I kdybych nebyl kouč, rád zůstanu blízko

Je to podle všeho vyznamenání pro český národní tým, když jeho kormidelník dvakrát za poslední dva roky odmítl převzít reprezentaci své země, neboť nadále upřednostňoval tu zpod vrchu Říp.

A je to další vyznamenání pro stejný tým, když jeho trenér poví, že by chtěl zůstat v jeho blízkosti, i pokud by už nebyl v pozici head coache. Ten tým, kterému musel odpustit i ona piva před zápasy. Tým bez partiček a ega, který dává za příklad jiným a který mu už tolikrát vehnal do očí slzy. Aspoň jednoho jeho člena má nyní s sebou i v mužstvu ukrajinského mistra BC Prometey, s nímž se od začátku sezony přesunul do azylu v lotyšské Rize. O jeho zákulisí i o klíčových tématech reprezentačního dění posledních měsíců promluvil Ronen Ginzburg v maďarském Szombathely, tedy symbolicky v zemi, kde jeho velká jízda se lvy v roce 2014 začala.

Kouči, jaký dojem na vás v prvních měsících udělala nová domácí základna Prometeye, Riga?
Není to Praha, navíc jsem zatím neměl čas ji prozkoumávat, protože pořád hrajeme nebo někam cestujeme. Je to pěkné město, ale jiné než Praha. Lidé jsou takoví uzavřenější, ale úžasné je, že tam každý mluví anglicky. I děti a naprosto plynule. Mně je ale pořád o moc bližší Praha.

Kde jste s týmem ubytováni?
Jsem v apartmánu blízko (čtrnáctitisícové) Riga arény, kde hrajeme domácí zápasy EuroCupu, a také pět minut od centra města. Lotyšsko-estonskou ligu ale hrajeme v menší hale v olympijském centru.

Kolik na vás chodí fanoušků a jak velký počet tvoří Ukrajinci?
Na první domácí zápas v EuroCupu náš šéf dovezl autobusy asi 150 fanoušků z našeho města na Ukrajině (Dnipro), což jim zabralo víc než den. Šlo o ženy a děti a bylo to pěkné. Spolu s místními, z nichž je hodně Ukrajinců, mohlo být v hledišti tak pět set lidí. Na druhý domácí zápas už bylo i víc Ukrajinců žijících v Rize a to mohla být návštěva mezi 500 a 700 diváky, což bude náš stabilní průměr. Na ligu chodí tak tři stovky, ale když jsme hráli s Rigou, což je úřadující mistr, bylo hodně plno. Mohl to být asi tisíc lidí.

Žije teď v Rize hodně Ukrajinců?
Jsou tam, ale určitě ne tolik jako v Praze (Lotyšsko přijalo od začátku ruské agrese necelých 40 tisíc Ukrajinců). Stalo se, že na jednom zápase jsme měli asi šedesát dětí, které přišly o své rodiče.

Celý chod klubu je financován pouze majitelem Dubynskim?
Převážně ano, ale klub má i některé sponzory z Ukrajiny. Viděl jsem jedno interview s naším majitelem, kde řekl, že chce ukázat, že život, i ten sportovní, běží dál. Určitě musí mít zdroje, z kterých to financuje. Prometey má i svůj volejbalový tým žen, který teď sídlí v Kutné Hoře (a je aktuálně šestý v české extralize). Má za to náš respekt, že i v téhle těžké době to zvládá. Sám přiznal, že to je trochu šílené, ostatně první tři měsíce invaze ani nemyslel na basket. Tehdy chtěl podporovat hlavně ukrajinskou armádu (po začátku invaze také tým stáhl z Ligy mistrů a do konce sezony jej rozpustil), ale už chce zase pokračovat i ve sportu. Jak dlouho vydrží? To nevím, ale doufám, že to dá. Musíte si uvědomit, že život na Ukrajině neskončil, restaurace jsou dál otevřené, i když jistě ne všude. Lidé dál chodí do práce a i v té těžké situaci ekonomika nějak funguje.

Vy zůstáváte do konce této sezony, nebo ještě déle?
Kontrakt je delší než jen do konce této sezony, ale nikdy nevíte, co bude dál s klubem, nebo se mnou.

