Klavírista z čekárny v Hornej Štubni
POCTA PRVNÍMU PŘEDSEDOVI ALK Dlouholetý kapitán pražské Slavie VŠ a vicemistr Evropy z roku 1959, který zažil jednu z nejslavnějších ér československého mužského basketbalu, s Pražany dvakrát získal ligový titul a v letech 1966 a 1967 dobyl i druhé a třetí místo v Poháru mistrů.
191 centimetrů vysoký rozehrávač a osobní strážce největších hvězd, muž s ohromným respektem i vyhlášený „pruďas“, první předseda Asociace ligových klubů NBL, již vedl dlouhých 14 let (1993-2007), člen Síně slávy českého basketbalu, docent na pražské ČVUT a také vášnivý klavírista...
Tak pestrý a bohatý byl naplněný život Jaroslava Křivého (na vrchním snímku), který nedávno opustil nejen zdejší basketbal ve věku 84 let. Velice osobní vzpomínkou uctil památku svého spoluhráče a kamaráda, s nímž byl i v jeho posledních dnech, Jiří Zedníček (stojící na spodním snímku), první porevoluční prezident Československé a později i České basketbalové federace, bývalý místopředseda Českého olympijského výboru a především jeden z nejlepších hráčů tuzemských dějin:
„S Jardou jsme si byli velmi blízcí a z té naší party jsem byl asi poslední, kdo ho tři dny před smrtí navštívil. Uzavřel se tak kruh, do nějž jsem poprvé vstoupil v 17 letech příchodem do Slavie VŠ, kde o devět let starší Jarda v té době patřil už mezi mazáky. Byl jedním z hráčů, kteří mi nesmírně pomohli se v týmu uchytit a brali mě od samého začátku jako sobě rovného, což byla pro mě jeho největší kvalita.
„Jarda vynikal jako skvělý atlet, i díky velmi štíhlé postavě. Na pozici rozehrávače byl na svou dobu s více než 190 centimetry dost vysoký, navíc šlo i o výborného střelce. Do špičkového basketbalu přišel jako obrovský talent, bohužel později jej přibrzdil úraz a velmi vážná operace zad, kvůli níž vypadl z reprezentace, a i když se na vrcholovou scénu po několikaměsíční pauze vrátil, té úrovně hry, na kterou by - nebýt toho úrazu - býval měl, už nedosáhl.
„Byl to také vyhlášený obránce, a to i z mezinárodního pohledu. Vždy když se řešilo, kdo bude bránit nějakého nebezpečného hráče soupeře, většinou padla volba právě na Jardu. Pamatuju si na náš dvojzápas proti Simmenthalu Milán z roku 1966 v semifinálové skupině Poháru mistrů, což byla nejvyšší evropská soutěž. Za Milán, který to nakonec ve finále s námi celé vyhrál, nastupoval na křídle 196 centimetrů vysoký Američan Bill Bradley (pozdější spisovatel i demokratický senátor, který se v roce 2000 pokoušel získat i nominaci své strany na prezidenta USA – pozn.), což byla jedna z největších hvězd, které v té době do Evropy přišly. My jsme po porážce v Miláně o 19 bodů v odvetě doma museli vyhrát aspoň o dvacet. A v tomhle utkání Jarda udržel Bradleyho na nějakých 16 bodech a pomohl k naší výhře o 23 bodů. Byl to jeden z jeho největších výkonů kariéry.
„V týmu Slavie VŠ bylo tehdy několik, řekněme, hvězd, jako Jirka Zídek nebo já, nicméně když přicházel čas nějakého rozhodnutí, co a jak se musí udělat, vždycky se čekalo, co řekne Jarda, jehož autorita byla opravdu obrovská.
„Znát to bylo i jinde. Později se stal docentem na Fakultě strojní ČVUT, v době, kdy byl basketbal hodně spojený s vysokoškolským prostředím, a Jarda byl jedním z těch, kdo na nás, nové bažanty v týmu, hodně tlačil, abychom se věnovali i škole, za což jsem mu také velmi vděčný.
„Povahově nebo náturou nešlo o žádného kliďase, naopak - byl to ohromný pruďas. Leckdy míval i konflikty s rozhodčími, ale já měl pocit, že ti sudí, se kterými se hádal, si zároveň uvědomovali, že to není jen nějaký řadový hráč, ale že v rámci basketbalu jde o autoritu.
„Jako zajímavost bych chtěl vyzdvihnout, že Jarda hrál velmi dobře na klavír a i k tomu mám jednu tentokrát hudební vzpomínku. Když jsem si za VŠ odbýval svou první sezonu v československé lize, cestovali jsme vlakem do Prievidzy, kam bylo dost svízelné spojení, a my museli několik hodin čekat na přestup v Hornej Štubni, což byla taková víska na trati mezi Žilinou a Prievidzou. V čekárně tam stálo příšerné, řádně rozladěné piano, Jarda k němu ale usedl a několik hodin hrál, aby nám to tam pomohl přežít. Právě takováhle situace ho jako člověka hodně vystihuje.
