3. 4. 2019

Hodiny na rozhodnutí. Ještě mi to plně nedochází

S TOMÁŠEM GREPLEM O HEKTICKÉM PŘÍCHODU NĚMECKU A NEŤUKÁNÍ NA DVEŘE Objeví-li se před vámi šance na první head-coaching v nejvyšší mužské soutěži, asi byste si dokázali představit alespoň o stupeň klidnější okolnosti, než jaké potkaly jeho. Nový 41letý kouč Děčína zažil při nástupu do své zatím kariérní pozice bláznivé tři dny s cirkulací mezi Weissenfelsem, Děčínem a Svitavami, kdy už jako kormidelník Válečníků ještě v neděli vedl svou omladinu v Německu. Vlastně ani svůj první trénink na severu nestíhal včas. A příprava na horký duel ve Svitavách trvala jen desítky minut. I tak ale byla jeho premiéra na prknech Kooperativa NBL vítězná a se svou novou skvadrou může ještě myslet i na třetí příčku po nadstavbě. Teď už ale přichází čas vstupního interview s bývalým ligovým top skórerem a nyní už šéfem lavičky Válečníků Tomášem Greplem, který se do Česka vrací po třech letech strávených v první, druhé, třetí i čtvrté německé lize.

Trenére, po své velké premiéře v nejvyšší soutěži, která byla navíc vítězná, jste absentoval na následné tiskové konferenci. Z jakých důvodů?
Důvod je jasný. Utkání bylo velmi složité - pro fanoušky, pro hráče, vedení klubu a v neposlední řadě i pro mě. Myslím, že (asistent) Kuba Houška to zhodnotil naprosto dokonale a byl v tu chvíli tou správnou osobou, která se k utkání měla vyjádřit. Nebylo to tím, že bych neměl profesionální přístup, pro mě osobně to ale nebylo jednoduché utkání, strašně složitě jsem se ještě v pátek před zápasem vyvazoval ze smlouvy ve Weissenfelsu. Myslel jsem si, že to bude jednodušší, než to pak v reálu bylo. Byl jsem potom hlavně rád, že ten první zápas je za mnou a těšilo mě, že tiskovku zvládl Kuba na jedničku místo hlavního trenéra. K týmu má obrovský vztah a také dlouhou historii působení v něm.

Jaké to je pro vás samotného překvapení, že jste se ocitl na této pozici, navíc právě nyní, před vrcholem sezony?
Mně to v tuhle chvíli ještě plně nedochází. Je to pořád čerstvé a vše se rozhodlo během několika hodin. Já musel udělat velmi rychlé a nesnadné rozhodnutí, ale té nabídky si hrozně vážím, protože mnoho větších možností profesionálně trénovat v České republice není. A skočil jsem do toho rovnýma nohama – ještě v pátek jsem dokončoval rozvázání smlouvy ve Weissenfelsu, sedl do auta, přejel do Děčína, udělal první předzápasový trénink a v sobotu už vedl společně s Kubou Houškou zápas ve Svitavách. Navíc ještě v neděli jsem se vracel do Německa, kde jsem vedl poslední utkání svého týmu ve třetí lize, se kterým jsme končili sezonu. A v pondělí jsem už zase mířil zpátky do Děčína. Proto mi ještě všechno plně nedochází…

Kolik času jste tedy měl na rozmyšlenou, zda Děčín vzít, a kdy jste se o této možnosti poprvé dozvěděl?
Minulý týden proběhl první telefonát, další den následovala první schůzka, kde jsme si nastínili svoje představy, kdy by k něčemu mohlo dojít, a jestli by to vůbec bylo reálné. A ve čtvrtek se mě z klubu zeptali, jestli bych měl seriózní zájem. Já jsem odpověděl, že ano, i s tím rizikem, že jsem byl stále pod smlouvou ve Weissenfelsu a nebyl z ní vyvázaný. A v pátek se rozhodovalo definitivně a během minut, jestli ano. A já se rozhodl, jak jsem se rozhodl, a jsem za to rád.

Vy jste měl ve Weissenfelsu několik funkcí, jak složité to vůbec bylo se s klubem tak narychlo dohodnout na odchodu?
Těch funkcí nebylo tolik. Minulé dvě sezony jsem působil jako sportovní ředitel mládeže a zároveň jsem byl u A-týmu. A v letošní sezoně už jsem ředitelování nedělal a víc se posunul k bundesligovému áčku a jako asistent s ním byl u všeho, dvakrát denně. Zároveň jsem ale jako hlavní vedl v třetiligovém B-týmu i mladé hráče, které jsme měli letos velmi slušné, včetně německých reprezentantů. Protože už ale těchto hráčů bylo opravdu hodně, mládež jsem ani dál dělat nechtěl.

