Jak netypickej Američan poznal v Kolíně sám sebe

VELMI OSOBNÍ INTERVIEW S LEEM SKINNEREM Nikdy nebyl hvězdou. Na střední, ani pak na univerzitě. Na hovory do novin mívali v týmu jinačí formáty. On fungoval v pozadí jako dělník. Tady doskočil, tam ubránil nebo postavil clonu. Vždycky se navíc musel vyrovnávat s tím, že na power forwardu měřil míň než soupeři. Ještě když před téměř třemi lety přišel z NCAA jako nováček do české ligy, poznával, o kolik silovější je profi basket. A byť od začátku patřil k vůdčím postavám týmu, až v téhle sezoně zažívá, jaké to je být prvním v řadě. Konečně i hlavní hvězdou. V Kolíně určitě. A v celé lize? Té teď vládne s královsky vysokou užitečností 28,5. To je o deset víc než loni. V bodech se zvedl o pět na téměř 20 a na doskoku o čtyři na 10,7, když mu chybí jediná desetina na bývalého parťáka Garreta Kerra. A právě jeho číslo na doskoku má před vzájemným sobotním zápasem zakroužkované. A nepovolí, dokud nebude před ním. I proto makal loňské léto mnohem víc než ta předchozí. Aby jednou mohl stát i v jícnu desetitisícové arény. Ví, co pro to musel a ještě bude muset udělat. A ví toho mnohem víc i o sobě. Díky jedné bulharské slečně, kafím s „Pecou“ a Adamem i nezaměnitelné zkušenosti z Polabí. Ten, co zásadně nevolí prezidenty. A ten, co i podle spoluhráčů není typickej Američan. Svíčkový nadšenec Lee Skinner. 

VELMI OSOBNÍ INTERVIEW S LEEM SKINNEREM Nikdy nebyl hvězdou. Na střední, ani pak na univerzitě. Na hovory do novin mívali v týmu jinačí formáty. On fungoval v pozadí jako dělník. Tady doskočil, tam ubránil nebo postavil clonu. Vždycky se navíc musel vyrovnávat s tím, že na power forwardu měřil míň než soupeři. Ještě když před téměř třemi lety přišel z NCAA jako nováček do české ligy, poznával, o kolik silovější je profi basket. A byť od začátku patřil k vůdčím postavám týmu, až v téhle sezoně zažívá, jaké to je být prvním v řadě. Konečně i hlavní hvězdou. V Kolíně určitě. A v celé lize? Té teď vládne s královsky vysokou užitečností 28,5. To je o deset víc než loni. V bodech se zvedl o pět na téměř 20 a na doskoku o čtyři na 10,7, když mu chybí jediná desetina na bývalého parťáka Garreta Kerra. A právě jeho číslo na doskoku má před vzájemným sobotním zápasem zakroužkované. A nepovolí, dokud nebude před ním. I proto makal loňské léto mnohem víc než ta předchozí. Aby jednou mohl stát i v jícnu desetitisícové arény. Ví, co pro to musel a ještě bude muset udělat. A ví toho mnohem víc i o sobě. Díky jedné bulharské slečně, kafím s „Pecou“ a Adamem i nezaměnitelné zkušenosti z Polabí. Ten, co zásadně nevolí prezidenty. A ten, co i podle spoluhráčů není typickej Američan. Svíčkový nadšenec Lee Skinner. 

Lee, ještě můžete v Kolíně zabloudit?
Jsem tu třetí sezonu a už se víceméně vyznám. Znám Kolín už jako město, ze kterého pocházím ve Státech.

Madison ve Wisconsinu, že?
Tam jsem se narodil, ale už jsem vyrůstal na jihozápadním předměstí Chicaga, asi půl hodiny od centra. Takže Madison jako takový moc neznám, ale Chicago je moje město. Doma už jsem nebyl dlouho, ale je to perfektní místo.



Přijít v létě 2015 z Chicaga do Kolína, to asi nebyl jen „kulturní šok“…
(usměje se) Jasně, moje první sezona tady byla nejkrušnější. Druhou už jsem začal víc pronikat do češtiny, každý se tu ke mně choval fajn a líp jsem poznal spoluhráče, kteří mi navíc pomáhali. A teď je to tu super, miluju i Česko jako zemi. Je vážně krásná.

