Kapitán národního týmu neskrývá potěšení z toho, že se jeho muži sešli na prvním srazu v kvalifikaci o EuroBasket v takřka nejsilnějším možném složení. A také z toho, že zatím nezazněla žádná zásadní reprezentační sbohem.
„Bavili jsme se s klukama a řekli si: „Hele, ještě do toho jdeme”. Všichni tomu dali palec nahoru, což i pro mě byla zelená a jasná věc, že budu hrát. Byl to pro mě ten hlavní důvod k pokračování. Už jsme si tak nějak řekli, že to ukončíme asi někdy všichni najednou. Takže dokud vydržíme všichni, tak i já budu pokračovat,” hlásí 34letý křídelník francouzského Cholet a nadále i top skórer dějin Ligy mistrů Vojtěch Hruban.
Vojto, jak vás k příjezdu na první sraz motivovalo, že se sejde nejsilnější sestava od posledního EuroBasketu?
Samozřejmě pomohlo, že tady může být „Saty” (Satoranský). Tím, že se konečně FIBA domluvila s Euroligou, tak se může připojit i během sezony. Prakticky všichni jsou tentokrát zdraví a jsou v dobré pozici v klubu, tak mohli přijet. Občas je to trošku o štěstí, ale tentokrát to všechno vyšlo a předpokládám, že i cíl, tedy postup na EuroBasket, všichni mají v hlavách. Takže chceme být hned od začátku připravení a komplet.
Začínáte proti Řecku, tady proti soupeři, který vás vyřadil na posledním mistrovství Evropy v osmifinále. Jaká jsou očekávání?
Standardní. V Řecku nebudeme favority. Na druhou stranu už se hodněkrát ukázalo, že tahle role nám svědčí. Možná je to pro nás nakonec dobře. Určitě nikdo z nás nepřemýšlí nad tím, že si tam jedeme jen zahrát a podívat se do Atén. Chceme si dát šanci tam uspět. A cítíme, že v takové sestavě, v jaké jsme, můžeme hrát s kýmkoli.
Ve skupině máte ještě Británii a Nizozemsko. Co čekat od nich?
Obavy z nich mít nemusíme, respekt před nimi ano. O žádném z týmů bych neřekl, že je vyložený outsider skupiny. V podstatě každý může porazit každého. Nemyslím si, že bysme se měli někoho bát, ale na druhou stranu víme, že ty týmy nejsou vůbec špatné a už to prokázaly. S Nizozemci jsme hráli na posledním mistrovství Evropy, Britové byly taky na tomhle turnaji a Řecko je samozřejmě evropská mocnost.
Ze skupiny postupují tři ze čtyř. Dostat se na Evropu vypadá jako povinnost, což ale může být zrádné, že?
Přesně tak. Není tam žádný outsider, u kterého by se čekalo, že nám stačí ho dvakrát porazit a máme hotovo. Může se stát, že porazíme jeden tým dvakrát a ten pak šmikne někoho dalšího a celé se to zamotá. Bude se hrát na skore a tak dál. Myslím, že každý zápas se bude počítat, abysme se nemuseli strachovat, počítat a přemýšlet do posledního zápasu. Předpokládám, že pokud vyhrajeme tři zápasy, tak máme postup hotový.
Začínáte v Řecku, jak bouřlivá atmosféra tam bude? A jak to v tomhle ohledu žije ve francouzské lize?
Musím říct, že atmosféra ve Francii na basketu mě opravdu překvapila, v podstatě všechny zápasy jsou vyprodané. Například v naší domácí hale jsem ještě ani jednou neviděl prázdné místo, takže úplně super. A Řecko? Předpokládám, že atmosféra bude bouřlivá. Řekové jsou ještě možná víc zapálení do basketu. Francouzi se přece jenom spíš chodí podívat, Řekové chodí vyloženě fandit. Takže atmosféra by měla být super a je to dobře, před plným hledištěm se vždycky hraje líp.
