Když na zápasy v Manile chodí i lamy!

S FAKTOROVÝM VÍTĚZEM CHARLESEM AIKENEM I když před podzimním příchodem do Svitav netušil, že se v Česku dají vyhrávat peníze smečemi a bloky, a byť dokonce ještě před pár dny neměl velké ponětí ani o tom, co všechno se ve zdejší lize honoruje, je faktem, že tenhle americký majitel metrového výskoku se ocitl v té pravé basketbalové soutěži. „Wow,“ vypadlo z něj citoslovce údivu, když se dozvěděl, že jako celkový vítěz Kooperativa Faktoru, měřícího atraktivitu hry jednotlivých hráčů, by si na konci dlouhodobé části NBL mohl přijít na 2000 eur. „Tohle jsem vůbec nevěděl! Takže teď se vrhnu na nějaké šílené dunky a budu dávat ještě víc přihrávek za zády,“ plánuje 206 čísel vysoký Charles Aiken, z hráčů působících aktuálně v lize dvojka celkového pořadí s průměrem 5,9 bodu a především nejlepší faktorový muž za měsíc prosinec s průměrem 6,4.

S FAKTOROVÝM VÍTĚZEM CHARLESEM AIKENEM I když před podzimním příchodem do Svitav netušil, že se v Česku dají vyhrávat peníze smečemi a bloky, a byť dokonce ještě před pár dny neměl velké ponětí ani o tom, co všechno se ve zdejší lize honoruje, je faktem, že tenhle americký majitel metrového výskoku se ocitl v té pravé basketbalové soutěži. „Wow,“ vypadlo z něj citoslovce údivu, když se dozvěděl, že jako celkový vítěz Kooperativa Faktoru, měřícího atraktivitu hry jednotlivých hráčů, by si na konci dlouhodobé části NBL mohl přijít na 2000 eur. „Tohle jsem vůbec nevěděl! Takže teď se vrhnu na nějaké šílené dunky a budu dávat ještě víc přihrávek za zády,“ plánuje 206 čísel vysoký Charles Aiken, z hráčů působících aktuálně v lize dvojka celkového pořadí s průměrem 5,9 bodu a především nejlepší faktorový muž za měsíc prosinec s průměrem 6,4.

Vše, co dosud za svých 9 zápasů v lize předváděl, prý vycházelo přirozeně z jeho hry. Až nyní, po zjištění nových informací, prý půjde o nadstavbu. A fanoušci Svitav, kteří už tak musí být u vytržení ze senzační druhé pozice jejich týmu v tabulce, se tak mají nač těšit.

„Tímhle jde pro mě o naprosto perfektní ligu, protože smeče, alley-oopy a bloky, to vždycky bylo moje. Nikdy jsem ale ještě nehrál v soutěži, kde by se tyhle kousky speciálně hodnotily,“ pochvaluje si povoláním „basketbalový skokan“.

Vysoko skákal už od základní školy. Jen, co jej máma „vyhnala“ z bytu, aby se už konečně něčemu začal věnovat. „Nejsem z žádné basketbalové rodiny. Bylo to tak, že jako kluk jsem toho moc nedělal, takže mě máma donutila, abych šel ven a začal hrát basket, protože jsem byl vysoký. Nechtěla, abych jen seděl doma a kousal se tam nudou,“ přiznává se k poněkud nedobrovolným začátkům pod koši.
 

Basket ho ale později zjevně chytnul. A zejména oblast skoků a létání nad košem mu vydobyla slušnou reputaci. V roce 2012 byl dokonce číslem 4 univerzitní divize 1 za tehdejší jedničkou draftu NBA Anthonym Davisem. A v čem? Ve své nejoblíbenější disciplíně, jíž překvapivě nejsou zárazy do koše, nýbrž bloky všeho druhu. Mimochodem - jeho průměr na zápas ze sezony 2011/12 činil 3,6.     

„Už od střední se o mně vědělo, že hodně blokuju a dost hraju nad obroučkou. To čtvrté místo za Davisem, nebo cena pro Obránce roku v naší konferenci beru za jedny z největších úspěchů. Řada týmů kvůli mojí hře a obraně musela měnit své zápasové plány,“ pyšní se.