První rok vám blízkost Prahy, která by velikostí Chicago mohla připomínat, tedy moc nepomohla?
Ne. (směje se) I já si myslel, že pomůže, ale nikam jsem moc nejezdil. Nová místa mě znervózňovala, nikoho jsem neznal a nemohl se domluvit. Nevěděl jsem ani, jak tu fungují vlaky. Druhý rok a teď už jsem tu ale poznal víc lidí, spřátelil se s leckým a do Prahy už jezdím rád.

Kdy jste se vlakem vydal do hlavního města poprvé?
Už první rok, ale jel jsem s tehdejšími spoluhráči Jimmy Huntem, Chrisem McEachinem a Showronem Gloverem, kteří už v Evropě hráli dřív. Asi po šesti cestách to bylo v pohodě a začal jsem jezdit i sám.   

Od léta jste z americké kolonie v Kolíně zůstal už jen vy. S kým chodíte ven teď?
Fungujeme společně jako tým, ale jistě někteří starší kluci už mají i rodiny - David Machač, „Doky“ (Dokoupil), Láďa (Horák) nebo Miško (Vocetka), který navíc dojíždí z Prahy. Takže často vyrážím s Adamem (pokouší se obstojně vyslovit i příjmení Číž) a „Pecou“ (Šafarčík dává taky solidně).



Kdo z českých spoluhráčů mluví nejlíp anglicky?
Asi „Miško“. Teda určitě. Už minulou sezonu za kouče Benáčka pro mě a další hodně překládal pokyny do angličtiny. Před touhle sezonou trenér Beneš řekl Filipovi (asistentu Rytinovi), aby překládal, ale docházelo k nejasnostem (směje se), a já poprosil Miška, aby mi tlumočil on. Trenér Beneš mi před touhle sezonou řekl, abych se co nejvíc naučil česky, protože jsem tu jediný Američan, a on bude mluvit přednostně česky. Já teda, pokud kluci nemluví moc rychle, už dokážu pochytat dost, ale pořád ještě potřebuju, aby mi Miško něco dovysvětlil.  

Jistě si nemůžete dovolit, abyste ve vyrovnané koncovce nevěděl, co se bude po timeoutu hrát.
Jo, přesně to potřebuju vědět precizně.

Znáte v Kolíně i další Američany, tedy mimo svět basketbalu?
Jsem si jistý, že tu nikdo není. (směje se)

A chybí vám v týmu nějaký krajan?
Jo, určitě. Znám se se spoustou amerických kluků v lize a třeba Garreta Kerra už jsem v Praze párkrát viděl i po jeho přestupu od nás do Svitav. Nebo aspoň když proti sobě hrajeme. Totéž s Brettem Roseboroem a Brianem Smithsonem ze Svitav. Když můžeme pokecat, je to jiné. To mi chybí, moct mluvit s někým z domova, s kým můžu být na stejné vlně. Ne že bych si neužil srandu s kluky z týmu, ale tohle je určitě jiné. 



V čem jste se třetí rok tady už poevropštil?
(zhluboka si odfoukne) V basketu jsem musel dostat pod kůži větší týmovost. Já přišel z dobré univerzity Wofford, kde se vyznávalo týmové pojetí, ale v Evropě to je pořád ještě odlišné. Vše je ve hře dané dopředu, musíte umět „číst“ soupeře, své spoluhráče a vždy je tam ten týmový prvek. A mimo basket? Změnil jsem třeba i styl oblékání. Teď tu sedím v teplácích (rozhovor probíhal v šatně po tréninku), ale dostal jsem do sebe víc evropský styl a je to super. Samozřejmě mám rád i zdejší jídlo, objevil jsem nové chutě, které jsem si oblíbil. Knedlíky, zelí, guláš, svíčkovou…

Které jídlo jste si opravdu zamiloval?
Svíčkovou bych nejspíš mohl jíst - no, ne zrovna každý den, ale třikrát týdně bych ji dal jistě. Bez problémů s pěti knedlíky.

A nepřibral byste po čase?
Ne! (důrazně) My běháme moc na to, abychom mohli ztloustnout. (smích) A taky hrajeme dost zápasů.  

Co vám tu zalezlo pod kůži mimo jídlo? Jsou takové věci?
Rozhodně! S „Pecou“ a Adamem si chodíme asi třikrát za týden sednout na kafe. První sezonu bych šel po tréninku rovnou na svůj pokoj a koukal na televizi nebo na Netflix. Teď ale někdo zahlásí: „Jdeme na kafe“ a jde se. Nebo vezmu asistenta Filipa. Vždycky si k tomu dáme nějaký zákusek a jsme prostě spolu.



