Justus 2.0 alias špion kanadské repre

S JUSTUSEM ALLEYNEM A VIDEEM Ještě v den tiskové konference NBL k začátku letošní sezony nebylo velkých důvodů se síly Nové huti přehnaně obávat. Ne po výsledcích z přípravy, s předpokládanou osou Petr Bohačík – Radek Pumprla - Filip Šmíd – Martin Nábělek. Avšak už ten den odpoledne vystoupil z terminálu pražského letiště muž, který měl začít měnit stav věcí. 
 

Muž, který už jednou na Tatranu působil, a teď se z něj může stát i špion kanadské reprezentace, s níž má zpřed dvou let jednu naprosto unikátní zkušenost. A také je to chlapík, který ukázal, že po ročním pobytu ve Slovenském ráji bude nejspíš zdrojem větších než 11bodových obnosů, jež u jeho jména figurovaly v sezoně NBL 2018/19. Jen dva týdny po svém comebacku už zkrotil famózním osobním finišem tuří stádo, když rozhodl v timeoutu vysoustruženým seběhem ze sedmé vteřiny od konce. A celkovými 23 body si kanadský guard Justus Alleyn hned ve čtvrtém zápase utvořil nový osobák v české lize.

Justusi, co vás těsně před začátkem ligy zaválo zpět do Ostravy?
Naposledy jsem tu zažil dobrý rok. Vycházel jsme s kluky z týmu i s trenéry, znám kouče Bálinta, který byl tehdy asistentem, a současný asistent Adam Choleva byl mým spoluhráčem. Byla to pro mě tedy dobrá situace k návratu do Nov huti. Jsem taky o něco zkušenější, hraju s kluky, které znám, stejně jako celou ligu.

Ve slovenské lize, v níž nyní bude jen sedmička týmů, by bylo těžké zůstávat?
Sezona ve Spišské Nové Vsi byla bezva (Alleyn byl top skórerem týmu s 18 body za 32 minut), ale teď v soutěži nastaly určité problémy finančního rázu a úbytek dvou týmů z ligy, která už předtím byla na počet týmů poměrně malá, situaci ještě ztíží.
 

Vy jste se prý při působení ve Spišské přiučil i slovenštině a zkoušíte to i s češtinou. Jak jste nyní daleko?
(rozesměje se) Že o mě někdo říká, že se snažím mluvit, je poměrně velkorysé hodnocení. Zvládnu jen skutečné základy, třeba „Ako sa máš?“ nebo „Jak se máš?“, umím pozdravit a napočítat asi do deseti a to je to hlavní. A poznám taky některá slovíčka, když zajdu do obchodu nebo do restaurace.

A dokážete po půlroce na Slovensku už trochu rozpoznat, jestli někdo mluví česky, nebo slovensky?
To moc ne. Pro mě se těžko poznávají rozdíly. I teď se mi stává, že něco v týmu řeknu, myslím si, že to říkám dobře česky, ale zjevně je to slovensky. A loni se mi to stávalo zase obráceně. (směj se) Ale dál se snažím. Pro mě je to prostě jeden velký jazyk.

Na rozdíl od sezony 2018/19, kdy se v dresu NH vystřídali Smith, Barham, Stojačič, Stanojevič, Zaharijevic a Boggs, jste nyní v sestavě už jen s jedním Američanem, nově příchozím Zanem Watermanem. Jak jiná bude letos vaše role?
Určitě bude větší. Budu muset být větším lídrem po stránce výkonů, ale i mimo hřiště, zvlášť když jsem teď už starší. Bude to jiné než při mém prvním působení, kdy tu byli zkušenější hráči, a já přišel jako nováček z univerzity.

Fanoušci NH mají tedy čekat vyšší průměry než 11 bodů z vaší první sezony v klubu?
To myslím, že ano. Mám za sebou výbornou sezonu na Slovensku, která mi pomohla získat sebevědomí v tom, abych hrál tak, jak si myslím, že bych měl. Snad na to dokážu navázat a ještě se budu zlepšovat.

