„Jako bych v hale ani nebyl“

VELMI OSOBNÍ ZPOVĚĎ FATALISTY PETRA BENDY Seděl za košem, ve společnosti své ženy Mariky, někdejší volejbalové šampionky, a ač jeho pohled během druhé půle směřoval k palubovce, nesledoval dění na ní. Mířil daleko za ni, mimo halu. Petru Bendovi se hlavou honil úplně jiný zápas a až druhý den se musel ptát spoluhráčů, jak vlastně druhý poločas a především hořký závěr osmifinálové odvety Ligy mistrů proti AEK Atény probíhal. Bylo toho v tu chvíli na něj moc. Vypadnout z utkání už po 15 minutách kvůli vážnému zranění, nikoli prvnímu za poslední roky, a ještě ztratit postup tři vteřiny před koncem veletěžkou trojkou soupeře, to už je trochu příliš i na 35letého nymburského veterána, který usedl do zpovědnice NBL.cz k velmi osobnímu rozhovoru.

VELMI OSOBNÍ ZPOVĚĎ FATALISTY PETRA BENDY Seděl za košem, ve společnosti své ženy Mariky, někdejší volejbalové šampionky, a ač jeho pohled během druhé půle směřoval k palubovce, nesledoval dění na ní. Mířil daleko za ni, mimo halu. Petru Bendovi se hlavou honil úplně jiný zápas a až druhý den se musel ptát spoluhráčů, jak vlastně druhý poločas a především hořký závěr osmifinálové odvety Ligy mistrů proti AEK Atény probíhal. Bylo toho v tu chvíli na něj moc. Vypadnout z utkání už po 15 minutách kvůli vážnému zranění, nikoli prvnímu za poslední roky, a ještě ztratit postup tři vteřiny před koncem veletěžkou trojkou soupeře, to už je trochu příliš i na 35letého nymburského veterána, který usedl do zpovědnice NBL.cz k velmi osobnímu rozhovoru.

Petře, kdybyste z osobního pohledu sečetl celé dění těch zhruba 100 minut osmifinálové odvety Ligy mistrů, byl to ten nejhorší časový úsek, jak jste zatím na palubovkách zažil?
Vybavuju si, že jsem po tom zranění byl trochu mimo. Sice jsem se do haly ještě vrátil, ale kdybyste se mě zeptal, jak probíhal druhý poločas, neřekl bych o tom nic. Druhý den jsem se musel kluků ptát, jak to vypadalo, protože jsem v tu dobu byl myšlenkami mimo. Jako bych v hale ani nebyl. Nepodíval jsem se na zápas ani pak ze záznamu.   

Příčiny selhání týmu v rozhodné čtvrté čtvrtině tedy ani nemá smysl rozebírat…
Tak, druhý den jsem o tom s kluky mluvil. My jsme na konci udělali pár chyb, jako tým. Před tou rozhodující trojkou soupeře na minus 11 jsme možná mohli zafaulovat, aby šel jen na dvě šestky. To se možná zdá jako snadné, ale ani tomu, jak jsme poslední akci AEK bránili, se nedalo moc vytknout. Byla to hrozně těžká střela. Po bitvě je samozřejmě každý generál, ale radši už se do toho nechci zaplétat. Nevím ani, jestli se na lavičce řešilo, jestli jsme měli faulovat…



Když jste za košem spolu se ženou ve druhé půli mlčky trpěl a nesledoval zápas, na co jste myslel?
Přemýšlel jsem o tom, že to zranění se stalo v tu nejhorší dobu, což mě strašně moc mrzelo. Byl to pro nás v danou chvíli zápas roku a mně se stalo tohle. Na druhou stranu jsem trochu fatalista, a pokud se to mělo stát, stalo se a mělo to nějaký důvod, který se dozvím až za delší dobu.

Co v závěru utkání bolelo víc - utržená achilovka, nebo bolest na duši z toho, jak vše dopadlo, kdy vy jste s tím ani nemohl nic udělat?
Bolest achilovky jsem necítil žádnou. Ani v ten moment, kdy se to stalo, jsem žádnou velkou bolest necítil. Spíš jsem si na to pak nemohl stoupnut. Takže šlo spíš o bolest z toho, že jsme opět nedokázali postoupit. Rozehrané to bylo přitom až do posledních minut dobře. Ale jak říkám, asi to má vše nějaký důvod, nebylo nám to tyhle dva roky souzeno a my si musíme počkat. Třeba příští sezonu, nebo tu další to bude ještě větší bomba – myslím tu cestu Evropou. Jinak loni i letos byla naše evropská sezona (až do play-off) vydařená, náš herní styl se až na maličkosti nezměnil, snad jen loni jsme měli o něco snadnější skupinu na postup. Nejsme ale jediní, komu postup takhle proklouzl, i když dlouhodobě předváděl dobrý basketbal. Viz vítěz naší skupiny Besiktas, takže to není vyloženě nymburská kletba. S příchodem vyřazovacích bojů se kvalita soupeřů zvyšuje a už není jednoduché se dostat dál. Nejde říct, že proti nám stál nějaký nemohoucí tým.
 