Vy asi nebudete velký pivař.
Po zápase si jedno dvě dát můžu, ale sleduju, co a kolik piju. Pivo tu nicméně máte skvělý a už jsem taky nějaká otestoval.

Nakolik odlišné je už třetí rok sledovat dění doma „přes šířku Atlantiku“?
Dobrá otázka…. Skoro bych i řekl, že moc nechci vědět, co se tam děje. Myslím právě teď. Když jsem ve Státech vyrůstal, každý druhý byl buď „crazy“ („kravil“), nebo netušil, co se děje. Když ale žiješ mimo USA a nakoukneš do země takhle zvenku, uvědomíš si, že spousta věcí, které ses učil ve škole, nebo se dozvídal ze zpráv, není až tak pravdivá. Nebo ty informace nebyly úplné. Rozhodně získáš nový pohled, a já ten pohled miluju! Víc si pak vážíš své rodiny a lidí, kterým na tobě záleží.

Co jste tedy objevil?
Mohl bych obecně zmínit školu, kde nás učili takovou spoustu věcí, které jsem ne vždy nutně potřeboval, o všech těch válkách… A jistě bych mohl mluvit o postavě Donalda Trumpa jako prezidenta, který přišel po Obamovi. Nejsem nijak nadšený z prezidentského systému a nevolím, protože v to nevěřím. Je šílené to sledovat… Kluci se mě tady ptají, co ten Donald? Vždyť je to blázen. A já jim říkám: „To jsou Spojené státy – on je zrcadlem lidí, kteří tam žijí.“ Jo, je to šílený!

Po zvolení Trumpa se ještě jako by víc zvýraznilo, že v USA existuje víc Amerik…
Obama přispěl k tomu, že lidi jako já, tedy různé menšiny – černoši, Mexičani, Indiáni nebo prostě imigranti včetně Čechů, nebo různě diskriminované skupiny obyvatel -, se mohli veřejně vyjadřovat a byli slyšet. Trump to nastavil tak, že se do veřejného prostoru dostali rasisti, konfederační zastánci a další. S Trumpovým nástupem se projevily rozdíly mezi lidmi a taky víc vyplulo na povrch to, za čím stojí, co si myslí a co cítí. A já jsem rád, že to vím a neskrývá se to. Jsem rád, když o někom, kdo podporuje Trumpa, tohle vím. A my dva pak nejspíš nemůžeme být přáteli.      

Pohledem odsud z Evropy to – po všech nových skandálech ve světě filmu a politiky – taky vypadá, že v USA už muž nemůže pěkné ženě říct, že je pěkná, bez toho, aby byl obviněn z toho, že ji bere jen jako sexuání objekt a chová se nepatřičně. Jak tuhle oblast vnímáte vy, když jste v létě doma?
Já si – ke svému velkému štěstí – našel přítelkyni, která pochází z Bulharska. Teď pracuje a žije v Praze. A skrze chození s ní jsem se o sobě a velké části americké kultury naučil to, že my Američani jsme opravdu citliví. Až přecitlivělí. Jde o to, že z toho, co říkáme, nemůžeme vyvozovat nějaké přehnané závěry. Když vezmu, co zažívám tady - někdo něco poví a já se na něj udiveně otočím: „Tos fakt řekl?! To přece může někoho urazit!“ A takoví jsme ve Státech běžně. Nejdřív si rozmyslíme, co řekneme, protože by to mohlo někoho urazit. Já sám se tohle teprve učím obrušovat, protože jsem pořád dost citlivý. Až mi přítelkyně říká: „Děláš z to větší vědu, než to je“. A pokud jde o ženy u nás, o tom moc nemůžu mluvit. Nevím, jaké to je být ženou, ale opravdu platí, že Američané jsou hrozně citliví.



Obraz Ameriky se hodně vytváří v médiích, která zhusta sídlí v New Yorku nebo LA. Nakolik jiná Amerika je podle vás jinde? Třeba tam, odkud pocházíte?
O něco ano. New York nebo Chicago se podobají v tom, že tam musíte být odolnější, mít ostřejší lokty. Prostě nebýt měkký a extra citlivý. Celkově se ale věci přefukují po celé Americe, což hodně souvisí s tím, že média to tak chtějí a fungují tak. Chtějí vytvářet problémy. Anebo ani ne média jako spíš bossové, kteří řídí zemi a velké korporace. My pak mezi sebou bojujeme a nesoustředíme se na skutečné problémy… Pokud jde o to téma zneužívání žen ve filmové branži, mohl bys jít kamkoli na světě a vidět, jak se s ženami zachází špatně, nebo s černochy anebo s homosexuální komunitou. Jde spíš o to, že ve Státech z toho děláme větší věc, než to je. A nesoustředíme se na to, proč je taková propast mezi chudými a bohatými, černými a bílými, homosexuály a heterosexuály. Média žijí z toho, že to nafukují do šílených rozměrů, my pak neřešíme skutečné jádro problémů a válčíme spolu, místo abychom spolupracovali a problémy řešili.    

