Hrdina města? Ne. Vím ale, na co jsem pyšný

S MVP ŘÍJNA JAKUBEM ŠIŘINOU Psal se rok 2012. Opavský tým se to jaro, čtyři roky po návratu do nejvyšší soutěže basketbalistů, topil na ligovém dně a musel do potupné baráže. A on právě tehdy poznal odvrácenou stránku sportu. „Když jsme třeba šli někam ve městě na oběd, slyšeli jsme od okolních stolů, jak můžeme mít vůbec odvahu se ukazovat na veřejnosti,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo čtyřiadvacet, a stejně jako dnes musel na hřišti kroutit dlouhé minuty. Tehdy mu do smíchu určitě nebylo, tým ale nakonec baráž zvládl a dva roky nato už vybojoval bronz.

S MVP ŘÍJNA JAKUBEM ŠIŘINOU Psal se rok 2012. Opavský tým se to jaro, čtyři roky po návratu do nejvyšší soutěže basketbalistů, topil na ligovém dně a musel do potupné baráže. A on právě tehdy poznal odvrácenou stránku sportu. „Když jsme třeba šli někam ve městě na oběd, slyšeli jsme od okolních stolů, jak můžeme mít vůbec odvahu se ukazovat na veřejnosti,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo čtyřiadvacet, a stejně jako dnes musel na hřišti kroutit dlouhé minuty. Tehdy mu do smíchu určitě nebylo, tým ale nakonec baráž zvládl a dva roky nato už vybojoval bronz.

Optikou posledních šesti let se ony nepříjemné zážitky z minulosti zdají být až nereálné. V současné éře, kdy tým řídí jako šéf, Opava sklidila vedle bronzu i loňské stříbro, s exkluzivně českým kádrem hrála dokonce Ligu mistrů, a on se v reprezentačním triku zapsal do sportovní historie země dobytím senzačního 6. místa na mistrovství světa. A po městě, kterému postupně začal vracet někdejší basketbalovou slávu, už tyhle dny může jezdit bez obav v elegantním černém voze i se svým jménem vyobrazeným na dveřích. Má být totiž na co pyšný, byť ani po získaných medailích a jako nejužitečnější hráč ligy 2016 se vůbec necítí jako sportovní hrdina Opavy. Rozehrávači Slezanů Jakubu Šiřinovi stačí, že ví, co v ní - jako jeden z mnoha „ostravských exulantů“ - dokázal.
 

Úřadující MVP měsíce října v Kooperativa NBL ale ještě rozhodně neřekl poslední slovo. Právě naopak. V 31 letech tvrdí, že se cítí na dvacet a do letošní sezony vtrhl jako velká voda. Při volbě Hráče měsíce neměl při zranění podobně rozohněného Javonteho Douglase z Olomoucka prakticky konkurenci a právem mu nyní na čtyři týdny patří tradiční odměna – vození se v luxusním Hyundaii Genesis.

Oslabenému opavskému týmu, který soupeře v obraně drží na skvělém průměru kolem 70 bodů, v říjnu pomohl čtyřmi nejméně 25bodovými zápisy k bilanci 5-1, když jeho průměry měly úžasné hodnoty – užitečnost 28,3, 22,8 bodu, 5,8 asistence, 3,5 doskoku, 1,8 zisku, 5,8 získaného faulu, trojky 44 procent a dvojky dokonce 74.

Nic z toho ovšem není náhoda. A i zkušený dirigent, který má za sebou zdravotními trably notně poznamenanou minulou sezonu, sám dobře ví, odkud jeho možná i kariérní forma vzešla.

„Je pravda, že týmově ani osobně minulý ligový ročník nebyl povedený. Hráli jsme i Ligu mistrů, bylo to náročné fyzicky, měli jsme hodně zraněných a i já se skoro celou sezonu potýkal s různými problémy. Snažil jsem se proto na novou sezonu připravit co nejkvalitněji, aby se začalo co nejlíp,“ osvětlí první faktor svého raketového startu.

