Jsem v tomhle takový zvláštní

S PREDRAGEM BENÁČKEM Je specialistou na zapracovávání nováčků do Kooperativa NBL. V sezoně 2004/05 stál u premiéry Prostějova, jejž v lize vedl něco přes rok a byl u historického prvního bronzu. Déle předtím vydržel v Nymburce, kde během úvodní sezony (2000/01) převzal tým pozdějších hegemonů a ve druhém roce už s ním skončil bronzový, aby jej v průběhu dalšího ročníku vystřídal Jiří Růžička. Poté se na několik let z ligy odhlásil, aby v roce 2008 nastoupil v Kolíně svou dosud nejdelší štaci. Medvědy řídil z lavičky od jejich druhé sezony v NBL a celkem devět z jejich deseti dosavadních let v lize. Po Pavlu Budínském s jeho 13 lety v Děčíně byl nyní druhým nejdéle sloužícím koučem nepřetržitě v jednom klubu. Tuhle šňůru už ale neprodlouží. 58letý rodák ze Sarajeva Predrag Benáček se téměř ze dne na den rozhodl s Kolínem rozloučit, aby přijal novou výzvu. A byť o ní ještě nemůže mluvit, všeobecně se očekává, že se po 12 letech vrátí do Prostějova.

S PREDRAGEM BENÁČKEM Je specialistou na zapracovávání nováčků do Kooperativa NBL. V sezoně 2004/05 stál u premiéry Prostějova, jejž v lize vedl něco přes rok a byl u historického prvního bronzu. Déle předtím vydržel v Nymburce, kde během úvodní sezony (2000/01) převzal tým pozdějších hegemonů a ve druhém roce už s ním skončil bronzový, aby jej v průběhu dalšího ročníku vystřídal Jiří Růžička. Poté se na několik let z ligy odhlásil, aby v roce 2008 nastoupil v Kolíně svou dosud nejdelší štaci. Medvědy řídil z lavičky od jejich druhé sezony v NBL a celkem devět z jejich deseti dosavadních let v lize. Po Pavlu Budínském s jeho 13 lety v Děčíně byl nyní druhým nejdéle sloužícím koučem nepřetržitě v jednom klubu. Tuhle šňůru už ale neprodlouží. 58letý rodák ze Sarajeva Predrag Benáček se téměř ze dne na den rozhodl s Kolínem rozloučit, aby přijal novou výzvu. A byť o ní ještě nemůže mluvit, všeobecně se očekává, že se po 12 letech vrátí do Prostějova.  

Trenére, zvažoval jste svůj odchod delší dobu, nebo se vše seběhlo náhle?
Platí druhá možnost. Byl jsem v Kolíně devět let a několikrát se ke mně dostaly seriózní nabídky, hlavně ze zahraničí. Naposledy to bylo v lednu z Maďarska, ale já jsem z určitých důvodů odmítl. Teď se to seběhlo během týdne. Dostal jsem nabídku, kterou jsem se rozhodl akceptovat, a s Kolínem jsme se na uvolnění dohodli velmi rychle. Po tolika letech už jsme v klubu měli, řekl bych, až přátelské vztahy a ani z jedné strany s tím nebyl problém.

Kolik jste toho za oněch devět sezon kvůli Kolínu odmítl odjinud?
Celkem to bylo pět vážných nabídek, které už ležely na stole.



Teď jste ale odešel, protože jste se šestému vážnému zájemci rozhodl kývnout. Proč až teď?
(směje se) Devět let je opravdu hodně a já už sám cítil určitou potřebu změny. Ne snad, že bych cítil nějaké problémy s hráči, nebo se hádal s vedením, s tím problémy nebyly, ale devět let je už fakt dlouhá doba. Není to v trenérském řemesle běžné a lepší to bude pro obě strany. Zároveň se mi ale už nechtělo odcházet z České republiky. Ta nabídka je tedy z tuzemska, ale víc o ní ještě nemůžu mluvit.