Když se chcete dozvědět, co se děje doma, bez toho zbytečného balastu kolem, co sledujete?
Nekoukám na žádné zpravodajské kanály. Sleduju několik webů přes Instagram, kde se dozvíš věci, o kterých CNN nebo FOX informovat nechtějí a nemůžou. Jinak se televizi vyhýbám, z toho bych akorát zešílel.

Co nového jste se naučil za ty tři roky bytí v Evropě nejvíc?
Mí spoluhráči mi tu říkají: „Ty nejseš typickej Američan“. A oni vědí, co říkají, protože hráli se spoustou mých krajanů. Naučil jsem se, že když se staráš o sebe a jednáš s lidmi tak, jak chceš, aby jednali s tebou, budeš v pohodě. A byl jsem takový už před příchodem do Evropy. Jsou jistě věci, o kterých spoluhráči tolik nevědí, jako o černošské kultuře, a není jim pak jasné, proč se někdy američtí hráči chovají, jak se chovají. Já jsem - naštěstí pro mě - vyrůstal v rasově smíšeném prostředí a viděl tak rozdíly mezi oběma komunitami. Viděl jsem, že jedna má zázemí a bohatství, které ta druhá nemá, a to ovlivňuje i rozdílné chování lidí. Někdy o tom s kluky mluvíme. Je jasné, že nejde každého zachránit a každému pomoct, ale můžeš určitě jít příkladem.
 

Kobe Bryant před časem dost tvrdě zkritizoval způsob, jakým se v mládeži učí basketbal v amerických klubech AAU (Unie amatérského sportu). Vy jste prošel střední školou, systémem AAU i NCAA. Načil jste se tam vše, co jste potřeboval?        
Já ano. Měl jsem kliku, že jsem během střední školy hrával i za tým AAU, který fungoval jinak, než je to dnes, a trenéři v obou mých týmech byli skvělí. A naučil jsem se díky nim moc. Kobe nejspíš myslel to, že se tam hraje jinak. V AAU se třeba nenaučíš pořádně bránit, hrát týmově a pracovat na sobě. Kluci tam přijdou, všichni vypadají „cool“ (skvěle, bezchybně), mají všechny ty šperky, „cool“ boty, „cool“ ohoz, velká sluchátka na uších... To ale není basket, tohle všechno patří mimo. S těmi kluky už novináři dělají rozhovory, slyší, že jsou příští LeBron, a to je vytrhuje z týmového pojetí, což je problém.

Co jste vy sám, i přes dobré základy, ve svém prvním roce v NBL cítil, že ještě musíte zlepšit?
Nejspíš schopnost skórovat z vlastní hry, po přejití přes obránce. Prostě dostat přihrávku a narvat to do koše, jakýmkoli způsobem. Na tom jsem fakt musel zapracovat. Měl jsem to štěstí, že jsem se na univerzitě a dokonce už na střední naučil hrát týmově, což v Evropě potřebuješ. Jako cizinec ale musíš umět skórovat nebo doskakovat líp než kdokoli, anebo stejně jako kdokoli (včetně těch nejlepších).

Když jsem jen za posledních pár týdnů mluvil s Dominezem Burnettem, Charlesem Mitchellem nebo teď s vámi, všichni hovoříte o svých letních individuálních „workoutech“, někdy i s vlastními kouči. Jak vypadá vaše léto v zámoří?
Nejdřív si dám asi měsíc úplně volno. Možná jen nějaké posilování, ale nedotknu se míče. Jdu na pláž, setkám se s rodinou a kamarády, abych zase získal hladovost. A zhruba po měsíci se na to vrhnu. Minimálně se pak zdržuju doma. Jdu na svou bývalou univerzitu, kde trávím tréninkem většinu léta, se svými bývalými trenéry i současnými hráči z týmu. Většina léta vypadá tak, že ráno něco posnídám a jdu do haly. Anebo do posilovny a pak se přidám ke školnímu týmu. Takže jsem většinu léta na hřišti, za což jsem ostatně placený. V průměru makám tři čtyři hodiny denně, včetně individuální přípravy, střelby, hry i posilovny.
 