Ten druhý je ale ještě podstatnější. „Znát je i ta zkušenost z mistrovství světa, byť jsem tam minut neodehrál extra moc. Už jen tréninky s našimi nejlepšími hráči dávají člověku hodně, stejně jako možnost napřímo zažít světový basket, který je rychlostně úplně jinde. Když jsem po šampionátu dorazil za kluky z klubu a měli jsme přípravný zápas, všechno se mi najednou zdálo strašně zpomalené a připadal jsem si, jako bych hrál s dorostenci, protože ta rychlost byla fakt jinde. Já tak z toho léta teď čerpám a možná i proto se mi tak daří,“ pochvaluje si, a nikoli jako jediný z reprezentantů.



Zhlédnete-li pár jeho zápasových akcí, musíte mu dát zapravdu. Momentálně po hřišti létá rychleji než většina jeho obránců. V průnicích do koše jako by teď byl nepolapitelný. „Trenér Czudek se mě do nich snažil tlačit vždycky a teď taky. Jsem rád, že to nějak vychází a snažím se z toho vytřískat maximum.“

Exkluzivní zážitkový pobyt na mega turnaji v Číně vynesl reprezentačního dirigenta i do světel ramp v samotném Slezsku, když byl nedávno pozván jako host do talkshow Jakuba Plaskury.

„Mohlo tam být něco ke stovce lidí a točilo se to hodně o mých zážitcích ze šampionátu plus to bylo proložené i děním v Opavě. Díky moderátorovi to mělo zábavnou formu,“ popsal Šiřina svou už druhou zkušenost s tímto pořadem.

Díky světové basketbalové akci, která měla v první polovině září široké pokrytí ve všech možných médiích, si teď lídra druhého celku ligy víc všímají i v Opavě. „Tím úspěchem asi popularita trochu vzrostla. Lidi mě i další kluky ve městě poznávají docela dost. To je ale i tím, že máme širokou mládežnickou základnu a těch mladých kluků a holek z klubu nás poznává hodně. Pak si ukazují prstem a říkají „Hele, Šiřina, hele Gniadek“,“ culí se.

I proto, že jej nyní pozná i lecjaký školák, dá se vůbec v Opavě ještě „ztratit v davu“? „Je to přece jen menší město a člověk se tu hned dozví všechno. Kdysi dávno se sem tam stalo, že jsme se někde potulovali po hospodách nebo šli s týmem po zápase na večeři a trenér (Czudek) to hned věděl. Má známé všude, přece jen je to ikona Opavy, dozví se všechno a nic se před ním neutají, takže moje odpověď zní - „jo i ne“. Záleží kdy a kde. My tu ale neděláme žádný rozruch a není důvod nás sledovat,“ upozorní.



I když Šiřina uznává, že sportovní jedničkou města je fotbal, zároveň nejde pominout, že místní SFC se momentálně krčí na poslední příčce fotbalové ligy a druhé místo basketbalistů by v městské hierarchii mohlo získat na větší síle. „Věřím, že my bychom teď mohli přilákat víc diváků a na basket začne chodit větší počet lidí. Jsme v lize druzí, hrajeme pěkný basket a bylo by fajn lidi přitáhnout,“ přeje si Šiřina.

Vzhledem k pozici, jakou si basketbal ve městě vybudoval, si ho bez hry zpod bezedných košů ani neumí představit. „Máme nejhezčí halu na basket v republice a už jen v tomhle by byla škoda, kdyby se tam nehrálo. I místní fanoušci, kteří jsou řadu let zvyklí na elitní basket chodit, by byli zklamaní a doufám, že taková situace nikdy nenastane,“ mluví rozehrávač jako místňák, ač je rozený Ostravák.

I přes téměř 60 tisíc obyvatel ve městě cítí – i díky často zalidněnému náměstí - rodinnou atmosféru, jež si jej získala už dávno. Však v místním klubu působí od roku 2007, kdy se vracel z hlubin druhé nejvyšší soutěže.

