Když si dáš čerstvou tatranku, není nic lepšího

SMUTNÁ UDÁLOST SE VZPOMÍNKAMI  Jeho jméno je spojeno s prvním rokem a půl Prostějova v NBL. Ještě mnohem výrazněji ovšem ovlivnil chod a dějiny jednoho basketbalového sídla na Slovensku. V pětadvacetitisícovém vinařském městě Pezinok se stal legendou a podle svědectví dvou bývalých českých spoluhráčů ještě něčím o stupeň větším. Chlapík, který rozdával tolik radosti, jako nikdo další, a který bude u sousedů vždycky zaslouženě oslavován. V pátek však nejen basketbalové Slovensko zasáhla smutná zpráva o jeho smrti. Z Ukrajiny pocházející křídelník Andrej Lukjanec v 47 letech podlehl rakovině.    

SMUTNÁ UDÁLOST SE VZPOMÍNKAMI  Jeho jméno je spojeno s prvním rokem a půl Prostějova v NBL. Ještě mnohem výrazněji ovšem ovlivnil chod a dějiny jednoho basketbalového sídla na Slovensku. V pětadvacetitisícovém vinařském městě Pezinok se stal legendou a podle svědectví dvou bývalých českých spoluhráčů ještě něčím o stupeň větším. Chlapík, který rozdával tolik radosti, jako nikdo další, a který bude u sousedů vždycky zaslouženě oslavován. V pátek však nejen basketbalové Slovensko zasáhla smutná zpráva o jeho smrti. Z Ukrajiny pocházející křídelník Andrej Lukjanec v 47 letech podlehl rakovině.    

„Někde jsem zahlédl myšlenku jeho dobrého přítele. Mluvil o tom, že Andrej vydržel bojovat se zákeřnou nemocí šest let a tří měsíce, a byl tak snad nejdéle žijícím pacientem s touhle diagnózou v celé Evropě. V tom textu stálo, že svůj boj dostal až do prodloužení, ale to už bohužel nevyhrál. Je to poměrně výstižná paralela se sportem. Člověk i tady bojuje, ale někdy…,“ říká smutným hlasem Tomáš Holešovský, někdejší rozehrávač ligového Ústí a také obnoveného Pezinku, kde se v sezoně 2007/08, své jediné strávené na Slovensku, právě s Lukjancem potkal v jednom týmu.

A bylo to setkání více než nevšední.  

„Mám nějaké známé mezi herci a u nich platí, že ti, co dávají největší radost, jsou jinak spíš uzavřenější a jiní, než je každý zná z těch světel ramp. A tak jsem i já poznal Andreje – jakmile nastoupil na hřiště, byl úplně jiný. Sršela z něj ohromná energie a už z prvního setkání bylo znát, že je to ohromná osobnost. Nebylo potřeba, aby něco říkal, přesto „mluvil“ hodně.“



O dekádu mladší rozehrávač formát slavného spoluhráče (na prvním snímku v dresu Orlů s číslem 15) poznával i jinak.  

„Třeba když mi řekl – ´Dej mi ten míč, já to dneska rozhodnu´ -, takové situace se mi stávaly pravidelně. Čím dramatičtější moment zápasu se odehrával, tím se on cítil líp. Dělali jsme si z toho kolikrát srandu, že jak u něj není obránce, nemá tak vysokou úspěšnost střelby, jako když na něm někdo visí. I když jsem hrával nejvyšší soutěže, tak jsem tohle do té doby vídával jen v televizních highlightech z NBA, on to ale byl schopný provádět v každém zápase, kde o něco šlo, ať to bylo finále domácího poháru, nebo ligové play-off. Bral to na sebe, jako by to byl jeho denní chleba,“ kroutí hlavou Holešovský (na druhém snímku).

V jeho sezoně v Pezinku už ukrajinskému rodákovi táhlo téměř na čtyřicítku a měl občasné úlevy z tréninků. S týmem ale byl pořád i tak, dopoledne si aspoň chodil zastřílet, nebo jen pobýt v hale. A v posilovně zvedal váhy jako mladík v plné síle.