Řekové budou mít skoro celý tým z euroligových borců. Jak je ale nyní silný ten český?
V takové pozici jsme v podstatě pořád. Jedenáct nebo dvanáct euroligových hráčů není něco, čeho bysme se měli bát. Taky jsme hráli proti týmu, co měl tolik hráčů z NBA (Kanada v olympijské kvalifikaci nebo tým USA na MS a olympiádě). My si věříme, víme, že tenhle tým něco umí a že zvlášť když přijel „Saty”, tak jsme konkurenceschopní v zápase s kýmkoli. Samozřejmě nečekáme, že to bude jednoduchý zápas a že bysme tam měli dominovat, ale rozhodně to není tak, že bysme se tam jeli jen podívat. Chceme prostě vyhrát a víme, že to je v našich silách.
Jak se změnila dynamika v reprezentaci pod novým trenérem Diegem Ocampem?
Jak se trénuje a přistupuje k přípravě na zápas, je úplně jiné než dřív. S „Nenem” (Ginzburgem) jsme v podstatě od první minuty přípravy jeli pět na pět, řešilo se toho hodně málo. On předpokládal, že individuální detaily prostě všichni umíme. Diego se víc zaměřuje na to, abysme dělali právě detaily, fundamenty, jak se říká, správně. A hra pět na pět je pak už nadstavba.
Změní se teď váš herní projev?
Zase se budeme snažit hrát hodně rychle dopředu, předpokládám, že myšlenka na postupný útok pět na pět bude až někde hodně vzadu.
Takže staří pardálové budou dál lítat dopředu.
No jo, co se dá dělat? Sice jsme starý, ale zatím ještě vypadáme všichni docela zdravě.
Jaký přeskok to pro vás byl loni v létě po přesunu z Londýna do menšího města ve Francii?
Skok to byl obrovský. Cholet je menší rodinnější město, což mi vyhovuje. Děti chodí do francouzské školy, učí se jazyk. Lidi tam basket absolutně milují, až je to skoro někdy moc. Ale na to si člověk nemůže stěžovat.
Jak se to projevuje?
Při zápasech je pokaždé plná hala, máme opravdu hodně kontaktů s fanoušky. Klub se snaží, abysme se s nimi hodně potkávali, pořád máme nějaké akce. A taky chodíme stejným vchodem do haly jako fanoušci. Což je po prohraném zápase někdy zvláštní. Pohledy některých nejsou občas úplně příjemné, ale prostě to k tomu patří. Ač si sezonu zatím osobně užívám, výsledkové je to hodně nahoru dolů. Nemáme moc široký kádr, hrajeme ještě k tomu i Ligu mistrů, kde jsme postoupili do další fáze. Takže čtyři pět zápasů hrajeme dobře, pak zase přijde krize a prohrává se. Francouzská liga je strašně vyrovnaná. Pokud máte špatné období, nejde se chytit na nějakém slabším soupeři a jede to hrozně rychle. Ale zatím jsme tam, kde jsme chtěli před sezonou být (sdílené sedmé místo v lize). A to se počítá.
Co jde dělat v Choletu kromě basketu?
Přes zimu je to slabší, je to menší město. Ale s dětmi jsme jezdili do zoo, kterých je kolem spousta. Je tam obrovský zábavní park, o kterém jsem tedy do té doby v životě neslyšel, z čehož byli všichni naštvaní. Za léto tak přijedou do Choletu čtyři miliony návštěvníků. Je to taky 45 minut na pláž, takže až bude hezky, tak toho bude k dělání spousta.
Jak jste spokojený se svým 23minutovým vytížením?
Ze začátku bylo minut opravdu hodně, pak jsem bohužel chytil nějaký virus, který se mi tři týdny pořád vracel. Prostě střevní problémy, zhubnul jsem šest kilo, nebylo to úplně ideální a trvalo, než jsem se zase dostal na normální váhu. Ale pak jsem se zase dostal do rytmu, poslední měsíc mám střely i minuty, takže jsem spokojený.