V Evropě, kde dosud působil i v Polsku, má pocit, že mu někdy bloky opomenou do statistik zapsat, ale i tak se pořád snaží, aby především na hru v obraně měl zřetelný vliv. „Nicméně teď už si určitě budu dávat větší pozor, kolik bloků mi zapsali, když se to počítá do Faktoru. Budu se snažit být ještě výkonnější,“ slibuje chlapík, který prý kdysi na univerzitě při tréninku zarazil míč do koše po letu přes tři hráče.

Není tedy divu, že na jaře loňského roku jej zlákala liga na Filipínách, kde se publikum chce především bavit. Navíc zakotvil rovnou v hlavním městě, Manile.



„Na zápasy tam chodí spousta lidí, třeba osm tisíc. Baví je tancovat, předvádět se v přestávkách a ukazovat svou kulturu. Basket mají rádi a dokážou se pro něj nadchnout, ale při zápasech je pro ně vedlejší,“ vysvětluje Aiken, podle nějž poptávce po zábavě musí zvládnout vyhovět i vedení klubů, a to skrze někdy až nebývale výstřední show.

„V timeoutech tam měli šílené věci, brali do hal i zvířata. Třeba lamy tam skákaly nebo chodily různě kolem kuželů - pojímali to jako cirkus,“ směje se power forward, jejž v Manile zaskočila ještě jedna místní nástraha – doprava.

„Ty byla děsná! Pokud nastala špička, tak každá cesta trvala hrozně dlouho a mně normálně ani ne půlhodinová cesta z bytu do haly zabrala až pět hodin,“ kroutí hlavou nad situací ve městě, kde se tísní 1,8 milionu obyvatel, a podle oficiálních údajů jde o vůbec nejzalidněnější město světa.

V asijské zemi, kde je basketbal velmi populární, ovšem také poznal tlak, pod jakým američtí hráči musejí v klubech fungovat. Nejenže jich je v každém týmu minimum a smějí měřit maximálně 208 centimetrů, ale musí i vykazovat vysoce nadprůměrnou výkonnost.  

„Jako cizinec tam musíte dávat mraky bodů a být lídrem v každém zápase bez ohledu na cokoli. Ten tlak je ohromný,“ potvrzuje Aiken, který na druhé straně při svých dispozicích mezi domácími hráči, pocházejícími z populace s průměrnou mužskou výškou 163 centimetrů, působil jako obr mezi trpaslíky. Bylo tak zejména jeho dunkování vůbec fér?



„No, zase taková sranda to nebyla,“ směje se. „I když tam šlo mít poměrně snadno sedm osm dunků za zápas, tak každá smeč je dost náročná na kolena a ty musíš po každém zápase dobře zregenerovat. Navíc každý den se tam trénuje i tři hodiny, takže je potřeba se o tělo starat.“

Vedle výšky soupeřů Aikenovi vyhovoval i život v Manile, který připomínal jednu prodlouženou dovolenou. Už proto, že filipínská soutěž trvá jen tři měsíce. „Moc se mi tam líbilo. Všechny ty restaurace, kasina, lázně nebo zoo. Dalo se tam najít, cokoli tě napadlo. A všichni se k nám, hráčům, chovali výborně. Já mám pořád kontakty na tamní kluby a možná se tam někdy vrátím.“

Charles Aiken by se na Filipíny už v sedmadvaceti možná běžně nepodíval. Jenže okolnosti minulé sezony jej k operativním krokům donutily. Jeho klub z polského Slupsku totiž v půlce sezony vyhlásil bankrot a skončil. Byl to pro Američana šok?

„Musím říct, že už během druhého měsíce angažmá jsem viděl, co se tam děje, a řekl jsem jim, že končím. A tuším asi dva měsíce po mém odchodu skončil v lize i celý klub. Oni se sice snažili mě všemožně přemlouvat, abych zůstal, ale já fakt nemohl, protože už tehdy neměli peníze. Takže jsem odešel hrát do Kanady a na jaře na Filipíny. Teď si už rozhodně dávám větší pozor, než někde podepíšu. Od jiných hráčů si zjišťuju informace o klubu, jestli platí včas, jak to vypadá ve městě a další věci.“

Jak se zdá, sedmáctitisícové Svitavy a jejich stále více se vzmáhající Tuři už mají v tomto ohledu solidní pověst…