„Celkově to byla výjimečná sezona. Pezinok měl za sebou nedávnou slavnou minulost, kdy byl tým plný hvězd, ale tady už šlo o rok určité obnovy klubu. Měli jsme tam samé mladé kluky, nezkušené domácí hráče a mě jako v úvodu sezony jediného cizince (vedle Lukjance). Andrej byl takovým naším basketbalovým guru, který mi často přišel jako víc než trenér, protože to celé na hřišti usměrňoval.“

Dvoumetrový forward zůstane Holešovskému navždy vrytý do paměti z prostého důvodu. „My jsme tu sezonu vyhráli jak pohár, tak ligu, i když jsme byli nováček. Celou ligu jsme opanovali celkem jasně, a to hlavně díky Andrejovi. Vždycky když bylo potřeba, jeho výkony pravidelně stoupaly.“      

Dnešní šéftrenér ženských složek německého klubu BG 89 Hurricanes ze Scheeßelu už mohl jen poslouchat historky z té nejslavnější éry Pezinku, kdy klub válčil v Koračově poháru, Saporta Cupu, a hostil soupeře jako Partizan nebo Panathinaikos. 

„Tehdy byl Andrej mladý a samozřejmě jsem slýchal o bujarých oslavách velkých vítězství. Když jsem ale byl v Pezinku já, měl kolem sebe dvě děti a priority už trochu jiné.“



I kvůli věkovému rozdílu byli mladíci z týmu původně spíš skeptičtí k tomu, že by se k nim při pravidelných středečních posezeních týmu připojil i jejich veterán, ale obávali se zbytečně. „Andrej s námi chodil taky, a i když mnoho nemluvil, jednu historku vždycky dal a bylo znát, že pochází ze země a prostředí, kde samotný talent nestačil. Musel hodně umět i pracovat, aby se dostal dál, protože talentů tam běhalo spoustu. Takže si musel nejdřív projít tím „ruským“ drilem,“ podotýká Holešovský.

Mnohem dřív měl tu čest utkat se tváří v tvář s Lukjancem jiný český playmaker, o dva roky mladší Petr Czudek.

„Došlo k tomu ještě ve federální lize, v sezoně 1990/91, kdy on už hrál za Pezinok, a já jako 19letý elév začínal v Brně. On byl dřív i juniorským reprezentantem Sovětského svazu a později měl zamířit do Interu Bratislava, který si ale nakonec vybral zkušenějšího Polovjanova, a tak po Andrejovi sáhl Justín Sedlák z Pezinku,“ přibližuje historické okolnosti kouč Opavy.

„Andrej byl mimořádný svou velkou kreativitou. Měl takovou zvláštní střelbu, kdy si míč uměl schovat za hlavu. Při dvou metrech byl výborným atletem a v tom prvním vzájemném zápase nám v Brně dal 41 bodů. Nebyli jsme schopní ho ubránit. Tehdy už pomalu začínala velká éra Pezinku, se kterým pak získal devět titulů a hrál evropské poháry,“ dodává Czudek k federálnímu soupeři, který jednu ligovou trofej později získal i jako asistent Interu.

K dalšímu setkání došlo už v rámci slovenské extraligy. I v letech 1999-2001 to bylo v rolích soupeřů, když Czudek dvě sezony hájil barvy Interu. „Pezinok měl opravdu kvalitní tým, my se s ním jednou dostali do finále, kdy v obou halách bývalo narváno, což byly úžasné zážitky. Sám jsem ale mezi hráči obou klubů necítil nějakou velkou řevnivost a několikrát jsme si spolu byli i sednout a pokecat, takže jsem Andreje mohl poznat víc.“

S blížící se pětatřicítkou se Lukjanec dostal i ke svému jedinému působení v českém klubu. Když s ním v sestavě Prostějov vstupoval do nováčkovské sezony v NBL (2004/05), byl hráčsky pořádně nabitý. Dirigentskou taktovku třímal Petr Czudek a z lavičky na vše dohlížel Predrag Benáček.