Ve středu jste jako tým doručili jedno překvapení, a to výhrou nad Svitavami, zvlášť po 66 bodech v útoku proti Hradci a 67 bodech v Ústí. Jak jste to zvládli?
Makali jsme na obou koncích hřiště celý zápas, nevzdali jsme se, ani když Svitavy byly napřed o osm deset bodů. Na konci jsme pak zvládli exekuci svých útoků a proměňovali důležité střely. Další věc je, že já i Zane Waterman jsme tu ani ne dva týdny a stále se seznamujeme s týmem i systémy. A to se bude dál zlepšovat.

V závěru se vám dost zadařilo i do svitavské zóny, že?
Oni hráli zónu v zápase hodně, což se dělo i proti soupeřům v minulých kolech. My se se zónou celkem trápili, ale na tréninku jsme se tomu teď věnovali a už jsme si dobře posílali míč ze strany na stranu, každý se ho dotkl a přicházely otevřené střely i snadné body, což i ve čtvrté čtvrtině pomohlo.



Také jste kralovali na doskoku. Kladli jste na něj při nyní omezené podkošové rotaci Turů velký důraz?
Rozhodně. Kouč náš upozorňoval, abychom chodili na doskok v co nejvíc lidech, hlavně v útoku. Jejich hlavní dlouzí (Proleta i Bujnoch) nabírali fauly a soupeř pod košem neměl moc alternativ, takže jsme tam měli výhodu. U nás toho hodně posbírali „Boči“ (Petr Bohačík), Zane a taky „Pampi“ (Radek Pumprla), který měl devět doskoků. Spousta střel z druhých šancí nás pak postrčila k vítězství.

Byl jste v koncovce, v níž jste dal posledních 8 bodů týmu, pobízen ke skórování víc?
Přímo ne, ale moje role je dávat body a věděl jsem, že pokud chceme vyhrát, budu muset něčím přispět. Ale nebyl jsem to jen já. I další kluci dávali ve čtvrté čtvrtině body a vraceli nás do zápasu.

Vy jste byl i ústředním mužem vítězné akce po timeoutu, kdy jste si seběhl pod koš na výhoz ze zadní lajny. Vyšel plán kouče dokonale?
Jó, to vyšlo fakt skvěle. My podobnou akci hráli celou čtvrtou čtvrtinu, jen tady jsme upravili jeden detail, kdy pro mě „Boči“ postavil clonu, já si seběhl středem, tím jsem se dobře uvolnil a Filip Šmíd mě přihrávkou výborně našel.

Jak jste strávil poslední půlrok bez basketbalu? Celou dobu doma v Kanadě?
Ano, byl jsem doma. Hlavně zpočátku to bylo dost divné, protože všechno včetně tělocvičen bylo zavřené, nedalo se trénovat a na to člověk není připravený. Jistě se dalo jít ven, kam jsem i většinou chodil, ale tam musíte bojovat s větrem a s počasím celkově. Teď je tedy super moct po takové době zase hrát pořádný basket. Tehdy totiž nikdo nevěděl, kdy se k němu budeme moct vrátit.

Měl jste tedy obavy o angažmá na tuhle sezonu?
No, bylo to dost složité. Spousta hráčů teď nemá kde hrát, protože mnohé kluby z různých důvodů nepodepisují tolik cizinců, takže i já měl obavy. Byl jsem v kontaktu s některými kluby včetně mého bývalého týmu na Slovensku, ale pak se naskytla šance na návrat do Česka. A tuhle šanci jsem nechtěl prošvihnout. Ligu už znám, mám rád vaši zemi a bylo to super rozhodnutí.

Jak momentálně trápí koronavirus vaši rodnou zemi?
Není to tak zlé jako ve Spojených státech. Kanada není tak zalidněná a obyvatelstvo je roztroušené po celém území. Navíc naše vláda odvedla dobrou práci, když včas vše potřebné zavřela a nastavila pravidla, takže nikdy nedošlo k masovějšímu šíření. Nějaké případy jsou, ale je to pod kontrolou a čísla nerostou. A i když se znovu otevřely haly a restaurace, byly určeny limity na maximální počet lidí uvnitř. A roušky se u nás musí nosit někdy od května.



