Když to v sobě máš, tak to prostě máš

S KOUČEM ROKU RONENEM GINZBURGEM I na něm bylo v průběhu právě končícího kempu národního týmu znát, jak si společné bytí se svou takřka kompletní lví družinou po dlouhém odloučení užívá. Při trénincích často diskutoval s hráči, smál se, odpískal jim spolu s kapitánem Vojtěchem Hrubanem i dva interní zápasy a na galavečeru Basketbalista roku při děkovací řeči dokonce rozebíral i „koučink oslav“ na světovém šampionátu. Konec konců, právě rozpoznání vztahu Čechů k jejich „národnímu moku“ bylo jedním z důležitých objevů jeho mnohaletého působení v tuzemsku. K onomu poznání zřejmě patřilo i zjištění, že „tekuté zlato“ nelze českému sportovci odpírat. Pro Kouče roku českého basketbalu Ronena Ginzburga bylo ale ještě důležitější vědomí, že svým hráčům může věřit - i proto, že nejednou právě po oslavách dokážou podávat ty nejlepší výkony. Svou nejhvězdnější hru Češi vytáhli na loňském mistrovství světa, následující rozhovor s izraelským kormidelníkem je ale orientován hlavně do budoucnosti. Dozvíte se tak, proč všechny české reprezentace od kadetů po dospělé budou hrát hru shodného „designu“, co ještě musejí udělat letošní objevy národního týmu, proč jsou některá lvíčata tak unikátní už v tak mladém věku, proč jsou ožehavé stezky vedoucí přes americké univerzity, nebo proč je zrádná pozice ve druhém kole draftu NBA…

S KOUČEM ROKU RONENEM GINZBURGEM I na něm bylo v průběhu právě končícího kempu národního týmu znát, jak si společné bytí se svou takřka kompletní lví družinou po dlouhém odloučení užívá. Při trénincích často diskutoval s hráči, smál se, odpískal jim spolu s kapitánem Vojtěchem Hrubanem i dva interní zápasy a na galavečeru Basketbalista roku při děkovací řeči dokonce rozebíral i „koučink oslav“ na světovém šampionátu. Konec konců, právě rozpoznání vztahu Čechů k jejich „národnímu moku“ bylo jedním z důležitých objevů jeho mnohaletého působení v tuzemsku. K onomu poznání zřejmě patřilo i zjištění, že „tekuté zlato“ nelze českému sportovci odpírat. Pro Kouče roku českého basketbalu Ronena Ginzburga bylo ale ještě důležitější vědomí, že svým hráčům může věřit - i proto, že nejednou právě po oslavách dokážou podávat ty nejlepší výkony. Svou nejhvězdnější hru Češi vytáhli na loňském mistrovství světa, následující rozhovor s izraelským kormidelníkem je ale orientován hlavně do budoucnosti. Dozvíte se tak, proč všechny české reprezentace od kadetů po dospělé budou hrát hru shodného „designu“, co ještě musejí udělat letošní objevy národního týmu, proč jsou některá lvíčata tak unikátní už v tak mladém věku, proč jsou ožehavé stezky vedoucí přes americké univerzity, nebo proč je zrádná pozice ve druhém kole draftu NBA…

Kouči, do jaké míry právě končící kemp naplnil vaše očekávání?
Bylo to unikátní setkání, poprvé bez konkrétního vyústění. Na druhé straně jsem cítil, že se musíme sejít, abychom zůstali v kontaktu a hráči znovu pocítili atmosféru reprezentace, která jim už chyběla. To byl náš první cíl a myslím, že tohle se povedlo skvěle. Zdálo se, že hráči si navzájem chyběli. Druhý cíl byl nachystat hráče na klubové přípravy. Oni navíc dorazili ve výborné individuální formě, takže už jsme mohli víc hrát. A zatřetí jsme chtěli poprvé vidět některé mladé hráče, poznat, čeho jsou schopní do budoucna, a umožnit jim nasát atmosféru a poznat úroveň v národním týmu.



Neměl jste problém s tím, že hráči od začátku chtěli mít tréninky co nejvíc zaměřené na hru?
Upřímně, nejdřív jsem předpokládal, že bude individuální přípravy potřeba víc, různé drily a podobně, ale brzy jsem poznal, že hráči přišli nachystaní, v dlouhé koronapauze se neflákali a sám jsem byl rád, že tu první fázi můžeme přeskočit. I pro dva otevřené tréninky pro fanoušky bylo dobré, že mohli vidět víc akce a jejich oblíbené hráče. Celý týden v Mariánských Lázních byl skvělý, včetně slavnostního večera Basketbalista roku.

