukázat před novojičínskými fanoušky. Já se to pak díky tomu kamarádovi dozvěděl a moc mě to vytočilo, protože jsem se vždycky snažil hlavně o to, aby můj tým vyhrál, a ne abych se předváděl. Bylo už pozdě v noci, ale hned jsem zavolal Pavlu Starovi, který byl generálním manažerem, a požádal o schůzku brzy ráno. Řekl jsem mu o článku s tím, že tohle podle mě od kouče není správné, protože takový prostě nejsem.“

Nejlepší závěr zápasu
„Tady půjdu se Zápasem 1 čtvrtfinálové série s Ústím ze sezony 2013/14. Za remízového stavu jsem trefil v posledních vteřinách trojku, která nám doma v Pardubicích vyhrála zápas. Těsně předtím jsem za našeho dvoubodového vedení při hře 1 na 1 ztratil míč. Získal ho Kwamain Mitchell, dal snadný koš z brejku a 14 vteřin do konce tak srovnal. Já si doběhl pro míč a okamžitě jsem to chtěl vynahradit. Na pravé straně mě bránil Bowden, já počkal až skoro do poslední vteřiny a pak jsem to zvedl. Podobných situací s klíčovou střelou na konci jsem měl v lize víc, ale tahle byla nejlepší. Hlavně kvůli tomu, co se stalo předtím.“

Nejhorší porážka
„To byla moje poslední sezona v Děčíně (2012/13), když jsme doma prohráli pátý zápas čtvrtfinále s Pardubicemi. Asi 70 vteřin do konce jsme vedli o 8, ale stejně jsme to ztratili. Z takového vedení to bylo hrozná rána. Byl jsem tehdy tak zklamaný, že jsem vážně přemýšlel o okamžitém konci kariéry.“

Nejlepší akce
„V sezoně 2014/15, vítězný koš s USK na Folimance. Byl to vyrovnaný zápas a já dostal míč u zadní lajny. Bránil mě, tuším, Michal Mareš a já se uvolnil otočkou k jumpu „hookem“. A zmiňuju to proto, že to není právě typická akce pro rozehrávače, myslím ze hry zády ke koši. Sice jsme měli tuhle akci nacvičenou a v tréninku jsem se v téhle pozici ocitl víckrát, ale v zápase to bylo úplně poprvé.“

Nejlepší a jediný cizinec v TOP 30 nej střelců československé ligové historie
„Je vždycky pěkné být v něčem jedinečný. Pro mě je to hodně speciální a těším se z toho. Znamená to, že jsem tu strávil spoustu let. Vždycky říkám, že basket je týmový sport a nejde střílet body nebo uspět v čemkoli dalším bez pomoci spoluhráčů. Je to tak i jejich zásluha a samozřejmě zásluha trenérů. Proto bych jim chtěl všem poděkovat za to, že mi k téhle metě pomohli. A že jsem to dokázal jako rozehrávač? Když jsem do Česka poprvé přišel, měli jsme v Novém Jičíně fakt výborné hráče a já nemusel dávat moc bodů. Až když jsem se do Česka vrátil, tak jsem za Ústí začal skórovat mnohem víc. Tam nebylo tolik zkušených hráčů a skórerů, měli jsme už pouze jednoho dalšího Američana, který zůstal snad jen do Vánoc. Vzpomínám, že tenkrát tam začínal jako mladík třeba Pavel Houška, pozdější MVP celé ligy. I v angažmá v Děčíně už jsem pak musel převzít větší zodpovědnost. Nikdy jsem s dáváním bodů neměl problém, ale pořád jsem byl hlavně rozehrávač a rád jsem hledal spoluhráče. Trenéři mi ale vždycky říkali, že musím zakončovat víc.“

Nejlepší spoluhráč
„Radši bych vybral „speciálního spoluhráče“, a tím pro mě byl na začátku působení v Česku „Džozef“ Jelínek. Byl první z týmu, kdo se se mnou snažil mluvit. Bral mě ven, spoustu věcí mi vysvětlil, a když se během výjezdu hrálo v sobotu i v neděli venku, na hotelu jsme vždycky bydleli spolu. „Džozef“ mi taky řekl: „Poslouchej - spousta Američanů sem do Evropy chce přijít hrát a ty se musíš snažit najít tým, kde tě budou mít rádi a budou chtít, abys tam zůstal. Protože se tu snaží uplatnit fakt hodně hráčů.“ Na začátku profesionální kariéry mi tak „Džozef“ hodně pomohl, s přizpůsobením se životu tady i s lecčím jiným.“

