27. 4. 2017

Když se ve Splitu zpívalo „Vučica, Vučica“

S JEREM VUČICOU NEJEN O TÁTOVI Z LEGENDÁRNÍ JUGOPLASTIKY V Kooperativa NBL se letos vyskytuje několik mužů, jejichž otcové se v různých oborech stali legendami, nebo se zapsali do historie jako součást čehosi nezapomenutelného. Takovým tátou se může pochlubit i jeden ze svitavských Turů.

Mnozí by jistě ještě teď vyjmenovali největší hvězdy Jugoplastiky Split, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let kralovala evropskému klubovému basketbalu. V letech 1989, 1990 a 1991 třikrát v řadě triumfovala v tehdejším Poháru mistrů. Později byl tento fenomenální tým z dvousettisícového chorvatského města vyhlášen mezinárodní federací FIBA dokonce tím nejlepším ve 20. století.

U premiérového dobytí kontinentálního trůnu byli úžasní hráči a v řadě případů i pozdější skvělí trenéři jako Duško Ivanovič, Toni Kukoč, Dino Radja, Velimir Perasovič, Žan Tabak, Luka Pavičevič či Zoran Sretenovič. Ne každý by si ale vybavil jedno méně známé jméno, které však bylo pojmem nejen ve Splitu. Říkali o něm, že má nejfajnovější knírek z celého týmu. Ten knírkáč se zlatou rukou se jmenoval Pero Vučica a jeho rodovou tradici nyní nese dál 24letý syn Jere, který pro změnu před pár dny dopsal slavnou kapitolu v jednom východočeském klubu. A teď bude nejen o svém tátovi barvitě vyprávět.

Jere, váš otec i o osm let starší bratr hráli basketbal profesionálně, před podkošovým světem tedy ani pro vás nebylo úniku? Nebo byl ve městě se slavnou značkou Hajduk hratelnou volbou i fotbal?
Jiné možnosti určitě byly. Máma mi vždycky říkala: „Basket je jen dočasná aktivita. Ty se musíš i dobře učit a mít nějakou školu.“ Já měl rád ekonomii, takže jsem ji šel na univerzitu studovat. Byl to můj plán B, ale jinak plánem A pro mě vždy zůstával basket. Pokud jde o jiné sporty, jako malý jsem hodně hrál volejbal, házenou, vodní pólo i fotbal, kde jsem byl vždycky brankářem. Nic jsem ale nebral tak vážně jako basket. Na nějaký čas mě přitáhli i k atletice na skok do výšky, ale to mě bavilo jen chvíli. Závodil jsem ještě za svou střední školu, možná jsem dával něco kolem 180 centimetrů, ale v klasických atletických závodech byli kluci lepší.

I váš otec, ročník 1959, je vystudovaný ekonom, navíc to zkoušel v politice. Dokonce před pár lety kandidoval na starostu Splitu. Jak tehdy dopadl?
Kandidoval i se svou politickou stranou a získal asi tři procenta. Potřeboval by ale aspoň pět, aby se dostal minimálně do zastupitelstva, takže tehdy to nedopadlo a teď už se do toho nepouštěl.

Co teď dělá?
Moji rodiče prodali byt, kde jsme s bratrem a sestrou vyrůstali, a na venkově si staví dům s farmou, kde by si užili důchod - už bez basketbalu. Táta jen občas sleduje moje zápasy na internetu a někdy si o nich promluvíme. Sám s basketem končil někdy po třicítce ze zdravotních důvodů. Pak se vrhnul na studium trenérství a ekonomie, aby zvýšil své šance na pracovním trhu.

Prý se o něm říkalo, že měl nejpěknější knírek z celého týmu Jugoplastiky.
To platí pořád, jasná věc. Jeho knírek je fakt stylový. Nevím, kdy to vzniklo, ale každý mu kvůli tomu říkal „Brko“. A i dnes ho lidi díky tomu poznávají. Je fakt, že v 70. a 80. letech to byla velká móda.

Řada ze spoluhráčů vašeho otce se později stala trenéry, a to i na euroligové úrovni. Díky čemu podle vás uspěli i na tak odlišném poli?
Když je tým úspěšný, tak jsou pak úspěšní i jeho hráči v roli trenérů. Dobře vědí, co tým potřebuje, aby vítězil, a největší kvalitou kouče je vědět, jak si hráči navzájem sednou, a jaký systém jim nejvíc bude vyhovovat. Všichni ti hráči byli velmi talentovaní, chytří a mnozí to dokázali transformovat i do trenérského oboru.