Před touto sezonou se objevil článek, že Ukrajinská federace se zlobila, když váš tým odešel z ukrajinské ligy, kterou nyní hraje deset týmů. Jak vážný to byl rozkol?
Já se do této politiky moc nepletu, ale bylo šílené, že v téhle době spolu takto bojují. Jistě, já to beru z pohledu našeho klubu, ale stalo se to, že federace, která sice ligu dál pořádá, ale za týmy hrají většinou jen junioři a většina lepších hráčů nyní působí v zahraničí, od našeho klubu požadovala, abysme se ligy účastnili. Je v tom dost politiky, jsme trochu trnem v oku, protože jsme se prakticky hned po vstupu do ligy loni stali mistry. Bylo také rozhodnuto, že musíme zaplatit, tuším, víc než 100 tisíc dolarů, protože hrajeme EuroCup. Přitom Budivelnik Kyjev za účast v Lize mistrů nemusí platit nic. Vznikl tak velký spor, ale myslím, že se to časem urovná.

Ukrajinský národní tým dokázal velmi obstojně zvládnout i skupinu na letošním EuroBasketu, odkud po výhrách nad Británií, Estonskem a Itálií postoupil do osmifinále, kde teprve celku vystavilo stopku Polsko. Je podle vás těžké udržet národní tým v chodu?
Z profesionálního pohledu je pro ně dobré, že dál fungují. Když se dřív někteří hráči z NBA nebo Euroligy omlouvali, tak to teď nepadá v úvahu, protože by je každý zkritizoval, že v době války nepomůžou národnímu týmu. Zvládli to velmi dobře, mají teď dobrý tým s nadějnými mladými hráči a aspirovali i výš než na osmifinále. Hráli spoustu přípravných zápasů, každá země byla připravena je pohostit, přičemž největší část léta strávili v Lotyšsku.

Z výsledků a vaší bilance 7-0 se zdá lotyšsko-estonská liga o dost snazší než EuroCup (2-2).
Je to velký rozdíl. V lize jsou zhruba čtyři dobré týmy jako Riga, která hraje Ligu mistrů, nebo Kalev Tallinn. Další celky už jsou slabší, některé možná nejsou ani na úrovni průměru NBL. Třeba v Lotyšsku je ale podle mě basket číslem jedna, lidi ho tam mají rádi a je to hodně soutěživé. Jednou jsme museli jít až do prodloužení. Důležité také je, že ukrajinští hráči jsou teď považováni za domácí, takže jich je v lize poměrně dost.

Jak zatím vidíte formu svého svěřence Ondřeje Balvína? Musel se po roce v Japonsku nejdřív zadaptovat zpět na evropský basketbal? Je přece jen znát rozdíl v jeho statistikách v lize a EuroCupu.
Tohle je jeden faktor, ale také jde o to, že náš rozehrávač není zvyklý na souhru s takto vysokým pivotem a ještě to potrvá. Jinak ale musím říct, že Ondřej se snaží na maximum a pracuje tvrdě na svém zlepšování.

Pojďme nyní k reprezentačnímu dění. Po výhře s Bosnou a v Litvě na začátku července to vypadalo s vyhlídkou na postup na světový šampionát poměrně slibně, ale hned po srpnových zápasech ve Francii a doma s Maďarskem akcie týmu spadly velmi hluboko. Byl jste tam hodně zklamaný?
Samozřejmě to není omluva, ale jsme prostě tým, který celou kvalifikaci postrádal hodně hráčů. A teď nemám na mysli Satoranského nebo Veselého. I bez nich můžeme dosáhnout dobrých výsledků, ale pokaždé chyběli i další. Začali jsme 0-3, ale pak jsme to srovnali a po Litvě jsem si myslel, že jsme na dobré cestě za postupem. Cítil jsem, že jsme v solidní situaci. Pak se nám ale začala lepit smůla na paty, v Hamburku jsme při přípravném turnaji přišli o dva hráče (Bohačíka a Satoranského) a to mělo velký vliv na naše výkony na EuroBasketu a samozřejmě předtím v kvalifikaci. I s tím vším jsme ale měli porazit Maďarsko. A je jasné, že se „Satym” (Satoranským) a „Bočim” (Bohačíkem) bysme nemohli prohrát. Jistě, na mistrovství světa nemůžete postoupit pokaždé, ale po třech výhrách v řadě jsem tomu věřil.

Mezinárodní federace FIBA čerstvě ohlásila nový formát kvalifikace o olympijskou kvalifikaci, která pro vyřazené ze světové kvalifikace přijde na řadu příští léto. Byl byste rád její součástí?
V tuhle chvíli nevím, co bude dál. Po posledním únorovém okně světové kvalifikace jsem dohodnutý na rozmluvě s předsedou federace, který odvedl skvělou práci pro český basketbal a choval se vždy výborně i ke mně.

