Hördur o islandském zázraku 300 tisíc

INTERVIEW O POHÁDKOVÉ ZEMI Představte si, že by v zemi o třetinu větší než Česko, tedy zhruba s jednou Moravou a Slezskem navíc, existovalo jen město velikosti Ostravy. Pak byste dostali současný Island, ostrov uvězněný v chladných vodách Severního ledového oceánu, kde na člověka nemusíte cestou necestou natrefit ani dlouhé desítky kilometrů. A pokud byste hledali basketbalistu, museli byste mít skutečně výjimečné štěstí. Registrovaných hráčů a hráček je v třísettisícové zemi jen 7 tisíc, z toho pouze něco přes dvě tisícovky tvoří muži. Když uvážíte, že islandská házenkářská a fotbalová reprezentace (ta vůbec poprvé) se objeví příští rok na příslušných ME a ta podkošová svůj historicky první Eurobasket zažila v září (jako nejmenší národ v dějinách), nemůžete vyjít z údivu nad umem, schopnostmi a zřejmě i nebývalou sportumilovností tohoto ostrovního národa.

Představte si, že by v zemi o třetinu větší než Česko, tedy zhruba s jednou Moravou a Slezskem navíc, existovalo jen město velikosti Ostravy. Pak byste dostali současný Island, ostrov uvězněný v chladných vodách Severního ledového oceánu, kde na člověka nemusíte cestou necestou natrefit ani dlouhé desítky kilometrů. A pokud byste hledali basketbalistu, museli byste mít skutečně výjimečné štěstí. Registrovaných hráčů a hráček je v třísettisícové zemi jen 7 tisíc, z toho pouze něco přes dvě tisícovky tvoří muži. Když uvážíte, že islandská házenkářská a fotbalová reprezentace (ta vůbec poprvé) se objeví příští rok na příslušných ME a ta podkošová svůj historicky první Eurobasket zažila v září (jako nejmenší národ v dějinách), nemůžete vyjít z údivu nad umem, schopnostmi a zřejmě i nebývalou sportumilovností tohoto ostrovního národa.

O jeho dějinotvorných úspěších bude nyní vyprávět 26letý 190 vysoký rozehrávač Hördur Vilhjalmsson, jehož hrdinný tým v berlínské skupině smrti, kde mnozí hráči poprvé zažili tak velikou arénu, sice neokusil ani jednou pocit vítězství, přesto si před turnajem, jak mu velí národní povaha, věřil na každého. Nyní už nechme promluvit samotného Hördura, který si "na odchodnou" z posledního zápasu řecké ligy před přestupem do Nymburka odnesl i pořádnou jizvu na čele po ostré "loktóze" jednoho ze soupeřů.



Hördure, před dvěma týdny jste ještě o víkendu hrál řeckou ligu za Trikalu a vzápětí ve středu už jste cestoval k zápasu NBL do Jindřichova Hradce. To i pro vás muselo být pořádné překvapení.
Seběhlo se to opravdu rychle. A je to fakt překvapení, že jsem se tu ocitl. Už po třech dnech v Nymburce první zápas v české lize a hned potom i první utkání VTB ligy. Moc se mi tu ale líbí.

Stal se v Trikale nějaký problém, nebo jste jen využil šance posunout se v kariéře výš?
V Řecku bylo všechno v pohodě, ale Nymburk je prostě větší klub a já o něm už dřív slyšel spoustu pozitivního, takže jsem po tom skočil. Naštěstí jsem ve smlouvě s Trikalou měl možnost vykoupení, což jsem i využil.

Nymburk zejména pod koučem Ginzburgem holduje rychlému stylu, bez velkého využívání podkošové hry. Vyhovuje vám tento styl a jste na něj zvyklý i z islandské reprezentace?
Jasně, náš nároďák hraje opravdu rychle. Tady je to trochu jiné, ale taky se snažíme o to jít s míčem rychle dopředu a to mě baví. Nymburské tempo je ještě rychlejší než v reprezentaci, ale třeba v obraně jsme presovali soupeře úplně všude a používali všechny bláznivé varianty, abychom se vyrovnali těm nejlepším v Evropě. Snažili jsme se tím soupeře nutit hrát rychleji.