Jak přísné byly stanoveny pokuty za nedodržování opatření?
Nejsem si jistý, kolik to bylo třeba za nenošení roušky, ale vysoké pokuty jsou určitě za to, když po příjezdu nebo návratu do Kanady nenastoupíte do dvoutýdenní karantény. Pokud by vás v tu dobu chytili někde venku, mohlo by vás to stát i několik tisíc dolarů. Tohle je u nás fakt striktní.

Další velkou událostí letošního roku je v Americe „hnutí“ za rovný rasový přístup a za potlačování všemožných projevů rasismu. Jakou jeho sílu jste pocítil v Kanadě?
I v Kanadě se to rozproudilo hodně. Naše situace není tak špatná jako v USA, ale nerovností týkajících se černochů i dalších menšin je i u nás spousta. Takže se konala spousta demonstrací a veřejných protestů. Bylo to na podporu hnutí v USA, ale bylo to namířeně i dovnitř naší země. Spousta lidí se ozvala a podle mě je dobře, že se tomu dostalo tolik pozornosti. V Kanadě je rasismus také stále velmi přítomný, byť to nemá tak otevřenou formu jako v USA, ale i tak se s tím řada lidí musí potýkat celý život. Situace se ale lepší, vláda zavádí podpůrná opatření a i díky dění v USA se o tom u nás víc mluví. Pokud jde o mě konkrétně, nikdy se mi nestalo, že by mě v Kanadě policisti vytáhli z auta nebo podobné věci, ale znám kamarády i bývalé spoluhráče, kteří se dostali do složitých situací právě kvůli barvě kůže.

V Česku jste v tomhle ohledu v pohodě?
Vždycky jsem se tu cítil dobře. Většinou, když na mě někdo nějak kouká, není to proto, že by mě tu nechtěl, spíš je to z překvapení, protože se tu tolik černochů běžně nedá potkat. A spousta lidí prostě přijde a chce se pobavit, odkud jsem, a co tu dělám. Moje zkušenost je tedy dobrá.

A teď jedna zajímavost – před dvěma lety jste reprezentoval Kanadu na 21. Hrách Commonwealthu (konají se každé čtyři roky a jsou určené pro 71 zemí a zhruba 6000 sportovců, z nichž většina spadá do Britského společenství národů), kde váš národní tým získal poprvé medaili v basketbalu. Jak jste se k tomu tehdy dostal?
To bylo parádní, Kanada na téhle akci poprvé získala stříbro. A bylo to celkem překvapení, my tam totiž poslali úplně nejmladší sestavu ze všech, kluky z univerzit, a hráli jsme proti mnohem starším a zkušenějším soupeřům. Dařilo se nám ale skvěle, prakticky všechny soupeře jsme porazili a měli jsme být na co pyšní. Byla to pro nás první šance hrát za národní tým a nezklamali jsme. Pro mě to byl určitě jeden z životních zážitků. Vybrali mě proto, že jsem měl za sebou výborné sezony na univerzitě, navíc léto předtím jsem reprezentoval i na univerziádě a z toho týmu nás vybrali víc.

Jak asi víte, příští rok v červnu, pokud to koronavirus i podruhé nezhatí, česká reprezentace může v semifinále či finále olympijského turnaje v kanadské Victorii narazit právě na váš národní tým. Jak daleko do něj nyní jako medailista z Her Commonwealthu máte?
(usměje se) No, já si tedy nemyslím, že se na mě dostane. Máme spoustu zkušenějších hráčů, co hrají v NBA nebo v Eurolize. Sledovat to ale budu, možná bych zajel i přímo do Victorie, pokud by to šlo. A budu fandit našim. Budu tam mít i nějaké známé a bylo by super se utkat s Českem, protože já tady nastupuju proti českým reprezentantům. A snad Kanada vyhraje, abych se o tom pak mohl pobavit s mými spoluhráči z Ostravy.

Můžete teď aspoň dávat tipy vašemu trenérskému týmu o zhruba polovině české reprezentace...
(směje se) Jo, mohl bych jim zavolat a trochu pomoct.