Pojďme k vašim novým tvářím. Forward David Böhm, jeden z top talentů nejen svého ročníku, má za sebou rok na „univerzitní přípravce“ v USA a s vámi byl až druhý týden v Nymburce. Jak vidíte jeho vývoj a to, co musí nejvíc zlepšit?
David je určitě skvělý příslib a má na to se stát výborným hráčem. Pokud vše půjde, jak má, může být špičkovým hráčem. Jen si nejsem jistý cestou, jak toho dosáhnout. Mám na mysli cestu přes americkou univerzitu. Doufám, že bude mít štěstí a Northern Kentucky pro něj bude dobrou školou, která mu pomůže. Ne, aby jen on pomáhal své škole, protože tak to obvykle v Americe chodí. Nemám problém to říct - školy hráče jen využívají, nebo aspoň jejich většinu. U univerzit obecně nejde ani tak o jméno konkrétní školy, jako o kouče a kvalitu programu. Doufám, že Davida dají na správnou herní pozici a ještě ho zlepší. Basketbalově už má téměř všechno, zlepšit musí hlavně fyzické aspekty, rychlost a celkově tělesnou schránku. S dobrými kouči a programem školy z něj může být hodně dobrý hráč.

Radka Farského z Brna jste poprvé přivedl do týmu v únorovém kvalifikačním okně. Proč jste po něm sáhl?
Radek byl při svém první pobytu v týmu dobrý. Už jsem ho letos viděl i při soustředění výběru do 24 let. I on má potenciál a teď jej čeká sezona, kdy musí jít o další krok dál. Pro tu nejvyšší úroveň musí zvýšit rychlost odhodové fáze při střelbě a taky ovládání míče. Jinak má dobrou střelu, čtení hry i atletičnost. Přišel jeho čas jít výš, zvlášť když v lize nebude tolik cizinců. Je v dobrém klubu, pod trenéry Růžičkou a Bartoněm, a já věřím, že se posune dál.

Rozehrávač USK Praha Ondřej Sehnal se stále pohybuje na reprezentačním pomezí. Jak vidíte jeho? A čekal jste, že by mohl vyhrát prestižní ligovou soutěž ve hře 1 na 1?
Mě nepřekvapilo, že uspěl. Ondru jsem sledoval před dvěma lety i loni a za poslední dva roky udělal velký pokrok. Je teď uvolněnější, když řídí hru. V minulosti byl hodně nervózní, jako rozehrávač ale takový být nesmí. Musí být naopak chladnokrevný, klidný a kontrolovat hru svého týmu. Zlepšil se i proto, že USK měl na guardech dobré hráče jako Mareše nebo některé cizince jako Applebyho. Ondra pochopil, že musí tým řídit a to mu pomohlo. Nejsem si jistý, jaká bude nadcházející sezona, všechno v týmu bude ležet na něm. A ještě musím dodat, že zvedl i svou střelbu.



Jan Zídek se začíná jevit jako ryzí střelec i na pozici power forwarda. Je na něm podle vás vůbec znát, že před dvěma roky zvažoval konec s basketem? Může mu ten čas chybět?
Ne, to si nemyslím. Já vždycky říkám: „Když to v sobě máš, tak to prostě máš“. Je to dar od Boha. Jan má dobré základy, je z basketbalové rodiny, byl v dobrém programu USK. Nějaký čas zmeškal, ale má to v sobě. Navštěvuji hráče na univerzitách a Pepperdine pro něj může být dobrá škola. Už tenhle rok by podle mě měl být v základní pětce. V budoucnu, aby mohl uspět v Evropě, musí dělat dobrá rozhodnutí na perimetru, vědět, kdy vystřelit a kdy najet, a udělat to rychle. Líbí se mi, jak hraje, i jeho charakter. Nevěší hlavu, když se mu něco nedaří, což je dobrá mentalita. Jistě musí vylepšit atletičnost, dále obranný doskok a s tím už může být v budoucnu i „pětkou“ s výbornou střelou, stejně jako jeho táta Jiří.
 

