Když Beksa zpívá na velké scéně!
VIDEO: UDÁLOST ŠEDESÁTILETÍ „Sme už starí na rozprávky, ale zase mladí na prehry, nekrmte nás tým, čo bolo a čo bude, aj tak sme stále frajeri.“ Hit Petra Nagye z roku 1989 je už od jara 2010 spjatý i s týmem pardubické Beksy, které ho tehdy po semifinálové porážce s Nymburkem nechal zahrát klubový šéf Pavel Stara. Ano, byl to ten rok, kdy Východočeši - jako stále jediní v titulové éře Nymburka - dokázali dobýt jeho palubovku v play-off.
VIDEO: UDÁLOST ŠEDESÁTILETÍ „Sme už starí na rozprávky, ale zase mladí na prehry, nekrmte nás tým, čo bolo a čo bude, aj tak sme stále frajeri.“ Hit Petra Nagye z roku 1989 je už od jara 2010 spjatý i s týmem pardubické Beksy, které ho tehdy po semifinálové porážce s Nymburkem nechal zahrát klubový šéf Pavel Stara. Ano, byl to ten rok, kdy Východočeši - jako stále jediní v titulové éře Nymburka - dokázali dobýt jeho palubovku v play-off.
Song „Aj tak sme stále frajeri“ sehrál ústřední roli i ve čtvrtek večer v pardubickém Domě hudby. Vyvrcholila jím dvouapůlhodinová show, jež se stala další super událostí letošních oslav šedesátiletí BK Pardubice. A vyvrcholila naprosto a doslova, neboť na hlavní scéně - za doprovodu místní Komorní filharmonie – magnetickou skladbu zazpívali hráči a trenéři v roli sboristů a Pavel Stara, generální manažer Martin Marek a multimediální univerzál Beksy René Peška coby sólisté.
O tom, jak si všichni na podiu před závěrečnými ovacemi vstoje vedli, a to včetně přídavku, se nyní můžete přesvědčit sami…
Program v Domě hudby byl po celou dobu pořádně nabitý. Několik set diváků, tak či onak spojených s jednou z pardubických dekád, dostalo i pomocí videoprojekce naservírovaný ucelený přehled všech hlavních klubových událostí, datujících se od zrodu Rudé hvězdy coby oddílu fungujícího pod záštitou ministerstva vnitra až po poslední medailovou éru završenou letošním druhým titulem v Českém poháru.
Při neúčasti dosud jediného olympionika z pardubických řad Jaroslava Kantůrka byl nekorunovaným králem večera Luboš Bulušek, který s asistentem Janem Skokanem jako zatím jediný kouč dovedl Pardubice až k ligovému titulu. Stalo se v roce 1984, kdy tým útočil až ze čtvrtého místa, ale svou misi nakonec dotáhl až ke zlatu. Celku s Kulichem, Kristiníkem nebo Kantůrkem tehdy na hřišti i mimo šéfoval reprezentant Stanislav Kropilák.
To potvrdil i trenér Bulušek, který zavzpomínal i na noční titulový návrat z Ostravy, po němž mužstvo okamžitě zamířilo do velmi oblíbeného OK Baru.
V další sezoně si tým mohl vyzkoušet i Pohár mistrů. V něm došlo především na strastiplnou cestu k duelu s Efesem Istanbul. Kvůli finančním limitacím se letělo jen do Bulharska a po přenocování následoval železniční transport do Istanbulu ve vlaku, kde se kvůli Rumunům a Turkům s desítkami kufrů hráči museli na sedačkách střídat. Když tým dorazil do domnělého místa zápasu, dozvěděl se, že se hraje v Ankaře, kam už byl naštěstí přepraven na náklady domácího klubu.
Po 18bodové porážce už měl na cestu domů zajištěny ve vlaku sedačky pro všechny hráče. Když se však z vyčerpávajícího „tripu“ vrátil domů, už za dva dny přiletěl soupeř k odvetě.
Bývalý hráč Jan Faltýnek zase vzpomněl na dramatickou situaci, kdy kdesi na tureckých hranicích hrozili strážci tamního režimu jednomu z hráčů v teplákovce s rudou hvězdou zastřelením…
Velkého kreditu z úst pardubické trenérské kapacity Jana Procházky se dostalo během večera i nyní již bývalému kouči mužů Dušanu Bohunickému, jejž starší kolega označil za klíčový faktor vzestupu mládežníků Beksy z posledních let.
To jen podtrhlo, jak silný je v pardubickém podhoubí slovenský element - Kropilák, Bohunický nebo aktuálně Dušan Pandula, stále úřadující MVP NBL. Od takové sestavy už není daleko k Petrovi Nagyovi, jehož skladba byla pro slavnostní večer vybrána především jako pocta zejména minulým klubovým generacím.
A jak byl vlastně těžký nácvik? Na to už odpoví veterán týmu Radek Nečas, který v Beksa-dresu navazuje na dobré tradice svého otce Josefa, jenž si v tehdy policejním klubu kroutil vojenskou službu.
„Hlavní sóla měli Renda s Pavlem a Mářou a my hráči jsme byli ten chorál za nimi, aby si troufli na jeviště s tím fantastickým orchestrem. Měli jsme jednu zkoušku a pak generálku v den akce už tady v Sukově síni. A na své možnosti jsme předvedli daleko lepší výkon než ve středu na hřišti,“ vrátil se podkošový pilíř k až senzační porážce s Děčínem, oslabeným o pět osových mužů.
Nečas měl jasnou odpověď i na to, proč chybělo sólo některého z hráčů. „Jsme jeden tým a nechtěli jsme nikoho vyvyšovat, proto jsme se rozhodli pro společný refrén. A jelikož jsem při oslavách po finále poháru slyšel některé z nás zpívat až v pokročilých nočních hodinách, kdy sluch nebyl dokonalý, ani nedokážu odhadnout, kdo by se na to sólo hodil.“
Z večerního gala Nečase jednoznačně zaujal kouč Bulušek. „Nevím, kolik mu přesně je, ale je fantastické, s jakou čiperností a přehledem funguje. Navíc chodí skoro na každý náš domácí zápas a účastní se všech klubových akcí. Je to ikona klubu,“ podotkne na adresu aktivního osmdesátníka, který – na rozdíl od Nečase - má i vlastní facebookový profil.
O téměř půlstoletí mladší vedoucí reprezentačního týmu však může klubovou legendu v jednom směru předstihnout. To pokud se v červenci stane druhým – byť ne v roli aktivního hráče – olympionikem z červenobílých řad. Národní celek, jemuž coby „letní bafuňář“ šéfuje, je od tohoto cíle vzdálen 4 dokonale odehrané zápasy…
