Když vás pavouk vyžene z auta

S VLÁDCEM KOOPERATIVA FAKTORU DELVONEM JOHNSONEM Jeho kariéra připomíná dráhu cestovatele-dobrodruha, který při tom jako by mimochodem hraje i vrcholový basketbal. Ve skutečnosti je to ale opačně. Kariéru profesionálního basketbalisty si zařídil tak dobře, že u toho má nůši zážitků i na dva životy. A má tak o čem vyprávět. Ještě loni v létě ale seděl doma v USA a netušil, zda na tuto sezonu vůbec sežene nějaké angažmá. 

Díky slovenskému ex-asistentovi svitavských Turů Martinu Blahovi ale dostal doporučení do destinace ve východních Čechách, kam však 206 vysoký power forward Delvon Johnson dorazil až po začátku sezony. Tím se o něm až postupně dozvídali i vlastní spoluhráči, jaký pružináč to i v 31 letech stále je. Až takový, že nyní poměrně s přehledem vede Kooperativa NBL, tedy statistiku nejefektnějších borců NBL, a to s průměrem 6,1 bodu. Navíc byl nejlepší i v separátním hodnocení za měsíce listopad a prosinec. Na to, že o Faktoru do včerejška nevěděl ani „ň“, by se dalo říct okřídlené - „zřejmě slušný oddíl“.

Delvone, to znamená, že až do soboty jste smečoval i blokoval prakticky „zadarmo“, když jste nevěděl, na kolik si můžete přijít...
(smích) Jo, tak to vypadá, protože jsem o tom nevěděl vůbec nic. Teď rozhodně budu smečovat a blokovat všechno, co půjde (znovu se směje). A možná přidám i nějaké přihrávky za zády (rozchehtá se ještě víc).

Zhruba tohle říká většina nově příchozích amerických hráčů, kteří se o této statistice dozví většinou až kolem půlky sezony, protože jim o ní nikdo neřekne.
Na tomhle je dobré, že smečování je velkou součástí mé hry. A teď navíc vím o téhle statistice. Nikde jinde jsem tohle nezažil. A jak znáte nás, Američany, tohle máme rádi a vlastně celá NBA je na tom založená.

Bylo by tedy fajn přivydělat si smečováním 50 tisíc korun za celkové vítězství v Kooperativa Faktoru…
Pro mě je to parádní věc, protože tohle je to, jak by spousta lidí popsala mou hru. A být oceněn za něco, co jsem vždycky dělal nejlíp, je pecka. Už od střední mi můj kouč říkával - „Pokud chceš, aby si tě všimli univerzitní trenéři, snaž se zarvat všechno, co jde“. (směje se) A já se o to snažil. Musím tu ale dodat, že mám výhodu, že jsem celkem atletický hráč, protože spousta kluků s mou výškou pořádaně nezasmečuje. Já ale dunkuju už od střední a trvá to dodnes. Mají to rádi i fanoušci, bohužel v téhle době nám v hledištích chybějí…

Tuhle situaci zažíváte ve své kariéře zřejmě poprvé, jak jste se s tím zprvu vyrovnával?
Je to určitě divné, protože publikum vás při hře nabíjí. Teď navíc kvůli pandemii nemáte výhodu domácího prostředí, chybí ta extra podpora. Ve Svitavách jsem navíc už zažil, jací fanoušci umějí být, a jak dokážou ovlivnit zápas, což nám teď chybí. Já ale rád hraju i venku, kde na vás lidi „bučí“, mám rád tu interakci. Po pár zápasech jsem si ale na ticho v halách nějak zvykl. Už jsem hrál i v zemích, kde basketbal není tak velký sport, a fanoušků tak nechodilo moc.


Vzpomenete si ještě na svou první zápasovou smeč?
Bylo mi asi čtrnáct, šel jsem do rychlého protiútoku a zarval oběma rukama. Byl jsem z toho samozřejmě nadšený.

Teď ve Svitavách se zdá, že vaši rozehrávači už vědí, jak vás vyzvat k alley-oopům (nahození míče ke smeči na už letícího hráče).
Tohle bylo trochu zvláštní. Jak jsem do týmu přišel jako nový, navíc o něco později, kluci mě ještě neznali a musel jsem tak až při trénincích ukázat, že opravdu skáču. V poslední době to konečně nese ovoce a dostávám víc míčů na alley-oopy.

Přitom původně jste byl najat hlavně na zlepšení bídného doskoku týmu. A teď je z vás pomalu nejefektnější hráč ligy.
Vím, že jsem byl vždycky najímán kvůli doskokům, ale taky vím, že umím víc. Tady to ale bylo těžší, protože jsme se jako tým dlouho trápili. A každý se musel snažit dělat víc, než je zvyklý.

Vám se docela daří i alley-oop dunky jednoruč. Je to vážně tak jednoduché, jak to vypadá?
(směje se) Někdy ty dopady už docela bolí, ale mám dlouhé paže, umím vyskočit a pořád se starám o své tělo tak, abych tohle zvládal. Pro tohle mě sem taky angažovali. Když jsem přišel, trenér mi ukázal moje highlighty a řekl, že chce vidět víc takových akcí. Alley-oop jako takový se spoustě obran těžko brání, už proto, že každý tým nemá hráče, který je dokáže zakončit.

Co vám zakončení jednoruč usnadňuje? Máte tak velkou dlaň?
Na mou výšku ani ne. Spíš jde o dobré načasování výskoku, to je naprosto klíčové. V každém týmu, kde jsem byl, když trenéři viděli, kam vyskočím, říkali guardům, aby mi to nahazovali. 

