Globetrotter z NBL o zákulisí legendy

INTERVIEW S HARLEMSKÝM GLOBETROTTEREM S VIDEO OBLOHOU Až dosud je zřejmě jediným podobným exemplářem v dějinách Kooperativa NBL. Jednoduše proto, že mezi tuhle vybranou společnost se nemůže dostat každý. 213 vysoký centr Anthony McClain, který před dvěma lety doručoval v průměru double-double v dresu mmcité Brno, to štěstí měl. Štěstí nosit posvátnou uniformu Harlem Globetrotters, kouzelníků s basketbalovým míčem, kteří letos oslavili už 90 let bavení fanoušků po celém světě. V bezmála třicetičlenné partě oblékající typické červenobílé pruhované trenky Anthonymu říkali „Biggie“, prostě „Velkej“. A právě on vám bude už za chvíli vyprávět o svém našlapaném roce 2012, který s „harlemáky“ prožil.

INTERVIEW S HARLEMSKÝM GLOBETROTTEREM S VIDEO OBLOHOU Až dosud je zřejmě jediným podobným exemplářem v dějinách Kooperativa NBL. Jednoduše proto, že mezi tuhle vybranou společnost se nemůže dostat každý. 213 vysoký centr Anthony McClain, který před dvěma lety doručoval v průměru double-double v dresu mmcité Brno, to štěstí měl. Štěstí nosit posvátnou uniformu Harlem Globetrotters, kouzelníků s basketbalovým míčem, kteří letos oslavili už 90 let bavení fanoušků po celém světě. V bezmála třicetičlenné partě oblékající typické červenobílé pruhované trenky Anthonymu říkali „Biggie“, prostě „Velkej“. A právě on vám bude už za chvíli vyprávět o svém našlapaném roce 2012, který s „harlemáky“ prožil.

Anthony vyrůstal v americkém Trentnu, který loni obsadil v jednom TOP 10 nejnebezpečnějších měst státu New Jersey třetí místo. Není tedy divu, že řada jeho kamarádů z dětství skončila ve vězení nebo se zraněním po nějaké přestřelce. A možná také není divu, že Tony, který až do 19 let nepoznal svého otce, byl po divočině na předchozí škole matkou vyslán studovat křesťanskou akademii.  

Urostlý chlapík (na snímku nováčků z roku 2012 s čelenkou v horní trojici), který musel kvůli nadměrné výšce skončit s americkým fotbalem, sice na univerzitě v Cincinnati nebyl žádnou hvězdou, po škole ho ale potkala velká klika, když se po náročném „castingu“ stal součástí cirkusu Harlem Globetrotters, který se třemi sestavami za jeden rok stihne i 400 dvouhodinových show ve všech možných koutech planety, což při výluce NHL znamenalo třeba i zápas odehraný na ledě.



Tony, jaké to tedy bylo patřit ke slavné značce Harlem Globetrotters?
Bylo to „cool“ (super), protože jsou fakt slavní, vždyť fungují už od roku 1926. A pro rok 2012 povolali mě, takže jsem se mohl stát součástí téhle historie. Když někam přijedeš a lidi tě poznávají, protože znají značku Harlem Globetrotters, je to úžasnej pocit.

Toužil jste někdy stát se jedním z nich, sledoval jste je jako kluk?
Samozřejmě jsem je znal, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohl stát jedním z nich. Prostě se to nějak stalo a já jsem za to šťastný.

S basketem jste začínal poměrně pozdě a ani jste nebyl vyloženou hvězdou svého univerzitního týmu. Jak na vás tedy přišli?
Bylo to zvláštní. Ne, nebyl jsem hvězda, ale každý mě znal. Můj spoluhráč z týmu Darnell Wilks, který se tehdy zúčastnil univerzitního Slam Dunk Contestu, znal někoho, kdo pro Trotters dřív pracoval. Ten člověk navrhnul, jestli bych nešel na try-out, a že by si pak šlo u nich i něco vydělat. A já se rozhodl to zkusit. Na ten try-out nás tehdy šlo z týmu hned několik.

