Když létají pěsti a trénuje se 8 hodin denně
S RADKEM FARSKÝM Za půlroční pracovní „stáž” v basketbalu oddaném Řecku shromáždil zážitků na malou knížku. A to mluvíme výhradně o scéně pod bezednými koši. Jako jeden z top skórerů druhé ligy se Radek Farský stával terčem řady nevybíravých zákroků.
Možná jen shodou okolností se mu vyhnuly větší bitky, při nichž se borci v basketbalových dresech oháněli pěstmi, tekla z nich krev a následovaly i několikazápasové tresty. Ohniví Řekové, leckdy poháněni i staletí trvajícími rivalitami, podle všeho přistupují i ke sportu s veškerou vážností a maximálním emocemi, a to nejen při hře, ale také v přípravě. Ta i během sezony může trvat - ano, ve druhé lize - nekonečných osm hodin denně. A pokud to situace vyžaduje, kouč neváhá sáhnout i k fyzickým kázeňským prostředkům. I o tom bude nyní vyprávět křídelník, který po opsání oblouku přes Brno a řecké Agriniou ohlásil v polovině února návrat na pražskou Folimanku.
Radku, s USK máte po víkendu v kapse teprve druhou ligovou výhru v letošním roce, a to ve třech posledních zápasech. To je pro vás v aktuální situaci skoro na oslavu, ne?
Je pravda, že jsme tuhle výhru hodně potřebovali, protože to období s 12 porážkami v řadě nebylo jednoduché. Ležela na nás „deka”, na hlavu už to bylo nepříjemné, takže jsme rádi, že jsme se z toho oklepali. Hodně se na té sérii proher projevilo, že odešel Tomáš Kyzlink, navíc se zranil Marek Vyroubal. Po Vánocích jsme se tu v týmu i různě prostřídávali s covidem, trénovalo se v pěti šesti hráčích a bylo to strašně rozházené. Jsem tak rád, že jsme se před boji o play-off semknuli a začali podávat lepší výkony.
Závěr proti Pardubicím rozhodla v sobotu vaše větší vůle či síla jít za útočnými doskoky. Využili jste tam o něco málo širší rotaci?
Trenér King na útočný doskok klade velký důraz. My tam taky věděli, že Pardubice už jsou hodně unavené, a jak jsme stáhli devítibodové manko z úvodu čtvrté čtvrtiny, byli jsme celkem na koni a dařilo se prakticky vše, na co jsme sáhli. A z toho útočného doskoku jsme pak dali i nějaké jednoduché koše.
Vy jste v desátém zápase od návratu zažil po stránce užitečnosti jasně nejlepší výkon. Už jste se po více než půlroční odmlce adaptoval na jiné tempo skupiny A1 a také na specifický herní styl kouče Kinga?
Je to tak. V USK jsem odmala zažíval, že to bylo vždy hodně systematické. Teď je to jiné, i v obraně jsem si musel zvykat na něco úplně jiného, než co jsem odtrénoval za svých devět let na USK. Teď je to víc americký styl a nebylo úplně jednoduché do toho uprostřed sezony zapadnout. I v té druhé řecké lize bylo vše hodně systematické a v obraně svázané pravidly. Jsem ale rád, že jsem už zvládl se adaptovat a mohl jsem trochu pomoct k té poslední výhře.
Kde jste našel své místo v útoku?
Měla by to být hlavně střelba trojek. Snažím se do těch pozic dostávat. V prvních zápasech jsem ještě nevěděl, co si můžu dovolit, a co ne. Postupně jsem ale zjišťoval, že to není nějak extra svázané pravidly a trenér klade důraz hlavně na to, abych střílel co nejvíc. Teď mi vyšly i nějaké nájezdy, za což jsem rád.
Už jste zmínil personální situaci týmu, kde to vaši lídři West s Mangasem, na něž se po odchodu Kyzlinka obrany soustředily ještě víc, měli zřejmě ještě těžší...
Je na ně teď obrovský tlak. Přece jen je to nejlepší střelec (Mangas, z nyní aktivních hráčů) a autor největšího počtu trojek (West) v jednom týmu. Oba jsou tam od skórování a my ostatní se k nim musíme přidat, protože oni to sami nezvládnou. Nemůže to stát jen na nich. Jsou obrovským motorem, ale zároveň pokud se nepřidáme i my, pro soupeře je pak strašně jednoduché nás jako tým ubránit.