Je fakt, že trenéři z bývalé Jugoslávie působí po celé Evropě a vlastně po celém světě.
To podle mě hodně souvisí s ochotou tvrdě pracovat a také s hrdostí na svůj původ. Všichni jsme hrdí na svou národní příslušnost, rádi reprezentujeme to, co naše země znamená, a chceme v tom být dobří. Spousta těchto trenérů proto investuje moře volného času do basketbalu a i díky tomu dokážou být úspěšní.

Jakou roli v nabitém týmu Jugoplastiky váš otec měl?
Táta hrál na pozici 4 nebo 3 a byl specialistou na střelbu. Z dálky nemohl minout. (usmívá se) Běhal a smečoval a to byla zhruba jeho role. Někteří říkali, že jeho vedení míče bylo jako driblování s kamenem, ale střílet uměl odkudkoli. Myslím, že byl i rád, když byl v polovině 80. let zaveden trojkový oblouk. Tu sezonu s titulem v Eurolize, kdy mu bylo přesně třicet, nehrál moc. Musíte si uvědomit, že na scénu tehdy přicházel Toni Kukoč nebo Dino Radja, ale na YouTube existují i nějaká videa s tátou na hřišti.

Když se na jaře 1989 Jugoplastika probila do Final-4 v Mnichově, působila jako zjevení. Nikdo s ní nepočítal a i sami hráči hovořili o velkém překvapení. Jaké vzpomínky si táta odnesl ze semifinále z Barcelonou a z finále s Maccabi Tel Aviv?
Vždycky mi hlavně vyprávěl o neskutečné spoustě dřiny, která za tím úspěchem stála, od každého jednoho hráče. Bylo prý šílené, kolik času strávili mimo rodinu, bez svých dětí, na výjezdech ven, v evropských pohárech. Strávili v hale tolik času, že není překvapením, kolik toho vyhráli. Jeden den se třeba vrátili v 10 večer z Barcelony a trenér Božidar Maljkovič řekl: „Dobrá, jsme doma. V šest ráno jdeme dělat kondici.“ A to nebyl vtip…. V letní přípravě se trénovalo trojfázově, jednou nebo dvakrát v sobotu a jen neděli mívali volnou. Každé ráno běhali, odpoledne měli posilovnu a basket a celkem to vycházelo na nějakých 17 tréninků týdně, takže neměli žádný čas na regeneraci.

A přímo k Final-4 by nějaká historka nebyla?
Nejsem si jistý, že se to týkalo právě Final-4, ale jednou mi někdo převyprávěl historku od Velimira Perasoviče. Ten na nějakém kempu dával k lepšímu, jak kouč Maljkovič v jednom vyrovnaném zápase, pár vteřin do konce, vydal následující pokyn: „Někdo si vezmete míč, všichni ostatní si naběhnou pod koš, proběhnete kolem sebe, pak se rozprchnete, vyběhnete si pro míč a někdo vystřelí. Vůbec ale neřekl, kdo má kam běžet a kdo dostane míč. Nakonec doputoval k Velimirovi, ten dal koš a vyhráli. (směje se)

Na oslavy v Mnichově nebo později ve Splitu se u vás vzpomíná?
Na ty po Mnichovu přímo ne, ale maminka mi jednou vyprávěla, jak se po nějakém velkém zápase všichni z naší čtvrti shromáždili před naším domem, a když táta konečně přijel, tak sborově zpívali „Vučica, Vučica“ a bylo to prý velké.

Od poloviny 80. let do začátku devadesátých chorvatský basketbal zažíval zlaté časy. V letech ´85 a ´86 triumfovala v Poháru mistrů Cibona Záhřeb a po dvouleté pauze následovaly tři tituly Splitu. Kdesi jsem četl, že po jednom z titulů hráči Cibony oslavovali celý týden a stejně pak o víkendu svého soupeře v jugoslávské lize rozstříleli na padrť už do poločasu. Fungovala Jugoplastika podobně?
Takové srovnání nemám, ale na jedno tátovo vyprávění si tu vzpomínám. Když se narodil můj starší brácha, tak otec, který tehdy hrál právě za Jugoplastiku, dostal od manažera zákaz spát doma. Měli před důležitým zápasem a musel tak zůstat na hotelu, aby ho doma nerušil pláč mého bráchy. Táta tedy řekl OK, ale pak v recepci hotelu potkal jednoho dobrého kamaráda, kterému patřil bar v suterénu. Slovo dalo slovo, jeden drink vystřídal druhý a táta pak došel na pokoj úplně hotový. Druhý den ale přišel na hřiště, dal 23 bodů a vyhráli. Tohle někdy rád vypráví u piva. Myslím, že to byli instinktivní hráči. U všeho se řídili svými instinkty.