Nejlepší hráč, proti jakému jsem tu hrál
„Tady bych vybral Freda Warricka, když hrál za Nový Jičín. Byl to obrovsky talentovaný hráč a nechával na hřišti všechno. Před zápasem proti němu jsem musel být vždycky stoprocentně připravený.“

Kouč, na kterého budu nejvíc vzpomínat
„Všichni asi vědí, že nejvíc jsem toho v kariéře prožil v týmech Pavla Budínského (dvakrát po třech letech). Když poprvé přišel do Děčína, kde tehdy nahradil Zdeňka Hummela, každý se ptal, proč berou toho mladíka po tak zkušeném trenérovi. Já jsem pak sledoval Pavlův trenérský růst a podle mě se svými týmy odváděl skvělou práci. Stále se zlepšoval a pomohl i mně, abych mohl být úspěšný. Vždycky jsme spolu mohli otevřeně mluvit. On byl také tím, kdo mě přesvědčoval, abych byl agresivnější a víc skóroval… Byli jsme vlastně skoro vrstevníci, a když přišel do Děčína, samozřejmě jsme měli na některé věci různé názory a zažili jsme i nesnadné situace. Když jsem o tom později přemýšlel, hodně to souviselo s tím, že předtím ještě nevedl americké hráče. Při jednom zápase evropského poháru FIBA ve Švýcarsku po mně třeba chtěl, abych hrál pick-and-rolly, ale hřiště bylo o něco menší a já jsem tuhle variantu nechtěl použít, aby mě soupeři nemohli zdvojovat, a radši jsem chtěl hrát jeden na jednoho, abych měl víc místa. Když Pavel nakreslil signál, a já jsem mu řekl svůj názor, striktně to odmítl a pak mě vystřídal. V poločase mi řekl, abych na něj počkal před šatnou. Byl hrozně naštvaný, že jsem ho nerespektoval. Tak jsem se mu snažil vysvětlit, o co mi šlo. On byl prostě zvyklý, že čeští hráči víc potřebovali pomoc od clon a ve společných počátcích takových situací bylo víc. Americké hráče je prostě třeba vést trochu jinak. Jsou jinak vyučení, mají jiné dovednosti. Ale žádné skutečné problémy jsme spolu nikdy neměli, Pavel byl vždycky v komunikaci otevřený.“

Nejhezčí dres
„To je ten, který jsme měli v minulé sezoně v Pardubicích, tedy ta varianta s červenobílými pruhy. Je to fakt pěkný a neobvyklý model.“

Nejlepší hala a hřiště
„Tady dám Děčín. Je tam pěkná palubovka, tuším, že od jednoho německého výrobce. Když jsem za Děčín hrál, častokrát i soupeři tuhle palubovku chválili, ve srovnání s jinými kurty v lize.“

Nejlepší fanoušci
„Tady jich musím vybrat víc. I když už není v NBL, nemůžu vynechat Nový Jičín, který měl skvělé fanoušky. Cestovali s námi kamkoli, domácí hala byla pokaždé vyprodaná a lidi tam basket měli rádi. Samozřejmě neuvěřitelná atmosféra je v Děčíně, kde fanoušci dávají týmu velikou podporu a taky s ním cestují ven. A musím přidat i pardubické fandy. Když se hodně hrálo v Tipsport aréně, nebyla velká šance mít pořádnou atmosféru kvůli tomu velkému prostoru, kde se v hledišti pro 9 tisíc jedna tisícovka fanoušků skoro ztrácela. Teď na Dašické už je to jiné, navíc i pardubičtí fandové s námi vyjíždějí na zápasy ven. A i když jsem za ni nehrál, nemůžu nezmínit Opavu. Na zápasy tam, zvlášť v play-off, chodí i několik tisíc lidí. Mají vlajky, skandují, jezdí i k nám do Pardubic. Vzpomínám, že mé první roky v lize Opava hrávala ještě v mnohem menší hale, kde to ale bylo pořád vyprodané, a někteří z těch kluků, co tehdy byli v kotli, tam jsou pořád. (obdivně)“