Bolí víc letošní vyřazení, když loni po více než 20bodovém manku z prvního utkání v Sassari šance na pohled nebyla velká?
Já bych řekl, že ta bolest je úplně stejná. Loni i letos jsme druhé, domácí, utkání měli rozehrané tak, že jsme mohli postoupit. A obě jsme ztratili, tuším, v posledních dvou minutách. Loni jsme dohnali ohromné manko, teď jsme si přivezli polštář deseti bodů, to ale v dnešním basketu nic neznamená a stačí dvě minuty na to takový náskok ztratit, což se i potvrdilo. Stačí dvě tři ztráty, soupeř dá dva tři těžší koše a děje se to i na vyšší úrovni, v Eurolize a podobně.

Mít kouzelnou hůlku a moct vrátit čas, vrátil byste ho před situaci se svým zraněním, anebo před koncovku zápasu, aby vše mohlo dopadnout jinak?
Co se mělo stát, stalo se. Pro mě je možná horší, že jsem si to nezpůsobil sám. To potvrdili i doktoři. Neměl jsem tam žádný zánět, achilovka byla úplně zdravá. Když si to člověk udělá sám, většinou se achilovka jako by „vyhrne“ nebo stáhne pod koleno, já jsem ale šel pro útočný doskok a jen jsem na zádech ucítil obránce, jak mi zezadu dupl na nohu a tu achilovku mi prošlápl. Lýtkový sval v tu chvíli nebyl zapojený a achilovka zůstala, jak byla, jen se přetrhla. Jenže myslet na tohle, to bych pak musel zůstat na půlicí čáře, jenom koukat kolem a nejít do žádného kontaktu. Situací, kdy se v zápase může něco stát, je ohromné množství a nejde to ovlivnit. Takže mít tu moc, spíš bych vrátil čas na začátek 39. minuty, abychom pak jinak zahráli v obraně i v útoku.   

Po zápase se na vašem klubovém webu objevil text kouče Orena Amiela, který v těžkou chvíli děkoval fanouškům, a podělil se o své osobní pocity. To není obvyklá věc…
Myslím, že to od něj bylo vřelé gesto. Každý v sobě tohle drží jinak. Někomu prospěje, když se s tím vyrovná sám, jiný se z toho musí vypovídat. Myslím, že tohle od trenéra bylo spontánní.



Je zranění, které vás vyřadí do konce sezony, o to těžší, že vás potkalo v době, kdy cílíte už na jedenácté zlato a dorovnání ligového titulového rekordmana Ladislava Sokolovského?
Na tohle jste mě upozornil až teď vy. Sám jsem na to nemyslel. A po pravdě – právě teď je mi to trochu šumák. Jestli mám pátý, sedmý, jedenáctý, nebo dvacátý titul. Tohle neřeším, jestli někoho předběhnu, jestli budu mít 8000 bodů, na tom mi nezáleží. Možná až skončím, tak po pěti deseti letech, si tohle uvědomím. Spíš v sobě hledám motivaci, aby mě basket stále bavil, což mě baví. A vytyčuju si sám pro sebe cíle, aby sport, který dělám odmala, byl stejnou součástí mého života jako ve dvaceti letech i později.

Chápu z toho, že ex-spoluhráč a nyní kouč úřadujících nymburských mistrů U17 vás tímhle „podružným tématem“ v těchto dnech netrápil.
Ne, ne, nic mi neříkal, a já to ani neřeším. Teď to říkám naprosto upřímně. Láďa na mě něco houknul jen po minulé sezoně, když jsem získal desátý titul.

Jste si jistý, že po vyléčení do toho chcete jít naplno znovu?
Samozřejmě. Ani na vteřinu jsem neuvažoval, že by mi tohle zranění mělo ukončit kariéru. Takové zranění to zase není. Jsou daleko horší a já jsem přesvědčen, že se vrátím co nejdřív. Tak jsem nastavený. Věřím, že hned od začátku příští sezony budu k dispozici (Benda má u mistra smlouvu i na příští rok).

Teď se s nechodící sádrou můžete pohybovat jen o berlích, které nejspíš budete potřebovat ještě pět týdnů. Přesto, můžete mít i trochu víc času na poděbradské žáky, které trénujete?
Na ty teď právě nebudu mít čas vůbec. S touhle sádrou se nedá moc dělat, a i když nebudu jen sedět doma, nevím, jestli bych ve stoje v tělocvičně ukočíroval třicet dětí. Stát hodinu a půl na jedné noze se nedá. Než berle odhodím, budou mě děti muset oželet. Až se ale budu věnovat naostro rehabilitaci, bude už dost času i na ně.