Mimochodem, mohl se otec potkat i s chorvatskou ikonou Draženem Petrovičem, který byl o pět let mladší?
To rozhodně mohl. Hráli spolu celý rok v jeho rodném Šibeniku, když bylo Draženovi sedmnáct. Už tehdy bylo znát, jak dobrým hráčem je. Všichni ho milovali, hlavně právě v Šibeniku. Prý to bylo až bláznivé, jak tam fanoušci šíleli.

Na co z onoho slavného období konce 80. let otec (v následujícím videu skóruje v dresu s číslem 15 v čase 0:22) vzpomínal nejvíc?
Často mluvil o tom, jak jiní byli tehdy fanoušci. Basketbal provázela jiná kultura, celý Split kolem každého domácího zápasu doslova bláznil a hráči měli u lidí ohromný respekt. Na zápasy taky chodilo mnohem víc lidí než dnes, což ale souviselo i s úspěšností týmu - a tehdy byli šampiony celého kontinentu.

Setkávají se hráči z oněch fenomenálních sestav i dnes?
Nevím, jestli oficiálně, ale každý rok někoho z nich potkáváme na hale a kolem, protože klub ve Splitu pořádá kempy pro děti a jsou u nich všichni hráči z týmu mužů a někdy zajdou i bývalé hvězdy. Jisté je, že každý mladý hráč ze Splitu tyhle legendy někdy v životě potkal, nebo s nimi i mluvil, případně má jejich podpisy z těch kempů. I já jsem je potkával všechny.

Vy jste se svůj poslední rok v NCAA, na univerzitě v Miami, potkával i s dcerou Toniho Kukoče Stellou, která se narodila v Illinois, a na škole hrála volejbal. Znáte se s Kukočovými blíž?
Jako děti jsme se se Stellou občas potkali, protože Kukočovi se vždycky vracejí na léto domů. V Miami jsme studovali na stejné univerzitě, takže jsme spolu byli párkrát i pokecat. A s Tonim osobně? Většinou jsme se jen pozdravili a on se mě krátce zeptal, jak jde život.

Tím se dostáváme i k vašim americkým studiím, ke kterým vám pomohly videoklipy nahrané na YouTube, které jste nazdařbůh rozesílal přes oceán. Vážně jste tomuhle způsobu oslovení škol věřil?
Nevěděl jsem, co to vlastně dělám, ale přineslo to úspěch. Díky kamarádům jsem měl natočené své tréninky a zápasy a posílal to různým trenérům a skautům. Nějak se to dostalo do správných rukou a já dostal stipendium na junior college v Santa Fe. Chtěl jsem univerzitní diplom a americké školy jsou dobré, navíc v 18 letech jsem se necítil dost dobrý na profi basketbal, protože jsem byl útlý, chyběla mi lepší střelba a tak dále. Chtěl jsem se proto basketbalově zlepšovat a přitom i poznat Ameriku.

Brázdí univerzity v NCAA hodně studujících sportovců ze zemí bývalé Jugoslávie?
Moc! Třeba když jsem přišel na svou první školu, byli tam už dva Chorvati a jeden Srb, navíc další Srb tam přišel mnou. Na další škole jsem byl s makedonským spoluhráčem a na třetí jsem byl sice sám, ale teď tam mají Chorvata a Srba. Na školách vždycky držíme díky jazyku při sobě a to nám v Americe ulehčuje žití. Obecně počty sportovců ze zahraničí jdou na amerických školách každý rok hodně nahoru a třeba já měl během sezony v Miami spoluhráče z Belgie a Nigeru a náš týmový manažer byl Číňan.

