Hrát můžeš jen s kartami, které jsi dostal

O ODCHODU, ŽIVOTĚ A KARIÉŘE S DUŠANEM PANDULOU Přišel ze zapomenutého kraje, kde končí železnice, a kde basketbal už prý dávno skončil. Aby se v české lize, kde účinkoval většinu kariéry jako jeden z pouhé hrstky slovenských zástupců, stal v roce 2015 dokonce jejím MVP. Za deset a půl roku byl na domácí půdě v Novém Jičíně, Prostějově, Pardubicích a půl sezony i v Hradci Králové, kde od začátku letošního ročníku působil v nezvyklé trojroli – hráče, papírového hlavního kouče a v praxi asistenta Lubomíra Peterky, přičemž na exekutivní asistování se mu v horku zápasů jen těžko soustředilo. K plné koncentraci na novou funkci jej „nasměroval“ až zdravotní limit, který mu další hraní už nedovolil a uzavřel tak jeho hráčskou dráhu. I o tom bude 34letý autor bezmála pěti tisíc bodů v Kooperativa NBL mluvit v následujícím rozhovoru, v němž dojde i na jeho nové (východo)české kořeny, nedávno narozenou dcerku, dlouhodobou inklinaci k trenéřině, vzestup tuzemské elitní soutěže, na karty, se kterými musel hrát, i na dění v rodném městě, kde se Dušan Pandula už nejspíš nestane „Zasloužilým občanem“.

O ODCHODU, ŽIVOTĚ A KARIÉŘE S DUŠANEM PANDULOU Přišel ze zapomenutého kraje, kde končí železnice, a kde basketbal už prý dávno skončil. Aby se v české lize, kde účinkoval většinu kariéry jako jeden z pouhé hrstky slovenských zástupců, stal v roce 2015 dokonce jejím MVP. Za deset a půl roku byl na domácí půdě v Novém Jičíně, Prostějově, Pardubicích a půl sezony i v Hradci Králové, kde od začátku letošního ročníku působil v nezvyklé trojroli – hráče, papírového hlavního kouče a v praxi asistenta Lubomíra Peterky, přičemž na exekutivní asistování se mu v horku zápasů jen těžko soustředilo. K plné koncentraci na novou funkci jej „nasměroval“ až zdravotní limit, který mu další hraní už nedovolil a uzavřel tak jeho hráčskou dráhu. I o tom bude 34letý autor bezmála pěti tisíc bodů v Kooperativa NBL mluvit v následujícím rozhovoru, v němž dojde i na jeho nové (východo)české kořeny, nedávno narozenou dcerku, dlouhodobou inklinaci k trenéřině, vzestup tuzemské elitní soutěže, na karty, se kterými musel hrát, i na dění v rodném městě, kde se Dušan Pandula už nejspíš nestane „Zasloužilým občanem“.

Dušane, tušil byste před sezonou, že by vaše nové hráčské angažmá v Hradci mohlo skončit tak brzy, už po jedenácti odehraných zápasech?
To určitě ne. Čekal jsem, že sezonu normálně dokončím. Přišlo to opravdu úplně nečekaně, o těchto zdravotních problémech jsem neměl tušení.

Souvisely se zdravotními limity, kvůli kterým jste dřív musel mít úlevy v Pardubicích?
Ne ne, je to něco jiného. Teď mám problémy s ledvinami. S ničím z dřívějška to nemá souvis. A bohužel to je zdravotní omezení neslučitelné s provozováním vrcholového sportu.