Islandská populace je ve srovnání se zbytkem Evropy opravdu malá, nicméně teď se váš fotbalový tým poprvé probil až na mistrovství Evropy (ze stejné skupiny spolu s Čechy), přičemž fotbalu se u vás věnuje nějakých 20.000 hráčů. A už v září se váš basketbalový tým rovněž poprvé objevil na ME, přičemž podle tři roky starých dat ze 7.000 registrovaných hráčů bylo pouze 2150 mužů. Jak se vám daří dosahovat tak neskutečných úspěchů?
Když se na to podíváte z téhle perspektivy, je to něco neuvěřitelného, že jsme se dostali na mistrovství Evropy v obou nejpopulárnějších sportech. Navíc i naše házenkářská reprezentace hraje skvěle, a to už po desetiletí. Jsme národem sportovců a zakládáme si na tom. Doma si všechno musíme tvrdě vydřít. Žijeme na izolovaném ostrově a tuhle identitu v sobě máme i jako sportovci.

Skoro to vypadá, že každý na Islandu musí dělat nějaký sport, abyste vůbec měli šanci…
Když děti vyrůstají, tak prakticky každé vyzkouší aspoň tři nebo čtyři sportovní odvětví. Pak si najde to nejvhodnější, a buď u něj vytrvá, nebo se pohybuje ve sportu jiným způsobem, třeba v roli fanouška.  

Živě si představuju, jak tvrdý musí být boj mezi jednotlivými sporty o každé děcko, když ročně se narodí v zemi jen něco přes 4200 nových adeptů pro všechna odvětví dohromady.
To jistě platí. Basketbal byl dřív nejmenším ze všech hlavních odvětví, ale teď po ME doufám, že se mladí budou hlásit ve větším počtu.



Váš národ patří k nejvyšším na světě, přičemž před vámi jsou jen některé severské země a také Nizozemci. Váš národní tým ale výškou nijak nepřekypuje, že?
V průměru jsme vysoký národ, ale v reprezentaci skoro všichni měříme podobně. Máme jen jednoho pivota, který s 218 trochu vybočuje, ale ten ještě nedosáhl na tu nejvyšší úroveň. To, že všichni měříme kolem 190 až 195 čísel, je ale výhodou, protože pak můžeme v obraně vše přebírat, hodně presovat  a to jsme se snažili vždy využívat jako svou velkou výhodu.

Nejvyšší kluci u vás se tedy do basketbalu příliš nehrnou?
Když se vyskytne kluk přes dva metry, a nechce se mu hrát basket, tak je to pro nás skutečně problém. Navíc o tyhle vyšší typy je velký boj, hlavně mezi námi a házenou, která také potřebuje vysoké hráče. Musíme se proto snažit je nějak přilákat.

Jaká je teď u vás popularita basketbalu?
Jsme samozřejmě za fotbalem, ale doufám, že brzy budeme druzí. S fotbalem se soutěží těžko, ale Eurobasket by nám měl vážně hodně pomoct.

Při třísettisícové populaci musíte být na Islandu sportovními hvězdami, nebo ne?
Právě že vůbec. Náš obecný přístup je, že i když přijede Brad Pitt, nikdo se k němu ani nepřiblíží, aby s ním promluvil. Lidi se starají o sebe, a i když vás možná na ulici poznají, tak jen pozdraví a řeknou "Dobrý zápas". A právě to je jednou z největších pravd o naší zemi. Každý se stará hlavně o sebe a svůj život.

Naplnili jste na svém prvním ME v berlínské skupině smrti vlastní očekávání, když jste do 9 bodů prohráli s Němci, Italy i Turky a výrazněji padli jen se Srby a Španěly?
Jsme dost blázni na to, abychom si mysleli, že můžeme porazit každého. I když jsme oproti ostatním menší a rotovali jsme jen sedm nebo osm hráčů. To, že jsme skončili bez výhry, nás tedy zklamalo. I tak jsme ale překvapili Evropu, že jsme třikrát hráli vyrovnané zápasy. Takže jsme byli pyšní i zklamaní zároveň.

Po zápase s Astanou máte za sebou i první zápas VTB ligy. Jaký pro vás byl?
Užil jsem si ho. Ještě jsem do týmu úplně nezapadl a na tom musím zapracovat. Třeba jsem měl ztráty, které bych normálně neměl udělat. Po pár dnech v Nymburce už se ale blížím tomu, abych pochytal vše důležité.

I podle statistik z ME jste asi spíš týmovým typem hráče, co pracuje pro druhé.
Nejvíc si zakládám na své obraně, ta je pro mě alfou a omegou. Aspoň si to myslím. V útoku pak rád rozdávám míče, a když něco zbyde pro mě, využiju to. Pokud dám body, je to v pořádku, ale není to pro mě důležitá věc.















Foto: ČEZ Basketball Nymburk, archiv