Vy jste nicméně svůj první rok v zámoří na Santa Fe vůbec nehrál, z jakého důvodu?
Ještě jsem nebyl připravený na americký basket, chtěl jsem se hlavně zlepšovat, kouč to poznal a nabídl mi, abych jen trénoval, ale nehrál zápasy. I tak mi ale platili školné, což bylo super na sžití se s celým systémem. I když jsem ale jen trénoval, tak mě jezdili sledovat trenéři odjinud a jednou jsem promluvil s někým z druhodivizní North Alabama, které jsem to na konci školního roku podepsal. Byla to větší a lepší škola a já se chtěl dál zlepšovat.

Při přestupu ze školy na školu se v NCAA běžně nemůže rovnou začít hrát, ale musí se rok čekat. Vy jste ale na North Alabama nastupoval ihned, že?
Bylo to díky tomu, že jsem přicházel jen z Junior College (něco jako univerzitní přípravka, nebo nástavba po střední škole). Jako nováček jsem hrál jen 10 minut na utkání, další dva roky už to bylo 20 a 30 minut (většinu třetí sezony v základu s 12 body a 7 doskoky na zápas), lepšil jsem se a pak jsem chtěl zase dál. Dostal jsem se na prvodivizní Miami, a protože už jsem měl dokončené studium, mohl jsem znovu hrát hned po přestupu.

O rostoucí vlně přestupů již dostudovaných hráčů nebo i těch, co ještě studia nedokončili, ale obětují rok mimo hru, se ve Státech píše stále častěji. Pozoroval jste tento trend, kdy se hráči snaží vylepšovat své šance pro draft NBA nebo pro další uplatnění v profi basketbale, i vy?
Ano, je to tak. Třeba po získání diplomu mnozí hráči jdou ještě na jinou školu, aby zvedli své šance na NBA. Pokud první rok hraní zápasů na své první škole vynechají, mají pak se studiem roční náskok, a když svůj obor dostudují, zažádají si o přestup na školu, kde cítí větší šanci, a kde mohou dál hrát.

Které zajímavé hráče jste v NCAA potkal?
Bylo jich moc, ale určitě si pamatuju, když jsem jako nováček nastoupil proti Long Beach State, kde měli několik hráčů s potenciálem na NBA, a přese mě zadunkoval James Ennis, který teď hraje za Memphis Grizzlies. To bylo fajn uvítání do univerzitního basketbalu (směje se).

Další zajímavostí u vás je, že hovoříte i francouzsky a holandsky. Kde jste k tomu přišel?
Když otec na začátku milénia trénoval v Belgii, byl jsem tam s ním a ve třinácti nebo čtrnácti se za pár let naučil oba jazyky, protože jsem chodil na francouzskou školu.

Co vám dala americká zkušenost v největší míře?
Vyjet v 18 letech do nového světa a být pět let z domova, to mi otevřelo oči. A určitě mě to změnilo. Poznal jsem spoustu nových kamarádů a lidí celkově, a taky jsem poznal ty, co bych poznat neměl, ale i to je pro člověka zkušenost.

Jaký byl po těch pěti letech návrat do eurobasketbalu v podobě české ligy?
Pro mě to bylo požehnání. Ten první rok jsem tu strávil tak rád! Měl jsem to blíž domů a poprvé od roku 2010 se mohl na Vánoce podívat domů. V životě se dějí bláznivé věci a jednou mě možná uvidíte i v NBA. Teď jsem byl ale rád tady. (směje se)

Co vám první profi zkušenost ukázala?
Byla to skvělá sezona a perfektní zkušenost. Jistě během sezony se měnil trenér i řada hráčů, s čímž je trochu těžší se srovnat, protože v USA se kouči a hráči během sezony nemění. Zase jsem ale nemusel po tréninku do školy, což se mi v NCAA střídalo pořád dokola. Měl jsem tak víc času na svou kytaru, podíval jsem se do Prahy a do Vídně a cestoval i po okolí Svitav.

Jaké cíle si teď dáváte?
Chci šplhat tak vysoko, jak to jen půjde, a když v 35 letech budu zdravý, tak chci jít stále nahoru. Chci hrát za dobré týmy a pověsit si na krk pár medailí, aby rodina byla pyšná a já šťastný, což je to nejdůležitější. A až skončím s hraním? Mám bakaláře z ekonomie a další titul z oboru vzdělávání. Chorvatsko je země zaměřená na turismus, tak v něm možná začnu nějaký byznys. To ale bude záležet na tom, kolik si našetřím z basketu.