Jaké faktory budou hrát roli v tom, zda setrváte, či ne?
Tohle není o mně, jde o to, co je dobré pro národní tým. Jestli je lepší, abych zůstal, nebo po devíti letech došlo ke změně. Já bych byl rád dál kolem české reprezentace, když ne jako kouč, tak i v jiné roli. Skutečně to ale záleží hlavně na tom, co bude nejlepší pro celý tým.

Co pro vás za těch devět dosavadních let u týmu bylo tím největším vrcholem? Něčím, na co nikdy nezapomenete...
Je toho hodně! Zaprvé musím vyzdvihnout atmosféru v národním týmu, která vždy byla a je skvělá. Na té cestě byla řada báječných okamžiků. První hned na začátku, když jsme postoupili v těžkém zápase v Maďarsku na EuroBasket 2015, díky slavné dvojce Pavla Houšky. Samotný turnaj pak byl jistě parádní, ale hlavně mistrovství světa čtyři roky nato bylo něco úžasného. Oslava v Českém domě i postupové okamžiky, to byly neskutečné zážitky. Po tom turnaji jsem potkával různé lidi, kteří říkali, jakou jsme jim udělali radost. Lidi, kteří neměli nic společného s basketem. (zadrhává se mu hlas) To bylo ohromné.

Ač jste měl už předchozí zkušenost s Českem z Nymburka, na co jste si z fungování národního týmu a věcí kolem musel přece jen zvykat?
V jednu chvíli jsem začal chápat, že musím „jít s hráči”, třeba když si někdy den před zápasem dají pivo, na to jsem jako trenér z Izraele nebyl zvyklý. Viděl jsem ale, že jim to funguje a musel se tomu přizpůsobit. Nebo jsem na ně nemohl příliš tlačit a učit je, co a jak mají hrát, myslím teď ty hlavní hráče. To ale nebyly nějak velké věci, z Nymburka už jsem na českou mentalitu byl připraven.

V minulosti jste byl osloven i ze strany Izraelské federace, abyste vedl národní tým, ale odmítl jste. Proč hlavně? A proč vaší první volbou byl ten český?
Ta nabídka přišla víckrát, před dvěma lety i nyní, kdy má Izrael dobrou mladou generaci (na posledních čtyřech EuroBasketech U20 Izraelci získali stříbro, dvě zlata a 4. místo). Jistě, platí nikdy neříkej nikdy, protože budoucnost nejde předvídat, ale podle mě je v izraelském národním týmu příliš ega. Ti mladí kluci musí nejdřív trochu dospět a měli by si vzít příklad ze Satoranského, Veselého, Welsche nebo Bartoně, kteří i přes všechny své klubové a osobní úspěchy přicházeli do národního týmu vždy bez prosazování svého ega, a i když dali dva body a vyhrálo se, bylo to dobré. Tohle je teď v izraelské reprezentaci trochu jiné, ale věřím, že ti hráči dospějí a bude to mnohem lepší.

Vrátíme-li se k nedávnému EuroBasketu, k němuž se v Česku upínala pozornost a velké naděje od momentu jeho udělení, platí po všech okolnostech, jež ho provázely, že se ještě dlouho budete sám sebe ptát, co kdyby...?
Z toho turnaje jsem odcházel s hodně smíšenými pocity. Sám jsem od nás jako týmu měl taky vysoká očekávání, i když jsem přímo nemyslel na medaile. Postup do osmifinále po tom všem ještě beru, že to dopadlo slušně. Skutečná síla týmu se ale ukázala až na závěr proti Izraeli a Řecku. Do té doby jsme kvůli známým absencím měli problémy. Pokud dojde ke zranění jednoho z důležitých křídel, to ještě dokážeme vykrýt, ale na rozehře i přesto, že Ondra Sehnal dal to nejlepší, co uměl, absence „Satyho” byla znát. A i se vším respektem k němu, kdy udělal pro svůj návrat a pro tým dvě stě procent, tak i proti Izraeli byl někde na padesáti procentech svého běžného já, což mě stále vrací k tomu nešťastnému přípravnému utkání v Německu, kde došlo k jeho zranění. Jsem si jistý, že s ním v plné formě bysme měli aspoň o výhru víc ve skupině a pak nejspíš nepotkali tým, jakým bylo Řecko. Člověk si tak někdy říká a sní o tom, co kdyby, ale takový je prostě život. Nakonec ale to, jak nás všichni fanoušci podpořili a pomohli nám k postupu, stálo za to. Pamatuju si na Izrael, když na EuroBasketu 2017 nepostoupil doma ani ze skupiny,  jaké se tam prožívalo obrovské zklamání. Někdy tak musíte být rádi za to, co máte.