Vy jste hrál po celém světě, co jste třeba zažil v takové australské lize?
Austrálie byla parádní. Byla to jedna z nejlepších soutěží, kterou jsem za deset let v zahraničí poznal. A nejzajímavější zážitky tam byly se zvířaty a živočichy všeho druhu. Viděl jsem hady nebo ohromné pavouky, a to i cestou autem. Jednou jsme jeli se spoluhráčem z oběda a on musel auto zastavit na kraji silnice, načež oznámil: „V autě je velkej pavouk, já dál nejedu“. Tak jsme tam stáli a snažili se ho zničit pěnovým přístrojem. Lidi kolem nás zastavovali a zkoušeli nám pomoct, až jeden chlapík toho pavouka rozmáčkl jako nic. Přitom byl velký jako moje dlaň. (směje se) Pro tamní lidi je to ale normální, prý vám nic neudělají. Já takové obr pavouky ale nemůžu ani vidět.

A co hadi, kterých je v zemi také požehnaně?
Jednou mě vyprankovali spoluhráči. Řekli mi, že dostanu do ruky koalu, ale když jsem se otočil, spoluhráč tam stál s hadem. Bylo to poprvé, co jsem se kdy hada dotknul, a držel ho. Nejdřív jsem tedy utíkal pryč, ale pak jsem vrátil a nebylo do tak hrozné. Samozřejmě nebyl jedovatý a já si ho nakonec dal i kolem krku.

Zažil jste i Jižní Koreu, kde jste asi patřil k největším hráčům ligy.
Tam směli být jen dva Američané na tým a tehdy brali jen pivoty, zbytek týmů už tvořili Korejci. Jistě, člověk tam trochu přečníval v obchodech a podobně. Jinak jejich basketbalová kultura byla ta nejbláznivější, jakou jsem zažil. Přistupují k vám jako v USA ke hvězdám NBA. Basket tam lidi milují a chodí jich hodně. Kromě Kooperativa Faktoru v NBL tohle byla po stránce efektní hry druhá nejlepší liga. Přesně tohle tam milují a proto tolik platí Američanům, aby tam šli hrát a předváděli všechny tyhle kousky, které jejich hráči nezvládají. Nevadí jim, že prohrají o padesát, hlavně že jsou dunky.

Je těžké se do ligy dostat?
Celkem ano. Aspoň v mé době jste museli v Las Vegas absolvovat work-outy s týmy, testovací zápasy a pak i takový draft s asi třiceti hráči, kde si korejské kluby vybíraly americké posily. A vy jste tam seděl a čekal, jestli si vás vezmou. A pokud byste tím draftem neprošli, nemohli jste do ligy přijít ani jako náhrada třeba za zraněného hráče, což byl můj případ. Nikde jinde jsem tohle nezažil, ale myslím, že teď už tenhle systém nemají a najímají Američany normálně.

Ve Švédsku a Finsku jste pro změnu zažil pěkné mrazy a dlouhé noci, které nijak zvlášť nevyhovují ani domorodcům. Jak jste to dával?
Já jsem byl nejdřív ve Švédsku, kde jsem hrál hned dvakrát. Poprvé jsem zažil právě tu jejich specifickou noc. Jednou jsem si dal odpolední spánek, probudil se a byla úplná tma. Tak jsem začal jančit a rychle se oblíkal, protože jsem si myslel, že jsem prošvihl trénink. A najednou kouknu na hodiny a bylo teprve tři odpoledne. Spoluhráči mi pak říkali – „Sorry, my ti zapomněli říct, že se tu stmívá fakt brzo“. (smích) Na tuhle divnost si prostě musíte zvyknout. Anebo se vrátíte odněkud z klubu, je dvě ráno a všude je jasné světlo a slunce svítí naplno. To je šílenost!

Taky jste si zkusil Slovensko v Prievidzi, odkud jste do Svitav přišel. Co vás potkalo tam?
Začátky byly drsné, přišel jsem po začátku sezony a nedařilo se mi. Fanoušci mě tak neměli rádi, chtěli, aby se mě klub zbavil. Pak jsme se ale dostali do finále a už si mě oblíbili. A potom jsem podepsal i na další sezonu, byť ne za stejné peníze. Naše fanouškovská základna byla asi nejlepší v zemi a každý zápas chodila plná hala. Basket tam milují, děti v hledišti sedí v klubových dresech a mě to tam bavilo.

Už můžete trochu porovnat kvality slovenské a české ligy?
NBL se mi zdá fyzičtější, hraje se tu agresivněji. Cítil jsem to už v přípravných zápasech s českými celky ještě za Prievidzu.

Pomohlo vám, že jste se v Evropě už trochu líp vyznal, i k angažmá ve Svitavách? V situaci, kdy mnozí Američané tuto sezonu neměli kvůli koronaviru to štěstí dostat právě v Evropě práci…
Bylo to pořád hodně těžké. Byly dny, kdy jsem seděl doma a netušil, jestli tady práci dostanu. Nevěděl jsem, co se bude dít, jak to bude s covidem. A můj agent mi říkal, že to je pro Američany těžké se teď do Evropy protlouct. A když jsem podepsal ve Svitavách, byl jsem „happy“, protože jsem opravdu netušil, jestli vůbec budu moct někde hrát. Bylo to požehnání!