Dvě kola do konce jste dorovnali bilanci sedmého Hradce Králové, ale ještě míříte do Ústí a Nymburka a Sokoli budou hrát v Brně a doma s Pardubicemi, přičemž na vaší straně jsou vzájemné zápasy. Jak vidíte vaši situaci s dobytím sedmé příčky, díky níž se po překonání předkola tým vyhne ve čtvrtfinále Nymburku?
Jistě to vnímáme, ale soustředíme se jen na nejbližší zápas v Ústí, kde bychom se výhrou posunuli k sedmému místu, aby se dalo ve čtvrtfinále vyhnout Nymburku. Na to se teď ale nějak nesoustředíme. Nejdřív tam bude předkolo, které proti Děčínu, nebo Ostravě nebude jednoduché zvládnout.
Posuňme se k vašemu návratu do NBL z druhé řecké ligy. Byl to i pro vás nečekaný zlom v sezoně?
Ani ne, protože se to nějakým způsobem připravovalo. Hledali jsme tu nejlepší možnost a tím, že se uvolnilo místo na USK, neměl jsem dál nad čím přemýšlet. Dávalo mi to největší smysl.
Začal jste to s agentem řešit hned po odchodu Tomáše Kyzlinka do Bambergu?
To zase ne. Je ale pravda, že na konci listopadu už jsme začali nějaké místo hledat, protože jsem se kvůli určitým rodinným problémům potřeboval vrátit do Česka. Nejdřív jsme ale nenašli vhodnou situaci pro můj další rozvoj, a až když se naskytla možnost jít do USK, tak jsem neváhal. Zatím jsme se dohodli do konce sezony. Tu další teprve řešíme.
Jakou zkušeností byla pro vás druhá liga v Řecku, v roli top skórera Agriniou (průměr 16 bodů za 31 minut), týmu ze spodních pater tabulky?
Téhle zkušenosti si cením nesmírně. Každý hráč by si zahraniční působení měl aspoň jednou vyzkoušet. Když je tam sám, když na něm tým víceméně stojí, byť ty výsledky nebyly takové. Byla to obrovská škola, i včetně osamostatnění, jiná místní kultura, jiný život, takže já jsem za to strašně rád. Liga jako taková není na té výši jako NBL, přirovnal bych to zhruba k nadstavbové skupině A2. Odehráli jsme tam ale i spoustu těžkých zápasů, i proti bývalým hráčům z NBA nebo z Euroligy. Jsou tam kvalitní borci, byť už nejsou nejmladší, a ta rychlost utkání není taková jako u nás v zápasech Nymburka nebo Opavy. Taky je to extrémně tvrdá soutěž, kde to hodně bolí, a když šlo o obranu ústředního hráče soupeře, tak my se ho vždycky snažili zastavit a odstavit od míče za každou cenu, a to i drsnějším způsobem.
Slovy filmového klasika - „rozkaz zněl jasně: muž s koženou brašnou nesmí projet”.
Přesně tak. Mně i tohle hodně dalo, dost jsem se tam obouchal a doufám, že to zužitkuju ve zbytku sezony i v těch dalších.
Platí tedy i v Řecku, co kdysi Jan Veselý zmínil o Turecku, že faul se píská, až když praskají kosti?
Tak. Třeba pokud jde o nesportovní fauly, tak tam se to posuzuje trochu jinak. U nás mi přijde, že je to skoro každý třetí faul, kdežto v Řecku musela skoro téct krev. Prakticky každý zápas jsme se poprali a nebyly to jen strkanice, ale opravdu létaly pěsti a několik mých spoluhráčů dostalo stopku i na víc zápasů. Tohle byla docela „zábava”. Já se do toho naštěstí nezapojoval, jen jsem to vždycky sledoval zpovzdálí. Jen jednou jsem měl takovou strkanici s Koroivosem, ale nebylo to nic většího. My v tu chvíli prohrávali o osmnáct a trochu jsme do sebe šli. Já taky nejsem úplný kliďas, ale snažil jsem se jako lídr týmu zachovávat chladnou hlavu.
Nevznikaly při četnosti těchto situací častější problémy se sestavou?
Na nás už trenér apeloval, ať se v tom mírníme, ale ono to bylo těžké, protože i soupeři to hodně vyprovokovávali. Řekové jsou poměrně emotivní nátury a hodně si toho nenechají líbit.
Děly se rvačky s jakýmkoli soupeřem, nebo to bylo horší jen s některými?