Jaká část profesionálů si najímá přes léto i své trenéry?
Spousta. Takoví trenéři mohou být úplně na všechno – na basket, další na posilování, ještě další na kondici a čtvrtý na stravování. Někteří zvládají všechno najednou, což je ideální. Já takové trenéry nikdy neměl, stačí mi koučové na mé bývalé škole.

Mimochodem, o kolik jste za tři roky v Česku zvedl svou hmotnost?
Zhruba o 5 kilo, protože tady musíte být silní, fyzičtější. Hodně jsem ale makal hlavně na rychlosti a hbitosti. Hraju tady spoustu minut, a když nabereš moc svalové hmoty, záda i kolena pak bolí. Tělo prostě musí být spolehlivé a pevné.

Trenér Beneš vás poslední zápasy docela testoval, když jste šel až na plných 40 minut. Jde to ještě vydržet?
Já vždycky říkám, že budu hrát, dokud to půjde. Když to musí být 40 minut, vydržím 40 minut. Tak jsem nastavený. A jestli už pak nehrozí zranění? Může to být riziko, ale já mám s trenérem osobní vztah a byl jsem takový vždycky, že svou hrou mu dám najevo, jestli už mám dost, a potřebuju oraz. A když na to dojde, dáme o tom spolu řeč. Teď jsem ale ještě OK.                             

Spoluhráči tvrdili, že jste poslední léto makal úplně nejvíc. Chtěl jste letos dokázat něco většího?
Jo, bylo toho víc. Z mých současných statistik je to i vidět. Chtěl jsem zrychlit a zesílit, hodně jsem makal i na střelbě, s čímž přišlo taky větší sebevědomí. A můj cíl? Chtěl jsem být nejlepším možným hráčem, abych viděl, kam to půjde dotáhnout. Nezadal jsem si konkrétní metu jako MVP ligy… Vlastně jeden cíl jsem měl – chtěl jsem se dostat do All-Star. A to se mi povedlo. Teď už chci jen vyhrávat.

Aktuálně jste nejužitečnějšín hráčem, druhým střelcem i doskakovačem ligy. Je to uspokojivé pro chlapíka, co na power forwadu neměří ani dva metry?
(usměje se) V každé kategorii jsem na téhle pozici býval malý. V basketu ale chceš jen hrát, vítězit a soupeřit s ostatními a je jedno, kolik měříš. Isaiah Thomas (se 175 čísly aktuálně nejmenší hráč NBA) z Clevelandu je útloučký, ale srdce má jako lev. Jde hlavně o tvoji mentalitu. A ty statistiky? Ne, ne, ne, druhé místo mi nestačí! Přede mnou je v bodech Dominez Burnett a v doskocích Garret Kerr. A já si zakroužkoval číslo Garreta a je jedno, že vede jen o jednu desetinu. Nikdy jsem nebyl skórer, takže už jen být v TOP 10 je pro mě „cool“. Ale doskoky a to, že Garret je teď lepší?! Je to jeden z mých kamarádů tady a bývalý spoluhráč, takže nebudu spokojený, dokud nebudu před ním. Navíc on měl být původně hokejistou (smích).
 

Co vás přimělo zůstat v jednom klubu už tři roky, což není pro Američany vůbec běžné?
To je pravda. Já tu ale vycházím výborně se spoluhráči. A i z kariérního pohledu vypadá líp, že jsem se v jednom klubu zlepšoval a připravoval na posun někam dál delší dobu, než abych „skákal“ z místa na místo, jako je to obvyklé u spousty jiných. Tím teď ale neříkám, že se do Kolína nemůžu vrátit i na čtvrtou sezonu.        

Je česká liga dobrou startovní pozicí pro americké hráče, kteří se chtějí nachystat na evropský styl hry?
Stoprocentně. Já sice jinde nepůsobil, ale znám spoustu kluků, co jiné ligy hráli. I díky tomu, jací Američané a další zahraniční hráči sem přicházejí, i jací domácí hráči tu jsou, reprezentuje NBL výborně evropský styl basketbalu. Fyzická stránka, týmovost, pro tohle všechno je to výborný start pro někoho, kdo chce v Evropě vydržet dlouho.