Jak takový try-out vypadal?
Sešlo se tam asi 75 hráčů. Dělali jsme spoustu různých drilů a samozřejmě jsme hráli 5 na 5. A uprostřed toho všeho byl trénink, po kterém udělali první selekci. Z těch 75 lidí jsme zbyli nakonec asi tři. A potom jsem musel ještě na jeden try-out do Philadelphie. Tam to byla zase podobně velká skupina a z té jsem prošel já s asi čtyřmi dalšími kluky včetně Darnella.  Za Harlem chce prostě hrát spousta lidí. Ten rok nabírali celkem 10 nováčků. I Trotters fungují podobně jako klub v NBA - někteří hráči stárnou, nebo už nejsou tak dobří a musí se to občerstvit, aby se fanoušci pořád bavili. Je to byznys jako každý jiný a jde o to, jak vedení cítí, jestli ten nebo ten hráč ještě má pro tým svou hodnotu.
 

Týkal se tenhle „casting“ jen basketbalu?
Jo. Když chceš hrát za Trotters, musíš hlavně umět basket. Ta show kolem se dá naučit později. 

V jednom článku jsem nicméně četl, že hledají skutečné osobnosti, které dokážou zaujmout, pobavit. V hubených 80. a 90. letech už tento model zábavy procházel úpadkem a vedení se tak začalo snažit o na míru šitý marketing každého člena HG, posílá své hráče i do různých show, aby byli co nejvíc vidět…
Tohle platí, ale když neumíš hrát basket, tak je ti to všechno k ničemu. Proto to dělali takhle. Chtěli skutečné osobnosti, ale zároveň i dobré hráče.  

Čím se vám povedlo uspět? Předpokládám, že jste byl jediný podkošový hráč z těch, co si vybrali…
Ne, to ne. Byli jsme dokonce tři. Paul Sturgess měřil 234, další měl 218. Říkali, že šlo o to, co jsem vyzařoval, a že jsem jim připomínal „Big Easyho“, který je dlouholetou hvězdou Trotters. Líbil jsem se jim a prý jsem měl velký potenciál.

Proč vlastně při všech těch driblérských parádičkách a skokanských show potřebují Trotters tyhle velké chlapy?
Ti jsou potřeba vždycky. Každý rád vidí vysoké chlapy. Děti je milují, protože takovou možnost nemají často. To samo stačí, aby je to na show přitáhlo. Představ si, že jsi dospělej chlap a potkáš někoho, kdo měří 234 - to se přece nestává každý den.

Jaká byla vaše role?
Jako nováček se musíš hodně učit a ještě neděláš tolik kousků přímo ve hře. Takže se nás nových týkaly různé PR akce, jakou jsem dělal před naším vystoupením v Rose Garden v Portlandu. (viz následující video) A za úkol jsme měli i další podobné věci, než jsme mohli vystoupit i s něčím větším. Do lokací těch show jsme právě my, nováčci, vyráželi s předstihem, chodili jsme do rádií, do různých pizzerií a hodně jsme bavili děti. Všechno to bylo proto, abychom měli bližší kontakt s lidmi v tom městě. Jinak každý hráč má určité úkoly, někteří jsou skvělí dribléři, jiní tam jsou od střeleckých výkonů a my velcí jsme měli prostě hrát. Jasně, byly tam akce, kdy jsme třeba drželi míč pro dunkující spoluhráče, ale většinu času jsme jen normálně hráli.
 

Co ještě jste se jako nováček musel učit?
Než jsme vůbec začali, vyrazili jsme do přípravného kempu. Ten trval dva týdny, ale byl určený úplně pro všechny členy Trotters, což dělalo asi třicet hráčů, protože teď už fungují celkem tři týmy. V kempu se pracuje na základech jako na točení míče na špičce prstu a podobných věcech. Stát se skutečným Globetrotterem je vážně tvrdá práce. A taky každý rok je pár kluků vyhozených a přijdou zase noví, takže to někdy bývá i dost krušné.

Jak těžké je tedy udržet si džob v takovém týmu?
Musíš být prostě nejlepší v tom, co umíš. Musíš to umět s lidmi, dělat dobré PR, umět dobře basket a ukázat, že pro ně máš nějakou hodnotu. Protože spousta dalších kluků čeká na to, aby tě nahradili.

Jak fungují zdokonalovací nebo udržovací tréninky během tour? Každý si jede to svoje, nebo jsou i nějaké společné nácviky?
Nejdřív je to společné, pak se střílí, někteří kluci pilují pokusy z půlky a ve většině volného času ti zkušenější učí ty mladší různé triky. Zhruba tak vypadá běžný trénink. A trénovalo se prakticky každý den, než se šlo na show.

