Kapitán Kozina: O fanoušky si musíme říct!

S JANEM KOZINOU OSOBNĚJI V létě před svou pátou ligovou sezonou se propracoval na pozici kapitána egoé Basket Brno. Kapitána, který svým mužům věří. Podle 23letého rozehrávače Jana Koziny už nastává čas, aby basketbalový potenciál druhého největšího města republiky znovu ožil. Člen úspěšného ročníku ´95 však v osobnějším rozhovoru zavzpomíná i na své začátky v rodných Domažlicích, roční štaci v Nymburce, trochu extrémního Canyona Barryho, nebo bývalé spoluhráče, kteří jej formovali.

S JANEM KOZINOU OSOBNĚJI V létě před svou pátou ligovou sezonou se propracoval na pozici kapitána egoé Basket Brno. Kapitána, který svým mužům věří. Podle 23letého rozehrávače Jana Koziny už nastává čas, aby basketbalový potenciál druhého největšího města republiky znovu ožil. Člen úspěšného ročníku ´95 však v osobnějším rozhovoru zavzpomíná i na své začátky v rodných Domažlicích, roční štaci v Nymburce, trochu extrémního Canyona Barryho, nebo bývalé spoluhráče, kteří jej formovali.

Honzo, pocházíte z Chodska, do Brna jste to tedy měl dost daleko. Za jakých okolností jste na Moravu zamířil?
Do Brna jsem se dostal díky tehdejšímu trenérovi Štěpánu Vrublovi. Bohužel se tento přestup odehrál na začátku léta a já se tak nestihl přihlásit na univerzitu. Na ni jsem se dostal až následující rok. Konkrétně na fakultu sportovních studií, na níž stále studuju management sportu. I po kariéře se plánuju motat kolem basketbalu, ačkoli stále nevím, jestli jako trenér, nebo funkcionář. To ukáže až čas.

Brno je jednou z historických bašt tuzemského basketbalu. Pocítil jste to i vy osobně?
Popravdě ani ne. Maximálně dřív v naší tehdejší domácí hale Morenda. Tam chodilo víc lidí, kteří brněnské basketbalové úspěchy zažili.

Náročné brněnské fanoušky bezpochyby zajímá, kdy se konečně dostaví i úspěchy. Jak jste vlastně v klubu spokojení se současnou diváckou základnou?
Fanouškovskou základnu bych si představoval větší. Ale je pochopitelné, že ji máme takovou, jakou ji máme, protože větší si zkrátka ani nezasloužíme. Výsledky v posledních letech nebyly ideální. Ale jsem přesvědčen, že se právě tohle změní a že letos svými výkony přilákáme na kampus víc lidí. Brno je sportovní město. Když budou výsledky, budou i fanoušci. O tom se přesvědčili třeba zdejší volejbalisté.



Za vaše čtyři sezony v Kooperativa NBL se v týmu mnohé změnilo. Nová hala, noví trenéři, nyní i nový název klubu nebo dresy. Jak jste tyto změny vnímal vy?
V podstatě všechny hodnotím kladně. Především pak změnu haly. Tím, že hrajeme v univerzitním kampusu, jsme se jednak přesunuli do velmi moderní haly, jednak to mám pochopitelně blízko do školy. V podstatě celé zázemí mám na jednom místě, což je pro mě velká výhoda. Ale i zbytek hráčů tuto změnu hodnotí pozitivně. Co se týče změny dresů - celý marketing šel obecně nahoru, takže i v tomhle aspektu mohu změnu hodnotit jen kladně. I trenérská výměna přinesla především řadu pozitivních změn. Trenér Jakara věnuje basketbalu všechen svůj čas, což je znát. Prostě tím žije. Jasně vymezil pravidla, ale zároveň je otevřený komunikaci, což se promítlo do sebedůvěry hráčů.

V minulosti k úspěchu ten správný trenér chyběl?
Především chyběla koncepční práce. Ale pravda, tu má na svědomí trenér. Bylo to rovněž způsobeno nezkušeností týmu a také tím, že se u nás každoročně vystřídalo několik cizinců. Tohle hodně naruší chemii v týmu.

Za svou kariéru jste už poznal spoustu spoluhráčů. Na které vzpomínáte nejradši?
Zmínit musím Jardu Prášila. To byl nejzkušenější hráč, se kterým jsem kdy hrál. A z loňska pak třeba i rozehrávače Briana Sullivana, to byl velký profesionál. Jeho přístup mě velmi motivoval.