Dobře, otázka přesto zůstává – jak vaše přání odejít tak narychlo v klubu přijali?
V pátek jsem nejdřív během telefonátu s děčínským klubem odsouhlasil, že bych se chtěl stát trenérem týmu. Pak jsem měl už dřív předjednanou schůzku s vedením Weissenfelsu, která se netýkala jen mého odchodu, protože jsem potřeboval řešit i další věci, a byla tak v plánu už delší dobu. Trvalo to více než dvě hodiny a to vyvázání ze smlouvy opravdu nebylo snadné, protože moji práci musel někdo převzít, čímž jsem jim přidělal problémy. Klub to ale zvládne.

Měl jste vůbec čas Děčín v posledních sezonách sledovat?
Český mužský basket jsem sledoval pořád. Kooperativa NBL jsem projížděl po každém kole, jak se vyvíjí, jak kdo hrál. Jistě víc jsem sledoval USK, kde hodně hráčů prošlo mýma rukama. A zároveň jsem si všímal juniorských a kadetských soutěží, opět s důrazem na USK, kde jsem ty hráče za působení na Folimance měl možnost potkávat. Přehled jsem tedy měl celkem dobrý. A jakmile jsem se dozvěděl o možnosti vést Děčín, prošel jsem si asi pět jeho posledních zápasů. Tam jsem získal jasnou a konkrétní představu o jeho hře.

Vlastně poprvé přicházíte do pozice hlavního kouče v nejvyšší mužské soutěži. I přes všechny dosavadní zkušenosti – s jakými obavami?
Obavy nemám. Dostal jsem obrovskou příležitost a strach určitě nemám. V Německu jsem se docela dost „obouchal“ a těším se. Myslím, že kvalitativně zaostávat nebudu a úspěch už závisí na mnoha faktorech. Budu tvrdě pracovat, jako dosud celý život, a pro úspěšné výsledky udělám maximum.

Přicházíte ale do klubu, kde tým patnáct sezon úspěšně vedl Pavel Budínský, kouč velmi populární u fanoušků, takže větší tlak na nástupce si v lize asi jen těžko lze představit…
Tohle je jistě pravda… Je to velmi složitá situace. Paradoxně bych řekl, že jsem na tom minimálně jako ostatní lidé v klubu protože ten je pod obrovským tlakem. Já taky, není to příjemné, ani pro Pavla Budínského a pro fanoušky. Já jsem ale o tomhle s vedením sám mluvit nechtěl. Byl jsem jen v pozici čekajícího na nabídku, která pak přišla, a já se rozhodl ji přijmout. To ostatní kolem jsem neovlivnil. Sám jsem nikoho neoslovoval. Až když nabídka přišla, po několikahodinovém zvažování a posvěcení od rodiny jsem se rozhodl to přijmout. A jak jsem už řekl - nebojím se a myslím, že jsem připravený.

Nové angažmá jste začal nejlíp, jak to šlo, na jedné z momentálně nejžhavějších palubovek druhých Svitav. Byla to vaše šťastná hodina a považujete se za dítě štěstěny?
Takovým jsem nebyl skoro nikdy, jako hráč i jako trenér jsem si spíš všechno vypracoval sám. Nikde jsem moc neklepal na dveře, aby mě přijali, a pokud jsem už dostal nabídku, byl o mě zájem. Možná bych to dotáhl dál, být trochu aktivnější, protože až dosud jsem nikdy neměl agenta, ani dřív jako hráč.

Jak vlastně za těch pár hodin vypadala vaše předzápasová příprava?
Nejdřív jsem přijel na páteční trénink - kvůli koloně u nehody u Drážďan, kde jsem uvízl, asi o dvacet minut pozdě. Hráči už tak mezitím začali střílet. Vedení mě pak v šatně představilo a my pokračovali v hale. S každým hráčem jsem si promluvil, představili jsme se, i když jistě Pavla Grunta, Lukáše Feštra a Davida Žiklu už znám z dob v USK. Víc jsem si musel popovídat s Klintem Carlsonem a Lambem Autreym, se kterými jsme se viděli poprvé v životě. Pak jsme si zkusili akce, které jsem s týmem chtěl hrát, a kluci mi ukázali, co hráli dosud, do čehož jsem jim moc nevstupoval. A pak už jsme si jen řekli zásady v obraně, se kterými jsme chtěli hrát ve Svitavách a na víc nebyl čas. Jinak pokud jde o Svitavy, znal jsem jejich hráče už z dřívějška a viděl jsem i dva jejich zápasy a částečně jsem je tak měl naskautované.