Bylo to s jakýmkoli týmem, nicméně náš největší rival byl Mesologiou, město dvacet kilometrů od nás, a tam ta rivalita mezi oběma městy je zakořeněná už historicky, až několik set let zpátky. To byl opravdu speciální zápas.
Stačili na rozehnání rváčů jen rozhodčí, nebo museli zasahovat i bezpečnostní složky?
Jo, stačili. Oni to hodně často i nechávali být a hráči spolu s trenéry tu situaci postupně uklidnili. Je to tam na denním pořádku. A často se stávalo, že u toho i tekla krev.
Kolik chodilo na soutěž diváků?
V Aténách i sedm set, v menších městech o stovku dvě míň. U nás chodilo standardně kolem pěti set.
Jak se při ohnivé situaci na hřišti dařilo udržet v hledišti fanoušky?
Na zápasech jsou vždycky i policejní těžkooděnci, a když se moc rozohnili fanoušci, rovnou je odváděli pryč. Na našich domácích zápasech se to stávalo pravidelně. Teď mám na mysli ty, co už házeli věci po rozhodčích a podobně. Jinak mě v halách venku nikdy nic netrefilo, jen na mě něco řvali, ale já jim stejně nerozuměl. Mysleli si třeba, že jsem Srb, nebo Chorvat, tak zkoušeli něco v těchto jazycích, ale ani tomu jsem nerozuměl.
Zmínil jste přítomnost slovutných hráčů. Na koho jste tedy narazil?
Působí tam třeba pivot Loukas Mavrokefalidis (v této sezoně dlouho top skórer soutěže), který hrával za Olympiacos, a hned v prvním zápase to byl i mistr Evropy a vítěz Euroligy Ioannis Bourousis, což byl taky zážitek.
O druhé řecké lize tu málokdo něco ví, co jste o ní věděl loni v létě vy?
Skoro nic, byla to obrovská neznámá. Upeklo se to během pár dní, neměl jsem moc času na rozmyšlenou. Ze začátku se mi moc nechtělo, ale rodina, přítelkyně i agenti mě přesvědčovali, abych tuhle zahraniční zkušenost využil. Já nakonec všem podlehl (usmívá se) a šel jsem.
Dalo se tušit, že byste mohl být i jedním z top skórerů soutěže?
S tím jsem tam šel, abych ukázal, co ve mně je. Agenti mi říkali, že když se dobře ukážu, může po mně sáhnout někdo i v první lize. To se bohužel nestalo, ale myslím, že jsem tam zanechal slušnou stopu.
Co zajímavého byste řekl o klubu a městě?
Město má asi sto tisíc lidí a leží na západě země, asi hodinu od ostrova Lefkada a půl hodinu od města Patras. Tři hodiny jsou odtud Atény a pět to trvá do Soluně, takže výlety kamkoli nebyly právě blízko. Vyžití v Agriniou nebylo jako v Praze nebo v Brně, ale bylo tam fajn. Hala měla kapacitu asi tisíc lidí a třeba na derby s Mesologiou přišlo asi 750 lidí a to už byla zajímavá atmosféra. Pokud jde o zázemí, to nejde třeba s naší NBL vůbec srovnat. Neměli jsme skoro nic a o vše jsme se museli starat sami. Regeneraci jsem si tak udělal v bytě na poměrně velké terase, kde jsem si každý večer napustil ledový bazének, kam jsem si naházel lahve se zmrzlou vodou z mrazáku. (směje se) A protože bylo teplo, provozoval jsem to takhle až do prosince.
Jak vypadala příprava?
Trénovali jsme zhruba osm hodin denně...
Prosím?
Nepřeháním. Dopoledne jsme začínali v osm ráno a končili po dvanácté, když jsme dělali atletiku, pak posilovnu a střelbu. A odpoledne jsme při letní přípravě začínali v šest a končili v deset a v sezoně to bylo od čtyř do osmi. Ale i v sezoně to bylo pořád osm hodin za den, kdy jen neděle a pondělí dopoledne jsme měli volné.
To se dá vydržet?
Stihl jste při takových porcích i nějaký nesportovní zážitek z Řecka?
Zážitek ano, ale pořád souvisel s basketem. Jednou jsem si půjčil auto a vyrazil do Atén, když jsem měl lístky do arény Olympiacosu na derby s Panathinaikosem. Už tam mohlo být víc fanoušků, a to byl velký zážitek. Hala byla plná a já víc než na hru koukal do hlediště.