A co takový Canyon Barry, syn slavného Ricka Barryho? Vyptával jste se?
Abych řekl pravdu, nejlepší vzpomínky na Canyona nemám. Po lidské stránce jsme si spolu moc nerozuměli. Mnoho cizinců si sem jde udělat pouze jméno, aniž by se u toho jakkoli zajímali o své okolí. A u něj to bylo extrémní. Takže jsem se jej v podstatě ani na nic nevyptával.

V minulé sezoně jste zažili docela překvapivý úspěch na evropské scéně, když jste došli až do semifinále Alpe Adria Cupu. Čím to? A jak byste tento pohár porovnal s českou ligovou soutěží?
Řekl bych, že většina týmů z AAC by u nás hrála ve druhé polovině tabulky. My měli štěstí na los. V semifinále jsme pak venkovní zápas prohráli jen o čtyři body, což nás stále mrzí (domácí duel Brno vyhrálo o dva a postup mu tak těsně unikl). Pořád věřím, že jsme mohli celou soutěž vyhrát. Přínosem je bezpochyby konfrontace s jinými styly basketbalu. Jinak hrají Maďaři a jinak týmy z Balkánu.

V lize jste se 180 centimetry jedním z nejmenších hráčů. Malých rozehrávačů je však čím dál víc. Jedná se o nastupující trend, nebo je to pouze náhoda?
Podle mě basketbal směřuje k tomu, že čím dál víc hráčů bude univerzálních. Nebudou ani extrémně malí, ani extrémně velcí. Hráč prostě bude muset umět všechno - rozehrávat, hrát zády ke koši, střílet za tři… Takže si nemyslím, že malé rozehrávače budeme vídat víc a víc. Samozřejmě, pokud to bude nějaký geniální rozehrávač, který svůj výškový handicap nahradí jinak, tak potom je i tohle možné.

Do o poznání vyššího patra basketbalového světa vás před pěti lety dostal přestup do Nymburka, kde jste hrával v kategorii U19. Co vám tato etapa kariéry dala a vzala?
Jednalo se o poslední rok dorostenecké kategorie a zároveň první, kdy jsem se musel postavit na vlastní nohy. Takže mi především „vzala“ kamarády a rodinu. Už jsem je vídal méně a méně. Na druhou stranu to člověku dá spoustu životních zkušeností, které jinak nezíská. Takže to mělo i svou světlou stránku. Co se týče basketbalu, měl jsem v Nymburce pod vedením Pavla Beneše skvělé podmínky k tomu, abych se herně posouval dál. Týmová chemie ale nebyla ideální. Vypadli jsme v prvním kole play-off, ačkoli naše ambice byly zcela jinde.

První basketbalové krůčky jste však udělal už v rodných Domažlicích. Sledujete ještě tamější dění?
Domažlice pochopitelně sleduju. Od doby, kdy skončil náš ročník s Honzou Štípkem, s nímž jsme udělali několik úspěchů v žákovských kategoriích, a po vydařené dorostenecké sezoně pod vedením Václava Forsta vznikla docela výsledková propast. V podstatě poslední úspěch se datuje k nám. Teď už se tam ale zase začalo koncepčně pracovat s mládeží a já věřím, že to půjde nahoru. Například Martin Mach, odchovanec Domažlic, teď parádně odstartoval sezonu v dorostenecké extralize v dresu Plzně, snad navážou i další. Je to ale těžké, mnoho mladých lidí z města odchází na vysokou školu nebo za prací, a tak chybí trenéři i hráči v A-týmu.

Domažlice jsou přitom basketbalové město a nenápadný dodavatel talentů. Inspiroval vás v začátcích kariéry třeba příklad dalšího rodáka Václava Hrubého?
Měl jsem štěstí, že jsem basketbalově vyrůstal pod trenérem Karlem Štípkem. Jsem mu ohromně vděčný, protože mě naučil základy a také správnému přístupu k tréninku. Je to vrstevník Václava Hrubého, takže tahle generace opravdu proslavila Domažlice coby basketbalové město. S basketem jsem začal v šesti letech a o Václavu Hrubém jsem tedy ještě neměl ponětí. Nebylo to tedy tak, že bych kvůli němu začal hrát. Ale postupem času jsem ho pochopitelně začal vnímat. Na hřišti jsme se ale bohužel nikdy nepotkali.