Jedině kdyby mi někdo utrhl nohu!

S TOMÁŠEM POMIKÁLKEM Když v jednu chvíli ve druhém poločase zůstal ležet pod košem po další utržené ráně, a poté se pomalým krokem přesouval na lavičku přepočítávaje rukou svou žeberní klenbu, nebylo jisté, že se ještě na kurt vrátí. To by ale Tomáš Pomikálek nedopustil. Ne v zápase, jako byl tenhle. V prvním finálovém utkání dějin klubu hraném ve vlastní hale, kdy ještě necelé čtyři minuty před koncem jeho Děčín ztrácel na patnáctinásobné šampiony Kooperativa NBL pouhé čtyři body. I když Válečníci nakonec padli o jedenáct, dvoumetrový forward věděl, že do toho dal všechno, co měl. Těsně po dlouhé děkovačce sotva dýchal a rozhovor, přerušovaný řadou gratulací od fanoušků i bývalých děčínských hráčů, rád podstoupil vsedě na střídačce. Lapal po posledních volných molekulách kyslíku, kterých v ohromném dusnu a vedru haly už nezbývalo mnoho.
 

S TOMÁŠEM POMIKÁLKEM Když v jednu chvíli ve druhém poločase zůstal ležet pod košem po další utržené ráně, a poté se pomalým krokem přesouval na lavičku přepočítávaje rukou svou žeberní klenbu, nebylo jisté, že se ještě na kurt vrátí. To by ale Tomáš Pomikálek nedopustil. Ne v zápase, jako byl tenhle. V prvním finálovém utkání dějin klubu hraném ve vlastní hale, kdy ještě necelé čtyři minuty před koncem jeho Děčín ztrácel na patnáctinásobné šampiony Kooperativa NBL pouhé čtyři body. I když Válečníci nakonec padli o jedenáct, dvoumetrový forward věděl, že do toho dal všechno, co měl. Těsně po dlouhé děkovačce sotva dýchal a rozhovor, přerušovaný řadou gratulací od fanoušků i bývalých děčínských hráčů, rád podstoupil vsedě na střídačce. Lapal po posledních volných molekulách kyslíku, kterých v ohromném dusnu a vedru haly už nezbývalo mnoho.

„Už na začátku zápasu se v tom dýchalo strašně. Než se v tom dusnu člověk rozdýchá, jde to hrozně blbě, během chviličky se strašně zadýcháte, ale postupem času se na to nějak zvykne, napijete se a rozeběhnete. To vedro ale dělá své, obzvlášť tady,“ popisoval extrémní podmínky druhého finále 29letý křídelník.

Po jeho slovech bylo zřejmější, proč lídr domácího týmu Lamb Autrey ve druhé půli často střídal tam a zpátky. Oddech už jednoduše potřeboval, jenže tým ho zase potřeboval co nejvíc na hřišti. „Je to tak, střídání tam bylo nutné. Je těžké vydržet v tom běhat takové minuty,“ dodal Pomikálek s obdivem k obří 33minutové porci svého kolegy, který zaknihoval famózních 25 bodů z celkových 65 válečnických.



Tomáši, jaký je váš dojem z prvního finálového utkání Děčína hraného tady v po střechu napěchované „Maroldovce“?
Je to trošku smutný. Samozřejmě to byl od nás mnohem lepší zápas než ten první, a to asi úplně ve všem, včetně fanoušků. Tohle splňuje moji představu o finále, že to je bitva a ještě pár minut do konce to je jen o čtyři body. V tu chvíli ještě nic nebylo rozhodnuto, bohužel Nymburk v takový okamžik umí zabrat a dopadlo to, jak to dopadlo.

V utkání byla na obou stranách rozdána spousta ran, vy jste v jednu chvíli zůstal ležet pod košem a vracel jste se na lavičku s rukou kontrolující stav žeber. Jak jste dopadl?
Asi jsem se blbě trefil s „Benďákem“ pod košem. Nejdřív mi narval jednu do žeber, kdy jsem si nebyl jistý, jestli tam něco neprasklo, a pak mi dal ještě podruhé, takže se mi těžko dýchá.

Vy jste po sobě s Petrem Bendou, s nímž se dobře znáte i díky působení v Nymburce, v řadě soubojů docela šli oba, protože na zemi končil v některých situacích i on.
Tohle k tomu patří, je to finále. Člověk ale musí umět oddělit to, co se děje na hřišti a mimo něj. Na hřišti je proti mně soupeř a já chci být lepší než on. Je to prostě bitva a člověk tam musí jít s tím, že dostane, ale taky rozdá. Je to finále a pro nás obzvlášť by to měl být největší svátek celé sezony. Jdete si to tam pak užít se vším všudy. A jestli by mě něco mělo zastavit, tak jedině kdyby mi někdo utrhl nohu.
 

Vydrží ale Petr Benda v 37 letech stejné rány jako vy, o řád mladší?
(usměje se) Myslím, že on je unikát nejvyšší ligy. My máme Boba (Landu), ale Petr je ještě o něco starší, a je to něco neskutečnýho! Smekám před oběma, že jsou schopní tam lítat, jak tam lítají, dostat tolik ran, a pořád tam být a stále se do toho vracet.

Než se Lukáš Feštr trefil šťastně o desku v poslední sekundě třetí čtvrtiny, nikdo kromě Lamba Autreyho nedal z vašeho týmu přes pět bodů. Jak bylo pro vás tohle složité?
Samozřejmě to bylo těžké, že se k němu nikdo nepřidal. Bylo to všechno o Lambovi, ale Nymburk se na něj umí připravit, ví, že je to náš nejlíp skórující hráč a pro soupeře je nejdůležitější zastavit právě jeho. Vědí, že když ho zastaví, je to skoro polovina jejich úspěchu.

Nicméně byl zastaven až na 25 bodech a 5 asistencích…
Jistě, on má své kvality a je těžké ho zastavovat. Vzal si i hodně střel a celkem i dával. Bohužel ale byl jediný.
 

Oproti prvnímu utkání Nymburk nasadil drtivou obranu od samého začátku a vy jste už neměli moc volných střel a snadných zakončení. Bylo to hodně znát?
No, s Nymburkem to není snadné nikdy. My jsme taky v první půlce u nich trefili nějaké trojky a doma to nepadalo nikomu kromě Lamba a později „Fešiho“ (Feštra). To pak rozhoduje.

Vám na druhé straně nemálo pomáhalo a drželo vás ve hře, že soupeř do půle trefil jen jednu trojku z deseti.
Jak říkám, po této stránce to bylo skvělé utkání a já doufám, že si to tu lidi užili, když ještě nedlouho před koncem to bylo poměrně vyrovnané. Škoda toho konce… (Pomikálek tu nechtěl komentovat jednu konkrétní situaci)

Co podle vás zápas definitivně utrhlo?
Nymburk je pořád strašně kvalitní, má střelce z perimetru, které když necháte otevřené, tak to potrestají. A my už ke konci špatně rotovali, bohužel už jsme možná trochu ztráceli síly a Nymburk i kdyby vedl jen o šest bodů, vítězství by už udržel.