Vaším možná top objevem letošního léta je teprve 17letý Richard Bálint, který jde nyní hostovat do Brna. Co v něm vidíte a proč jste ho vzal do kempu už tak mladého?
Viděl jsem ho už víckrát, ještě v kategoriích U16 a U18. Je to typ kluka, co dělá věci, které ho nikdo neučil. Má to vrozené. Jako kdysi „Saty“ (Satoranský). Už dřív jsem si všiml, že má skvělou střelbu i ovládání míče. Taky dobře chápe hru. Jistě, ještě na tuhle úroveň není připraven fyzicky, ale to, myslím, časem přijde. Tito hráči podle mě musí zažít tu nejvyšší úroveň, co nejdřív je to možné. Jako Satoranský, Veselý a někteří další v minulosti. Jasně, mnozí se ptali, proč jsem ho vzal už tohle léto, ale teď, myslím, i lidé kolem národního týmu viděli, že má budoucnost, řekněme, v horizontu tří čtyř let. Pro mě tak bylo důležité, aby to tu zažil, protože až zesílí a ještě povyroste, může z něj být velké překvapení.

V obraně ještě ostych byl znát, ale v útoku to při tréninku vypadalo, že se těch velkých jmen Richard vůbec neobává.
Jako kouč se dívám na plusy, ale i na minusy a v tomhle kempu jsme se až tak nezaměřovali na obranu, takže to pro něj bylo snazší. Je ale pravda, že útok v sobě má, umí si vytvořit vlastní střelu, má dlouhé paže, což je taky důležité. A jeho hra vypadá přirozeně.

Kvůli přípravě na draft NBA s vámi nemohl být Vít Krejčí, asi největší jméno z nastupující generace. Co zajímalo kluby z NBA, které vám kvůli němu volaly?
Vyptávalo se na něj několik klubů. Většina z nich dobře věděla, co umí na hřišti, a zajímaly se tak hlavně o jeho osobnostní rysy. Já teď samozřejmě nedokážu odhadnout jeho šance třeba ve druhém kole draftu, protože neznám další stovky hráčů, kteří budou v hře. V draftu nikdy nevíte. Pokud vás nevezmou mezi TOP 10, nikdy nevíte, jaké záměry s vámi ten klub má. Já vždy říkám, že pokud nejste draftovaný mezi TOP 10, nebo možná do konce prvního kola (prvních 30 hráčů), nejlepší je jít cestou „Satyho“, tedy začít v menším klubu v Evropě a pak jít do lepšího a nakonec vejít do NBA předním vchodem, nikoli zadním. Jako výběr z druhé kola vás můžou dát do G-League, nechat v Evropě, cokoli. Jistě se budete cítit skvěle, že jste byl vybrán, ale někdy vám to nic moc nepřinese.



Kolem Víta je nyní poměrně živo, dostává se do světel ramp. Mohlo by mu to uškodit?
Věřím, že pokud má „pod čepicí“, nemusí nic číst. Není to důležité. Co kdo říká, mu do NBA nepomůže. Musí se soustředit na svou práci a to stačí.

Objížděl jste teď v létě i kempy reprezentační omladiny. Jaké jsou vaše hlavní závěry?
Zaprvé, tyhle kempy byly skvělá věc a oceňuju tu práci Michala Ježdíka a Jirky Welsche z naší federace. Během jednoho měsíce se do akce dostaly všechny mužské národní týmy a já si nemyslím, že tohle dělaly jiné země. Viděl jsem spoustu nového talentu, kterému jsme chtěli ukázat, jakým typem basketbalu se chceme prezentovat, a to ve všech kategoriích. Děláme kvůli tomu i trenérské kliniky a v U18 a U20 máme nyní výborný potenciál. Netvrdím, že každý hráč z těch výběrů se stane reprezentantem A-týmu nebo euroligovým hráčem, ale celá řada těch kluků je tam vážně dobrých. Luboš Bartoň s U18 odvádí dobrou práci a celé tohle léto přinese ovoce i do budoucna.