Cítíte, že ve Francii je teď basket žhavé zboží, když mají v NBA fenoména Victora Wembanyamu?
Je to tam hodně znát. Francie má největší počet cizinců v NBA spolu s Kanadou, příští draft mají být další tři Francouzi vybraní do desítky. Basketbalový boom tam opravdu znát je, spousta zápasu se hraje ve velkých halách před patnácti šestnácti tisíci lidí. Pařížský tým chce taky do Euroligy, takže by tam Francouzi měli mít už tři kluby. Basket v zemi v tuhle chvíli začíná nabírat hodně na obrátkách.
Je ProA nejlepší soutěží, ve které jste kdy hrál?
Stoprocentně. Není tam jediný zápas, který by byl jen na odehrání, každý vám něco dá, což je super, na druhou stranu rychle spadnete do krize. Prohrajete dva zápasy a příští dva máte Paříž a euroligové Monako.
Během sezony jste taky dosáhl jako vůbec první střelec na 1000. bod v Lize mistrů. Potěšil vás tento rekord a měl velký ohlas?
Obrovský, byl to docela blázinec. Vůbec jsem nečekal, že to bude tolik lidí řešit. Až mi to udělalo trochu problém, protože najednou všichni počítali, že už mi chybí jenom pět bodů. Nakonec bylo docela těžké je dát a byl jsem rád, že mám tisícovku za sebou. Můžu hrát zase víc v klidu a soustředit se jen na basket.
Jaká byla nejlepší gratulace?
Byla jich fakt spousta. Hezké bylo, že hned po zápase vidím našeho asistenta, jak běží přes celé hřiště. Říkám si, co blbne. Ale on mi nesl zápasový míč. Mám ho doma schovaný. Nejsem velký archivář, ale tenhle si schovám jako vzpomínku. A potěšilo mě, že na mě náš asistent tak myslel.
V Lize mistrů jste začali osmifinálovou skupinu výhrou se Štrasburkem s vašimi 18 body a trojkami 6/5. Teď to máte 1-2, jaká je šance na postup do play-off?
Pokazili jsme si to v Burse, kde jsme neměli prohrát o tolik. Budeme teď potřebovat Bursu doma porazit o víc, než jsme prohráli tam (o 13), pak bude postup otevřený. Ten Štrasburk byl dobrý zápas, pak jsme hráli slušně s Malagou, kde nám bohužel ujel závěr. Pokud máte devět hráčů, kteří můžou hrát, a jedete dvě soutěže, z nichž jedna je tak těžká jako francouzská liga, někde občas zápas ujede.
Je, nebo není paradox, že v Lize mistrů dáváte víc bodů než ve francouzské ProA?
To není paradox, ve francouzské lize je daleko těžší skórovat. Já už v zápasech ProA ani nelezu do „bedny”, protože se tam vždycky zjeví nějaká dlouhá ruka, která je nad obroučkou. Je to daleko těžší se prosadit, hřiště je víc zaplněné, hráči jsou daleko větší a je mnohem těžší skórovat.
Potvrdil se váš původní předpoklad, že Cholet je jediný týmověji hrající tým v ProA?
Ze začátku to bylo dobré, pak přišly nějaké personální změny a trochu se nám to zkazilo. Možná budou ale další změny a třeba se to vrátí zpátky. (usměje se) Je to takový nepřetržitý boj a není to, jako kdyby člověk hrál ve Španělsku. Hlavní je, že máme spoust hráčů, kteří týmově chtějí hrát, i když občas je to slabší. Pokud jde o zbytek ligy, tak některé týmy hrají slušně jako Dijon, ale většina celků hraje hodně individuálně, což je ale i pochopitelné. Ti hráči jsou tak atleticky a individuálně vybavení, že týmová hra je na druhé koleji.