Skončil jste zhruba tři a půl roku poté, co jste se stal ligovým MVP. Jaký pocit z toho máte? Jste hodně smutný?
Na druhou stranu odcházím v době, kdy nemusím zažívat to, co některé hvězdy, které přesluhují, kdy už nemohou podávat takové výkony, jako ve svých nejlepších letech. Za to jsem rád, že už tohle nezažiju. A ty pocity? Spíš než jako smutek nebo zklamání bych to popsal tak, že člověk hraje s kartami, které dostal, a nemá na výběr. Snažím se to brát tak, jak to je, a jak se říká - co vás nezabije, to vás posílí. To je, myslím, správný přístup. Nedávno se mi navíc narodila dcera Stella, takže mám už hodnoty trochu přeskládané a beru to v pohodě. Tím, že jsem byl přes měsíc doma na marodce, jsem si malou krásně užil. A bylo to super.

 

Pojďme i trochu bilancovat. V NBL jste působil od roku 2008, v čem se za těch jedenáct let změnila na hřištích i mimo?

Basketbal se za těch jedenáct let celkově hodně zrychlil. Pokud jde o peníze, tak byly časy, kdy jich bývalo víc. V důsledku ekonomické krize nastal útlum a teď to zase jde pomalu nahoru. Samozřejmě se zvedla propagace ligy, jsou znát její hlavní partneři Kooperativa nebo Hyundai a soutěže jako Kooperativa Faktor pomáhají, stejně jako postup české reprezentace na mistrovství světa. Tím je teď v Česku basketbal mezi kolektivními sporty na vzestupu.

 

V poslední době několik zejména amerických hráčů zmínilo, jak je překvapilo, že v NBL je spousta výborných střelců. Je to její výraznější rys?

Basketbal se celkově výrazně zrychlil, řada týmů hraje hodně rychle dopředu a pak už je to na těch střelcích. Jakmile jsou volní, hned to zvedají. Takže ano, je to liga střelců a rychlých týmů. Třeba Opava a Děčín to na tom mají založené a o Nymburku se ani není třeba bavit.

Zajímavé je, že v české lize se to Slováky zrovna nehemží. Čím to podle vás je?

Myslím, že Slováci v zahraničí nemají tak dobré jméno. Navíc na Slovensku nemáme tolik talentu a naše nejvyšší soutěž domácí hráče taky potřebuje. Je fakt, že v NBL je teď Slováků jen pár a z mého pohledu jsou už prakticky „naturalizovaní“.


 

Máte pocit, že na kluka z dvacetitisícového okresního města kousek od ukrajinských hranic jste to dotáhl slušně daleko? Do reprezentace, na pět tisíc bodů v české lize, na jejího MVP, na papírově hlavního kouče jednoho z jejích týmů …

Já se prostě snažil dělat basket nejlíp, jak jsem uměl. Dělal jsem naplno to, co mě bavilo, a jsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl. A doufám, že mě další basketbalové úspěchy ještě čekají.

Mimochodem, tuší vůbec u vás ve Snině, co se vám tady v Česku povedlo?

Asi moc ne. Potom, co jsem odešel, tam basketbal za pár let skončil a teď už tam nefunguje. Máme tam sice krásnou přírodu, ale jinak tam toho moc není. Nejbližší dálnice je sto kilometrů od města a pár kilometrů za městem končí i železnice, která z našeho směru vede na Ukrajinu. Je to trochu zapomenutý kraj….

Takže ocenění „Zasloužilý občan“ pro vás asi nepadá v úvahu.

Spíš ne. Já už jsem tak dlouho pryč. V osmnácti jsem odešel studovat do Bratislavy, což je 16 let zpátky, a to už je hodně času.
 

Vždycky jste chtěl být trenérem?
Tím, že jsem to vystudoval, tak se to jako by nabízelo. Na tu školu jsem šel ale hlavně proto, že jsem se věnoval basketu a že mi to bylo blízké. A trenérem jsem nějak podvědomě chtěl být asi vždycky. Navíc ta škola mě bavila.

Mimochodem, z čeho jste dělal diplomovou práci?