Z diskusí vyplynuly i čtyři hlavní herní principy, jimiž se nyní mají řídit všechny mužské reprezentace od U16 po dospělé. Jak jste k nim dospěli?
Když se podíváte do statistik, které jsem ukazoval i trenérům na klinikách, vyplývá z nich, že pokud se dostanete k dobré střele v dřívější fázi útoku, je vaše úspěšnost mnohem vyšší. Zakončení v prvních šesti vteřinách má v NBA úspěšnost 52 procent, v Eurolize to podle mě bude ještě lepší. A čím později zakončíte, tím se zhoršuje i vaše úspěšnost. Totéž se týká i průměru bodů na každou pozici. V národním týmu dospělých už jsme nastavení na to skórovat, co nejrychleji to jde. A když se to nepodaří hned z rychlého přechodu, musíme být ready neustále ataktovat soupeře a tlačit na něj i v postupném útoku. Stává se, že když máte možnost dobré střely po 4 sekundách a nevezmete ji, nejde zaručit, že ve zbytku útoku přijde lepší příležitost.

Pojďme ke druhému principu.
A to je útočný doskok a tlak na soupeře. V minulosti v národním týmu chodili za doskokem třeba jen dva hráči a zbytek se rovnou vracel. Když se ale jde za druhou šancí ve větším počtu, což poslední dva tři roky dělá skvěle Nymburk (kde je téměř polovina reprezentace) nebo i další evropské týmy, tak pokud získáte, řekněme, nejméně 40 procent míčů po vašich minutých střelách, máte mnohem větší šanci vyhrát. Jistě musíte vědět, jak na útočný doskok chodit, a pokud míč nezískáte, musíte okamžitě spustit tlak na míč. A to všechno je propojené s tou „up tempo“ hrou.

Třetím principem mají být takzvané „morálně-volní akce“…
Vedle známých statistik existují i další drobnosti, které pak podle nás vyhrávají zápasy. A chceme, aby hráči věděli, že je sledujeme. Když hráč s míčem dostane dobrou clonu od Balvína a třeba Hruban dá trojku, tak je nutné vědět, že i ta clona byla důležitá. A takové detaily jsou důležité a musí být společné všem našim národním týmům. Nejde při nich o míru talent, ale o vůli a srdce.



A jsme u posledního principu, který je středobodem celého basketbalu.
Ano, musíme mít dobré střelce, a proto kvalitní střelbu musíme učit od útlého věku. Musí se učit střílet správným zápasem.

Přesuňme si do toho největšího zákulisí národního týmu. Při své řeči po udělení trofeje pro Nejlepšího trenéra profesionálního basketbalu v zemi jste promluvil i o tom, jak své hráče necháte slavit triumfy, a to i na velkých akcích typu mistrovství světa. Bylo to tak vždy a musíte v tom svým hráčům hodně věřit?
Když vedete tým na klubové úrovni, tak je to jiné. Sezona je dlouhá a není to jako v národním týmu, kde leckdy musí být jiný typ atmosféry. Já nejsem trenér, který by hráčům říkal, kdy nemají pít, v případě Číny jsem mluvil o jedné speciální situaci. Já jsem časem zaznamenal to „spojení“ mezi českými hráči a pivem. (usmívá se) Oni mi ale ukázali, že dva dny po té akci jsme dokázali zahrát skvěle v důležitém zápase s Brazílií.

A tu důvěru v hráče jste tedy získal jak? Je tam důležitá osoba kapitána jako „dozorce“?
Kapitán jistě má svou roli, ale i ostatní hráči mají zodpovědnost, chtějí uspět a vědí, že nesmí pít tolik, jako někdy na „domácí půdě“ (směje se), a já jim věřím. Jsou to vítězové a my se proto dostali až sem. Jsou to skuteční profíci.

S hráči máte velmi osobní vztahy. Ptají se vás na názor na ledacos, třeba když přestupují do jiných klubů, zvou vás na obědy. Bylo tomu tak vždy?
Hráči věří mému úsudku, ale oni prostě mohou mít dobrou komunikaci se svými trenéry. A já jsem byl vždy zvyklý s hráči mluvit, v Izraeli i pak v Nymburce. Třeba Howard Sant-Roos mi řekl, že odchází, i jaké má nabídky, a zeptal se mě na názor, co by pro něj bylo nejlepší.

V Česku jste získal trvalý pobyt, přestěhoval jste se do Prahy a možná už se blíží i den, kdy obdržíte české občanství. Budete v zemi nyní setrvávat ještě déle?
Už i předtím jsem tu pobýval přes 300 dní v roce, nicméně za trvalý pobyt jsem velmi rád. Do Prahy jsem se přesunul kvůli blízkosti mého úřadu na federaci. A pokud jde o občanství, nevím, kdy k tomu může dojít, ale doufám, že se to blíží. A jsem si jistý, že v Izraeli by to byla velká zpráva...