„Když hned po revoluci vznikala nová struktura basketbalové federace, jednou z prvních potřebných věcí byl vznik Asociace ligových klubů, aby právě kluby mohly hledat a nacházet společnou cestu. Potřebovali jsme se dostat ze situace, kdy vše bylo dotované státem, na úroveň, kdy si budeme prostředky na svou činnost muset zajišťovat do značné míry sami. Museli jsme také radikálně změnit kulturu prostředí, kde se hrálo. V celé řadě případů to bylo doslova hrůzné. Třeba v Prievidze se hrálo v závodní jídelně Dolu Handlová, kde po večeři odklidili stoly, a na podlaze bylo namalované hřiště. My si tam dělali legraci - „pozor, neuklouzněte po knedlíku“. Tohle bylo potřeba změnit, stejně jako vystupování hráčů i funkcionářů, a musely se zavést i drobnosti, které jsem se snažil tak trochu opisovat z Ameriky – aby trenéři měli kravatu a sako a nebyli na zápase v papučích, nebo tak jednoduchou věc, že domácí hrají ve světlém a hosté v tmavém.
„Někdy v té době, zhruba od února 1990, kdy jsem se stal prvním porevolučním prezidentem České a slovenské basketbalové federace, jsem hledal dvě osobnosti. První na pozici generálního sekretáře, kterým se stal Miloš Pražák. I on to pak dělal spoustu let a byl jsem rád, že jsem ho nalezl. A pak bylo třeba najít někoho, kdo by měl dostatečnou autoritu u všech klubů v tehdy ještě Československu, přičemž to musel být někdo, komu bych také bezmezně věřil. Ta volba byla jednoznačná – Jarda na to byl ten pravý. On sice do té doby funkcionáře nedělal, aspoň ne oficiálně, avšak tu autoritu měl - nejen u spoluhráčů, ale i u klubových činovníků.
„To, co dělal, fungovalo dobře. Možná že v některých okamžicích byl až příliš dobrý člověk. To prostředí není vždy jen slušné a férové a Jarda jakoukoli nepravost nebo náznak nepoctivosti strašně těžko snášel. Nevím, jestli on z toho byl vždycky šťastný, ale já jsem byl moc rád, že tuto roli zastal.
„Volba Jardy ze strany klubů byla tehdy téměř jednohlasná. Všichni ho znali, všichni ho respektovali a jeho schválení prošlo víceméně hladce. Po rozdělení federace, na začátku fungování české klubové asociace, bylo ovšem složité prosadit některé věci. Když vezmu zcela prostou věc, jakou jsou palubovky. To tehdy chybělo. Byly haly s nebezpečnými syntetickými povrchy, na nichž docházelo k velmi škaredým úrazům. Všichni nám ale řekli, že na nové palubovky nejsou peníze a že to nepůjde hned. My jsme si tak chtěli především stanovit termín, do kdy dojde k nápravě situace.
„Zaváděla si také výpočetní technika. Mít počítač na začátku 90. let byla výjimečná záležitost, přesto jsme se s Jardou snažili kluby přesvědčit, že když chtějí platit hráčům desítky tisíc měsíčně, tak koupit jeden počítač za dvacet tisíc by mělo být součástí budování nové image celé ligy. Tohle on musel prosazovat. Taky musel spolupracovat s disciplinární komisí. Nešlo tedy jen o lepší ústroj hráčů a vzezření hal, ale i o chování basketbalistů a v tomhle směru hodně spolupracoval i s asociací rozhodčích. Kluby, federace i rozhodčí museli na tomhle vylepšování pracovat společně. A to bylo zajímavé – protože Jarda se tu ve své nové funkci potkával s těmi, které ještě jako hráč „škrtil na píšťalce“. Oni ho ale brali a respektovali.
„Pokud bych měl vyzvednout jeho zásluhy o ligu, řekl bych, že Jarda, který byl jakýmsi spolutvůrcem morálky už uvnitř svého klubu, se něco podobného snažil vytvářet i v rámci klubové asociace, což nebylo úplně jednoduché. Zatímco v rámci jednoho klubu mají všichni společný cíl, v asociaci ty cíle mohou být různé, leckdy i kontroverzní a ty kluby jsou soupeři. I tak se mu ale podařilo vytvářet solidní atmosféru a vztahy. Ty jsou skutečně důležité. Mimochodem, my se s jeho hráčskou generací i s těmi následnými dodnes pravidelně potkáváme. Je to už šedesát let a pořád k sobě máme blízko.
„Jardovu basketbalovou dráhu svým způsobem završil jeho vstup do Síně slávy v roce 2012. Z mého pohledu tam patří díky svým nesporným basketbalovým kvalitám, jako špičkový hráč své doby. A pro československý a následně český basketbal pak odvedl i obrovské penzum práce ve funkci předsedy klubové asociace. Byla to funkce dobrovolná, neplacená, náročná a v řadě případů ne právě příjemná, ale on ji vykonával dobře….“