Analyzoval jsem střelbu našeho týmu na trénincích během období půl roku. Vše, co a jak jsme tam dělali, a snažil jsem se v tom najít souvislost s úspěšností střelby hráčů v zápasech. Hodně jsme si úspěšnost střelby na tréninku zapisovali, ale nakonec z toho nic zásadního nevyšlo, což je asi pochopitelné, protože střelba na tréninku a v zápase se dá těžko porovnávat.

Trenérství jste si vybral i přesto, že jde o jedno z nejnevděčnějších povolání a zároveň o jedno z nejvíc stresujících?

Jediný důvod, proč do toho teď jdu, je, že mě to baví. A překvapuje mě, že mě to naplňuje podobně, jako když jsem hrál.

Jak se vůbec zrodilo to, že trenérsky začínáte v Hradci, kam jste přišel až loni v létě?

Ta blízkost Hradce (od bydliště) v tom byla hodně zásadní. Navíc jsem věděl, že v Pardubicích jsou trenérské pozice obsazené a Hradec měl zájem, abych trénoval mládež. A protože jsem to měl 20 minut cesty od domu, kde bydlím, tak nebylo co řešit.
 

Vy ve východních Čechách plánujete zůstat natrvalo?

Třetím rokem rekonstruuju dům a už jsme skoro hotoví. Půl roku tam už i bydlíme, takže to jinak asi nebude. Momentálně už jsem v České republice rezidentem, protože tu trávím většinu roku, a i když mám stále slovenské občanství, tak všechno ostatní už mám jako Čech. Platím tu všechny odvody, mám tu přechodné bydliště, za manželku Češku…

Jen volit tady nemůžete.

Mě politika ani nebere a tohle se mi tu líbí, že můžu zůstat apolitický.
 

Už jste zmínil, že za ten půlrok v Hradci jste se hodně naučil od zkušenějšího trenérského kolegy Lubomíra Peterky. Co nejvíc?

Třeba to, jak důležitá je atmosféra v týmu, fungování kabiny a mužstva i mimo hřiště. Prostě celkově ta lidská stránka věci.

Které kategorie povedete v mládeži?

Tuto sezonu jsem vedl tým U17. Co se týká trénování mládeže a příští sezony, to ještě není jasné. Teď je problém, že s tou nemocí, kdy mám sníženou imunitu, se dětskému prostředí musím vyhýbat. Proto bych chtěl poděkovat trenérům Půlpánovi a Peterkovi za pomoc během mé nepřítomnosti.
 

Jak to aktuálně vypadá s hradeckou chlapeckou mládeží po stránce výkonnosti?

Cílem je mít kompletně obsazenou pyramidu, abychom si dokázali vychovat talenty a posunout je až do prvního týmu mužů. Situace ještě není optimální, nehrajeme v mládeži ty nejvyšší soutěže, ale každým rokem se to zlepšuje.
 

Jak vidíte šanci na vyhnutí se baráži o NBL?

Myslím, že je to stále ještě otevřené. Ve skupině A2 bude ještě dost utkání na to se baráži vyhnout.

Když se posuneme za řeku Moravu, jak na tom teď je mládež na Slovensku, když minimálně v některých reprezentačních zápasech nad mladými lvy Slováci i dokážou zvítězit?

Nemám nejčerstvější zprávy, ale vím že se tam taky něco snažili vytvořit a pracovat koncepčně. Lidé jako Richard Ďuriš a další tu snahu mají, ale minimálně dva roky jsem se teď o tom s nikým nebavil.

Chybí momentálně výrazné vzory, někdo, ke komu by kluci mohli vzhlížet jako mladí Češi k Tomáši Satoranskému?

Určitě. To, co pro český basket teď dělá Tomáš s Honzou Veselým, a vlastně celý národní tým, u nás chybí. Myslím, že basket je na Slovensku hodně populární po stránce diváckých návštěv. To je možná ještě lepší než v Česku. Ve městech jako Prievidza, Handlová nebo Spišská Nová Ves lidi chodí hodně, ale ta velká jména tomu chybí.