Odešel jste po sezoně, před kterou to vypadalo, že máte nejnabitější kádr za celé své kolínské působení. Jak velkým zklamáním bylo, že tým, který mohl mít na medaili, skončil až šestý?
Zklamání bylo ani ne tak z výsledku, jako z toho, že původní sestava se neudržela pohromadě zdravá. Hned po týdnu přípravy došlápl nový rozehrávač Adam Číž na nohu Ládi Horáka a ani po měsíci různých vyšetření jsme nevěděli, co se mu stalo. Pak se to muselo operovat a celková absence se protáhla na čtyři měsíce. A to měl být Adam jedením z našich tahounů. Tři dny před začátkem sezony Láďa Horák při pokusu o smeč v přípravném zápase špatně dopadl z velké výšky a vypadlo z toho taky několik měsíců absence kvůli zraněným zápěstím. A když se vrátil, v posilovně si poranil lýtko. Bojan Bakič pro změnu podklouzl asi na vlhké palubovce, natáhl si sval a chyběl nám na přelomu roku měsíc a půl. Už si ani všechno nevybavím, ale u Číže s Bakičem mluvíme o hráčích, co měli hrát kolem třiceti minut. A my tak ani jeden zápas nebyli kompletní, často chyběli až tři hráči. Pak ještě Ličartovský měl těžký výron kotníku a chyběl nám přes čtyři měsíce. Řešili jsme to příchodem zkušeného srbského rozehrávače Maleševiče, který nám hodně pomohl. A další rozehrávač Dixon, který měl přijít jen dočasně, nakonec musel zůstat až do konce sezony. I přes tohle trápení ještě sezona dopadla poměrně úspěšně - dostat se mezi nejlepších šest bylo nesmírně těžké, protože ještě aspoň čtyři týmy na A1 měly a chtěly do ní. První šestka ale byla v dané okleštěné sestavě naším maximem. Až v závěru sezony jsme zhruba začali hrát, co bychom měli.

I bez Číže s Horákem jste po slabším startu nastavili šňůru 6 výher. Proč pak ale od ledna přišla černá série 10 porážek?    
Tam měl už ty svalové problémy Bojan Bakič. Zároveň už se ale vraceli Adam s Láďou a já jsem předpokládal, že budeme ještě silnější a A1 i play-off odehrajeme ve větší rotaci, s těmi nejzkušenějšími hráči. Bohužel jsem se mýlil. My jsme dočasně rozehru řešili i výpomocí od Ukrajince Udoděnka, což je manžel letošní opory Nymburka a ukrajinské reprezentace. I on nám na pár týdnů hodně pomohl, ale byla to stále improvizace… Těch osm hráčů, co zůstávalo zdravých, si ke konci roku vytvořilo svou vnitřní „chemii“, nicméně s Láďou a Adamem jsme to museli budovat znova – jako by byl znovu začátek přípravy. Jenže Adam je hráč, který má u sebe hodně míč a to nové sehrávání nedopadlo dobře. Vlastně jsme ligové zápasy používali jako „přípravné“.  A až do konce sezony jsme se ideálně nesehráli.

O kolik víc si teď vážíte bronzu z roku 2012? Šlo tehdy o zázrak svého druhu?
Určitě si toho zpětně vážím hodně. Tehdy to užší jádro bylo spolu už dva tři roky, byli jsme sehraní a přivedli jsme ještě Amese s Barnesem, kteří odehráli skvělou sezonu. Tohle byla klíčová věc. Pokud tým v lize udrží delší dobu sedm osm hlavních hráčů, může pomýšlet na medaile nebo lepší umístění. Jako třeba Děčín nebo Opava. My další máme problémy s cizinci, kteří přijdou a zase odejdou, a málokdo zůstane déle než rok nebo dva… Bohužel, a teď neřeknu nic nového, Kolín má nejkomplikovanější podmínky, pokud jde o zázemí, které mu vlastně chybí. Hrajeme v tělocvičně, která patří škole, klub tam nemá žádná zvláštní práva a je jen jedním z nájemníků těch prostor. Proto nejen bronzovou medaili, ale každé umístění mezi nejlepšími šesti při dané síle NBL považuju za velký úspěch. Kolín funguje v hodně těžkých podmínkách, ale vedení i hráči a trenéři dělají v rámci možností maximum. Málokdo z těch, co to nezažili, to může pochopit.