„Tehdy už Andrej nebyl tak atleticky vybavený, ale čtení hry hlavně v útoku měl pořád úžasné a byl platným členem užší rotace. Byl hodně nebezpečný a ten koš dát uměl. Rád na tu sezonu vzpomínám,“ vrací se Czudek k zisku bronzových medailí, k nimž Lukjanec přispíval průměry 9 bodů za 20 minut.



„Po sezoně jsme se s Andrejem dokonce dostali ve stejný termín na řecký Rhodos, kde jsme oba trávili dovolenou. Bydleli jsme blízko sebe a jezdili se navštěvovat. Byli jsme kamarádi a vždycky jsme se rádi viděli, i když jsme spolu nebyli v denním kontaktu…. Andrej byl výjimečný, a jak byl obdařen velkým talentem, tak měl i své démony, se kterými se snažil prát – někdy úspěšněji, někdy neúspěšně. K životu prostě přistupoval naplno,“ vzpomíná na soupeře, spoluhráče i parťáka.

Na Slovensku je Lukjanec legendou, což není výsada, které se zahraničním borcům dostává často. Podle obou bývalých spoluhráčů ale ani tohle není dost přesné.

„Je to těžko přenositelné. Když já jezdil do Pezinku, basketbalem, do kterého se tam pumpovaly obrovské peníze, to ve městě žilo. A jak tam Andrej strávil dlouhou dobu, stal se prakticky domorodcem. Navíc i tím, že fanoušek víc ocení útočné akce, bylo úžasné se na něj koukat, jak z odborného, tak z laického pohledu. V jeho hře byly emoce, uměl lidi strhnout a zvednout je na nohy,“ vyzdvihuje Petr Czudek, aby vzápětí přidal:

„Legenda je tu podle mě slabé slovo – on byl v Pezinku „pánbůh“, nosili ho na rukou a možná i proto bylo těžké určitým věcem v takových situacích nepodlehnout. Málokdo by dokázal v té euforii, jaká tam tehdy panovala, tohle všechno ustát. On byl se vším všudy svůj a neznám nikoho, kdo by o něm mluvil špatně - že by někomu ublížil nebo někoho ostře fauloval. Svým stylem na palubovce i mimo pařil k oblíbeným hráčům.“

Ještě o stupeň osobnější pohled má Tomáš Holešovský.
 
„Pezinok není až tak velké město. Já měl kolikrát pocit jako ve své rodné Sadské. Už jen když jsme vyhráli titul, tak na dvou stech metrech po cestě z haly do restaurace, což jsme šli pěšky, jsme procházeli kolem tří jiných restaurací a z každé vybíhali lidi, zvali nás na panáky a ptali se ´Kde je Andrej?´ A tak to probíhalo všude. Tehdy jsem měl pocit, jako by to bylo malé Nagano a on tam byl malým Jardou Jágrem. Tak jsem to z těch lidí cítil, že on je tam „bůh“ a lidi se těšili, až na něj půjdou. A když měl míč, byli nedočkaví, co předvede, protože věděli, že to většinou skončí dobře.“

Trenér Hurikánek ze Scheeßelu nakonec ze vzpomínkové torny vytáhne ještě jednu speciální příhodu.

„Když jsem přišel do Pezinku, říkalo se Andrej tady to a tam to, neřesti lidské…, ale vzpomínám si, jak jednou náš spoluhráč přinesl z nedaleké pekárny Sedita krabici čerstvých tatranek. Andrej do ní sáhl jako první, vytáhl jich asi dvacet a říkal, že tohle je věc, na které ujíždí. A mě napadlo - Andrej Lukjanec, člověk, který jede na tatrankách. Prostě to byl normální člověk, který miloval tatranky jako každý druhý. Pak mi i říkal: ´Ty vole, když si dáš čerstvou tatranku, není nic lepšího´.“