Nejlepší česká tradice
„Nevím, jestli je to ta nejlepší, ale mně se strašně líbí Velikonoce, když kluci nebo i dospělí chlapi vyplácejí holky pomlázkami. Ještě během angažmá v Ústí mě jeden kamarád vzal na pomlázku do jeho vesnice, abych to taky zažil. Byla to hrozná sranda! Babičce toho kamaráda bylo asi 80 let a my ji tam plácali pomlázkou, což mi přišlo strašně legrační. A jestli jsem taky dodržoval „pitný režim“? No jasně! V každém domě jeden panák, a když jsme skončili, byl jsem strašně hotovej. Ne že bych byl vyloženě opilej, ale musel jsem si jít lehnout. A spal jsem strašně dlouho. Naštěstí jsme měli pár dní volno, takže i na tohle byl čas.“

Největší překvapení po příchodu do Česka
„Když jsem v roce 1998 přijel do Nového Jičína a lidé se chtěli dotknout mojí kůže nebo vlasů, protože jsem vypadal jinak. Když pocházíte z New Yorku, kde se vám nikdy nic takového nestane, bylo tohle vážně překvapení.“

Nejlepší český kamarád
„Tohle může být jen jeden člověk, a tím je moje žena. Už jsme spolu přes sedm let a prožili toho spolu tolik! Mohl jsem poznat někoho velmi osobně a vytvořili jsme si velmi silné pouto. Teď spolu máme i malou dcerku. A kde jsme se potkali? V jednom pražském kadeřnictví.“
(pozn.: matka Levellovy ženy je Češka a otec je ze Zimbabwe, jejich dcera se narodila v Praze a v Česku žije odmalička)

Nejlepší česká hospoda či restaurace
„Vybral jsem nějaký podnik z každého města, kde jsem dosud hrál. V Novém Jičíně to byla typická česká restaurace Laudon, kde náš tým míval obědy zdarma. A protože nám tu chutnalo, chodili jsme sem i na večeře, já navíc bydlel i dost blízko. Z menu jsem si oblíbil topinky, které dělali fakt výborné. To byla moje pravidelná objednávka. A pak měli ještě výbornou brokolicovou polívku s krémem.“

„V Děčíně bych vybral restauraci Retro, kam jsme chodili i v den zápasu. V nabídce opět bylo hodně typických českých jídel. Já měl rád kuřecí řízek v těstíčku. (vysloví správně česky) To jsem si objednával skoro pokaždé a ještě teď, když v Děčíně jsme, si to vždycky dávám. Řízek, to je prostě moje! V Děčíně jsem si navíc oblíbil Café Galerie, které sídlilo v přízemí domu, kde jsem bydlel, a který včetně kavárny patřil sestře Tomáše Hrubého (současný generální manažer Ústí). Byla tam moc milá obsluha a já si tam pravidelně dával čokoládový dort, kterému se říká belgický. Vždycky když věděli, že mám přijít, měli ho připravený. A i když už jsem v Děčíně nehrál, a přijel jsem s Pardubicemi, tak mi někdy tuhle dobrotu doručili i přes mou ženu.“

„V Pardubicích mám oblíbenou restauraci Cartellone, kde mají pestrou nabídku italských jídel. Je to v areálu u Tipsport arény a je to hodně oblíbený podnik, který dostal i nějaké ocenění. A samozřejmě nemůžu vynechat Nano Café, kde máme i hodně týmových akcí. Pamatuju si ještě, když otvírali při mém prvním angažmá v Pardubicích, a třeba minulý rok v prosinci jsem od nich dostal ke čtyřicátinám dort.“

„No a v Ústí byl podnik s názvem Doma, kde se večer restaurace měnila na hudební klub. A tam jsem si vždycky dával řízek s bramborovým salátem, což uměli výborně.“