Odpovídající míčový stánek vám tedy chyběl nejvíc?
Když jsem přišel, mluvilo se o stavbě nové haly, a mluví se o ní stále. A to jsem byl přesvědčený, že za mého působení ve městě stát bude. Za tohle ale klub nemůže. Letos jsem zaslechl, že by se měla stávající školní hala rekonstruovat. I to by byl za současného stavu posun vpřed.  

S čím se teď za těmi devíti lety ohlížíte?
Z těch devíti sezon jsme se sedmkrát dostali do play-off, za které považuju i předkolo, které jsme hráli s USK v roce 2011. To opravdu beru za úspěch kolínského basketu. Určitě nejtěžší sezona byla ta první, kdy jsem se do ligy vracel po třech letech na Kypru a v Bosně, a to byla velká změna ve srovnání s dobou mého odchodu z Prostějova v roce 2005. Liga byla mnohem silnější, se spoustou cizinců. My jsme tehdy měli skromný rozpočet, problémy se sestavou a skončili jsme desátí. Je to hodně zvláštní, ale z mých devíti sezon jsme asi sedm měli potíže se zraněními, což se hodně týkalo rozehrávačů. Od mé druhé sezony to ale bylo lepší a lepší a slaběji to dopadlo kvůli úzkému kádru až v sezoně 2014/15, kdy jsme skončili desátí.

Za téměř dekádu sezon jste v tomhle polabském klubu docela zakořenil, že?
Devět let není jen dlouhá část kariéry, ale i kus života. A já si ho užil a budu na něj vzpomínat do konce života. Ty vztahy byly víc než osobní a fungovali jsme jako takový rodinný klub, který se drží zuby nehty, aby vše mohlo běžet.  Jsem rád, že jsem tam byl, a neodcházelo se mi lehce… A nikde není psáno, že se za čtyři pět let nemůžu vrátit, kdyby ta možnost byla. Jsem emotivní člověk a vážím si toho, co jsem tam prožil. Mám podobný vztah i k Nymburku, kde jsem byl v jeho začátcích v lize, nebo k Prostějovu, kde jsem byl taky u jeho startu do NBL. Ty kluby pořád sleduju, jsem v tomhle takový zvláštní…

Kdybyste měl vybrat jeden zápas jako ten nej, padla by vaše volba na domácí semifinálový duel s Nymburkem z roku 2012, kdy jste triumfovali v prodloužení pod vedením veterána Amese?
Když jeden malý Kolín porazí velký Nymburk, už to něco znamená, ale my jsme Nymburk ještě v dalších čtyřech pěti zápasech hlavně doma opravdu hodně potrápili. Nevím proč, ale zápasy s Nymburkem měly vždycky pořádný náboj a dobrou atmosféru. A kdykoli byl Kolín kompletní, tak nymburský tým dokázal potrápit. Pro nás to byl vždycky svátek a vypadly z toho naše nejlepší výkony. A některé byly i lepší než ten vítězný z play-off 2012, jen to neskončilo výhrou. Mezi těmihle zápasy bych tak nedělal rozdíl.

Vaším nástupcem na lavičce Medvědů se stává dosud zejména mládežnický kouč Pavel Beneš, který mezi muži vedl jen nymburské béčko v první lize. Jak vidíte jeho budoucnost v kolínském trenérském křesle?
Myslím, že pro Kolín je to nejlepší volba. Pavel má určitě zkušenosti z hráčské kariéry, zná dobře českou ligu a už má i trenérské zkušenosti, i když ne z NBL. Byl taky asistentem u mužské reprezentace, hrál za nejlepší týmy v republice a v Brně ho vychovával pan Pospíšil. Pro trenérskou kariéru byl tohle dobrý vklad a já jemu i Kolínu přeju hodně štěstí.