Co specialisté na střely z velkých dálek, jak moc se nácviku věnují?
Je to divné, ale oni to ani moc netrénují. Jen sem tam, protože někteří prostě na tohle mají talent. Globetrotters už několik let mají i střelu za 4 body (ze čtyř kruhů vzdálených 10,7 metru od koše) a já jsem třeba viděl jednoho hráče dát odtud sedm nebo osm košů v řadě!
 

Fanoušci prý mohou na internetu hlasovat právě i pro takováto nová pravidla…
Ano, to je poměrně nová věc. Začalo to, tuším, tou střelou za 4 body.

Dostal jste se postupem času na hřišti i k větším kouskům?
Záleželo, v jaké sestavě jsme hráli. Někdy jsem hrál i celý zápas, jindy jsem měl za úkol jen některé speciální úkoly v několika zápasových sekvencích. Dostalo se i na dunky a to pak bylo super. Celkově ale minuty nováčků závisí na tom, co dokážou, a co už mají za sebou.
 

Spolu s vámi byl nováčkem v týmu i již zmíněný Paul Sturgess (viz toto video), nejvyšší profesionální hráč všech dob. Jak Trotters využívali právě jeho?
Po pravdě, já byl z těch „sedmistopových“ centrů se svými 213 centimetry nejmenší. Vždycky to bylo tak, že v každém týmu musel být jeden z nás tří nejvyšších. S Paulem jsem byl kamarád, znali jsme se už předtím. On samozřejmě mohl dunkovat, aniž by vyskočil. Později hrál i NBA D-League. Jasně že při své neskutečné výšce byl trochu pomalejší, ale postupně se zlepšoval.

Při propagačních akcích jste vystupoval naopak s nejmenším Globetrotterem všech dob, jen 157 centimetrů vysokým Jontem Hallem, přezdívaným „Too Tall“ (Příliš vysoký), což byl další nováček (viz další video). Ovšem před show v Rose Garden jste doprovázel i zkušeného veterána Kennyho "Blenda" Rodrigueze, měřícího jen 172 centimetrů...
S ním byla legrace. Jak byl malý, děti ho milovaly. Měli jsme spolu při zápasech i jeden společný kousek. On mi vyšplhal na ramena a pak z nich zadunkoval. (směje se) Pokud jde o tu akci před Rose Garden, tak tu vedl hlavně on a já se mu snažil sekundovat.
 

Jako novicka s vámi začínala i v pořadí 9. hráčka dějin HG Fatima Maddox, která také přišla z univerzity. 
Ta byla hodně šikovná… A jestli musela mít vlastní šatnu? Jo, to musela. (směje se)

Dalším nováčkem v týmu byl Jacob Tucker, přezdívaný „Hops“, který měl výskok 127 centimetrů. Co všechno při něm dokázal?
Měřil jen 180, ale uměl neskutečné věci. Smeče po prohození míče mezi nohama nebo kolem těla dělal bez problémů. Nevím ale, jestli měl nejvyšší výskok na světě, protože jeden dunker, který se jmenuje Air Up There, je schopný ve vzduchu udělat i dvojitou otočku. Takže existuje víc hráčů s opravdu skvělým výskokem.
 

Všiml jsem si, že někdy Trotters stíhali i dvě show za den v té samé aréně.
Záleželo kde, ale třeba v Kalifornii nebo v New Yorku se mohly i takové dvě akce vyprodat, i když jedna byla ve dvě a druhá v sedm. Lidi si tohle ani neuvědomí, jak těžká práce to je. Hraješ klidně i přes 250 zápasů za rok. Nejdřív se pokaždé začíná pár měsíců v USA a pak se přesouvá do zámoří a tam se jede tři měsíce skoro každý den. Třeba sedmí sní za sebou a pak je jeden den oddych. Může se ale hrát i 14 dní v kuse!

Kde všude jste se s Harlemem podíval?
Do Říma, Amsterdamu, do Španělska, Turecka, Belgie, Německa, Francie, dohromady to bylo asi 25 zemí. Někdy jsem ani nevěděl, kde vůbec jsme, jak rychle se to točilo. Často ani není šance se někam podívat, ale pamatuju si na Tel Aviv, kde proběhla i nějaká prohlídka po městě.