Při pohledu zpět na EuroBasket, je něco, co byste dnes udělal trochu jinak?
Víte, kdo je vždy ten nejlepší hráč? Ten, co nehrál. A kdo je nejlepší kouč? Ten předchozí a ten co přijde jako další. Pořád si můžete říkat možná kdyby... Za sebe můžu říct, že možná možná, možná - a teď mluvím o posledním utkání s Řeckem -, pokud bych použil víc Vítka Krejčího (odehrál pět minut), tak možná, možná by to v osmifinále mohlo dopadnout jinak. Tu odpověď už ale nikdy nedostanete. To je jediná věc. Vítka jsem nevyužil s Izraelem a jen na chvíli s Nizozemskem (6 minut), kdy jsme obě utkání vyhráli, a pak ještě s Finskem (7). S Polskem (18 minut) a Srbskem (23) hrál víc. A taky musím dodat, že měl problémy po zranění z úvodu přípravy a trvalo mu se vrátit do herního provozu. Určitě pokud by s námi absolvoval celou přípravu, byl bych si mnohem jistější a měl bych větší sebevědomí ho využít víc i s Řeckem. Tohle prostě už nikdy nezjistíte. Věřím ale v jeho úspěšnou budoucnost. A jak jsem řekl na začátku - nejlepší hráč je ten, který nehrál.

Pomalu, ale jistě bude v reprezentaci docházet k postupnému střídání stráží. Bude zabudování mladých hráčů do nových a důležitých rolí složitý proces?
Jistě se to postupně měnit bude. Nebylo by rozumné přivést a hrát se dvanácti novými hráči a říct jim - vy jste ta nová generace. To by je zničilo. Ta proměna samozřejmě nebude snadná, ale hráči jako Sehnal, Bálint, Půlpán, Böhm, Krejčí se díky těmto prvním zkušenostem do nějakých dvou let s doplněním o některé další, jako jsou Ondřej Husták nebo Hanzlík, můžou stát hlavními hráči týmu. Pořád ale budeme mít některé ze současných opor. Věřím, že „Saty” ještě rok dva odehraje, podobně jako Balvín, Kyzlink, Peterka nebo Auda. Někde se ale musí začít.

Kdo z té nastupující generace mladíků, vedle Víta Krejčího, má podle vás největší potenciál a může jednou dorůst i do role národních lídrů?
To není snadné odhadovat. Když se ale ptáte teď, tak hráči jako Hanzlík, Husták nebo kluci, kteří teď ani nejsou na našem radaru, můžou vyskočit a stát se skvělými hráči. Vedle Krejčího, který pokud se mu vyhnou zranění, bude nejspíš tím hlavním, jsou kandidáty na role tahounů i Bálint, Böhm nebo možná Švec.

Za generační talent bývá označován nyní 22letý Vít Krejčí. Ten se v létě z Oklahomy dostal do Atlanty, týmu s nemalými ambicemi, kde i podle jeho slov je základní rotace devíti hráčů aktuálně daná. Jak vidíte jeho situaci vy?
Vít potřebuje hrát. Pokud bude mít minuty v NBA, bude to skvělé, ale na konci této sezony mu bude třiadvacet a zůstávat v lize, když budete sedět na lavičce, by nebylo dobré. Možná s ním má ale klub nějaký plán. Věřím jeho agentovi Phillipu Parunovi, že ví, co dělat. Je dobré si připomenout, že když tu mluvíme o těchto mladících, tak v tomhle věku devatenácti dvaceti let už hráči jako Welsch, Bartoň, Veselý nebo Satoranský byli ready na hraní v dobrých klubech. Naší mladíci teď jsou většinou v týmech, kde buď příliš nehrají, nebo jsou v menších českých klubech. A to je zásadní. A jsou to talenti, všichni, o nichž tu mluvíme. Když se vrátím k Vítkovi, který se poslední roky hodně zlepšil, a je teď jiná otázka, proč jsem ho nevyužil ve dvou utkáních EuroBasketu, tak pokud by teď ve svém týmu neměl minuty, byl by to problém. Věřím ale, že brzy se svým agentem tuhle situaci vyřeší.