A opačně? Kdy byl on v Opavě jako import ze sousední Ostravy plně „adoptovaný“? „I když je tohle spíš otázka na fanoušky, tak myslím, že k tomu došlo už dávno. V lize tu točím nějakou dvanáctou sezonu, a co se týče basketu, jsem plnohodnotným Opavákem.“

Opavákem, který městu možná už nestihne vybojovat ligový titul, přesto už teď ví, že až jednou pověsí basketbalové boty na hřebík, bude moct být pyšný na něco extra. „Určitě na to, že jsme tu hráli na špici ligy a na soupisce měli jen české hráče. To se cení a už nám to nikdo nevezme.“

Jako kluk, vyrůstající pod koši na ostravském Tatranu, si přitom svoji ligovou budoucnost spojoval spíš s klubem v rodném městě. „Tehdy se tam ale razila americká cesta, nebylo snadné se prosadit, a když pak přišla šance odejít do Opavy, byl jsem za to rád. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych se několik dalších let zkoušel prosadit v Ostravě. To bych pak do pětadvaceti mohl sbírat čas po minutách a nevypracoval se tam, kde jsem teď. Hráč nikdy nechce jen sedět na lavičce, ale chce být základním článkem týmu, což pro mě v Ostravě nebylo možné,“ podotýká.



Opava pro něj byla logickou volbou už proto, že do ní ještě jako mládežník s tátou jezdíval během její zlaté éry na každý zápas.

V prvních letech po přestupu on i další Ostraváci, kteří se nechali do Opavy zlákat, i celkem silně prožívali derby právě s NH. Postupně ale i tohle napětí opadlo a dnes to prý vůbec nejde srovnat s rivalitou fotbalovou.

„Dřív jsme jako Ostraváci chtěli ukázat, o co v NH přišli, že jsme se tam neprosadili, nebo že nám nevytvořili dostatečné podmínky, abychom tam zůstali. Mohlo to být takové svazující, že jsme chtěli něco dokázat a třeba nám to nešlo, ty časy jsou ale pryč, aspoň pro nás, hráče, ano. Už je to utkání jako každé druhé. Není to jako kdysi, když ještě Ostravu vedl trenér Medvecký a Opavu Zdeněk Hummel. Tehdy to bývalo větší. Z dnešních hráčů už to jako jediný pamatuje jen ostravský Péťa Bohačík.“

Jako kluk měl Jakub Šiřina ale ještě jiné sny. Kromě těch klasických (o NBA) se týkaly i o několik pater reálnějšího angažmá v zahraničí. „Nakonec to nevyšlo, protože bohužel na mém postu je trh s americkými nebo obecně zahraničními hráči velký a z české ligy není jednodcuhé se někam dostat. Vidím to i u kluků z Nymburka, kteří mají třeba fantastickou sezonu na evropské scéně a i tak je problém se někam ven protlačit. Tohle je u nás obecný problém, že se basket nedostal víc do povědomí a v dospělém věku už je těžké získat angažmá v zahraničí, pokud nejste Tomáš Satoranský nebo Ondřej Balvín, kteří ale odešli už v dorostu. A teď samozřejmě mluvím o nějaké kvalitnější lize, ne o nižších německých soutěžích,“ bilancuje ve svých 31 letech.

Hbitý dirigent Slezanů ale rozhodně zanechává svou velkou stopu v nejvyšší domácí soutěži. A do Opavy už přinesl svým basketbalovým uměním spoustu radosti. Přesto si ani trochu nepřipadá jako její sportovní hrdina. Vlastně prý o něčem podobném nikdy nesnil.
 

„Já snil hlavně o tom, že bych chtěl hrát basket na profesionální úrovni a nějak se jím živit, což se mi povedlo. Jsem za to rád, protože ne každému vrstevníkovi se to podařilo a mnozí s basketem skončili, takže ze svého ročníku jsem jednou z výjimek, které se to poštěstilo.“

A to vlastně není zase tak málo.