Stihl jste si všímat toho, jak se v různých zemích lišil zápal a nadšení diváků?
Jasně, to si všimneš. Někde to bylo hustší a hlasitější, jinde zase komornější. A po některých zápasech byly „taaak“ dlouhé fronty na podpisy. A co se stane, když nějaký fór někde nefunguje? Ti, co to připravují, se kolem toho pohybují deset nebo i dvacet let, takže mají dost zkušeností. A když to někde nefunguje, asi nemá cenu tam příště jezdit. Někdy je problémem jazyková bariéra kvůli neznalosti angličtiny, takže se míň mluví a víc se toho dělá, což platí hlavně pro výjezdy mimo USA.

Hlavní aktéři show se vždycky naučí i pár slov v tom daném jazyce?
Někteří hráči umějí dobře španělsky, ale většinou se ti spíkři naučí nějaký slogan, aby se lidi smáli. Do mikroportu mluví vždycky jen jeden z hráčů, který to má všechno na starosti. Je to pokaždé ten samý, protože je za to i placený.
 

Platí, že ceny lístků začínají někde na 14 dolarech a v průměru se pohybují kolem 30 (kolem 750 korun), aby si show Trotters mohl dovolit prakticky každý?
Jo, tohle platí.

A hráči jsou placení od show, nebo každý měsíc?
Je to jako každá jiná práce v Americe. Takže mzda se dostává každý měsíc.

Dočetl jsem se, že rozpětí je od 150 do 500 tisíc dolarů za rok. Sedí to?
Záleží na pozici. Ten hráč, co celou show šéfuje s mikrofonem, bude mezi těmi nejlíp honorovanými. Samozřejmě na úplně opačném konci jsou nováčci. Každý má svůj kontrakt, podle toho, co má v popisu práce, každý je v něčem lepší, než ti ostatní. Ohledně cifer ale fakt nevím, protože jedním z pravidel stejně jako u WWE (World Wrestling Entertainment) je, že o tom nesmíme mluvit, protože by to bylo porušení smlouvy. Ale můžu říct, že ti nejlepší z Trotters mohou být na úrovni spodku NBA, tedy nováčků z nižších pozic draftu a hráčů z lavičky. (vyřčeno dlouho před letošní explozí platového stropu)

Jak velký je realizační tým, který s každou sestavou cestuje?
Je to jedna velká rodina. Jsou tam road manažeři, kluci, co se starají o prodej lístků, vybavení a oblečení, DJ, moderátor, maskoti, samozřejmě doktor - takže kolem dvaceti lidí.

Když fungují tři týmy naráz, jak potom vypadá logistika?  
Jeden tým má show třeba v Kalifornii, druhý na Floridě a třetí v Evropě. Pokryje se tak víc regionů. Tenhle model je rozumnější, než mít jeden tým, a jezdit s ním všude možně, až by se hráči úplně odrovnali. Ty týmy jsou kvalitativně na stejné úrovni. Není to tedy tak, že by jeden byl áčko a další béčko nebo céčko.
 

Až do loňského léta, kdy Globetrotters 63letou spolupráci ukončili, byli tradičními „soupeři“ Harlemu Washington Generals, kteří byli pokaždé předurčeni k porážce. I oni museli mít poslední roky tři různé týmy, trénovali jste někdy i společně?  
To ne, tréninky nikdy společné nebyly. Oni byli hodně dobří v té roli sparingů a vždycky museli být připravení doslova na všechno.

Měli jste přes rok při takovém kočování a množství zápasů vůbec nějaké volno?
Nějaké volno bylo, navíc jsme stihli i ten přípravný kemp. Na Vánoce jsme byli taky doma a sem tam jsme dostali i pár dalších volných dnů. Jen jsme toho během roku museli stihnout víc než v běžné práci. 

Jaké místo vám nejvíc utkvělo v paměti?
Ve Španělsku jsme hráli v hale, kde když se doskočilo, tak se celá palubovka skoro propadla, takže se nedalo dunkovat jako jindy. Ale jinak to bylo v pohodě. Všude jsme hráli uvnitř, ale vím, že jeden tým pravidelně každý rok jezdí do Iráku hrát pro americké vojáky a tam to bývá na palubě velké námořní lodi. Jinak kromě přípravného kempu, kde jsme si užili hodně srandy, mám největší zážitek v Portorika, kde jsme jednou celý den strávili na pláži a řádili na vodních skútrech.

Proč jste vlastně už po roce skočil?
Bylo toho na mě moc, se vším tím cestováním. Moje tělo to docela odnášelo a já cítil, že už to takhle dál nepůjde, tak jsme se dohodli na ukončení spolupráce. A co mi zbylo na památku? Zápasové dresy jsme si nechávat nemohli, ale nějaké míče a trička jo...