Nejlepší český pokrm
„To bude řízek a jakákoli zdejší polívka jako bramboračka nebo zelňačka. Polívky tu mám rád všechny. A když jsem ve Státech, tak mi chybí ze všeho nejvíc. Naštěstí mám českou manželku, která ví, jak je připravit i v Americe.“

Nejoblíbenější české slovo nebo „fráze“
„Asi „Ty vole“. Slyším to tak často a už to i sám hodně používám. Mám některé kamarády, co nemluví anglicky, a já se tak musím snažit maximálně využít svých nevelkých znalostí češtiny. A pak používám „Ty vole“ fakt hodně. (směje se)“

Nejoblíbenější české místo
„Jedno místo, které mě napadne hned, je Praha. Miluju ji. Rád chodím po Starém Městě, cítím se tam jako doma, je to tam i bezpečné, a můžu potkat spoustu lidí, které v menších městech nepotkám. Nemůžu přímo říct, že by mi nějaká čtvrť vyloženě připomínala můj rodný Brooklyn nebo celý New York, ale když přijdu na Václavské náměstí, tak tam to lehký nádech New Yorku má. To znamená hodně zalidněný prostor, slyšíte tu i různé jazyky a vidíte spoustu různých značek aut.“

Nejvtipnější historka s českou policií
„Jednou jsem měl vyrazit autem z Děčína do Prahy na jakousi párty, která připadla na „čarodějnice“. Policie mě zastavila v centru Prahy a chtěli mi dát dýchnout. Já se ale policisty zeptal, proč mám dýchat, když jsem nic nepil. A on na to, že je to povinná procedura, když někoho zastaví. Na to jsem reagoval: „Teprve jedu do klubu. Až mě zastavíte, když pojedu odtamtud, tak vám nadýchám. Ale teď jsem nic nepil.“ To ho tak vytočilo, že začal soptit: „Vy Američani si myslíte, že můžete dělat všechno a nemusíte dodržovat naše zákony. Myslíte si, že řídíte celý svět! Už radši jeďte pryč!“ Jestli jsem měl v tu chvíli obavy? Ne, kdyby mě ten policista opravdu chtěl donutit, tak bych do toho přístroje dýchl, ale měl jsem pocit, že to ustojím i bez toho.“

Nejvtipnější historka kvůli neporozumění češtině
„To bylo hned před první českou sezonou v Novém Jičíně. Měli jsme jet do Nymburka asi na týdenní soustředění a trenér všem říkal, kdy a kde máme být. Já jsem ale zachytil jen slova „půl pátý“, což pro mě jako Američana znělo jako „pool party“ (večírek u bazénu). Hned jsem se proto otočil na spoluhráče „Džozefa“ Jelínka: „Hej, „Džozef“, já myslel, že jedem na přípravu, tak proč tam bude párty u bazénu?!“ V ten okamžik všichni kolem lehnuli smíchy. (směje se) Problém byl, že trenér Růžička nemluvil anglicky, a Josef mi ještě nestihl všechno přeložit, protože trenér pořád mluvil.“

Nejvtipnější historka z nákupů
„Když jsem během mých prvních dvou sezon chodil nakupovat v Novém Jičíně a vložil jsem minci do vozíku, abych si ho mohl vzít, myslel jsem, že už tam pak musí zůstat. Trochu jsem se ale divil, proč skupina dětí pravidelně chodí za mnou a čeká, až si vezmu věci a vozík odložím. A trvalo to až do začátku mého návratu do Česka, kdy jsem šel v Ústí nakupovat s koučem Žuffou. Když jsme odcházeli z Kauflandu, tak připojil vozík k těm ostatním a vzal si minci zpět. A já si najednou uvědomil: „Aha! Tak proto ty děti v Novém Jičíně pořád chodili za mnou. (smích)“ Celé dva roky jsem si nikdy nevšiml, že si lidi berou mince z vozíků zpátky. V New Yorku prostě takové věci nemáme.“