Čím jste výhru urvali? Určitě zaujalo, že Tomáš Pomikálek zrovna zahrál svůj zápas sezony…
Největší zásluhu na tom měli hráči, pro které to bylo v danou chvíli nejtěžší. Čelili té nepříjemné situaci, že je pryč trenér, který u týmu působil dlouho, a přišel nový, kterého prakticky neznají. Podle mě se s tím popasovali výborně. Nejdůležitější bylo, že když Svitavy v první půli odskočily na 12 bodů, tak kluci pořád hráli svou hru, bojovali a běhali do protiútoků, pomáhali si a hecovali se. Mentálně odvedli neskutečnou práci. A to, že jsou výborně fyzicky připraveni, o tom není sporu. Jistě jsme měli i trochu štěstí, ale tým si vítězství zasloužil, protože byl v těžké situaci. Zejména Tomáš Pomikálek a Lamb Autrey to podrželi v útoku, kde to poslední zápasy nebyla žádná hitparáda, ale vůbec celý tým podal bojovný výkon.

Před jaké úkoly jste byl pro zbytek sezony postaven?
Žádné konkrétní cíle jsme si neřekli, ale určitě to bude jít do každého zápasu s tím, že ho chceme vyhrát. Jistě musíme brát v potaz sílu soupeřů, liga je za odskočeným Nymburkem velmi vyrovnaná a velký rozdíl mezi týmy není. Rozhodují maličkosti a stejně tomu bylo i ve Svitavách. Snažím se hráče vést k tomu, aby každou obrannou i útočnou pozici dotahovali maximálně do konce a to se jim v sobotu dařilo. A i když nebyli vyloženě lepší, chtěli výhru víc než domácí.

Skočme i do Německa - co zajímavého jste za tři roky ve Weissenfelsu stihl a jakých úspěchů dosáhl?
Velký úspěch byl hned první rok postup z ProA (druhá liga) do bundesligy (nejvyšší soutěž), kdy jsme měli velmi dobře poskládaný tým, což prokázal v play-off, kterým prošel bez porážky. S béčkem, které jsem vedl, se nám první rok nepodařilo postoupit ze 4. ligy, protože byl nižší rozpočet, než měl být. Druhý rok už to ale s postupem vyšlo, navíc při pouhých dvou porážkách. Vedle toho se áčku podařilo udržet bundesligu, což byl obrovský úspěch, protože soutěž jde neskutečným způsobem nahoru, a podle mě to je po španělské ACB druhá nejlepší národní liga v Evropě. No a letos jsem odešel ještě před koncem. Samozřejmě doufám, že áčku se podaří zachránit a s béčkem jsme se udrželi v ProB (třetí liga), což je velmi kvalitní soutěž. Jen jediné vítězství nás nakonec dělilo od postupu do play-off. Bylo to neskutečně vyrovnané, protože v posledním zápase nás domácí porážka o bod odsoudila k devátému místu, ale pokud bychom vyhráli, byli bychom čtvrtí a v play-off začínali doma. I záchranu ale považuju za úspěch našeho týmu.

Pro bližší představu – s jakým rozpočtem Weissenfels funguje v letošní bundeslize?
Pohyboval se kolem dvou milionů eur (zhruba 52 milionů korun), ovšem v bundeslize byl jednoznačně nejmenší. Ten deficit oproti ostatním byl ohromný a na rozpočtově předposledního jsme ztráceli kolem 1,5 milionu eur. Jistě na českou ligu by dva miliony eur byly velmi slušné a možná bychom byli s Nymburkem nejlépe zabezpečený tým. Nicméně s tím, jak roste kvalita bundesligy, bude od nové sezony nejnižší požadovaný rozpočet, daný regulemi soutěže, 3 miliony eur. Bude tak otázka, zda Weissenfels v případě záchrany bude moct do příští sezony zasáhnout, protože tři miliony už je slušný ranec.

Které další soutěže jsou ještě profesionální?
ProA, ProB jsou plně profesionální. Já měl v ProB na soupisce jedenáct hráčů, kteří hráli pravidelně, plus asi šest dorostenců, kteří se tam obehrávali pro juniorský tým U19. A i když jsem béčko vedl ještě ve čtvrté lize, která už je při velikosti Německa regionálně rozdělená na pět skupin, tak i tam byli hráči profesionálové, kterých já měl v týmu osm.

Pro vás jako pro trenére ze střední Evropy – jak daleká by byla cesta na pozici hlavního v bundeslize, nebo aspoň v ProA?
Ta cesta je hodně složitá. Já se k bundesligovému týmu dostal vlastně jen proto, že jsem za něj dřív hrál. Jinak myslím, že bych tu nabídku nedostal. A když se podíváte na týmy z bundesligy a ProA, tak moc německých trenérů tam není. Tuším, že v bundeslize jsou při osmnácti týmech jen čtyři a zbytek jsou převážně koučové z Balkánu, mezi které je strašně těžké se dostat. Samozřejmě mají obrovskou kvalitu, ale pokud vy za sebou nemáte tu správnou agenturu, nebo dokonce správné peníze, tak Čech, nebo jakýkoli jiný trenér ze střední a východní Evropy proti nim nemá šanci. Pokud by to bylo jinak, byl bych hodně překvapený a samozřejmě bych to takovému člověku přál. Musel by to být obrovsky kvalitní trenér.