V Evropě je jen určitý počet zemí, kam se dá jít smysluplně hrát nejvyšší soutěž, navíc existují limity pro zahraniční hráče. A na tento omezený počet pracovních pozic připadají mraky amerických hráčů, kterých jen univerzity chrlí každý rok ohromné množství. Berou to američtí hráči i takhle, že udržet si pozici v Evropě není vůbec snadné, a proto na sobě v létě tolik pracují?    
Jistě. Na druhé straně ale musíš být i dost chytrý, aby sis nezhuntoval tělo. Musíš ale o ta volná místa pořád soutěžit. Pokud bych se ve Státech s někým dalším v létě připravoval, věděli bychom, že se můžeme prát i o stejné místo. Proto musíš být pořád připravený na situaci, kdy někdo zavolá a řekne: „Hele, potřebujeme tě v Kolíně, abys zítra přiletěl a mohl okamžitě hrát“. Tohle profesionální nastavení musíš mít neustále.

Sedíme teď v kolínské středoškolské tělocvičně, která vám trochu může připomínat někdejší středoškolské působení ve Státech. Jako byste se obloukem vrátil do teenagerského věku. Nebo se pletu moc?
Svým způsobem jo. My na střední měli docela pěknou halu, chodilo na nás kolem tisíce lidí, možná dokonce dva… Jak jsem už ale zmínil své nastavení, pro mě v tuhle chvíli nerozhoduje, v jaké hale - v jak velké, nebo malé - hraju. Pracuju ale na tom, abych jednou mohl hrát i ve velkých arénách, před deseti tisíci diváků. Tady v Kolíně mi ovšem stačí, když na hřiště hodí míč a já jedu. Nemůžeš mít všechno hned, a proto jsem zůstal už třetí rok. Chtěl jsem ukázat, že mi jde jen o basket, a o nic jiného.

Byl jste už na střední nebo později na univerzitě hvězdou?
Na střední ne. Měl jsem dva spoluhráče, co byli lepší, přitahovali všechnu mediální pozornost a šli pak i na větší univerzitu… Já hlavně doskakoval, stavěl clony a bránil. Vždycky ten v pozadí. Pravidelně jsem patříval k nejlepším, ale hvězdou jsem nebyl. A pak v NCAA to bylo podobné. Tam jsem měl zase vynikajícího spoluhráče Karla Cochrana. Já byl ten, koho fanoušci měli v týmu rádi, ale ne ten superman, kterého by lidi z novin chtěli na rozhovory. To nikdy. Vždycky „jen“ ten rváč v pozadí.
 

Za ty tři roky v Kolíně už jste navštívil pěknou řádku školek a škol, učil basket i dělal výuku angličtiny. Co jste se zdejším klukům a holkám snažil předat?
Říkám jim, aby poslouchali své rodiče a učitele a chovali se slušně. A aby se snažili být šťastní, ať dělají cokoli. Mě by nikdy nenapadlo, že bych se jednou mohl ocitnout v Kolíně, v Česku. Říkám jim proto, že někdy musí zariskovat a vydat se ven, do zahraničí, protože když zůstanou jen doma, nenaučí se a nepoznají nic nového. Takže mluvím o zkušenostech, jaké můžou získat, tak jako já. A taky jim říkám že ať dělají cokoli, ať to dělají správně.  
 
Přilákal už jste některé k basketu?
Na našich zápasech už jsem pár dětí potkal. Někdy si mě přidali i do přátel na Facebooku, takže ta odezva bývá dobrá.

Pro Kolín jste teď největší hvězdou, vlastně poprvé za kariéru se ocitáte v takové pozici. Aktuálně jste už i hvězdnou tváří celé ligy. Je to svým způsobem naplňující pocit, že si jednou budete moct říct: „Jo, v tom městě jsem něco dokázal, v té české lize jsem byl nejužitečnějším hráčem“?
Cítím se opravdu šťastný, že se posouvám dopředu. Bez ohledu na to, co mě v kariéře čeká. Mám pocit, že jednou odsud budu odcházet s tím, že jsem něco dokázal. A možná, že na konci kariéry bych se do Česka mohl vrátit, protože si mě tu budou pamatovat, že jsem se choval slušně, nedělal problémy a hrál dobře. Jednou, až mi bude jako „Machymu“ (nyní 37letému hrajcímu asistentovi Davidu Machačovi), bych se tedy možná rád vrátil (usmívá se)…