Nejnebezpečnější situace
„S Děčínem jsme jednou v zimě měli před zápasem s Pardubicemi a já jsem brzy ráno jel vyzvednout kamaráda z New Yorku na nádraží do Ústí. To ráno ale začalo hrozně sněžit a hlavně – moje auto nemělo zimní pneumatiky. Tedy nemělo je vzadu, jenže to jsem zjistil až potom. I když jsem na cestě z Ústí jel pomalu, auto se najednou dostalo do smyku. Bylo to na normální silnici, takže jsem měl velké štěstí, že zrovna nic nejelo proti. Sklouzali jsme až na druhou stranu silnice a tam jsme narazili do nějakého plotu nebo zdi. Nic se nám nestalo, musel jsem pak ovšem zaplatit škodu za nehodu. Bylo asi 9 ráno, jenže než se všechno vyřešilo s policií, byly dvě odpoledne, takže jsem většinu dne strávil s tímhle. Samozřejmě tam mezitím projížděla spousta lidí a poznala moje auto. Nakonec to dopadlo dobře, kdyby ale něco jelo proti, mohlo to být mnohem horší.“

Nejdůležitější důvod, proč jsem v Česku zůstal tak dlouho
„Po mém druhém roce v Česku mi agent začal slibovat, kde všude mi zařídí angažmá. Jenže byl říjen a já pořád seděl doma. Býval jsem přitom mohl podepsat další smlouvu v Novém Jičíně. Agent ale chtěl, abych dostal víc peněz, na což klub nepřistoupil, tak se hledalo něco jiného. Nakonec jsem se dostal do Belgie, jenže po pěti zápasech, kde jsem hrál dobře, vyměnili kouče, který si přivedl nové hráče, a já sezonu dokončil v Polsku. A pak v září 2001 došlo k útoku na World Trade Center v New Yorku, a prakticky to vypadalo, že s basketem skončím. Bál jsem se kamkoli létat, aby se zase něco nestalo. Začal jsem i někde pracovat… Pak se ale ozval kouč Žuffa, který mě vedl druhý rok v Novém Jičíně, a pořád mi volal, abych se vrátil. Nakonec jsme se na další sezonu dohodli na angažmá, tehdy už ale v Ústí. A protože mi basket chyběl a nebavilo mě, co jsem začal dělat ve Státech, řekl jsem si, že pokud získám kontrakt na další sezonu vždycky ještě před koncem té předchozí, tak budu pokračovat. A od té doby se mi to tu dařilo, což mi vyhovovalo. A je to i důvod, proč jsem tu vydržel tak dlouho.“

Co bych tu chtěl nejvíc změnit
„Tak tady bych zmínil rozhodčí. V poslední době jsem hodně slyšel od různých lidí, že by se mohli stát profesionály nebo něco v tom smyslu. Hráči i trenéři profesionály jsou, a pokud by to bylo možné, hodně by to pomohlo i u rozhodčích. Pořád slyším, že mají i svoji práci a že je těžké to kombinovat, takže pokud bych měl tu moc, změnil bych tohle. Lize by to opravdu hodně pomohlo. Třeba v NBA se rozhodčí hned po zápasech znovu koukají na videa z nich, aby viděli, jak je odpískali. To by tu hrozně pomohlo. Jenže sudí musí hned po utkání vyrazit domů, protože nejspíš ráno už zase pracují. Takže není šance, aby viděli, co mohli udělat jinak, a co by se dalo zlepšit pro další zápasy.“

„A pokud bych měl šanci, tak bych se zasadil i o jednu změnu u nás v Pardubicích. Vím, že tu je ještě jedna skupina fanoušků, která by mohla být na našich zápasech, ale je tam nějaký spor mezi nimi a naším fanklubem. Kdyby tohle šlo vyřešit, atmosféra při zápasech i celkově kolem klubu by se zlepšila, protože by při utkáních bylo víc fanoušků, což by i pro play-off bylo super.“

„A mimo basketbal? Bylo by skvělé, kdyby se tu lidi víc usmívali.“

Největší chyba, kterou dělají američtí hráči v Česku a Evropě obecně
„Největší chybou je, že zapomínají na to, že hlavní důvod, proč jsou v Evropě, je basketbal. Spousta z nich si to musí stanovit jako svou hlavní prioritu. A vše další dát až na druhé místo. Když jsem byl mladší a sledoval to, všímal jsem si, že řada hráčů neví, co znamená být pravými profesionály.“